K 600-stému výročí smrti M. J. Husa - část 5.

V n ásledující části se vě nuji dalšímu reformátorovi, Ma rtinu Lutherovi a obrazu dobové situace, než se pustíme do líčení jeho vlivu v zemích Koruny české. 

Dříve, že se pustíme v myšlenkách do doby vlády krále Václava IV., společensko - politické situace, vystoupení M. J. Husa a výrazných osobností, které se v té době profilovaly, předběhneme trochu dobu, protože vliv reformace v Německu přesáhla hranice a dotkla se i poměrů v zemích Koruny české.       

Krátká úvaha

Reformace, jedno z nejvýznamnějších hnutí, které má svůj původ v Německu, byla v jádře ovlivněna středověkým myšlením, a to je nutné pro domýšlení souvislostí událostí reflektovat. Jenže, v celkové souvislosti a podle historických důsledků je řazena již k novověku. Luther přirozeně neměl v úmyslu založit novou církev, když vyhlásil v roce 1517 svých 95 tezí, ani v pozdějších letech. Teprve když církevní instance zamítly jeho reformní požadavky, cítil se postupně nucen postavit se odmítavě vůči katolickému učení o svátostech, mešní oběti, mnišským řádům a dokonce vůči papežské moci. Tím otřásl základy staré církve, dal jí ale zároveň podnět k tomu, aby v letech 1545-1563 v Tridentu uskutečnila dlouho odkládaný reformní koncil, který vyloučil do té doby velice spornou otázku prvenství papeže nebo koncilu, a svými ustanoveními a reformami uvnitř církve vytvořil základy novodobého katolicismu.

Život a dílo Martina Luthera

Martin Luther se narodil 10. listopadu 1483 v durynském Eislebenu. Jeho otec nabyl časem jako pachtýř hutí v Mansfeldu poměrně značného bohatství, takže mohl svého nadaného syna dát na studia. Roku 1505 dosáhl Martin v Erfurtu hodnosti magistra, ale krátce poté, co začal studovat práva, vstoupil na základě spontánního slibu do erfurtského kláštera augustiniánů-poustevníků. Za svého klášterního života, během něhož se stal profesorem na wittenberské universitě (roku 1512), neustále stupňoval svou askezi, ale přesto se cítil ustavičně jako hříšník před Bohem. Ve svých přednáškách se zabýval především pojmem boží spravedlnosti, kterou považoval za měřítko, podle něhož Bůh posuzuje lidstvo, a kterému člověk pro svou nedokonalost nikdy nemůže učinit zadost. Teprve po letech usilovného hledání - bez bližšího časového určení - se mu otevřel duchovním osvícením při tzv. zážitku ve věži ("Turmerlebnis", podle místnosti ve věži wittenberského kláštera) zcela nový pohled na tento problém: ospravedlnění před Bohem může člověk dosáhnout vírou, ne skutky, je to pouze milost boží. Toto poznání (později rozšířené na "učení o ospravedlnění pouhou vírou") uvolnilo v podstatě už cestu reformaci, ale účinnosti nabylo teprve prohlášením 95 tezí z 31. října 1517 namířených proti obchodu s odpustky, který prováděl dominikánský mnich Tetzel. Ačkoli byl Luther přesvědčen, že hájí učení církve proti jejím nepřátelům, dal svými tezemi, které došly ve veřejnosti širokého ohlasu, zároveň průchod dlouho zadržovanému protestu proti zesvětštění církve

Obchod s odpustky

Učení katolické církve o odpustcích spočívá v rozlišování hříšné viny a trestu hříchem zaslouženého. Hříšná vina se dá odčinit svátostí pokání, zatímco tresty za spáchané hříchy za účelem očisty kajícího hříšníka se musí odpykat v pozemském životě nebo v očistci. Jelikož církev nakládá s nevyužitými zásluhami Krista a svatých jako s "církevním pokladem", může věřícím za určité  výkony (např. poutě) poskytnout odpuštění trestů za spáchané hříchy. Praxe udílení odpustků nabývala v pozdním středověku jednak z důvodu rostoucí lidové zbožnosti a jednak následkem stoupající spotřeby finančních prostředků ze strany kurie stále více na rozsahu. Roku 1517 vystoupil na území braniborského kurfiřta a magdeburského arcibiskupa lipský dominikán Johann Tetzel jako kazatel ve prospěch odpustků, jejichž výnos měl sloužit na stavbu chrámu sv. Petra v Římě. Ve skutečnosti byla ale polovina vybraných peněz určena na splacení dluhů mladého Albrechta Braniborského u augsburského obchodního domu Fuggerů. Albrecht se zadlužil, aby mohl kurii zaplatit hromadění církevních hodností (byl arcibiskupem mohučským a magdeburským a administrátorembiskupství halberstadtského). Nemorálnost Tetzelova obchodování s odpustky (odpustky trestů za spáchané hříchy zemřelých a dokonce za vlastní budoucí hříchy za patřičný obnos) pohnuly Luthera k sepsání jeho proslulých 95 tezí (viz 4.6), aniž by byl něco tušil o politickém pozadí tohoto obchodu.

Kacířský proces proti Lutherovi

Na popud dominikánů byl v Římě zahájen proti Lutherovi kacířský proces. V říjnu 1518 byl Luther v Augsburgu vyslýchán kardinálem Tomášem Kajetánem, trval ale na svých názorech a odmítl je odvolat. Zatímco se proces protahoval v důsledku politických ohledů papeže vůči Lutherově světské vrchnosti, saskému kurfiřtovi, vymanil se Luther z područí autority římské církve a rozvinul svou teologii v "hlavních reformátorských spisech" z roku 1520.

Reformátorské spisy

Lutherovy teze z 31. října 1517 nebyly určeny pro šiřší veřejnost - o přibití na vrata zámeckého kostela ve Wittenbergu (Thesenanschlag) se dnes pochybuje -, ale byly myšleny jako příspěvek do diskuse. Neobracely se zásadně proti odpustkům, ale proti tomu, že podle kázání o odpustcích může člověk zajistit své duši spásu, a zpochybňovaly dosavadní praxi pokání. Popularitu získaly teze hlavně tím, že vyjadřovaly nespokojenost laiků s finančním počínáním církve. Lutherův rozchod se středověkou církví se obráží v celé své hloubce teprve ve spisech z roku 1520. Zvláštní pozornost zasluhují dva obsáhlé polemické spisy. V prvním,An den christlichen Adel deutscher Nation von des christlichen Standes Besserung (Ke křesťanské šlechtě německého národa o zlepšení církevního stavu), apeluje Luther na císaře a říšské stavy, aby vzhledem k tomu, že duchovní autority selhaly, provedli sami nutné církevní a sociální reformy a svolali dávno žádaný koncil. Už při lipské disputaci s ingolstadtským teologem Johannem Eckem v roce 1519 prohlásil Luther, že se i koncily mohou mýlit; nyní zcela upřel církevní moci primát nad mocí světskou, odmítl dokonce i existenci jakýchkoli hranic mezi nimi a zvěstoval "všeobecné kněžství" všech pokřtěných křesťanů.

Proti scholastické teologii

Hlavní výpad proti scholastické teologii podnikl Luther ve spiseVon der Babylonischen Gefangenschaft der Kirche (O babylónském zajetí církve), kde připouští jen tři svátosti, a to křest, večeři Páně a s výhradami pokání, přičemž při večeři Páně požaduje kalich pro laiky a odmítá chápat tuto svátost jako oběť. I zde, tak jako v učení o ospravedlnění pouhou vírou, platí základní myšlenka: člověk nemůže Bohu nic dát, nýbrž může být jen obdarován (tzn. Kristovou obětí při večeři Páně). Bez polemického vztahu k teologickým sporům je Lutherův třetí programový spis z roku 1520: „Von der Freiheit eines Christenmenschen“ (O svobodě křesťana). Luther zde nalézá řešení rozporu mezi tvrzením, že "křesťan je svobodný pán nade vším a není nikomu poddán" a tvrzením, že "křesťan je povolný sluha všeho a každému poddán" ve vztahu ke Kristu. Vírou nabytá poslední jistota v Kristu dává věřícímu svobodu sloužit bližnímu, aniž by byl podroben nátlaku konání dobrých skutků. Krátce předtím objasnil Luther v sermonu (kázání) Von den guten Werken (O dobrých skutcích), že skutky nejsou předpokladem spásy, ale samozřejmými plody víry.

Luther se v době, kdy byl dán do klatby, už v podstatě nepohyboval na půdě staré církve; reformace při zachování jednoty církve už nebyla myslitelná, také z toho důvodu, že Luther sám v papežství viděl stále více antikrista.

Papežskou bulu, jíž byl vystaven hrozbě církevní klatby, v prosinci roku 1520 spálil a na říšském sněmu ve Wormsu 18. dubna 1521 znovu odmítl odvolat, dokud nebudou jeho názory na základě Písma svatého a rozumových důvodů vyvráceny.Wormský edikt, kterým poté císař uvalil na Luthera říšskou klatbu a nařídil pronásledování jeho přívrženců, narazil ovšem na odpor některých říšských stavů, kteří s Lutherem sympatizovali, a nemohl být proto proveden. Luther mezitím pod ochranou hradu Wartburgu překládal do němčiny Nový zákon. Chtěl tím umožnit všem křesťanům bezprostřední přístup k bibli (překlad Starého zákona dokončil teprve v roce 1534). Když ve Wittenbergu vypukly pod vlivem radikálních reformátorských sil nepokoje, vrátil se Luther v březnu 1522 zpět a stanovil meze novotám. Už tyto nepokoje ukázaly, že z Lutherova požadavku jediné autority Písma svatého mohou být vyvozovány zcela jiné důsledky, než to činil on sám.

Vznik konfesí evangelického hnutí

Tak došlo zároveň s odvrácením od papežství ke vzniku konfesí uvnitř evangelického hnutí. Mimo to se náboženské impulsy let 1524-1425 v selské válce spojovaly se sociálními požadavky, jejichž oprávněnost Luther sice zpočátku uznával, ale v dalším průběhu příkře odsoudil počínání sedláků jako ohrožení evangelia. Tímto postojem se připravil o velké sympatie, tím spíše, že na vrcholu povstání uzavřel sňatek s bývalou jeptiškou Kateřinou de Bora.

O politické etice luteránství

V Lutherově stanovisku k selské válce se projevilo přesvědčení, které - později systematizováno v "učení o dvojí říši" – mělo zásadní vliv na politickou etiku luteránství: že totiž bez vrchnostenského řádu jakožto daného od Boha není možná svoboda evangelia. A poněvadž všechno, co musí být nějakým způsobem organizováno, spadá do světských kompetencí, připadá tedy státu rovněž péče o vnitřní řád církve, což vlastně odporovalo původním Lutherovým záměrům. "Zeměpanský církevní regiment" měl ovšem své kořeny už v době předreformační. K nové úpravě bohoslužby a věrouky přispěl Luther sám rozhodujícím způsobem v Německé mši (Deutsche Messe, 1526), Malém a velkém katechismu (Kleiner und Großer Katechismus, 1529) jakož i vytvořením evangelické církevní písně. Luther zemřel 18. února 1546 v Eislebenu a byl pohřben ve wittenberském zámeckém kostele.

Politický dopad reformace

Nejen v dějinách církve, ale i v německých dějinách představovala reformace významný mezník, poněvadž měla v důsledku těsného sepětí světských a církevních institucí ve Svaté říši římské bezprostřední politický dopad. Tři ze sedmi (fakticky šesti) kurfiřtů náleželi ke stavu duchovních říšských knížat - arcibiskup mohučský, kolínský a trevírský, a kromě toho existovala četná knížectví - biskupství a říšská opatství, která byla zastoupena na říšském sněmu. Rozšíření reformace mělo za následek, že duchovní knížectví byla buďto přeměňována na světská, tedy dědičná, anebo podřizována světským zeměpánům, a že byl zabavován církevní majetek a rušeny kláštery. Touto tzv. sekularizací se přesunuly nejen mocenské poměry v říši, ale byly podkopány základy říšské církve a tím zároveň i říšské ústavy. Protože na jedné straně císař Karel V. (1519-1556) potíral reformaci a celá řada říšských stavů na novou víru nepřistoupila, a na druhé straně všechny pokusy potlačit tuto novou víru selhaly, došlo k náboženskému rozkolu v Říši. Za této situace, a pod rostoucím tlakem knížecí opozice proti císařským mocenským požadavkům, byl Ferdinand I. donucen roku 1555 říšskoprávně uznat augsburskou konfesi (confessio Augustana) z roku 1530, společnou základnu víry všech luteránů. Augsburský náboženský mír, jeden z mála "základních zákonů" Říše, nebyl výrazem náboženské tolerance - tato myšlenka se prosadila až v 18. století -, nýbrž pokoušel se usmířit nábožensko-politický konflikt pomocí právních ustanovení za účelem záchrany říšské ústavy a uchování míru v říši.

Francouzsko – německé spory

Císař Karel V. odstoupil v roce 1556, protože se mu nepodařilo uskutečnit své dalekosáhlé plány. Jeho mocenská základna byla sice díky šťastné rodinné politice jeho dědečka Maxmiliána I. daleko širší, než tomu bylo u jeho předchůdců, ale nadvládě císaře se jak v Říši, tak i v evropském sousedství postavily do cesty nepřekonatelné překážky. Především rozpor mezi Habsburky a francouzským královským domem Valois (od roku 1589 Bourbonů), který se projevil už za vlády Maxmiliána I. (1493-1519), tvořil až do poloviny 18. století jeden ze stěžejních faktorů evropské politiky. Ve snaze vyprostit se ze sevření rakousko-burgundsko-španělského mocenského komplexu Habsburků uzavřela Francie spojenectví s jinými nepřáteli Říše, především s Turky, a zasahovala stále více do vnitroněmeckých sporů. Za třicetileté války (1618-1648) přivedla tato politika Říši bezmála k rozpadu. Došlo k tomu proto, že náboženský konflikt přerostl v zuřivou občanskou válku, ve které všichni zúčastnění hledali zahraniční spojence. Augsburský náboženský mír, který je považován za ukončení epochy reformace, nevedl tedy k trvalému smíru mezi náboženskými stranami. "Konfesijní věk" - tak se nazývá doba od roku 1517 do roku 1648 - se vyznačoval rostoucími spory o výklad náboženského míru. Protestantským knížatům se mnohdy podařilo hatit záměry císaře, který chtěl touto smlouvou zabránit postupující sekularizaci, zatímco katolická knížata se dala na cestu protireformace, tzn. rekatolizace evangelických území. Císařové, kteří se původně pokoušeli o zprostředkování, se uchylovali ve svých vlastních zemích stále častěji k protireformačním opatřením. Tak bylo roku 1618 vyvoláno povstání v Čechách, do kterého byla vzápětí vtažena i Říše.

Příště: Václav IV., boje o moc s panskou jednotou

Literatura:

Franzen, A. Církevní dějiny, 2006

Frohlich, R. Dva tisíce let dějin církve, 2008

Kadlec, J. Přehled církevních dějin, 1991