Společnost: Procházka sadem povadlých růží

Říká se, často v mediích, že za těch pětadvacet let, co jsme prožili od sametu se nic pozitivního nestalo, ale já myslím, že ano. Každý den se setkáváme se zlem, nepořádky, nespravedlností, ošklivostí podvodů, falší, násilím, zlod

Jistota není

Věřím, že kniha Jobova je největší filozofickou knihou pro ty, kteří hledají příčiny svého věčného neklidu z nezodpovězených otázek o nutnosti utrpení, o dospívání v dospělém věku a zrání v poznání, což je rovněž těžké období v lidském životě. Člověk si totiž uvědomuje, že není žádná jistota v politice, v ekonomii a vědě a ani neexistuje člověk, který by "tady a teď" vyléčil frustraci lidí, protože ta lidstvo provází stále, což je často patrné v uměleckých dílech, které nám zanechali naši předkové. A v tuto chvíli připomínám Goyovy obrazy, obrazy Vincenta van Gogha a i literární díla umělců všech dob. Právě klasická díla, která se nám mohly jevit dříve jako umění, jsou otevřená okna, z nichž proudí mnoho myšlenek, které by nás měly v této době zajímat, ale které jsme kdysi četli bez hlubšího zamyšlení, a to v době, kdy jsme žili pod dojmem, že všechno musí dobře dopadnout a že se to nějak zařídí. Dnes víme, že musíme jednat: jakmile se nás začnou týkat všelijaké nepořádky, musíme se účinně bránit a ne čekat, že se nějak napraví. Že nepomohou žádné vyšetřovací komise, které odhalí nezřízené utrácení veřejných prostředků na veřejných stavbách, že nepomůže ani žádný zákon, který závazně stanoví, co se smí a nesmí, a když někdo spáchá něco, co se nesmí a je potrestán, není to žádné potlačení zla a ani jeho vymístění, dokonce ani dosažení spravedlnosti, ale zase jen ztráta rovnováhy v každodenním běhu života, protože příčina je ve slabé předvídavosti problémů, které stále tu latentně tu již reálně proplouvají naším každodenním životem. A jsou to zdánlivé maličkosti - podcenění budoucího problému, neodbornost tam, kde se očekává naopak odbornost, lajdáctví a třeba i chamtivost. Musíme jednat tak, aby byla zajištěna rovnováha mezi rozumem a citem k veřejným záležitostem.  

Co je zlo a co dobro

A i když všichni víme, co je zlo, a co dobro, jak do sebe zapadají tyto dvě roviny, přesto ani v osobním životě si s tím nedokážeme dobře poradit: rozhodně nejsem přívržencem krajní etiky a mravního zákona, protože člověk takový prostě není. Není ani krajně věrný, ctnostný, spravedlivý, milosrdný, harmonický, odpouštějící, obětavý, bez závisti, zloby, touhy pomstě, nekřivdící a pravdomluvný, nepropadající obžerství v každé podobě apod. Ale může se ptát: jaký bych měl být? Když nebudu sobecký, tak mě druzí sobci roznesou za chvíli na kopytech. Když budu altruistou, tak mne za chvíli chamtiví lidé uvrhnout do bídy a nesnází. Když budu oddaně milovat, stanu se obtížným pro ty, kteří jsou cílem mé oddané lásky. I když nepiji alkohol, může mne jiný opilec srazit autem, i když jsem nikdy nevzal do ruky zbraň a nikoho jsem nezranil žádnou zbraní, byť v sebeobraně, mohu se stát náhodnou obětí - a kdo mě zachrání a uzná, že mám na takovou ochranu nejvyšší nárok jako člověk dbalý ctností, který si zaslouží pozitivní odplatu? Na to je možná odpověď: když víš a znáš váhu ctností, nestačí jen se jen jimi těšit, chlubit a ověnčit se vlastním sebeuspokojením, ale přemýšlet o té druhé straně, být ostražitý a třeba i nasadit své "jistoty" za odmítnutí něco učinit, vykonat, nechat se "koupit".

Berme se, jací jsme

Počítat s tím, že přítel může selhat a naše důvěra a dobrá víra v jeden okamžik se stane v následcích černou můrou. Není to ovšem balancování mezi „věřit a nevěřit“, mezi těmito krajními body, ale poznání, že je třeba zapnout své intuice a pokud možno, důvěřovat sami sobě. Nestávat se lehkomyslným dlužníkem nebo věřitelem a nepodepisovat bianco směnky do budoucnosti. A to všechno znamená: myslet. Minulost prostupuje přítomností do budoucnosti a nic není zapomenuto. Dobrý a příkladný skutek nevyváží deset špatných skutků, za nimiž stojí někdy i prostá frustrace ze zklamaných ideálů a pocitu nenaplněného života. Na každém člověku záleží, ať drží v ruce skalpel, nebo kladivo, ať sedí v krásném křesle a lidé se mu klaní nebo na špinavém chodníku a lidé se po něm opovržlivě a úkosem dívají. Ani tím, že za někým zabouchneme vrata kriminálu, nezahladíme utrpení oběti. Utrpení se nedá ani kompenzovat penězi. Je odvrácenou stranou štěstí, o jehož ceně neuvažujeme v době, kdy ho prožíváme a nechápeme ho jako možná nezasloužený dar, nebo si ho ve chvíli prožívání tak nějak představujeme. Příliš spěcháme ... 

Co je čas?

Myslím, že každý den bychom měli přemýšlet a uvažovat:  jak náš život, který nyní žijeme v přítomnosti, uvádět do rovnováhy, jak pochopit své potřeby a pochopit i váhu našich ctností a nectností, zhoubu krajností a představ o něčem, co vlastně, díky tomu, jaký člověk v podstatě je, nelze nikdy uskutečnit a ani očekávat. Láska není procházkou růžovým sadem s milovaným člověkem, který je tu jakoby od toho, aby působil očekávané rozkoše, nosil dary a byl ideálem mezi všemi, ale je to velká zkouška druhého člověka přijmout takového, jaký je a pokud je ve mně něco dobrého, pokud mám nějaké ctnosti, nějaké dobré povahové vlastnosti, vyladit vzájemné vztahy do rovnováhy, pokud to ten druhý člověk přijímá a snaží se o totéž. V opačném případě: nehodíme se k sobě.

Rozhozené ruce

Růže v našich sadech a zahradách uvadají: na světě je plno násilí, bolesti, pláče, smrti nevinných i viníků. Jejich ruce jsou rozhozeny stejně, jak byly ruce Kristovy přibity na kříž. Stejně jako ručičky dítěte na polštáři. Co to gesto znamená? Kristova otevřená náruč do skonání světa, lidské odevzdání a dětské očekávání, že může někoho, byť ještě nevědomé, obejmout. Na světě je láska, ale my ji neumíme pochopit, odevzdat a přijmout. Ta láska není konečný cíl nebo počátek očekávání, ale úděl, za kterým stojí naše činy, konání, uvažování, myšlení a vnímání toho, do čeho jsme byli zavolání z hlubin, o kterých nemáme ani tušení. Byli jsme zavoláni do života.