Povídka. Cesta k šípkovému keři.

Šli jsme okolo potoka. Kolem se rozprostíraly louky a pole a už z dálky voněly lesy. Drželi jsme se za ruce a nepromluvili jsme spolu už od té chvíle, co jsme ve vsi zaparkovali na parkovišti auto . Psáno v ich formě

Cesta k šípkovému keři.

I.

Šli jsme okolo potoka. Kolem se rozprostíraly louky a pole a  už z dálky voněly lesy. Drželi jsme se za ruce a nepromluvili jsme spolu už od té chvíle, co jsme ve vsi zaparkovali na parkovišti auto a koupili si na cestu pití a tatranky. Měla to být cesta na usmířenou. Už ty první kroky do podzimní přírody, která se ještě stále neprobrala z léta, byly jak cesta do ráje. Nikdy jsme tu nebyli. Neměli jsme čas a ani motivaci se spolu někde procházet. A tento kraj, kterým jsme nyní procházeli, nám nepřipomínal vůbec nic z naší minulosti a v tom byl ten celý vtip našeho nového manželského projektu, který jsme ani nepojmenovali, třeba tak nějak „Už toho nechme a buďme normální.“ Jenže jsme to dost rozjeli a neuměli se vrátit k normálnímu životu.

„Dostal jsi pohlednici od Marušky, nebo jak se jmenuje ta tvoje  kamarádka“, řekla jsem výsměšně a hodila ji před něho na stůl. „Bože, kde se to ve mně bere, ale co, pořád chodí pozdě domů, není schopen mi to vysvětlit, ta důležitý zase v té firmě není“. Díval se jako bez ducha na televizi, pak vstal, šel do kuchyně a za chvíli to ticho naší domácnosti přerušil odporný zvuk elektrického mlýnku na kávu.  Už dlouho se mne nezeptal, jestli chci taky kafe a konečně, já jsem se ho taky neptala. Vešel do pokoje s kouřícím šálkem a položil ho na stůl.

„Můžeš mi prozradit, kam jsi zase zašantročila cukřenku? Tady není nic na místě, jsi odporně nepořádná. Staráš se o blbosti, místo o domácnost, všude je prach a pach z kuchyně z bůh ví jak dlouho nemytého nádobí a dřezu.“ Strašně mne to naštvalo. A čím víc, nebylo to poprvé, měl ty řeči kvůli domácnosti, tím víc se mi ta naše domácnost protivila. Chtělo se mi někam z toho utéci. Bože můj, čtyři pokoje, ještě na ně nedošlo.

Až teď!

„No, hlavně, že si oprášíš svůj počítač, abys lepší viděla na ty blbosti, co tam píšeš. K čemu je to dobré? To mi pověz. To mi vysvětli. Pod stolem se ti válí bedna knih, po stole papíry, a když jsi se tak rozhodla, že budeš studovat, tak jsme to mohli probrat. Třeba by tě mohl zajímat můj názor“.

Pravda bylo, že jsem se uchylovala mezi jiné lidi, že jsem potřebovala zvýšit studiem plat, což mi ředitel slíbil. Neohrazovala jsem se, všechno to ve mně vřelo. Ale ty advokátské zkoušky byly pro nás důležité. Všichni kolegové v kanceláři je už udělali a na mne pohlíželi jako na příživníka.

„ A ta vaše kancelář, to je taky hnízdo. Takoví hnidopiši. Já bych se tam zbláznil“.

„Ty už blázníš delší dobu,“ řekla jsem. „No a ne? Včera jsem zalehl Obchodní zákoník. Proč jsi ho dala do mé postele? Máš málo místa. Kdybys sis uklidila na stole, tak by se ti tam taky při trošce dobré vůle vešel.“

„Tak si ustel jinde“, zvýšila jsem hlas, „třeba u té tvé Mařeny z Kotěhůlek.“

To jsem dělat neměla, ale omluvit se, to jsem nechtěla. Demonstrativně vstal a odkráčel s šálkem ke dveřím a snažil se otevřít dveře do pokoje loktem. A vzápětí mu šálek i s kávou vyklouzl z ruky a roztříštil se o parkety a káva se vylila na drahý koberec, který nám koupili mí rodiče.

„Proboha,“ to jsi udělal schválně. Víš, co stojí čištění koberce?“

„Ne, nevím, ale ráno ho sroluju a odnesu do sklepa.“  

„To teda neuděláš,“ zaječela jsem.

„To teda udělám, a ty tu uklidíš, večer chci normální večeři.“

„Tyrane,“ řekla jsem a vyrazila jsem ke dveřím, jenže mi vyklouzla klika z ruky, dveře se zabouchly a vyletělo z nich sklo do ložnice. Podívala jsem se na něho a on tam stál jak morový sloup, díval se do pokoje otvorem, odkud sklo vypadlo a opřel se o zeď.

Najednou jsme se oba vyděsili z toho, co se mezi námi děje. To přeci nejde. Chtělo se mi brečet. Jak jednoduché je napsat návrh na rozvod, poslat ho na soud a pak tam stát před soudcem a vyzpovídat se, proč chceme ukončit manželství.

II.

My jsme totiž spolu nemluvili po té hádce, v které vybuchlo všechno dlouho skrývané, všechna podezření, schovávačky mobilů, pátračky na Internetu a v emailech v utajení. Oba jsme měli  jistotu, že jsme se změnili, že za tím bude něco vážného, o čem se nedá mluvit jen tak v obýváku, v kuchyni, u stolu, při snídani či večeři bez bolestných pocitů, že se nám něco ztrácí. Snadno se řekne, že si mají lidé všechno vyříkat, vyjasnit, vysvětlit, svěřit se, zvláště když mají za sebou dlouhou cestu soužití.

Ale to, co bylo mezi námi, to bylo složitější.

Nyní se držíme za ruce, jdeme vedle sebe a mlčíme. To příroda kolem nás usmiřuje alespoň tak, že mlčíme, nevymýšlíme si něco, co není zase tak pravda, alespoň se nesnažíme zasunout problém někam, kam nepatří. Dobře jsme si vybrali. Cesta se mírně vlnila a stoupala do kopce. Když už na sebe promluvíme, musí to vyjít z jiné situace, třeba ze společného zážitku, od něho se odrazit a zapamatovat si tu chvíli, když se naskytl. Nebyl čas na tu hlavní otázku: miluješ mne? Držíme se za ruce a energie našich těl se vzájemně prolíná, to cítím, ještě se nevytratila. Kousek, na kopci, zářil šípkový keř obsypaný rudými zralými šípky. Byl nádherný. Došli jsme k němu. Sundali jsme si svetry, rozložili na suché trávě a sedli si pod něj.

„Nechceš se napít?“ zeptal se, když vyndal z batohu lahev minerálky.

„Mám svoji, jen se napij,“ odpověděla jsem a vytáhla jsem svou láhev sladké Poděbradky a snažila jsem se ji otevřít. Ale neměla jsem sílu, aby povolil dost komplikovaný uzávěr.

„Počkej, dej mi to, ať ten závěr nepřekroutíš, pak by neseděl na hrdle.“

Podala jsem mu ji a on jedním otočením uvolnil víko a podal mi otevřenou láhev.

„Děkuji,“ řekla jsem a napila se.

„Není zač,“ řekl a otevřel svou minerálku.

„Ten šípkový keř je nádherný,“ řekl, když vložil láhev do batohu a rozhlédnul se kolem, „je tu jediný. To je škoda, že už na stráních nejsou trnkové keře. Kam asi všechny zmizely? „Neřekla jsem, že si pamatuji, kolik jich bylo a jak jsme s babičkou sbíraly trnky, protože cesta neměla vést do minulosti, ta byla tabu, ale do přítomnosti a budoucnosti.

„Dej mi tu svou láhev, já ti dobře zavřu, aby ti nevytekla.“

Podal mi zavřenou láhev a vytáhl nožík.

„Uřízneme si pár větviček se šípky a vyrobíme si pěknou ozdobu do pokoje. Bude nám připomínat tuto cestu. Co myslíš?“

„Ano,“ řekla jsem, „vyberu větvičky.“

Stáli jsme vedle sebe, já vybírala a on řezal. Dotýkali se rameny a hlavami, jak kdysi, když jsme budovali naši zahradu. Brzy jsme dílo dokončili a on větvičky svázal a opatrně je zasunul do svého batohu a šli jsme dál.

Cesta vedla k rybníku. Hladinu obepínal břeh, na kterém se ještě zelenala tráva. Hladina byla klidná, sem tam se zavlnila a na ní se odrážela obloha, pozlacená sluncem. Sundali jsme si svetry a usedli na břeh. Otevřel batoh a vyndal svačinu.

„Nechceš si vzít půlku? Chleba jsem namazal máslem a paštikou. To ty ráda.“

„A víš, že bych si dala?“

Ukrojil půlku a podal mi ji i s ubrouskem. Oba jsme se naráz zakousli do voňavého chleba. Ne, nebudu říkat, že si pamatuji, že jsme tak jedli, když jsme chodili do jedné školy. „Nesmazávám toho moc?“ pomyslela jsem si. Když jsme dojedli, vstali jsme, oblékli se, očima jsme se rozloučili s rybníkem a šli dál k lesu.

„Když dojdeme k tomu lesu, pozvu tě na kávu a zákusek a pak se vrátíme. Ono se přeci jenom už brzy stmívá.“

Cesta se zase mírně vlnila, ale nestoupala. Ještě bylo možné ucítit vůni heřmánku, který se někde skrýval. Došli jsme k nízkému domu se zahradní kavárnou. Sedělo tam několik poutníků.

„Dvě kávy s cukrem a bez mléka a dvakrát Tiramisu,“ objednal. Rozhlédla jsem se kolem. Nad námi stály vysoké sosny a pronikavě voněly. Tak tuhle vůni miluji. Káva, Tiramisu a vůně sosen, to je ten začátek pro další události. Cítila jsem, jak mne to uchvacuje a jak se těším z toho všeho, co nejde jen tak získat.

„Vezmi si tuhle lžičku, je lepší, ty nejíš nikdy velké kousky.“

Vzala jsem plochou lžičku a ukrojila si kousek zákusku.

Podíval se na oblohu, která už pomaličku ztrácela jas.

„Budeme muset jít zpátky.“

Dojedli jsme, on zaplatil a vzali jsme se za ruce. Už jsme šli rychlejším krokem. Škoda, bylo to tak kouzelné!

Odemkl vrata a vešli jsme do domu. Nezapnul televizi, nešel se hned osprchovat, ale sedl si a já vedle něho. Objali jsme se a slzy nám vyhrkly z očí. Objímali jsme se těsněji a těsněji, jako bychom chtěli ten žal, úzkost, smutek, nevraživost, strach a pocit osamění jeden z druhého vymačkat. Už nikdy, pomysleli jsme si, už nikdy se to nesmí stát.

Ráno jsme se nasnídali, pochválili jsme slunce, jak zalévá naši zahradu a rozjeli každý do své práce. Už mne netrápila ta hádka, ale vzpomínka na šípkový keř a sosny, které nad námi asi měly držet stráž. Otevřela se nám další šance, vyšli jsme z temnot do světla. Mám tě rád,“ řekl, když odemykal dveře a pouštěl mne do nitra domu. Najednou mne zalil ten už zapomenutý pocit lásky, štěstí a nekonečného blaha. Dokud budeš se mnou, budu šťastná. Otočil se ke mně. „Tak pojď, přichystal jsem ti překvapení.

Otevřel dveře do obýváku a všude byl takový krásný pořádek, všechno urovnáno, zbaveno prachu, čisté záclony, čistá okna ve všech místnostech.

Co se tu stalo?“ zeptala jsem se.

Usmál se – no to ta Maruška z Kotěhůlek, víš? Požádal jsem ji, aby ti pomáhala s domácností.“

„ A kdo je to vlastně?“ zeptala jsem se.

„Moje nevlastní sestra,“  A já na ni tak žárlila. Ach jo.

Když jsme si večer šli lehnout, najednou zakvílel a z pod zad vytáhl – Občanský zákoník s komentáři.

„Na, abys sis to ráno nezapomněla. To by byla pohroma.“ Rozesmál se. A já taky. Vzali jsme se za ruce a usnuli a ráno jsme začali svůj další život.