Lidé a kulty: Manicheismus - nauka o dobru a zlu

Z perského Mani haja, »Živoucí Mani«. Gnosticko-dualistická nauka perského knížete Maního (216-276 po Kr., - gnóze, - dualismus), inspirovaná mj. buddhismem a zarathuštrismem.

Pro přehled - velmi stručně o základech manicheismu

PodleMániho existují ve skutečnosti dva rozdílné principy: dobra a zla, světla a temnoty. Na počátku existovaly tyto principy odděleně. Později temnoty napadly světlo, ale na konec zvítězí světlo. Manicheismus byl zakořeněný v i Egyptě. Ani Diocletianova perzekuce ničemu nepomohla. Sám Augustin hovoří o misionáři Addasovi, který měl být prvním manichejským misionářem v Egyptě, nicméně zřejmě se manichejští usadili v Libyi a jejich učení se vyznačovalo důslednou pravověrností.

Své vyznavače dělí manicheismus do dvou tříd: rozeznává Vyvolené a Naslouchající. Vyvolení žili odděleně v klášterech přísným asketickým životem, věnovali se studiu a modlitbám, ale pěstovali i umění. Naslouchající (mezi ně patřil i sv. Augustin) představovali manichejské laiky, nemuseli žít asketicky, dodržovali pouze deset Máního přikázání. Jelikož Vyvolení nesměli pracovat, Naslouchající je živili, což se bralo jako almužna. Od samého počátku měli manichejští pevně organizovanou církev. V jejím čele stál archégos, Mániho nástupce a z hodnostářů pak bylo dvanáct mistrů, sedmdesát dva biskupů a třistašedesát kněží. Hodnostáři samozřejmě pocházeli z řad Vyvolených.

Říká se, že Mání zemřel mučednickou smrtí někdy v letech 274 až 277 na popud zoroastrovských kněží a po jeho smrti byl manicheismus pronásledován nejen v Persii, ale také za hranicemi to neměl jednoduché. Potírali ho v římské říši, buddhisté v Asii, taoisté i konfuciáni. Manicheismus byl rozšířen v Evropě do 7. století, dále se šířil přes Blízký východ v 10. století až po střední Asii ve 14. století a v Číně se udržel až do 17. století.

Obsah náboženského zaměřeni manicheiců

Manicheismus je náboženské učení, které bylo založeno prorokem Máním, který pocházel z Babylonie a žil ve 3. století. Ovlivněno gnosticismem, spojovalo v sobě staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím a buddhismem. Manicheismus se považoval za vrchol těchto jmenovaných náboženství a Mání sám sebe prohlašoval za "Pečeť proroků". Manicheismus hlásá, že existují dva etické přístupy, které jsou samotnými strukturami života: dobro (světlo) a zlo (tma). Ve vzájemném zápase a jejich vzájemným smísením vznikl, podle tohoto učení, svět. Ježíš Kristus, podle Máního, přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla od jejich hmotné závislosti, ale jen zdánlivě.

Oba morální protipóly a jejich konfrontace jsou trvalé, věčné, kosmické. Když postavíme proti této tezi většinovou křesťanskou nauku, pak pochopíme rozdíl: když je boj mezi protipóly dokonán smrtí a pro duši začíná jiný život, tedy dimenzionálně jiný, kvalitativně nový, unipolární život (pouze dobro nebo pouze zlo), funguje v manicheistickém učení princip bipolarity nadále. Hmotný svět je plodem temnot. Proto se musí každý člověk ve vlastním životě snažit vymanit duši (dílo světla) z těla, čili z nadvlády temnot. Z tohoto ústředního mýtu vyplývá celá mravouka a vyžaduje značné oběti (půsty, pohlavní zdrženlivost atd.). Ti, kdo v tomto záměru uspějí - po pravdě řečeno nemnozí - vstoupí okamžitě do ráje světla. Ostatní se opakovaně inkarnují do dalších těl temnoty, pokud jejich hříchy nebyly tak závažné, aby museli být ihned ponořeni do věčného - zatracení. Manicheiské nauky se opakovaně inspirovaly křesťanstvím a rozšířily se v Egyptě, Severní Africe, Galii, Dalmácii aj. Členem jedné manichejské sekty byl jistou dobu i sv. Augustin. Na Východě přetrvával m. až do 12. stol., odkud ovlivnil hnutí albigenských ( - kataři) a - bogomilů a paulikiánů v Bulharsku. Tolik encyklopedie.

Situace za dob sv. Augustina, biskupa hipponského

Když Augustin ve svém polemickém díle hovoří o sektě v Africe, pak se posmívá malému množství členů, ale pokud dramatizuje nebezpečí, které plyne z tohoto učení, je otázkou, jaké množství představují Naslouchající, kteří jsou její obětí a patří k významné komunitě v Hipponu. Hovoří o manicheistickém knězi v Hipponu, jménem Fortunatus. Jiné prameny tvrdí, že se manicheismus usadil v Kartágu a dalších městských centrech dnešního Tuniska a dostal se až do Cirty, až po centrální Alžírsko. Shromažďoval ve svých řadách část inteligence, kterou nedokázalo uspokojit křesťanství katolické církve, ale v komunitách se objevovali i obchodníci, řemeslníci a obyčejní lidé. Afrika se stala posledním územím manicheismu na Západě a odtud se pověst manicheistické církve šířila na druhý břeh Středozemního moře.

V poslední čtvrtině 4. století navštívil manicheiský biskup Faustus Řím a uvedl tam k životu místní komunitu, založenou misionáři z Kartága. Jeho jméno je známo díky jeho spisům Capitula. Je to souhrnné učení, které se stalo předmětem velmi ostré polemiky vedené ze strany hipponského biskupa Augustina. Ještě v době, kdy byl Augustin Naslouchající, ho sám vyhledal, aby mu položil několik otázek, týkající se astronomie ve vztahu k manicheistické kosmogonii. Ve svém díle Vyznání V, 7,12 píše o této diskusi: "Odmítl jak z opatrnosti, tak ze skromnosti převzít tento úkol. Znal svou nedostatečnost a nestyděl se k ní přiznat."

Manicheiský odpadlík

Od svých osmnácti let do devětadvaceti let rozhodně Augustin neskrýval hrdost toho, že vyznává čisté křesťanství, které mělo Náboženství světla představovat. Myslel si, že stojí vysoko nad těmi pohádkami, v nichž si libovala matka Monika. Prostě rebel vůči matce se v něm nezapřel! Možná, že cítil ve všech kaplích takovou náklonnost a jistě měl k tomu pocitu jistou potřebu. Vyvolení přistupovali k Naslouchajícím s velkou ochotou a této přízni Vyvolených se těšil též v Římě. Ačkoliv se už za svého římského pobytu od nich oddělil, přesto mu neodpírali pomoc a ani pohostinství. Augustin sám ve Vyznání přiznává, že dokázal využívat k okamžitému vlastnímu prospěchu možnosti, které se nabízely. Copak nevyužil laskavé nabídky Thagasta Romanianuse, který ho laskavě zařadil do své družiny v sektě? Ve své obhajobě, o něco později, pak litoval svého "putování v omylu", ale nedá se říci, podle všech okolností, že v době, kdy disponoval velkými duchovními silami, že by ho Máního učení neuspokojovalo.

Astrologické výpočty, ve kterých manicheismus nepřinášel lepší výsledky než matematici, stejně jako jeho rozčarování, když se setkal s Faustem, jsou jen peripetiemi, které nezastírají skutečné příčiny nespokojenosti. Ve skutečnosti byl totiž nespokojený se svou pozicí Naslouchajícího a zároveň se necítil na to, aby přijal vysoké morální požadavky, které byly kladeny na Vyvolené. Nemohl prostě přeformovat předkládané učení, a tak vytvořit augustinský manicheismus, který byl zcela odpovídal jeho představám. Důvod byl jednoduchý: manicheismus nešlo upravovat, revidovat, opravovat. I když byl Naslouchající vybaven velkým intelektuálním bohatstvím, ovšem zcela neužitečným pro náboženství samotné. Byl vybaven pouze kompetencí zbožného laika s úlohou život Vyvolené. A to mu nestačilo, Se svým, pro něho tak typicky nasazením, se věnoval úloze zaníceného propagátora proti mocné oficiální církvi, ale systém byl tak nepružný, že se jím cítil stále více tísněn a nedával mu nic, za co by mu měl být něco dlužný. Časem si uvědomil, že manicheismus mu nedává odpovědi na otázky, které ho trápily. Učení sledované "krok za krokem a opatrně, ale dlouho" se pro něho stávalo tou "báchorkou". Vysmíval se mu stejně, jako se před tím vysmíval katolické církvi. A z Augustina se posléze stal manicheistický odpadlík.

Augustin se přiznává ke svedení přátel k manichejcům

Manichejské myšlení a učení lákalo především vzdělané lidi, a jak praví Augustin, „odělo se do prakřesťanství a strojené svatosti, prohlašovalo se za dokonalé. měli plná ústa Božího jména, Ježíše Krista i Ducha svatého, ale tvrdili, že jen u nich lze nalézt pravdu a také jen u nich je možné najít pravdu. Církev katolická nabízí jen víru. Dokonalý přívrženec manicheismu nepotřebuje víru, protože má dokonalé poznání a také věda, kterou vyvíjejí, je dokonalá. Jejich nejvyšším vyznáním bylo, že jejich majetkem je pravda, rozum a věda. O tom stále mluvili a každému slibovali takové poznání s největší jistotou.  Zatímco katolická církev učila a čí, že dokonalé poznání Boha bude lidem odměnou teprve na věčnosti, Manicheici slibovali, věřícím dokonalé pozná již ve světě. Honosili se dokonalostí vědy, tvrdili, že jen oni jsou dokonalí křesťané a trpí od římských katolíků pro spravedlnost. Katolická církev, podle nich nezachovává Kristovy příkazy a učení. Augustin dále hovoří o tom, že v té době bylo mnoho zvrhlých a špatných křesťanů a proto se lidem zdála být manichejské učení tak přitažlivé. Mnozí se hlásili ke katolické církvi pouze zjevně, nestaral se vnitřní život.

Bludné učení o Písmu

Manicheiští í dále tvrdili, že Písmo sv. Starého zákona je dílem zlého ducha a že stálým rouháním se Bohu samému a klamáním lidstva, naprosto odporuje Novému zákonu.  Nestoudně tupili Starý zákon, protože chtěli zabránit, aby se obhájci katolicismu nemohli na něho odvolávat. Katolíci, oproti manichejcům hájili Starý zákon i Nový zákon: „Ve Starém zákoně je skryt Nový zákon a v Novém zákoně je odhalený Starý zákon.“

Na to manicheiští posléze pohrdali Novým zákonem, protože prý evangelia nejsou sepsána od svatých apoštolů, ale že jedině pravé jsou jejich spisy, epištoly a kniha skutků jsou podvrženy podvodníky, kteří křesťanskou víru neznali, jednotlivé knihy Starého zákona prý si vzájemně odporují.

Tyto bludy, pronášené patřičnou učeností zaslepovala nezkušené a neznalé lidi, kteří přišli k bludnému učení, ani nevěděli, jak.

Klamali všechny, učené i neučené, s mistrovskou chytrostí a bylo třeba velké znalosti Písma a obratné výmluvnosti, aby bylo možné jejich klamavé pikle vyvrátit a odhalit.

Augustin píše: „Hloub a hlouběji jsem klesal do propasti hříchů, a manichejské bludy mé neštěstí dovršily.“

Mezi 3. březnem 372 a 19. červnem 445, za vlády Valentiniana I. a Valentiniana III. stanovuje 20 - ti dekrety tresty pro manicheisty, včetně trestu smrti. Je třeba zdůraznit, že jako jediní heretici antiky byli odsuzováni k nejvyšším trestům křesťanskými císaři.