Antičtí Řekové si vyprávějí o Atlantidě.

Jedno z nejpozoruhodnějších vyprávění z Platónových.  spisů patří mezi důkazy o existenci Atlantidy. A pokud to někdo neuznává, přesto je to krásný příběh. 

Vyprávění zahájil Kritiás, neboť si vzpomněl na staršího muže, Tedy bylo dědovi až k devadesáti let, a Kritiovi tak asi devět let. Sešli se u jednoho stolu, protože slavili třetí den Apaturií, Kúreótis. Pokaždé na tento svátek otcové svým dětem zorganizovali závody v přednášení výpravných básní. Krititás vypráví, že on tenkrát přednášel Solónovy básně, protože byly v té době něčím novým.

 A najednou řekl někdo z fraktórů, že se mu zdá, že Solón byl ze všech nejmoudřejší a v básnictví nejušlechtilejší ze všech básníků. Z toho měl radost Kritiásův dědeček a usmál se: „Kdyby nebyl měl, Amynandre, básnění za vedlejší zaměstnání, nýbrž byl se mu zcela věnoval jako jiní, a kdyby byl dokončil věc, kterou si sem přinesl z Egypta, a nebyl býval nucen pro občanské rozbroje a jiné pohromy, které tu při svém návratu nalezl, jí nechati, myslím, že ani Hésiodos ani Homér ani žádný jiný básník nebyl by ho slávou převýšil."

Amynandros že zvědavě zeptal: „Která to byla věc Kritio? Jistě ti byl ten největší a ze všech nejslavnější Čin, že?“

Kritiás přikývl: „ano byl to ten nejslavnější Čin. „Naše obec ho vykonala, ale pro délku času a zánik jeho tvůrců nedošla jeho pověst až k nám“. „Vypravuj od začátku," děl Amynandros, „co a jak líčil Solón a od koho to slyšel jako pravdivou událost."

„Jest v zemi egyptské," vypravoval, „tam, kde tok Nilu se rozštěpuje, tvoře deltu, kraj zvaný Sajský a v tomto kraji největší město Sais, odkud byl také král Amasis; ochráncem toho města jest božstvo, egyptsky jménem Neith, řecky, jak tamější obyvatelé vykládají, Athéna; říkají o sobě, že mají Athény velmi rádi a že jsou jaksi příbuzní s námi. Když tam přišel Solón, byl prý u nich velmi ctěn; vyptávaje se pak kdysi na minulost města těch z kněží, kteří byli v tomto oboru nejzkušenější, nalezl prý, že ani on sám ani žádný jiný Řek neví takřka nic o takových věcech.

A protože si chtěl povídat o minulosti, vypravoval o minulosti naší vlasti, o té nejstarší. O báji o Foróneovi, podle pověsti o prvním člověkovi, o Niobě a dále po potopě o Deukaliónovi a Pyrze, jak se zachránili, vypočítával jejich potomstvo po jednotlivých rodech a pokoušel se stanoviti podle nich letopočet všeho, o tom tehdy mluvil.  mluvil. Tu prý řekl jeden z kněží, už velmi starý: „Ó, Solóne, Solóne, vy Řekové jste stále děti a není starého Řeka!" Uslyšev to, prý se tázal: „Jak to myslíš?" „Mladí jste všichni svými dušemi," odpověděl, „neboť nemáte v nich žádné staré myšlenky, získané dávným podáním, ani žádné vědomosti, í časem zešedivělé.

Má to jeden důvod – Na lidi přišlo mnoho pohrom a ještě přijde. největší ohněm a vodou, druhé pak menší tisícerými jinými způsoby. Neboť to, co se; i u nás vypravuje, jak kdysi Faëthon, syn Héliův, zapřáhl vůz otcův, ale nedoveda jetí po cestě otcově, spálil kus země a sám zasažen bleskem zahynul, to se vypravuje sice jako báje, ale pravý smysl jest to, že tělesa, pohybující se po nebi kolem země, odchylují se od své dráhy a že v dlouhých obdobích všechno na zemi velikým ohněm hyne.

Tehdy pak všichni, kdo bydlí na horách a na vyvýšených místech a suchých, spíše hynou nežli ti, kdož obývají u řek a moře: nás chrání i tehdy od této pohromy Nil, náš ochránce i v jiných věcech, tím že uvolňuje své vody. Kdykoli však zase vodami očišťují bozi zemi a zaplavují ji potopou, zachraňují se pastevci na horách a salašníci, kdežto obyvatelé měst u nás bývají unášeni řekami do moře; ale v naší zemi ani tehdy a vůbec nikdy nespouští se voda na role shora, nýbrž naopak jest tomu zde tak, že všechna vychází ze spodu.

Proto a z těchto příčin se tvrdí, že zde se uchovává nejstarší paměť; a to jest pravda, že ve všech krajích, kde nebrání přílišná zima nebo vedro, lidnatost sice jest jednou větší, podruhé menší, ale lidé tam žijí stále.

Všechno pak, co se stalo buď u vás nebo zde nebo i v jiné zemi, které známe z doslechu, jestliže to je něco krásného nebo velikého nebo po jiné stránce pamětihodného, všechno je od starodávna vypsáno zde v chrámech a uchováno; ale u vás a u ostatních národů, sotva je veřejný život opatřen písmem a všemi jinými obecně prospěšnými věcmi, pokaždé znovu na vás přichází v pravidelných obdobích jako mor prudký nebeský příval a zanechá z vás jen lidi neznalé písma a uměni, takže se zase ze začátku jaksi omlazujete a nic nevíte ani o naší ani o své vlastni minulosti.

Tak také ty vaše genealogické zprávy, Solóne, které jsi právě přednesl, jistě jen málo se liší od dětských pohádek: vždyť za prvé se pamatujete jen na jednu potopu světa, ačkoliv jich bylo již dříve mnoho, dále pak nevíte, že ve vaší zemi žil nejkrásnější a nejušlechtilejší rod na světě, z něhož pocházíš nyní ty i všechna vaše obec, když se bylo z něho kdysi uchovalo skrovné símě; to všechno vám jest neznámo, protože z těch, kteří zůstali, dlouho vymíralo pokolení za pokolením bez napsaného slova. Byla věru, Solóne, kdysi před největší vodní zkázou nynější athénská obec nad jiné nejzdatnější do války i ve všem nejlépe spořádána; ta podle vypravování vykonala nejkrásnější činy a měla nejkrásnější ze všech ústavních zřízení, o kterých jsme se na světě doslechli."

Zdroj: Platón - Kritiás.