Périklés. Státník, válečník a politik.

Když se náhodou dostaneme k současným řeckým zprávám v tisku, setkáme se se jménem Périklés. Jméno Périklés je pevnou součástí řeckých antických dějin do dnešních dob. Je stále v mysli lidí.

Periklés pocházel z Fýly Akamantis, z dému Cholargos a po obou rodičích pocházel z význačného dému a radu. Jeho otec Xantippos, jenž porazil u Mykaly vojevůdce perského krále, pojal za manželku Agaristu, blízkou příbuznou, Kleisthena, který vyhnal Peisistratovce, odvážně zrušil vládu tyranů, vydal zákony a zavedl ústavu přizpůsobenou pro svornost a blaho státu.

Je dobrým zvykem, aby v životopisech slavných lidí byli uváděni i učitelé, kteří se podíleli na jejich růstu a dosažení životních úspěchů. Samozřejmě, že se Periklovi dostalo dobrého vzdělání a měl učitele hudby Damóna, jehož učitelem byl podle Aristotela Pythokleides. Zřejmě byl Damón vynikající sofista a svou pravou činnost skrýval před veřejností pod rouškou vyučování hudbě. V Athénách se asi nic neutajilo a začalo se říkat, že Damón skrývá pod rouškou hudby jinou činnost a obezřetný athénský lid ho na základě střepinového soudu poslal do vyhnanství, neboť byl pokládán za ctižádostivého a též měl ctižádostivé úmysly a bylo zdě podezření, že sympatizuje s tyranidou. Périklés poslouchal též výklady Zénóna Elejského, který se podobně jako Parmenidés se obíral přírodní filosofií: ten v sobě vypěstoval schopnost, že dovedl každého přesvědčit a logickými rozpory přivádět do úzkých,

Dalším učitelem Perikla byl Anaxagora Klazemnský, který ho naučil důstojnému vystupování, vážnému chápání politických povinností, a vůbec povznesl jeho mravní ušlechtilost na vysokou úroveň. Současníci říkali Anaxagorovi „Rozum“, a to proto, že se obdivovali jeho hlubokému zaujetí pro tyto vlastnosti.

V mládí se Periklés vyhýbal styku s lidem. Prý byl podobný zevnějškem Peisistratovi a jeho hlas byl stejně lahodný a jazyk hbitý jako Peisistratův. Périklés byl velice bohatý a z obavy ze střepinového soudu se vůbec nezabýval politikou, ale za to vyznamenal na válečných taženích. Když byl však Aristeides už mrtev, Themistoklés ve vyhnanství a Kimóna zadržovaly vojenské výpravy a byl stále mimo Řecko, dal přednost straně chudé většiny před bohatou menšinou, i když svou povahou vůbec netíhl k demokracii. Docela právem se obával, aby nepadl do podezření, že touží po samovládě. Mimoto viděl, že aristokrat Kimón se těší velké oblibě šlechty, a proto se přidal ke straně lidu, a to z důvodu, že si chystal tak pro sebe bezpečnost a proti Kimónovi sílu.

Z těchto všech důvodů si naplánoval trochu jinak svůj způsob života. V městě ho bylo vidět jen na cestě k agoře a k radnici. Odmítal všechna pozvání k hostinám a omezil své styky s přáteli a za dlouhou dobu své politické činnosti nepřišel k nikomu na hostinu.  Byl to od něho chytrý tah: veselá hostina odstraňuje přehrady veškeré důstojnosti a v družném kruhu se velmi těžko udržuje zdání vznešenosti. A přece ve skutečná ctnost se nejlépe projevuje právě v nejobyčejnějších věcech.

Proto také vzdálení pozorovatelé obdivují slavných lidí prostotu jejich každodenního života, Také lidem se ukazoval jen občas, jakoby v přestávkách, aby se nepřesytili.

Neřečnil při každé příležitosti a nechodil stále do lidových shromáždění, Kritolaos pravil, že propůjčoval svou sobu jako salamínskou trojřadku jen pro velké příležitosti, kdežto další své úkoly dal za sebe vykonávat přátelům a jiným řečníkům. Jedním z nich byl Efialtés, jenž zlomil moc Aeropagu a podle Platónových slov naléval občanům hojné a namíšené svobody.

K tomuto způsobu života a k své duchovní velikosti Périklés vhodně přidružil jako nástroj svoji řeč: přidával do ní často Anaxagorovu učenost, přilévaje do řečnického umění přírodovědu.

Periklés si dával na své řeči veliký pozor: kdykoliv vystupoval na řečnickou tribunu, modlil se k bohům, aby mu bezděky nevyklouzlo ani jediné slovo, jež by se nehodilo k dané příležitosti. Po Periklovi nezbylo psaného vůbec nic, jen návrhy zákonů. Také je známo velmi málo jeho ústních výroků.

Jednou Sofokles, který s ním vyplul jako spoluvelitel na výpravu, pěl chválu na jednoho krásného chlapce a řekl mu: „Sofokle, velitel má mít nejen čisté ruce, ale i oči.“

Stésimbrotos vypravuje, že když pronášel na řečništi oslavnou řeč za padlé na Samu, pravil toto:

„Stali se nesmrtelnými jako bohové: ty také nevidíme, ale důkazem jejich nesmrtelnosti jsou pocty, jichž se jim dostává, a dobrodiní, které nám prokazují. Totéž platí i o těch, kteří zemřeli pro vlast.“

Problémy s Kimónem.

Periklés hledal prostředky k potlačení Kimónova vlivu, a proto se hleděl zalíbit lidu. Byl však méně zámožný, než Kimón, který prostřednictvím svého bohatství získával pro sebe chudé lidi a dělal t tak, že rozdával potřebným Athéňanům obědy, starším dával šatstvo a každý si mohl na jeho zahradách načesat ovoce.

Périklés byl dohnán k tomu, že se rozhodl rozdělovat peníze ze státní pokladny, jak mu to, podle Aristotela poradil Damónides Oiský.  Během krátkému času prostřednictvím vstupného do divadla a soudcovských platů, jakož i jinými platy.

Periklovi přátelé se domluvili a Kimóna, který se vrátil z vyhnanství, odmítli jako vyhnance. Zdá se, že právě proto Périklés bojoval v bitvě se Spartou. Kimón byl obviňován z pro spartského smýšlení. V té bitvě, kterou Kimón nemohl už vést a byl odvolán, padli do jednoho všichni Kimónovi přátelé, které Périklés spolu s ním obviňoval z pro spartského smýšlení.

Athéňané však brzy svého jednání litovali a zastesklo se jim po Kimónovi,protože byli poraženi na hranicích Atiky a čekala je těžká válka v letní době. Když to Périklés zpozoroval, neváhal se zavděčit lidu sám podal ve věci návrh a povolal Kimóna zpět. Ten po návratu sjednal mezi městy mír, neboť Lakedaimoňané mu byli příznivě nakloněni, kdežto s Periklem a ostatními vůdci nechtěli mít nic společného. Aristokraté už dlouho pozorovali, že Périklés je nejmocnějším mužem a přáli si, aby měl vůči sobě rovnocenného soupeře, který by oslaboval jeho moc tak, aby neměl samovládu. Tak postavili proti němu Thukydida z Alopéky. Kimónova příbuzného: jako válečník sice nedosáhl Kimónových kvalit, ale rozhodně ho předčil jako řečník a politik. Záhy se podařilo v obci i obnovit politickou rovnováhu.

Toto řešení zahýbalo jazýčkem na vahách; Thukydides sjednotil moc šlechty a miska politických vah se začala klonit na jejich stranu.  Tito dva soupeřící muži, kteří způsobili trhlinu mezi stranou lidovou a aristokratů způsobil že jedna část byla nazývána lid a druhá šlechtická menšina.

Proto Périklés uvolnil lidu otěže co nejvíce a dělal politiku jen s ohledem na přízeň lidu, dbal o lidové zábavy, hostiny nebo slavnostní průvody. Zabavoval město radovánkami a vypravoval rok co rok na moře šedesát trojřadek, na nichž konali mnozí občané osmiměsíční placenou službu a tím se jim dostávalo výcviku a námořnických zkušeností. Mimo to vyslala jako osadníky tisíc mužů na Chersonésos, pět set na Naxos, dvěstěpadesát na Andros, tisíc do Thrákie, aby se tam usadili mezi Bisalty, jiné do Itálie, kde se znovu stavěla Sybaris, kterou přejmenovali na Rhúroi. Mladým a silným lidem přinášela vojenská služba dobrý výdělek ze spolkové pokladny a dělný lid měl podíl na výsledcích, ale aby nedostával peníze za nic bez práce zaměstnal lid prováděním velkých staveb, takže lid měl stejnou možnost výdělku, ze spolkové pokladny jako vojáci na moři. Periklovy stavby budily úžas i proto, že vznikly v krátkém čase, Řemeslná práce byla povznesena na umělecký výkon.

Périklés nezapřel svou oblibu k hudbě a poprvé podal z ctižádosti návrh, aby se slavnosti panathénaji konal hudební závod. Když byl zvolen za pořadatele závodu, sám ustanovil, jak co mají účastníci při závodu zpívat, hrát na flétnu a kitharu. Hudební závody se potom od těch don vždy pořádaly v Ódeiu.

Feidas vytvořil zlatou sochu bohyně Athény a jeho jméno jako tvůrce je vyryto na podstavci. Měl ve všem hlavní slovo a pro své přátelství s Periklem dozíral na ostatní umělce.

Problémy s lidem.

A pak přišla závist a pomluvy. Řečníci, patřící k Thúkydidově straně vykřikovali, že Périklés plýtvá penězi a přivádí příspěvky nazmar a tak se Periklés obrátil k lidu na sněmu zeptal se lidu, zda pokládá výdaje za velké. A když odpověděli, že za velmi velké, odpověděl: Propříště tedy ať nesu náklady jí, nikoliv vy, ale na stavby nechám vyrýt pouze své jméno. Po těchto slovech, buď že obdivovali jeh velkomyslnost, nebo také toužili po slávě z oněch staveb, ho všichni s hlasitým křikem vybídli, aby bral peníze na ty výdaje ze státní pokladny, Nakonec podstoupil proti Thukydidovi rozhodný zápas prostřednictvím střepinového soudu a když z něho vyšel vítězně, posla Thukydida do vyhnanství a opoziční stranu rozpustil. Périklés dokázal zajistit pořádek. Jeho vláda nepředstavovala jen nějaký krátký čas dočasného rozkvětu, ale stál čtyřicet let na prvním místě mezi velkými muži Athén a po vyobcování Thukydida držel ve svých rukou vládní moc po plných patnáct let nepřetržité sám, a každý rok byl volen za stratéga, Přitom zůstal neúplatný. Uměl hospodařit a vydělávat. Měl vedle sebe otroka, který mu vedl velmi přesné účetnictví.

Periklovy války.

Pak přišla doba, kdy Sparťané začali sledovat mocenský růst Athén. Periklés vychovával lid, aby byl ještě hrdější a věřil ve svou sílu a podal návrh, aby se všichni Řekové sešli do Athén na sjezd. Zde se mělo jednat o řeckých chrámech, které vypálili barbaři, o obětech, které Řekové za perských válek slíbili bohů za záchranu vlasti, ale dosud nepřinesli, a konečně o námořní plavně, aby byla pro všechny bezpečná a nebyl porušován mír. Zástupci obcí se však nedostavili, prý pro odmítavé stanovisko Sparťanů. Périklés se snažil odvrátit válku se Spartou Když byl uzavřen třicetiletý mír mezi Sparťany a Athénami, navrhl Périklés námořní výpravu proti Samu Povídá se, že pustil do války se Samem kvůli Apasii, s kterou se přátelil i Sókratés a tato žena vynikala nejen půvabem, ale moudrostí a inteligencí.

Ve věci válek se samskými, abychom pochopili, co se vlastně dělo, šlo o nadvládu nad mořem a to bylo zcela zásadní, proto se k ní vyjadřovali různí lidé a ne všichni měli zájem na tom, aby Athény byly oslavovány. Spíše je tu snaha, aby byly očerněny z krutostí, které lze jen těžko sdělovat. Po devíti měsících války se Samští vzdali, Périklés rozbořil jejich hradby, vzal jim lodě a uložil vysokou pokutu. Po válce se samskými Périklés se vrátil do Athén a pořádal smuteční shromáždění k uctění památky padlých ve válce. Pronesl i pohřební řeč. A za ni si získal velký obdiv,

Elpinika, Kimónova sestra vystoupila mezi ženami a řekla mu: „Perikle, zasluhuješ si obdiv a věnce za to, že jsi připravil o život tolik našich znamenitých občanů, a to nikoliv ve válce proti Féničanům nebo Médům, jako můj bratr Kimón, nýbrž v boji proti spojenecké a příbuzné obci.“ Po těchto Elpiničiných slovech se prý Périklés usmál a klidně ji odpověděl Archilochovým veršem?

Snad by ses nevoněla, když jsi stará bába.

Periklés si na svém vítězství nad Samskými velmi zakládal, což zaznamenal Ión a chlubil se, že Agamemnón deset let dobýval barbarské město, kdežto ov v devíti měsících dobyl přední a nejmocnější město iónské. Ale toto sebevědomí nebylo bezdůvodné. V té válce bylo hodně nejistoty a hrozilo velké nebezpečí. Nescházelo mnoho, jak praví Thukydides, a samská obec připravila Athéňany o vládu nad mořem.

Na prahu řecko-peloponéských válek.

A tak šel čas a už se začala vzdouvat vlny peloponéské války. Periklés, a to je jeho osudový krok, jak zjistíme později, přemluvil Athéňany, aby poslali pomoc Kerkýřaanům napadeným Korinťany a aby zabrali tento ostrov, vynikající námořní silou, ještě včas, dokud ještě plně nevypukla válka s Peloponésany. Lid pomoc schválil, ale Périklés poslal pouhých deset lodí s vůdcem Lakedaimonem, Kímónovým synem, jako by si z něh tropil posměch: neboť Kimónův rod byl proslulý se svou příchylností ke Sparťanům.

Jen proto, aby Lakedaimonios v případě neúspěchu své výpravy mohl být ještě více obviňován ze sympatií ke Spartě, dal mu tak málo lodí a poslal ho proti jeho vůli, proto stále utiskoval Kimónovy syny, s předhazováním, že ani svými jmény nejsou athénskými občany, nýbrž cizinci.

Jeden z nich se totiž jmenoval Lakedaimonios, druhý Thessalos, třetí Élios, a také matkou všech tří byla Arkaďanka. Když s ohledem na těch deset trojřadek slyšel mnoho tvrdých výtek, že pro ty, kdo ž je potřebují, jsou jen malou pomocí, zato však velkou záminkou k útokům pro politické odpůrce, poslal na Kerkýru dodatečně větší počet lodí, ty tam však dorazily až po bitvě,

Ke Korinťanům, kteří plni rozhořčení žalovali ve Spartě na Athény, se připojili Megařané. Ti si stěžovali, že z každého přístavu, kde nebudou vrchu Athéňané, jsou jiní vytlačováni a vyháněni, což odporuje všem právním dohodám a přísahám, uzavřenými mezi Řeky. Také Aigiňané si myslili, že se jim děje křivda a trpí násilí, a proto tajně prosili Sparťany o pomoc a veřejně žalovat na Athény se neodvažovali.

Periklovi nastaly problémy. Feidas.

Sochař Feidas přijal zakázku na zhotovení sochy bohyně Athény a jakožto Periklův přítel měl u něho největší vliv. To bylo již řečeno výše. Jenže tím si získal mnoho závistivých nepřátel Někteří si chtěli vyzkoušet na jeho osobě, jak by se stavěl k případné obžalobě proti Periklovi. A zkusili to: přemluvili jednoho z Feidiových pomocníků, jakéhosi Menóna, aby si sedl na agoře jako prosebník a prosil o záruku bezpečnosti pro případ, že podá udání na Feidiu. Když se lid postavil za tohoto člověka, byla jeho žaloba projednána na sněmu, leč žádná krádež nebyla Feidiovi prokázána. Feidias totiž na Periklovu radu hned zpočátku práce upevňoval a pokládal zlato na soše tak, že bylo docela snadné jej sejmout a přesvědčit se o jeho váze, což museli žalobci na Periklův příkaz tentokrát udělat. I ostatní díla budily v lidech závist a zášť, zvláště lidi dráždilo, že když tvořil Athéně štít, tak na Athénině štítu zobrazil válku s Amazonkami zobrazil sám sebe, to v podobě lysého starce, jež oběma rukama drží ve výši kámen, Také tam vložil překrásnou podobiznu Perikla, jak bojuje s Amazonkou. Velmi dobře tam byl podán obraz napřažené ruky: Périklés v ní držel kopí před svou tváří, jako by chtěl zakrýt svou podobu, která však byla ze všech stran rozpoznatelná. Feidias byl proto uvržen do vězení a tam onemocněl a zemřel. Někteří tvrdí, že byl ve vězení otráven a že jed mu podali Periklovi nepřátelé. Menóna na Glaukónův návrh žalobce osvobodil ode všech daní a přikázal stratégům, aby se postarali o jeho bezpečnost.

Periklovi nastávají problémy: Apasie.

V té době byla obžalována i Aspasia, to z bezbožnosti. Žalobu na ni podal skladatel komedií Hermippos a ten ji kromě toho obvinil, že přijímá svobodné ženy, jež se stýkají s Periklem, Diopeithes podal též návrh, aby byli obžalováni i ti, kteří nevěří v bohy nebo vykládají o věcech nadpozemských, za účelem přes Anaxagoru uvalit podezření i na Perikla. Když lid tyto pomluvy ochotně přijímal, byl ihned schválen návrh, který podal Drakontides, aby Périklés předložil vyúčtování obecních peněz prytanům a soudcové, aby si vzali kaménky z oltáře bohyně a hlasovali o rozsudku na Akropoli. Hagnón však dosáhl zrušení této části usnesení a navrhl, chce-l někdo žalovat ze zpronevěry, z uplácení neb nezákonného obohacování, aby takové žalobě vyneslo rozsudek tisíc pět set soudců.

 Pokud šlo o Apasii, Periklovi se podařilo dosáhnout jejího osvobození a Anaxagoru potají odstranil a poslal pryč z města.

Périklés řeší problémy s následkem těžkého dopadu.

Ve Feidově procesu se Périklés střetl s lidem a měl velké obavy z jeho soudu a to byl důvod, proč rozdmýchal stávající válku, která zatím jen skrytě doutnala. Doufal v to, že rozptýlí obvinění svých protivníků, že otupí jejich závist, až obec ve velké tísni a nebezpečí svěří svou záchranu jemu jedinému pro jeho vážnost a moc. To jsou podle Plútarcha ty příčiny, pro které nechtěl dopustit, aby lid přistoupil na návrhy Sparťanů o míru, ale dosud nikdo nezná úplnou pravdu.

Sparťané si byli dobře vědomi toho, že po odstranění Perikla budou Athéňané povolnější, žádali, aby Athéňané ze sebe smyli kletbu, kterou byl postižen Periklův rod z matčiny strany, jak o tom vypravuje Thúkydides. (o tom zevrubněji v následující kapitole Alkibiades). Tento pokus se však obrátil v pravý opak, protože místo podezření a pomluvy získal Périklés u svých spoluobčanů ještě větší důvěru a úctu, neboť viděli jak právě nepřátelé Athén ho nejvíce nenávidí a nejvíce se ho bojí. Proto také ještě dříve, než Achidamos s Peloponésany vpadli do Atiky, prohlásil Périklés k Athéňanům, že dá i své pozemky i své statky obci, jestliže snad Archidamos vše ostatní v Attice pustoší a jen jeho majetek nechá bez škody, ať už pro pohostinné přátelství mezi nimi uzavřené, nebo proto, aby tím jeho nepřátelům poskytl důvod k podezření. Skutečně: Sparťané se svými spojenci vskutku vtrhli s velkým vojskem do Atiky, vedeni králem Archidamem, a pustošíce zemi, postoupili až k Acharnám. Zde se položili táborem, poněvadž si mysleli, že Athéňané něco takové nestrpí, nýbrž že se v hněvu a hrdosti s nimi pustí do boje. Periklovi se zdálo nebezpečné zahájit bitvu a ty, kteří chtěli bojovat a byli rozhořčeni ad tím, co se děje, uklidnil těmito slovy:

Podřezané a poražené stromy zas rychle narostou, ale nahradit padlé lidi není snadná věc.“

Nyní si počínal jako velitel lodi.

 Dal zavřít městské brány a kvůli bezpečnosti vše obsadil hlídkami. Řídil se přitom svým rozumem a nice nedal na pokřik nespokojenců. Četní přátelé na něho naléhali prosbami, četní nepřátelé hrozbami, Davy zpívaly potupné písničky a popěvky tupily jeho velení, že je zbabělé a vydává vše napospas nepřátelům, Už začínal útočit i Kleón, které toužil po přízni lidu, a využívá roztrpčení Athéňanů proti Periklovi.

O tom svědčí i Hermippovy anapesty:

Vládce satyr, proč se ti nechce

do ruky uchopit koupí, proč vedeš

hovory děsivé o válce stále,

v srdci jsa bázlivý jako Teles?

Na tvrdém brusu když se brousí se nožík,

samým strachem ti cvakají zuby,

zuřivý Kleón tě kouše.

S Periklem nic nehnulo.

Perikles se však nedal ničím ovlivnit, mírně a mlčky snášel potupu a nenávist. Vyslal sto lodí proti Peloponésu, sám s nimi však neodplul, ale zůstal doma a udržoval ve městě přísný pořádek, až se Peloponésané zase vzdálili. I když se snažil vynaložit veškerou péči, lid byl válkou velmi znepokojen a nespokojen: proto si jej hleděl získat rozdáváním peněz a přiděloval dobytá území. Vyhnal všechny Aigiňany a losováním rozdělil ostrov Athéňanům. V Athénách vypukl zhoubný mor a kosil Athéňany bez ohledu na věk. Lidé si vylévali svůj hněv na Perikla. Dali se přesvědčit jeho nepřáteli, že mor je způsoben velkým soustředěním obyvatelstva do města a v letním žáru prý musí spousta lidí namačkaných na sebe žít v malých příbytcích a dusných boudách, zatímco dříve byli zvyklí se pohybovat na vzduchu, Za to prý může ten, kdo za války lidi nahnal za hradby a k ničemu ho nepoužívá, nýbrž dovoluje, aby jako zavřený dobytek nakazil jeden druhého, aniž jim dopřeje nějaké změny na zotavení.

Aby zjednal nápravu a způsobil nepřátelům škodu, vystrojil sto padesát lodí, naložil na ně vyzbrojené těžkooděnce a jezdce a chystal se vyplout. U spoluobčanů vzbudil tímto činem velké naděje a u nepřátel velký strach.  Během té výpravy však nedosáhl takových úspěchů, aby odpovídal tak dokonalým přípravám.  Mor hubil vojáky a i ty, kteří se dostali do styku s vojskem. Athéňané byli velmi rozhněváni a chtěl změnit jejich smýšlení a rozhodl se o něm hlasovat. Bylo odhlasováno, aby byl zbaven vrchního velení a potrestán peněžitou pokutou, jejíž výše bývá udávána od patnácti do padesáti talentů. Žalobu podal Idomenea Kleón.

Periklovy poměry v rodině byly neutěšené. Morem přišel o mnoho příbuzných a také mu ztrpčovaly život domácí hádky.

Periklova smrt.

Když obec za války vyzkoušela ostatní vojevůdce a řečníky, bylo jasné, že nikdo nemá dostatečnou vážnost a důstojnost, aby se  postavit se vší odpovědností v čelo obce. A tak lid Perikla opět povolal do čela obce i do místnosti stratégů. Žalem sklíčený Perikles však ležel doma a o nic nejevil zájem. Teprve Alkibiades a ostatní přátelé ho přemluvili, aby se vrátil na veřejnost. Když se mu lid omluvil za nevděk, ujal se opat správy obce a byl zvolen stratégem. V Této době Perikla též zachvátil mor a nemoc nepropukla náhle, ale vlekla různými obdobími.  Když se blížil jeho konec, seděli kolem něho jeho přátelé a rozmlouvali o tom, jak veliká byla jeho zdatnost a moc, ještě jednou si připomínali jeho úspěchy a počet vítězných znamení. Domnívali se, že je už v bezvědomí, ale on jim dobře naslouchal. Najednou je přerušil a pravil že se diví, že u něho chválí a připomínají jeho činy a připomínají jen takové činy, jaké byly darem Štěstěny a podaří se jiným vojevůdcům, o tom nejkrásnějším a největším však mlčí: „Ani jeden athénský občan,“ řekl, „neoblékl mou vinou smutek.“

Zdroj: Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. I. 

Příště Alkibiades. Poslední díl.