Antika: Židovský historik Flavius, muž ve dvojím ohni.

Z židovských pramenů, které považuji za významné svědectví o Ježíši a o fatálním střetu mezi Židy a Římany., je dílo Židovské starožitnosti a O válce židovské. Flavius píše ve Starožitnostech o Ježíšovi s velkou úctou v oddíle 18.

 V pozdější době se setkáváme s názorem, že slova, která Flavius věnoval Ježíši jako moudrém muži, který učinil mnoho nádherných věcí, přitáhl k sobě muže, kteří s radostí přijímali jeho slova a také židy a pohany byly později vpašována z důvodu, aby bylo svědectví o Ježíši a křesťanech.  

Hlubším vhledem do jeho doby a díla pochopíme, že především řešil vztah mezi židovským národem, kterému byl celý život věrný, a římskou mocí v době protiřímského povstání v neronovské době a byl zaujat nejen problémy dopadů židovského povstání, ale také vlastním problémem, jak uvádím dále na příkladu jeho díla O válce židovské; i když mohou vzniknout námitky, že tato díla spolu nesouvisejí, odpovědí je, že je důležité pochopit, že Flavius měl ve své době i ve své situaci hlavní záměr nejen líčit události, ale také je uvádět do souvislostí a dokumentovat události co nejpřesněji, jak dobu přebíhaly a dobíhaly a nechtěl vzbuzovat pochybnosti, spíše líčit pravdu.

Dalším důvodem, proč se v souvislosti s dílem Židovské starožitnosti zmiňuji v díle O válce židovské je to, že byl jejím přímým účastníkem, je součástí jeho života a je důležité chápat jeho postoje k straně Židů i Římanů, což bylo jeho životním problémem. Z objektivního pohledu a poznání osobnosti Flavia Josepha jako člověka, zažívajícího důležité historické mezníky židovského národa a spisovatele „ve dvojím ohni“ nepovažuji námitky proti pravosti jeho slov o Ježíši a křesťanech za nosné, ale za svědectví, které Flavius sám uložil do svého díla Židovské starožitnosti jako dokument historického úseku římských a židovských dějin. 

Život Flavia Josepha ve světle dějinného i osobního zvratu

Flavius Josephus se vlastním jménem jmenoval Jóséf ben Mattatjáh a narodil se v roce 37 n. l., zemřel kolem roku 100) v Jeruzalémě. Náležel k jedné z nejpřednějších kněžských rodin a jeho matka byla spřízněna s rodem Hasmoneovců. A tak, jeho rod, i jeho schopnosti (neboť byl obdivován již v mládí pro svou učenost) ho stavěly mezi přední muže říše. Už to svědčí o jeho důvěryhodnosti jako autora. 

Z Flaviova životopisu vysvítá, že za vlády Neronovy byl postaven do situace, s kterou rozhodně nepočítal. Stal se jedním s významných vůdců protiřímského povstání, které vypuklo roce 66 a jeho důvodem bylo odírání židovského obyvatelstva římskou administrativou. V roce 67 Josef padl do římského zajetí, byl odveden do Říma, ale byl osvobozen a jako propuštěnec přijal císařovo jméno Flavius. Během zajetí se mu podařilo poznat blíže hlavní představitele římské moci, zvláště Vespasiana a Tita, kterým bylo souzeno utopit židovskou víru v krvi. Jako přímý účastník a rukojmí zažil v roce 70 pod velením Vespasiana syna Tita dobytí Jeruzaléma a zničení chrámu. Důsledkem bylo upevnění další římské nadvlády nad židovskou zemí. 

Po porážce židovského povstání se myšlenkově sbližoval s římským prostředím, v kterém z osobního rozhodnutí žil jako chráněnec císaře Vespasiana a jeho obou synů Tita a Domitiana zpracovával pod jménem Flavia Josepha složitou historii židovského povstání. Kladl si mnoho otázek, kterými před Židy i Římany v rovině individuální a kolektivní postavil vznik a průběh vzpoury a pro Židy nelítostný závěr římského vítězství.

V tomto historickém díle se postavil na římské stanovisko, aniž by se distancoval od prostředí, z něhož vzešel. Je však podstatné zdůraznit, že neopustil od nároku na národní a náboženskou identitu i v rámci římského imperia, ale současně i řešil svůj osobní postoj, ke kterému došlo při setkání s Vespasianem, vůdcem vítězného římského vojenského sboru. Cílovou skupinou, ke které jeho dílo či obě díla směřovala, byli vzdělanci a vlivní obyvatelé římského imperia. Jeho úmyslem bylo vylíčit židovskou vzpouru ve světle historické pravdy; další důvod, který ho vedl k zacílení spisu by osvětlit příčiny, které vedly jeho konečné postoje k revoltujícím Židům a k Římanům, kteří byli jejich podmanitelé. Své dílo vydal v aramejském jazyce v roce 73, ale jeho dílo nemělo zvláštní úspěch a aramejský originál se ztratil bez dalšího povšimnutí. V roce 75 vychází řecké zpracování spisu a směřovala na intelektuální kruhy západní části říše, a až potom dílo našlo odezvu. 

Oproti jeho slavnému dílu Válka židovská je drobnější spis Židovské starožitnosti věnován dějinám Židů od stvoření světa až po židovskou válku. Prvních třináct knih tvoří paralelu ke Starému zákonu, ale knihy 14–20 popisují dějiny od doby Makabejců až po židovskou válku a použil židovských a řeckých pramenů. Jako dodatek k druhému vydání Starožitností je jeho vlastní Životopis, který vznikl po smrti Heroda Agrippy II. (93–100) jako obrana proti obvinění Justem Tiberiadským. Ve vyhroceném vztahu mezi Židy a Flaviem se samozřejmě množily pomluvy, které ho měly připravit o zvláštní postavení na císařském dvoře. Justus z Tiberiady byl jedním z velitelů v Galilei, který podléhal v době vzpoury Josefovi, Josef jeho spis ostře odmítl, protože Justus Josefa vylíčil jako hlavního iniciátora židovské vzpoury, který vzbouřence zradil, a přidal se aktivně na stranu nepřátel. Josef svou obranu vtělil do svého Životopisu, který sepsal ke konci svého života, kolem roku 100, kde rekapituluje znovu hlavní momenty židovské války. Historikové porovnávali paralelně Válku a jeho životopis, obě díla nejsou věcně koordinována, ale v životopise zdůrazňuje svou nevinu a možný neúspěch povstání, akcentuje své úsilí o mírové řešení konfliktu a otevřeněji přijímá římské stanovisko.

I když nikdy nezapíral svůj židovský původ a zůstal ve službách Říma, svým dětem dal pohanská jména. 

Zdroj: Předmluva k dílo Válka židovská I. II. a Židovské starožitnosti.