Lidé a kulty: Judaismus a židovské vědomí

Judaismus znamená jednak kulturu, sjednocující židovský lid a jako náboženství, které sjednocuje židovský národ do svazku posvátné historie. 

Cílem tohoto pojednání je ve smyslu seriálu "Lidé a kulty" seznámit čtenáře s nejdůležitějšími rysy židovství a judaismu. 

Judaismus se nám představuje ve dvou historických formách. Jako kultura, která sjednocuje židovský lid a uvádí jej do proudu literární historie a jako náboženství, které sdružuje tento národ do naprosto jiného rozměru – do svazku posvátné historie.  V nejhlubším nitru židovského vědomí je založen nejhlubší vztah úmluvy s Božským principem, vztah zaslíbenost Bohu

Posvátnost dějin

Koncept posvátnosti dějin přidává jednotlivému člověku na síle a dává mu možnost vytvářet si živý vztah k historicky doloženým a zaznamenaným událostem. Tyto děje nejsou totiž pro věřícího Žida v pravém slova smyslu jen minulostí. Čas, který odpočítává běh posvátných dějin, není týž, jenž plyne a je písemné zachycován jako každodenní proud dějin literárních, nýbrž je onou tajemnou časovou dimenzí, která je přítomná věčně. V té míře, v níž mnoha lidem uniká pravda obsažená v posvátných dějinách, jím uniká i pravda o té druhé, jiné dimenzi času. Doslovný výklad dějin může uspokojovat racionální rozum, lidskému duchu se však nabízejí i hlubší vhledy – a posvátná historie je právě tím, co mu může poskytnout rovnomocně uspokojivý obraz toho, jak jsou věci ve skutečnosti uspořádány.

Tóra

Zdrojem posvátných dějin je hebrejská bible. Tóra neboli Pět knih Mojžíšových obsahuje podstatu, samotnou tresť posvátných dějin. Čím hlubší vztah si člověk k Tóře vytváří, tím mu vyvstává před očima pravý smysl svatých dějin. Judaismus vidí v Tóře něco mnohem podstatnějšího než jen umně spletenou řadu příběhů a vyslovených zákonů. Tóra je mystický pramen vší duchovní potravy. Studium jejích posvátných textů znamená pro posvátnou skutečnost totéž, co vědecké studiu po skutečnost literárně-historickou. Je to metoda vhodná ke zkoumání zákonitostí a spletitých rysů posvátné reality.

Monoteismus

Jádrem judaistického poselství je koncept monoteismu. Postupně začala být všeobecně přijímána představa, že vesmír je řízení nejvyšší všemocnou bytostí. Kromě toho má poselství monoteismu také hluboký psychologický význam. Individuální vědomí se skládá s množství nespojitých prvků, z nichž mnohé jsou, jak praví moderní termín. Podvědomou ctižádostí monoteismu je tyto nesourodé prvky sjednotit a vnést do nich řád. Judaistické mystické učení nabízí četné meditativní techniky, kterou jsou k dosažení jednoty zvláště zaměřené.

Například jde o pokusy o nalezení jednotného Božího jména. I když je ohnisko těchto technik, pokud jde o konečné poznání, nutně zaměřeno na měřítka kosmická, hrají tyto techniky tako nezastupitelnou roli při posilování vnitřní osobní integrity jednotlivce, a mají tudíž blízko k problematice lidské osobnosti, jíž se zabývá současná psychologie.

A právě v této souvislosti chápeme význam zákazu idolatrie, modlářství a modloslužebnictví. Tento zákaz tvoří třetí pilíř, o něj se opírá judaistické učení.

Nástin zásad židovské víry a náboženské praxe

Judaismus se zabývá naším vztahem k transcendentnu. Tento vztah není postaven na víře a kontemplaci, ale na skutcích. Jak vyplývá ze slov Šimona Spravedlivého (r. 200 př. Obč.l) – předmětem, na něž je zaměřeno naše náboženské jednání, není pouze lidská duše, ale svět jako takový.

Lidstvo je partnerem Boha

Židovské náboženství hlásá, že lidstvo je partnerem Boha v udržování chodu světa, a to nikoli pouze v dnešním smyslu ekologické odpovědnosti, ale ve významu mystičtějším, který pohlíží na náboženské jednání jako na akt ovlivňující říši, která je lidským očím neviditelná, ale z níž svět neustále čerpá svou vlastní existenci.

Boží přítomnost ve světě a v člověku

Podle židovské víry je Bůh aktivně přítomen v tomto světě v jeho celostnosti, jakož i v životě každého jedince.  Bůh přesahuje absolutně jakýkoliv obraz, do nějž bychom Ho pokoušeli vepsat. Hebrejská literatura, zvláště pak Bible využívá antropologické představy, např. o Boží lásce, o Božím hněvu. Ale činí tak proto, aby mohla vyjádřit Boží atributy v pojmech, které jsou lidem dostupné.  Tyto pojmy je však nutno chápat jako podmíněné, protože nevyjadřují pravou Boží podstatu. Dokonce v obvyklém případě, kdy k označení Boha použije On, neznamená to nic jiného, než že vyhovujeme zažité lidské konvenci.

Boží Zjevení

Ortodoxní židovské náboženství nám sděluje, že se Bůh zjevil lidstvu jako celku svým sestoupením na horu Sinaj, tedy jak to zaznamenává kniha Exodus. Tóra je pak trvalým svědectvím tohoto zjevení.

Cesty svatosti, halacha a judaismus

Židovské učení se dotýká všech stránek lidského života. Pokud však jde o judaismus v každodenním životě, není víra v Boha jeho hlavní náplní: daleko důležitější, než kladení na tu či onu stránku víry je způsob a význam jednání každého jednotlivce v jeho konkrétním jedinečném životě.

Židovské učení, jak je zaznamenáno v Tóře, vyznačuje cesty, jimiž může lidské jednání být v souladu a ve shodě s Boží vůlí. Jsou to cesty svatosti. Halacha přináší cestu idejí vyznávaných judaismem, pokud jde o povahu samotného života, Jestliže člověk žije svůj život podle zásad vyložených v Tóře, stává se celý jeho život „kráčením“ cestami, které vyjadřují duchovní realitu tohoto světa. Halacha obsahuje 613 micvot, Božských příkazů, odvozených z Tóry. Mnohé z nich se vztahují k praktckým úkonům, které již nejsou aktuální – jsou jimi například pravidla pro obětování, která se praktikovala v historických dobách Chrámu. Současný judaismus obsahuje asi dvěstě příkazů micvot, které se dotýkají všech stránek lidského života. V judaismu není vedena žádná pevná hranice mezi náboženským a světským životem. Judaismus zavádí jistý ucelený způsob života, do něho halacha vnáší zduchovnělý prvek, Halacha, podle rabiho Chija bar Ami hraje stejnou úlohu, jakou hrál Chrám, vnášeje do světa vezdejšího svatost.  

Při detailnějším pohledu na halachu z hlediska humánní psychologie pochopíme, že zdůrazňuje holistický princip, který sjednocuje fyzické činy s duchovním účelem. Zejména z toho důvodu byl obecně kladen odpor všem sklonům a tendencím k asketismu.

V podání judaismu k nám Svatost přichází prostřednictvím správného jednání (v souladu s Tórou) v našem světě. Pomíjet a nechávat si ujít radosti a potěšení, které se nám nabízejí ve světě, by bylo s rozporem v judaismu.

Talmud

 Struktura Talmud je záznamem rabínských disputací a pří vedených pod dobu několika století až po páté století křesťanské éry. Jde dílo, které lze studovat v ústním podání. Hlavním cílem a smyslem Talmudu bylo institucionalizovat halachu. Jeví se jako vnější proud vědomí.

Způsob, jimž se z různorodých příspěvků nesčetných rabínů, často navzájem od sebe oddělných stovkami mil a let, vykovává v Talmudu koherentní celek, který je jakousi tajemnou cestou úběžný či srovnatelný se způsobem, jimž se vynořuje, přes různorodost mentálních procesů, nezaměnitelné vlastní jednotlivcovo Já.

V talmudu nacházíme v množství slov dva pevné body, o nichž nikdo nevyvolává spor: první vnitřní bod je obsažen v Písmu, druhým bodem ke přikázání micva, konkrétní čin ve fyzickém světě.  

Mišne Tóra a Šulchan Aruch

Dvěma nejvýznamnějšími kodexy zákonů, které vznikly v po talmudickém období je Mišne Tóra, kodex sestavený ve 12. Století Miamonidesem, a Šulchan Aruch, dokončený v roce 1563 Josefem Karem. Maimonidesovým cílem bylo vytvořit jedno dílo, jeden celek, které by sloužilo rabínům jako hotový pramen poučení, v němž by si mohl vyhledávat přesné pravidlo správné ho jednání v té či oné situaci. Druhým záměrem bylo zaznamenat, jaké jednotlivé, konkrétní rozhodnutí je zákonem a vyjadřuje jeho vůli. Od doby sestavením kodexu, hledal-li někdo odpověď na konkrétní otázku, již nebylo nutno prokousávat se nesčetnými stránkami předlouhých disputací. Tato druhá novina se ukázala jako sporná. Mnozí považovali přístup zvolený v Talmudu, tedy metodu „přílivových a odlivových vln“. Za nenahraditelný, protože umožňuje dát rabínovi na zadanou halachickou otázku příslušnou odpověď.

Nápad, že by se člověk mohl spolehnout na uspořádanou knížku pravidel, byl protimluvem vlastnímu duchu halachy.

Kromě toho Maimolnides nedodržel tradiční uzanci citovat u rozhodnutí jména a prameny. V očích jeho kritiků to znehodnocovalo význam nepřerušené tradice Ústní Tóry – která sama o sobě má pro ducha halachy ústřední význam.

Prameny: Lancaster, Brian.Judaismus.Vyd.1. Z angličtiny přel. JUDr. Jaroslav Rak. Ikar, 1993.224 s. ISBN 80-7202-2-704-2

Další pramen: http://www.jewfaq.org/index.shtml