Několik desítiletí trvající proticírkevní agitace mladočeských kruhů měla národnostní, politický i ideologický charakter.  Postoj k národnostně nespravedlivé monarchii a prorakousky zaměřená část katolického tisku budily přirozený odpor české veřejnosti, příliv vojáků z front byl naladěn  proticírkevně a protinábožensky.

Proč se nekonala odluka státu od církve

A tak není divu, že širokou odezvu nalezla hesla: „po Vídni Řím!“. „Řím musí být Čechem souzen a odsouzen!“ ap.  Vandalské zničení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí /památníku jediného vítězství, jehož národ v 17. stol. dobyl, ovšem vítězství katolické Prahy nad luteránskými Švédy/ dne 3. listopadu1918, třetího dne po převratu, bylo signálem k živelnému účtování s Římem, s katolicismem. Chystala se radikální odluka církve od státu, byl proveden částečný zábor církevního majetku pozemkovou reformou a církev měla být zbavena všech  práv. Ale Praha si nemohla dovolit takový proticírkevní kurz, který by byl vehnal Slováky do radikální opozice. Katolické Slovensko a řeckokatolická Podkarpatská Rus měly nejen velký vliv na umírněnost řešení církevně-politických otázek v celém dalším vývoji, ale posílily i odhodlanost katolíků v českých zemích, zvláště na Moravě. Pod tlakem těchto mocenských sil byla nucena československá vláda ustoupit od chystané odluky mezi státem a církví, pojaté do původní  osnovy ústavní listiny, protože by to ohrozilo přijetí ústavy vůbec.

Katolická moderna

V Jednotě ožily reformní myšlenky katolické moderny, což se projevilo i tím, že v jejím čele stanul J.Š. Baar, Xaver Dvořák a jiní předáci Katolické moderny. Přes 90 procent českého kléru se přihlásilo za členy Jednoty a výbor spolku vypracoval za Baarova předsednictví r. 1919 reformní návrhy- “Návrh duchovenstva na obnovu církve katolické“, které  čtyřčlenná delegace (byl v ní i prof. Vojtěch Šanda) předložila papeži Benediktovi XV.

Požadavky reformistů byly shrnuty do šesti bodů:

1. zřízení českého patriarchátu,

2. rozšíření církevní samosprávy a možnost laické spolupráce v ní,

3. úprava patronátního práva a obsazování far,

4. návrh na liturgii v lidovém jazyce,

5. úprava kněžského studia a výchovy,

6. zdobrovolnění celibátu.

V podstatě jsou tyto požadavky překvapivě katolické, některé předešly dobu a jsou dnes splněny. Část kněžstva v Jednotě sdruženého byla odhodlána v případě nesplnění svých požadavků katolickou církev opustit. Také v návrzích převažuje hledisko  nacionální na úkor církevní univerzality. Když se delegace vrátila z Říma s výsledkem: povolení slovanské liturgie na několika významných místech a právo číst ve mši sv. evangelium a epištolu také česky, Jednota se rozštěpila na umírněný a početně daleko  nejsilnější střed, na radikální levici “Ohnisko“ s 200 kněžími, skutečnými modernisty ve  smyslu rozhodnutí Pia X., a na krajní pravici. Mluvčím pravice byl dr. F.X. Novák, který  uznával nezbytnost církevní  reformy, ale stavěl se proti těm, kteří tyto reformy hlásali, ač se s církví vnitřně rozešli. Svatý stolec reformní návrhy hned nezamítl nýbrž je přijal k podrobnějšímu zkoumání a úvaze, tak oddávali se mnozí naději, že přece jen dosáhnou podstatných ústupků. Ještě na valné  schůzi Jednoty r. 1919 referoval předseda o dobrých vyhlídkách reformistů. Když však v září  byl pražským arcibiskupem jmenován odpůrce novot profesor František Kordač, aniž se  předtím někdo dorozuměl s Jednotou nebo přihlédl k jejím návrhům, bylo rozhodnuto. Radikálové, v nichž církevní smýšlení odumřelo nebo kteří ztroskotali na celibátu,  a pro něž tehdy církev ještě nenalezla humánní východisko, církev opustili. Arcibiskup Kordač se chopil vedení církevní správy velmi energicky a  Jednotu v lednu 1920 rozpustil. Když Kordačovo rozhodnutí bylo schváleno v Římě, vyzvali také ostatní biskupové kněžstvo, aby z Jednoty vystoupili a sdružovali se v diecézní jednoty pod vedením episkopátu. Významní vůdcové Jednoty jako J.Š. Baar , Xaver Dvořák a jiní, ještě nějakou chvíli vzdorovali, ale zůstali katolíky.

Církev Československá

Nespokojení kněží založili 8.ledna 1920 vlastní náboženskou  společnost, které dali název Církev československá, a dva dni nato vydali provolání  k národu, aby opustil římskou církev a vstoupil do církve národní. Výzvy uposlechlo do  sčítání lidu r. 1921 přes půlmilionu katolíků a do r. 1930 se zvýšil počet příslušníků nové  církve na 800 000 lidí. Že nenabylo vystupování z katolické církve většího rozsahu, to způsobilo provolání profesorů filozofické fakulty Josefa Šusty a hlavně Josefa Pekaře, kteří  důtklivě v denním tisku varovali veřejnost před krokem, který by způsobil mladé republice  doma i za hranicemi velké nesnáze, a poukazovali i na mělkost tohoto hnutí.  Zakladatelé Československé církve byli dlouho na rozpacích, mají-li se připojit k nějaké již existující církvi či mají-li jít vlastní cestou. Konzervativní směr chtěl jít cestou východní tradice a vytvořit autokefální Československou pravoslavnou církev. Touto cestou šli především Moravané za vedení kněze Matěje Pavlíka. Ten navázal styky se srbskými  pravoslavnými biskupy, byl od nich vysvěcen na biskupa a dostal jméno Gorazd. Zvítězil  však radikálnější směr bývalého plzeňského profesora náboženství dr. Karla Farského, který  chtěl vytvořit zcela novou křesťanskou církev, jež by plně odpovídala duchu českého národa  přítomné doby. Podle slov Farského měla církev navázat bezprostředně na Nový zákon a na  Krista a vycházejíc odtud se zřetelem na moderního člověka měla ve shodě s českým cítěním nově vytvářet liturgii a učení. Věroučný, liturgický i organizační vývoj církve  prodělal několik fází, /až k odklonu od víry v božství Ježíše Krista a Nejsvětější Trojici/. Církev československá usilovala o svou obrodu návratem k biblickému  křesťanství. To naznačuje také nový název „Československá církev husitská“, přijatý na  sněmu r. 1971. V čele církve stojí patriarcha a šest biskupů.

Českobratrská církev evangelická

České evangelické obce vyznání  helvétského (kalvínského) a augsburského se sjednotily r. 1918 na husitské základně v českobratrskou církev evangelickou. Duchovním střediskem se jim stala Husova evangelická fakulta, zřízená státem r. 1919.  Z osob, které opustily katolickou církev získala  českobratrská církev pouhých 60 000 členů.

Katolická církev a československý stát

Poměr katolické církve a státu zůstal delší dobu  napjatý. I když nedošlo k provedení odluky církve od státu, staré rakouské zákony o škole a manželství byly pozměněny způsobem pro církev ještě nepříznivějším, kdežto závislost církve  na státu, jak ji zavedly květnové zákony z. r. 1874, byla podržena. Trvale však nebylo možno  přezírat, že přes nejprudší agitaci pro vystupování z církve téměř 80 % obyvatel zůstalo  církvi věrno. Z 13 929 000 obyvatel bylo r. 1930 asi 10 617 000 katolíků. Odpovědní činitelé pochopili, že ústavu poměrů mezi církví a státem bude třeba řešit kompromisem mezi státem  a Sv. stolcem a nikoliv jednostrannými opatřeními. K vážnému měření sil mezi vládou a  církví došlo ještě r. 1925 po vydání zákona o svátcích. Byly zrušeny tři mariánské svátky /2.2,  25.3., 8.9/, jejichž svěcení není kodexem předepsáno, byl zrušen zemský svátek sv. Jana  Nepomuckého. Pro Slovensko byl ustanoven zemský svátek sv. Cyrila Metoděje.Úmrtí  Husovo bylo toho roku slaveno s velkou okázalostí za oficiální účasti prezidenta a vlády.

Diplomatické zastoupení Svatého stolce – modus vivendi

Svatý stolec, který měl od r. 1920 v Praze diplomatické zastoupení, v tom spatřoval provokaci a na znamení protestu odvolal svého nuncia. Teprve koncem r. 1927 se podařilo spor urovnat a sjednat zásadní dohodu o nejdůležitějších církevně politických otázkách modus vivendi, takže začátkem r. 1929 byly diplomatické styky s Vatikánem zase úplně obnoveny. Modus vivendi jednak upravil jmenování biskupů československých v duchu církevního práva:  biskupy jmenuje Sv. stolec, ale vláda může z vážných politických důvodů odmítnout. Stanovil způsob a zásady nového rozhraničení diecézí, kvůli změně politických poměrů. Nyní  se měly hranice diecézí krýt s hranicemi státními, což bylo důležité hlavně pro Slovensko,  jež se tak vymanilo z církevní pravomoci maďarských biskupů.

Oslavy svatováclavského milénia

Oslavy svatováclavského milénia r. 1929 projevily navenek úplnou změnu v poměru církve a státu. Vláda převzala garanci slavností a umožnila celostátní ráz. Oslav se zúčastnil sám prezident, který pronesl významný projev. Dalším významným mezníkem ve vládní církevní politice, byl celostátní sjezd katolíků Československé republiky r. 1935, kdy vláda oficiálně přivítala papežského legáta, kardinála Verdiéra, se všemi poctami, náležejícími papežskému suverénu. Když pak katolické strany ve volbách r. 1935 rozhodly volbu ve prospěch dr. Beneše a tím znemožnily nástup fašistické reakce, byly vytvořeny další podmínky pro klidný církevní rozvoj v Československé republice.

Politický katolicismus po roce 1918

Obavy o budoucnost katolické kultury ve státě po r. 1918 probudily k novému životu katolické politické hnutí. Stranám s křesťanským programem se sice ani nyní nepodařilo soustředit ve svých řadách pozoruhodnější většinu katolických voličů, ale  byly přece jen důležitým jazýčkem na politickém kolbišti. Katoličtí političtí činitelé se  chlubili tím, že dosáhli pozoruhodných úspěchů: svým úsilím zabránili především odluce  církve od státu, zajistili hmotné postavení kněžstva, zabránili další konfiskaci církevních  statků, zabránili rušení církevního školství, znemožnili odnětí práva vysokého školství  teologickým fakultám pražské, olomoucké a nově zřízené bratislavské a prosadili, že  bylo ponecháno povinné vyučování náboženství na školách obecných, měšťanských a  středních až do třídy páté. Církvi bylo přiznáno právo státní dotace na potřeby kultu,  kněžím, vyučujícím náboženství na státních školách přiznáno právo parity s ostatními  učiteli a profesory, uznána zvláštní duchovní správa v armádě, ponechány církvi  zasvěcen svátky , uznána revize učebnic, urážejících základní principy katolického  náboženství a zkreslující události církevně náboženské, zmařeny pokusy o zavedení  nuceného civilního sňatku, stejně jako pokusy o převzetí matrik a církevních  charitativních ústavů. Byla to velká chyba, že si strana  včas nevychovala vedoucí dorost z laických kruhů. Ještě povážlivější bylo, že úzké sepětí  politické aktivity s náboženskou vírou vedlo v očích značné části věřících a nepochybně u  většiny lidí vlažných či nevěřících k nepřípustnému ztotožňování náboženství s běžnou denní  politikou a s jejím okamžitými cíli.

Výsledky zabránění odluce církve na státu

Zabránění odluce církve od státu se dnes jeví jako úspěch problematický. Vatikán sám navrhoval tzv. „brazilskou“ rozluku, při níž není sice spolupráce mezi státem a církví, ale ani nepřátelství.  Lidová strana se od počátku postavila za demokracii a za republiku a zůstala těmto politickým ideálů věrná i tehdy, když se staly ve střední Evropě vzácností. Toto demokratické zaměření lidové strany, které se nezměnilo ani za prudkého protiklerikálního náporu ostatních stran, přispělo pak v klidnějších dobách a zvláště v měsících a letech ohrožení státu „třetí říší“ k plodné spolupráci s ostatními demokratickými silami a k rehabilitaci katolicismu v očích veřejného mínění.

Pokračování:  Vývoj poválečný