Antičtí Řekové besedují o lásce.

Platonovo dílo Symposion (zřejmě míněna hostina bohů) je snad nejpozoruhodnější mezi těmi dialogy, které směřují ke štěstí, blaženosti, dobrému životu pro jedince a též obec. Jde o dosažení šťastného života skrze vědění.

Úvod: Sokrates vypravuje.

„K tomuto následujícími textu je třeba vysvětlit co jsou ti milující a miláčci či milovníci, aby nedošlo k mylnému výkladu. Obrátila jsem se k Platónovu textu Milovníci.“

„Vešel jsem do školy učitele Dionýsa a uviděl jsem tam některé velmi hezké chlapce z dobrých rodin i jejich milovníky. Dva chlapci se zrovna přeli, ale nebylo dost dobře slyšet oč se přou. Bylo patrné, že se přou o filosofa Anaxagoru (přítele Sókrata a učitele Perikla) nebo o Oinopida. Aspoň bylo vidět, jak rýsují kružnice, napodobovali rukama jakési úhly, naklánějíc se a velmi horlivě si počínali. A já – seděl jsem totiž vedle milovníka jednoho z nich – tu tedy jsem ho šťouchl loktem a zeptal jsem se, do čeho asi jsou ti mladíčkové tak horlivě zabráni, a řekl jsem? To je jistě asi něco velikého a krásného, že se tím zabývají s tak velikou tak velikou horlivostí?“

On pak řekl: Jaká pak velikost a krása! Ti žvatlají o věcech nad zemí a vedou filosofické tlachy. Předmětem rozhovoru nebylo téma, co je to láska, ale co je to filosofie.

A já, říká udivený Sókrates, podivil jsem se jeho odpovědi a řekl jsem? Mladý muži, tobě se zdá ošklivým zabývat se filosofií? Nebo proč mluvíš tak příkře?

A ten druhý seděl blízko něho a byl to jeho sok v lásce – uslyšel mou otázku a jeho odpověď.  Řekl: Nic z toho nemáš, Sokrate, ptát se pode toho, zda-li pokládá filosofii za něco ošklivého. - Či nevíš o něm, že po celý život nedělá nic jiného, než se rve a plní žaludek a spí? Proto co sis myslil, že odpoví jiného, nežli filosofie je něco ošklivého? Byl pak tento z těch dvou milovníků vycvičen v oborech múzických, kdežto ten druhý, který ho haněl, v gymnastice. A zdálo se mi, že musím toho prvního nechat být, toho, kterého jsem se tázal, protože si ani neosoboval, že by byl znalý v řečech, nýbrž v činech, a vyptal se toho druhého, osobujícího si větší moudrost, abych od něho dosáhl nějakého prospěchu.

Sokrates pokračuje: „Víš tedy, co je to filosofovat??“

Ovšemže.

Co to tedy je? zeptal jsem se.

Co jiného, než jak to vyjadřují slova Solónova? Solón kdesi pravil:

Učím se každý den mnohému, i když jsem stár.

„

Zpět do rozpravy na hostině, kde se sešli milující a milovníci.

Z celého poměrně rozsáhlého textu Symposion jsem vybrala ty úseky dialogu mezi přítomnými, kterým jsme i dnes schopni porozumět a pojmout je jako poselství o lásce pro budoucí generace, nebo pro duši člověka V těch krásných Platónových dialozích vystupují muži (milovníci a milující), kteří se věnovali filosofickým debatám o mnoha tématech. Nyní jde o boha Erota, o kterém též zprvu pojednával v dialogu Faidros. Zřejmě přítomní na této hostině znají jeho názory, a tak se přidávají se svými názory na lásku. Samozřejmě, že na hostině nechybí Sókrates a ani Alkibiades. Po Hesiodovi vypráví Parmenides o vzniku světa.

 Co bylo na počátku? To je obvyklé téma starověkých myslitelů. Nyní se k tématu připojují antičtí Řekové.

Faidros byl ten, který se ujal jako první tématu „láska“ a započal svou řeč: „Jak pravím, že Éros je veliký bůh a podivuhodný mezi lidmi a bohy po mnohých stránkách, ne nejméně svým rodem. Vysvětluje své tvrzení tím, že je mezi bohy nejstarší: Eros nemá rodiče a žádný, ani prozaik, ani básník o nich nemluví, ale Hesiodos ve svém díle „Zrození bohů“ praví, co bylo na počátku: Nejprve vznikl Chaos. Po něm vznikla Gaia širokoprsá, jež pevným je pro všechny sídlem, spolu s ní Eros. Akusileos, který je jedním z hostů hostiny se přiklání k Hesiodovi. Parmenides, je též účastníkem hostiny a nyní hovoří o vzniku světa.  -  

Nejprve tedy, jak pravím, počal prý Faidros svou řeč asi tím, že Eros je veliký bůh a podivuhodný mezi lidmi i bohy po mnohých stránkách ne nejméně však svým rodem. Neboť vyniká – tak pravil – tím, že jest mezi nimi nejstarší; důkazem toho je toto: Eros nemá rodičů a žádný, ani prozaik, ani básník o nich nemluví, ale Hesiodos praví, že nejprve vznikl Chaos, po něm pak vznikla Gaia širokoprsá, jež pevným je pro všechny sídlem, spolu s ní Eros.

S Hesiodem souhlasí i Akusileos, že se po Chaosu zrodily tyto dvě božské bytosti, Ge a Eros. Parmenides pak rozpráví o počátku bohů: „dříve, než ostatní bozi byl stvořen nejprve Eros. Za tento názor sklidil z mnoha stran souhlas a přítomní dodávají: “Eros je nejstarší z bohů a jako nejstarší je příčinou našeho největšího štěstí. Já aspoň nevím, které je větší štěstí hned pro mladého člověka než dobrý milovník a pro milovníka miláček. Neboť vštěpovat lidem to, co se musí hodit po celý život, má-li být krásný, nedovede ani rod, ani vynikající postavení, ani bohatství, ani cokoli jiného tak krásně jako láska.

Víte, co to vůbec znamená? Stud u věcí ošklivých, horlivý zájem o krásné, neboť bez těchto pohnutek nemůže ani obec, ani jednotlivec vykonávat velké a krásné činy. „To je zřejmě hlavní motto celé rozpravy“.

Pro muže, který miluje, nebylo by jistě tak trapné, kdyby ho spatřil otec nebo druhové nebo kdokoli jiný buď činit něco ošklivého nebo ze zbabělosti se nebránit, když by se mu dělo něco takového od někoho jiného, jako kdyby ho při tom viděl jeho miláček. Právě tak vidíme, že se i milovaný stydí především svých milovníků, kdykoli je spatřen při něčem ošklivém.

Kdyby tedy bylo nějak možno udělat, aby byla obec nebo tábor složena z milovníků a milovaných, nemohli by lépe žít ve svém společenství nežli tak, že by se zdržovali všeho ošklivého a závodili vespolek o čest, a podobně kdyby takoví pospolu bojovali, zvítězili by i malým počtem takřka nad celým světem.

Neboť pro milujícího muže by bylo jistě nepříjemnější, aby byl spatřen od svého miláčka ve chvíli, kdy by buď opustil své stanoviště nebo odhodil zbraně, nežli kdyby ho při tom viděli všichni ostatní, a raději by tisíckrát zemřel než to.

Věru opustiti svého miláčka nebo nepomoci mu v nebezpečenství – nikdo není tak zbabělý, koho by sám Eros nenaplnil božským zápalem ke statečnosti, tak aby byl podoben muži již přirozenou povahou nejstatečnějšímu; a praví-li Homeros, že sílu vdechl některým z hrdinů bůh, docela tak to dává svým působením Eros milujícím.