Společnost: Otázky národní identity

K úvaze o národní identitě mne znovu přivedl odkaz  na článek, který stojí za zamyšlení nad autorem, který ho sepsal a zveřejnil . Myslím, že téma je velmi zajímavé a i aktuální a nelze ho odbývat pouhou úvahou, jak se naše země a její obyvatelstvo jeví jiným národům, nejen evropským. Názory se mohou různit, což není na škodu, protože přispívají diskusi. 

V perexu článku o deseti smrtelných hříších je uvedeno: Tento článek neberte jako sebemrskačství, ale jako malé drobné ohlédnutí dozadu. Nejen člověk, ale i národ se musí někdy sám ptát: co jsem a jaký jsem. A někdy se musí umět i zkritizovat, aby docílil seberefexe a žil lépe a čestněji.    

Jistě, že by bylo vhodnější nad takovým osočujícím moralizováním mávnout rukou.Jenže, pokud se někdo odváží rýpnout do dějin nějakého národa a číst mu levity, postavit ho na paškál, pak bych spíše očekávala seriózní studii než pár bodů, která by jinak vydala na hutnou diskusi na vyšší úrovni. Nemyslím si, že jsme dospěli k nějak významnému vrcholu, kdy je čas na sebereflexi, ohlížení se do minulosti a k dumáním nad otázkou: kdo jsme, co chceme, jací jsme, jsme horší nebo lepší apod. Vytýkám autorovi jednu významnější věc:nemluví v kontextu dějinných událostí. 

K deseti smrtelným hříchům

V preambuli naší Ústavy se hlásíme k tradicím, k odkazu naší historie, zejména Koruny české a První republiky. Tím, že se hlásíme, se současně se i zavazujeme tuto minulost vnímat, a přes její prisma chápat i vlastní identitu. Proto je na místě, aby se promyšlená a dobře organizovaná výuka národních dějin stala samozřejmou součástí vzdělání. Slovy "promyšlená" a "dobře organizovaná" rozumějme "zbavená ideologizace", a za to obohacená o vědomí, že souvisí s dějinami evropských zemí, které silně ovlivňovaly politiku, kulturu i duchovní život a konečně i vzdělanost na území Království českého. A tím chci naznačit, že česká historie (světská i duchovní), vzdělanost, kultura, politika, neprobíhala izolovaně, ale v souladu s ostatními zeměmi, s kterými přicházela do politického i kulturního styku a je třeba zohlednit i formování morálního, filosofického a duchovního zázemí, které probíhá staletími a stále se obnovuje novými generacemi, které přikládají další polínka svého poznání, představ a skutků. K uvědomování si identity se nestačí v Čechách narodit, ale také k ní přispívat výchovou dětí, pečlivým pěstováním mateřského jazyka, který je nezbytný k porozumění literárního odkazu předků a i současnému společenskému životu v nejširším rozměru, k němuž pociťujeme nutnost se vyjadřovat. Nejširším rozměrem rozumějme duchovní, filosofický, historický, vědecký, politický a kulturní prostor, v kterém se pohybujeme nejen v naší zemi, ale také minimálně v kontextu celoevropské civilizace. Napadá mne, zda autor je schopen v takovém rozměru o identitě a morální úrovni českého národa přemýšlet. 

V této souvislosti není praktické, a ani seriózní názorově vytrhávat českou otázku (bez ohledu, zda o ní diskutujeme či ne) z tohoto širokého kontextu, protože sama o sobě nikdy nestála ani v době Masarykovy republiky. Pohlédneme-li například do dějin české literatury, byli jsme obdařeni autory, kteří nám překlady evropské klasické literatury umožnili přístup k francouzské, německé, anglické, italské i španělské literární kultuře a ani dějiny české hudby se neomezovaly pouze na českou hudební tvorbu a čeští literáti už v 17. - 19. století reflektovali umělecké směry, které se rozvíjely v evropských zemích, takže, pokud si hledíme této tradice v přínosu kulturních vlivů okolí do české kultury, pak bych nikdy netvrdila, že jsme jako národ něčím specifičtější, než jiné národy i v tom názorovém, mravním a kulturním zázemí. Nemám vůbec pocit, že bychom se zmítali v nějakých pochybnostech o svém češství, i když mnoho lidí pochází z národnostně smíšených rodin, které se však rozhodly  nejen zde žít, ale i přijmout jazyk, kulturu a do jisté míry i mentalitu. Jenže to platí i o ostatních národech, kterým se nedostatek identity nevyčítá, i když ji mohou v současné době pociťovat. Autorovi článku bych připomněla, že pokud vznáší povážlivé a opovržlivé nařčení (Jsme dědiční kradáci), pak nemůže stačit takový odstavec, ale majetková problematika (až na výjimky, kdy mohlo jít o krádež), je historicky mapována a většinou šlo o konfiskace, zvláště po událostech, které nazýváme pobělohorskými, po první pozemkové reformě a po druhé světové válce i po roce 1968. Restituční nároky jsou právní problematikou a o rozpravy vypořádání těchto nároků by měly probíhat na jiné úrovni, než několika větami. Bylo by asi záhodno, aby se autor o tomto svém pocitu detailněji rozpovídal.

K dalšímu hříchu: Opravdu nevíme, jak se jmenujeme? Ale víme. Kdyby autor nahlédl do Ústavy České republiky, pak by se dozvěděl, že Česko, úředním názvem  Česká republika, je stát ve  střední Evropě Vznikl 1. ledna 1969 jako formálně  svrchovaný  národní stát pod názvem  Česká socialistická republika v rámci  federalizace Československa, od 6. března 1990 nese název  Česká republika. Například soudy vynášejí jménem České republiky. Nechť tedy autor zůstane v pohodě.  Pokud vím, když probíhaly diskuse o odpojení Slovenska od Čech, pak to byla právě iniciativa Slováků a nepřáli jsme jim nic zlého, pokud však se tak stalo, rozhodně to nebyla vůle Čechů jako celku, ale takové výčitky mohly proběhnout mezi zúčastněnými stranami, zastoupené vrcholnými politiky.

Ještě ke dvěma traumatům potažmo hříchům

Až na některé jedince, nemyslím si, že by se někdo zvlášť zabýval zpětně otázkou pádu Rakousko-uherské monarchie a řadil ji mezi osobní traumata. Rakousko-uherská monarchie byl mnohonárodnostní stát, z něhož se národnostní menšiny emancipovaly a vznik nových států, nejen Československé republiky probíhal cestou mezinárodně-právního procesu po první světové válce, kdy byla monarchie poražena, i když k porážce došlo předchozím politickým procesem. Takové téma nelze odbýt několika řádky.Také nelze odbýt otázku traumatu malého národa: 

Nemyslím tím národa malého počtem obyvatel ani rozlohou území, ale malého duchem. V Evropě je spousta menších národů než Češi – třeba Slovinci, Holanďané, Dánové nebo Belgičani. Jenže ti jsou hrdí a chovají se podle toho. My jsme bezectní ochcávači. Ve škole opisujeme, drobně lžeme, přikrádáme, neplatíme daně, v tramvaji jezdíme načerno, pracujeme na švarcsystém, nepřiznáváme milenky… Mnohokrát v dějinách jsme museli ohýbat hřbet, takže ho už neumíme narovnat. Kdyby k nám vtrhli Číňani, nechali bychom si přeoperovat oči na šikmé. A až k nám vtrhne Islámský stát,  stanou se z nás machometáni. Dobrovolně!             

 

Není mým cílem moralizovat ani autora, ani český nebo jiný národ. Ale jistě si každý uvážlivý a rozumný člověk udělá svůj názor o úrovni článku a o výtkách, který autor článku zveřejnil již v říjnu roku 2014.

Řekněme, že autor má zkratkovitý způsob se "zamýšlet" nad složitými problémy a hodit je "na papír" a víc se jimi nezabývat, sám ze sebou zřejmě spokojený, jak to Čechům nandal. Pokud se jedná o mladého člověka, autor se sám nepředstavil, jen sepsal své názory, pak je spíš k zamyšlení jeho orientace, které v jeho mysli vyvolala tak naléhavou nutnost "pohnout národ k sebereflexi". Pokud bych se vrátila k výše uvedené myšlence o komplexnímu vzdělávání mladé generace vedené k identitě k českému prostředí, pak na základě tohoto článku se mohu domnívat, že se někde v tomto procesu stala chyba. Škoda! Možná, že nám tu roste generace, která právě tu identitu hledá velmi úporně a chybí ji odpovědi na otázky, které si klade. Možná, že z úzkostného očekávání vlastní budoucnosti a z touhy žít v čestnějším prostředí, než s jakým se setkává v každodenním střetu s realitou.