Plútarchos O historii

Plútarchos se narodil po roce 45 po roce 45 n.l. v zámožné rodině usazené již po několika generací v boiótské Chairóneii.

Nabízím úryvky z díla Plútarcha, které nejen poučí o athénském duchu ve spojení válka a umění. Z této knihy, kterou přeložil prof. Petr Oliva velmi dobře pochopíme cíle athénských Řeků a jejich vztah k vlastní kultuře a umění - vždyť i válčení je umění a má své hrdiny, živé a oslavované. Tato docela útlá kniha je pomocníkem ke studiu Athén ve své době, která je tak vzdálená a přitom tak sbližující i současnou evropskou společnost a možná ještě více lidí. Kdo by neznal ta slavná jména? A jaké osobnosti se za nimi skrývají?    

Vzdělání.

Pro nás je jistě zajímavé, jakým vzdělávacím procesem procházely velké postavy římské a řecké kultury Jeho učitelem byl Ammónios, vážený athénský občan, který několikrát zastával úřad archonta. A od něho si Plútarchos osvojil poznatky v matematice a zejména ve filosofii, Ammónios byl stoupencem Akadémie a respektoval učení peripatiků Kriticky se stavěl ke stoicismu a odsuzoval materialistické učení Epikúra. V Athénách studoval Plútarchos také rétoriku, ve shodě s názory Platóna však odmítal přehnaný rétorický formalismus. V doprovodu svého učitele Ammónia navštívil Delfy, a i v pozdější době udržoval Plútarchos kontakty s delfskou svatyní a na sklonku svého života zastával v tamější Apollónově svatyni významný kněžský úřad.

 Politickou činnost zahájil v Chairóneie a od poloviny sedmdesátých let prvního století i učitelskou činnost podle vzoru athénské Akadémie. Do Chairóneie přicházeli pak student z různých míst Řecka. Plútarchos udržoval kontakty s Athénami, kde získal občanství, pobýval také v egyptské Alexandrii, navštěvoval i jiná místa, kde také přednášel. Zemřel ve vysokém věku roku 120.

Směr a duch Plútarchova díla.

Díla antických autorů nelze číst tak snadno a téměř automaticky, jak jsme zvyklí, ale je třeba nad nimi přemýšlet, pokud se chceme něco z nich naučit Nezapomínáme, že naši antičtí předchůdci měli mnoho zájmů a jejich vzdělanecká paleta je daleko širší, než naše současná. Jsou v ni obsaženy exaktní i humanitní vědy. V Životopisech slavných Řeků a Římanů (Četné údaje ze svých Životopisů cituje Plútarchos i v celé řadě svých pojednání zařazených do souborů Éthika, latinsky Moralia.

Plútarchos nebyl historik, nepřistupoval kriticky k svým pramenům a nepodával souvislý obraz dějinného vývoje, ale chtěl svým posluchačům představit významné osobnosti a zejména vyzdvihnout činy řeckých a římských politiků a vojevůdců.  A k tomu přistupuje i další aspekt. Na scénu uvádí personifikovanou Štěstěnu, která svádí boj s personifikovanou Zdatností (areté)ale občas se svou sokyní i spolupracuje. Štěstěna provázela pak Římany v průběhu další historie a pomáhala jim překonávat obtížné situace,

 Při vpádu Keltů do Říma na počátku 4. stol, kdy se obránci města uchýlili na Kapitol zakejhaly husy, které byly chovány v chrámu bohyně Junony, probudily spící vojáky římské při nočním útoku nepřátel a zachránily tak Řím před hrozící zkázou. Štěstěna stála při slavných činech Scipiona Aemiliana, který mimo jiné vyvrátil Kartágo.  Na Štěstěnu spoléhal Gaius Julius Caesar, když se za občanské války ocitl v obtížné situaci proti početní převaze Pompeiova vojska.  A Štěstěna stála rovněž při adoptivním synovi Octavianovi v jeho střetnutí s Markem Aureliem v bitvě u Aktia. V minulosti Štěstěna jistou dobu stála na straně Asyřanů a Peršanů, krátce na straně Makedoňanů a pak se usadila v Římě a ve spolupráci se Zdatností vytvořila mohutnou Římskou říši. (Bioi paralléoi) zachytil v podstatě historii řeckých států a současně dějiny Říma od mýtické dvojice , athénského vládce Thésea a zakladatele Říma Romula do doby helénistické a do vrcholného  období římské republiky. Četné údaje ze svých Životopisů Proslavili se Athéňané více ve válce než v umění?

To řekl ten proslulý muž velitelům, kteří následovali po něm a jimiž otevřel cestu k pozdějším úspěchům tím, že vyhnal barbara osvobodil Řecko. A právě to lze říci i těm, kdo se vychloubají svými díly, neboť odstraníme-li ty, kdo jednali, zmizí i ti, kdo o nich píší. Odstraňte vládu Perikla, námořní trofeje získané Formióne u Rhia, Nikiovy úspěchy u Kythéry, Démosthenovo vítězství v Pylu, čtyřista Kleónových zajatců, Tolmidovo obeplutí Peloponésu a Mónidovo vítězství nad Boióty u Oinyfyt a tím jste odepsali Thúkýdida. Odstraňte Alkibiadovy odvážné činy v Héllespontu a Thrasyllovy u Lesbu, Thérámenovo potlačení oligarchů, vystoupení Thrasybúla, Archína a sedmdesáti občanů u Fýly, kteří povstali proti spartské nadvládě, i obnovení athénské námořní moci Konónem a je odstraněn také Kratipos.

Xenofón psal o sobě jako o účastníkovi vojenské výpravy a za autora svého spisu označil Themistogena se Syrakús. Chtěl zvýšit věrohodnost svého výkladu a literární proslulost přenechal jinému muži. Ostatní historici Kledémos, Diyllos, Filochoros a Fýlarchos pojednali o činnosti jiných mužů jako v divadelní hře.

Thúkýdidés popisuje události vždy s takovým zaujetím, že posluchač si připadá jako divák, a u čtenářů vzbuzuje procítěné a strhující líčení dojem, že jsou očitými svědky událostí (moje zkušenost s rozhodně ne nepříjemná).

 Jako příklad je možné uvést výklad o tom, jak Démosthénés rozmístil Athéňany na pobřeží u Pylu a jak Brásidás nařídil kormidelníkovi své lodě, aby přirazil k pobřeží. Když se rozběhl na můstek, byl zraněn, ztratil vědomí a upadl do prostoru před vesly.

Nepochybně poezie získala oblibu a uznání díly, které napodobují skutečné události, jak praví Homér:“ Vymýšlel černé lži, jež podobaly se pravd.“ Když Menandrovi jeden z jeho přátel řekl: „Dionýsie se již blíží a ty jsi ještě nesložil komedii,“ odpověděl: „Proboha, má komedie je hotová, její plán je připraven, zbývá ještě vytvořit verše.“ I básníci považují obsah svého díla za důležitější, než jeho formu.

Když se Pindaros v mládí vychloubal svou stylistikou dovedností, vytkla mu Korina, že nemá vkus a netvoří báje, kdežto neobvyklá slova a výrazy, melodie a rytmus jsou pouze ozdobným doplňkem vlastního obsahu, Pindaros její radu přijal a složil svou proslulou báseň: Isménos či Melia se zlatým vřetenem, či Kadmos a posvátný rod Spartů či pověstná Héraklea či … Když to ukázal Korině, zasmála se a pravila, že měl sít z ruky a ne z plného pytle. Pindaros tu opravdu nahromadil a smíchal semen z četných bájí a vysypal je do své básně. I Platón tvrdí, že poezie se skládá z bájí. Báje je výklad, který napodobuje skutečnou událost.  Báje je jen obrazem a napodobením výkladu o událostech, Tvůrci těchto fikcí zaostávají za historiky, tak jako zaostávají vypravěči událostí, kdo je tvoří.

Řecké divadlo versus činy stratégů a archontů.

V epické poezii nemá město slavné autory a nemá je ani v lyrice, Kinésiovy dithyramby byly zřejmě příliš těžkopádné. Nebyl to výkonný ani úspěšný básník a vtipkování autorů komedií na jeho účet mu slávy nepřidalo. V dramatické tvorbě považovali Athéňané komedii tak za nemístnou a nepříjemnou, že přijali zákon zakazující členům aeropagu skládat komedie, naproti tomu měla velkou oblibu tragédie a vytvořila svými mýty a svým pathosem takovou iluzi, že, jak uvádí Gorgiás, ten, kdo klame, neklame a ten kdo se dal oklamat, se zdá čestnější než ten, kdo neklame, a ten kdo se dal oklamat moudřejší než ten, kdo oklamán nebyl. Literární požitek působí, že to, co člověk vnímá, je přijatelné.

Jaký užitek tedy přinesly Athéňanům ty krásné tragédie ve srovnání s Themistoklem, jenž město opevnil, s Periklem, jenž vyzdobil Akropoli, Milthiadés, jež Athény osvobodil, a s Kimónem, jež je dovedl k hegemonii? Zde Euripidova obratnost, Sofiokleova výmluvnost a Aischylova působivost odvrátily nějaké nesnáze nebo zaznamenaly nějaký skvělý úspěch, je zřejmé, když porovnáme dramata s vítěznými trofejemi, divadlo se stanem vojevůdce a divadelní představení s udatnými činy.

Vojevůdci rozdělovali vojákům chystajícím se do boje nevařené pokrmy a tiéarchové, když připravovali triéry k odplutí, zásobovali veslaře ječmenem, cibulí a sýrem. Naproti tomu chorégové uctívali členy sboru pečenými úhoři, hlávkovým salátem, kýtami a mozečky, hostili je po dlouhou dobu, když se připravovali na vystoupení a vedli rozmařilý život. Když chorégové nedosáhli úspěchu, stávali se terčem vtipkování a posměchu. Obdrželi trojnožku, která však nebyla památníkem jejich vítězství, jak tvrdí Démétrios, nýbrž dokladem jejich promrhaného jmění s náhrobkem ztraceného majetku, Takový zisk přináší básnické umění. A nekyne z něho žádná velká cena.

A nyní přicházejí vojevůdci. Jakmile se objeví, musejí zalknout ti, kdo nevyvíjejí žádnou činnost a neúčastní se vojenských výprav, Chybí jim bakchické nadšení. Milthiada podbíjecího Médy a Themistoklea pobíjejícího Peršany. Zde je bojovný průvod s falangami pěchoty a s námořními flotilami, klesající pod tíhou ukořistěné výzbroje a získaných trofejí, Nedostávají za odměnu býka ano kozla, nejsou ověnčeni břečťanem a nezavánějí diónským mokem. Jejich ozdobou jsou však celá města, ostrovy, pevniny, chrámy v ceně tisíců talentů, kolonie s početným obyvatelstvem a kořist z celého světa. Jejich chloubou a vyznamenáním je Parthenón, široký sto stop, dlouhé hradby na jihu, doky, Propylaje, Chersonés a Amfipolis. Marathón doprovází Miltiadovo vítězství a Salamis vítězství Themistoklea, při němž ztroskotaly tisíce lodí.

Právě tím, se město proslavilo a za ně přináší oběti bohům, nikoliv za vítězství Aischyla či Sofoklea, ani za prvenství Karkina, které získal svou Aeropou…

Zdroj: Plútarchos. O historii.