Nelze vstoupit dvakrát do jedné řeky.

Než ta situace nastala, měl každý z nás navyklý komfort a ten se pomalu rozpadával a bylo třeba najít jiné cesty, nebylo lehké se smířit  s tím že v mnohých situacích není návratu k navyklému způsobu života.. 

Roušky zakryly naše tváře a pod nimi se ztrácely úsměvy, které časem po odložení roušky vadly. Byla jsem optimistka, když jsem si myslela že lze vstoupit dvakrát do jedné řeky a dokonce jsem to zkoušela, ale pod podmínkou, že moji přátelé a známí se o to též pokouší. Jistě, to jsou ti, kteří se nikdy nezabývali klasickou filosofií a nevědí, že tento velký objev někdy dávno na něco důležitého upozornil. Ti dávní učenci se opravdu v ničem nemýlili i v jiných věcech. Pro naši dobu jsou velmi užitečné, ale mnozí je nerespektují. Vždyť je to přeci dávno a dávno to vyprchalo a žijeme v jiné době. Rozhodně ne, protože ty úvahy našich předků nevyrostly z nějaké kavárenské debaty, ale pozorováním každodenního života. Tedy, proč nejde vstoupit do jedné řeky dvakrát? Protože voda, v níž momentálně stojíme se pohybuje a změní svůj směr a vlastnosti v čase plynutí. To platí nejen pro mezilidské vztahy, ale i pro čas, kdy jsme byli zvyklí a něco prožívali co bychom rádi vrátili do původního času, v kterém jsme něco budovali a nacházeli v tom určitý smysl. V současné situaci hledám, co nám to přineslo a kde jsou ta místa, v nichž lze něco nového budovat, protože bývalé pocity zmizely. Tyto úvahy mě přinesly k Senecovi, stoikovi, kterému v době vlády císaře Nera budoucnost nepřinášela nic dobrého a přesto jeho úvahy pokládám za důležité i pro naši dobu.

Ani ten nejlepší psycholog nedokáže vyložit to tiché utrpení lidí, kteří mají pocit, že něco důležité ztratili, a to co vedlo ke  klidu a radosti, že když ráno vstanou a začnou nový den s pocitem, že přijde něco pěkného a ono se nic nedostavuje, co by uvolnilo pouta, která brání něco začít s obavou, zda to má nějakou cenu. To je ta past, která nás obklopí a zavře do úvah, že se stejně nic nevrátí, a začít něco nového je riziko, že nás něco zbrzdí. Třeba nové podmínky, jak se ubránit nakažení virem, který ve svém řádění mění svět, který jsme znali do prostoru, s kterým se musíme smířit. 

"Co je to blažený život? " dává si Seneca výzkumnou otázku. Bezpečnost a stálý klid. A takový dá velkodušnost, takový dá stálost držící se správného rozhodnutí. Jak k tomu dojdeme? Jestliže poznáme celou pravdu, jestliže v jednání zachováme pořádek, míru, slušnost, vůli vyhýbající se zlu, blahovolnou, poslušnou rozumu a nikdy od něho neustupující, zasluhující do současně lásku i obdiv. Někteří však soudí, že se nejvyšší dobro může zvětšit, protože není zcela plné, jestliže jsou náhodné okolnosti nepříznivé.! A dále: Je pošetilé radit nemocnému, co by měl dělat jako zdravý, když se mu přece nejdřív musí vrátit zdraví, bez něhož jsou ponaučení marná. Jaký užitek plyne z toho, poukazuje-li se na věci, které všichni znají?" ptá se dále. Převeliký, neboť někdy něco víme, ale nedbáme na to. 

Chceš křivdu vyléčit? Pak na ni zapomeň!

Odvážnému štěstí přeje.

                 Lenoch si si sám stojí v cestě.