Zdraví: V nouzi poznáš i pravdu o sobě

Předmětem tohoto článku jsou úvahy nemocech, léčení, rodině  a prozření. A také o tom, jak si co nejhůř nastavit rodinný život a jak to napravit.

Následující příběh je průnikem  do života domácností, které na první pohled fungují podle řádu a pořádku, který někdo z počátku nastavil. V tomto případě počáteční boj o to, kdo bude hlavou rodiny skončil tím, že se jí stala zdatná žena, připravená matčinou výchovou všechno zvládat levou rukou a ještě si dobře vést ve své profesi. A proto se na ni ze všech stran naskládala všechna břemena, které však nesla s úsměvem, protože tak činila s láskou a oddaností k rodině i ke své práci a cítila se šťastná, milovaná a obdivovaná. A pak přišla banální viróza. Zrovna v době, kdy měla rozdělanou práci v zaměstnání a obavy z nepříjemností se zaměstnavatelem, a také v době, když rodina nebyla připravená na její výpadek z každodenního kolotoče.   

O ženách, které všechno zvládnou

V průběhu roku se objevují různé vlny onemocnění, které známe pod názvy letní chřipka či angína, střevní nemoci a řada dalších obtíží, které se šíří vzduchem nebo také nedodržováním běžné hygieny rukou. Třeba jedete tramvají do restaurace a dotýkáte se tyčí či držadel, kterých se dotýkalo před vámi spousta lidí. Není zvykem, abyste si hned běžely umýt ruce a pak si teprve objednaly jídlo. A tak v době, kdy kulminuje vlna sezónních viróz a chřipek se můžete nakazit, ani nevíte kde jste k tomu přišly. A přejde několik dní, začnou problémy. Bolest hlavy, bolest v krku, břicha.

Co bude v práci?

Tak, to mi ještě scházelo, pomyslíte si a na co myslíte  nejdříve? Na svého zaměstnavatele,který nevraživě přijímá neschopenky a významně se na vás dívá. Ani mu na mysl nepřijde, že můžete nakazit celou řadu vašich kolegů. Bojíte se jít k lékaři, protože ten určitě "všechno zdramatizuje" a nechá váš určitou dobu na neschopence. A po tu dobu zjistíte, že jste zanedbaly připravenost na možnou absenci v rodinném a pracovním životě, protože jste dopustily, aby všechno především leželo na vašich bedrech a nepomyslely jste, že nebude nikdo, u koho můžete najít pochopení v době nemoci natož i pomoc nebo zastoupení v takové nouzi. Vždyť jsou všichni přesvědčení, že vše zvládnete nejen za sebe ale i za ty ostatní. 

Lékař vám napíše neschopenku

V ruce držíte neschopenku a už víte, že si rozhodně neodpočinete. Začne ten opravdový "šrumec". Na co si vzpomenete?  Na nedodělaný pracovní úkol, který tak spěchal a nikdo ho za vás nemůže dokončit, protože nemá k němu žádné podklady, jen vy. Na to, jak na vás budou všichni ti, s kterými úzce spolupracujete, nadávat a jak se vrátíte, dají vám to "sežrat". A do toho ještě přicházejí další a další problémy v rodině, která byla už dlouho zvyklá, že jste všechno samy obstarávaly a nyní by se ti kolem vás měli chopit vašich úkolů, jako: zaplacení složenky, vyzvednutí oblečení z čistírny, praní a žehlení, popřípadě odnést do knihovny půjčené knihy či zaskočit k babičce atd. atd. A tak, místo abyste odpočívaly, braly pořádně léky, hlavou se vám honí hororové myšlenky a najednou se cítíte opuštěné, nemocné a na pokraji zhroucení. Stále vám někdo volá z práce, protože potřebují naléhavě a ihned informace, řešení, návrhy. Anebo z vedlejšího pokoje - mami, nevíš kde mám to a to, jak se pere ten svetr, potřebuji pomoci s úkolem. A muž se ptá - nevíš, kam jsem dal diář?  Dříve jste o sobě nepochybovaly a všechno dělaly s láskou i se sebeuspokojením. Jaké rozčarování! Vždyť vaše maminka a babička to také tak dělaly, organizovaly domácnost a pracovaly a měly i více dětí. Jak to zvládaly? Uměly si práci a čas prostě zorganizovat.  

Jsem k ničemu 

A tak den ze dne se snažíte, aby vám bylo lépe, abyste už v pondělí přišla do práce a zajistila i rodinné záležitosti, ale je čtvrtek a vám je naopak hůř. Ne snad proto, že by se vaši bližní chovali jinak, než dřív, když jste byla zdravá a v pohodě a vždy po ruce, ale proto, že máte samy ze sebe velmi špatný pocit. Máte pocit, že byste měla něco dělat, číst si, poslouchat rozhlas, nebo se kouknout na televizi. Ale nic vás nebaví. Na nábytek usedl prach, dcera má nepořádek ve svém pokoji, syn ještě větší. Samozřejmě, když po nich všechno uklízíte, utíráte prach a rovnáte jim prádlo a věci. Taková spoušť. V koši na prádlo je naházeno plno prádla. Nikoho ani nenapadne ho vyprat a pověsit. A pomyslíte si - co kdybych vážněji onemocněla? Co by se tu asi dělo? Cítíte, že vám z toho všeho stoupá teplota. Jen to ne! A uvědomujete si, že v takové situaci vás mohou ti nejbližší kritizovat, byli totiž zvyklí, že to všechno šlo jak na drátku a vy jste si dovolila ten stereotyp nezodpovědně narušit.       

Jen se nikým nehádat a neobviňovat

Při další otázce - kam jsem co dal, mami, kdy už budeš vařit, nebo kdy už konečně nastoupíte do práce - máte chuť vybouchnout jak zátka od šampusu. A tak si lehněte a začněte rozjímat: jak to, že vaše šestnáctiletá dcera nezvládne běžné domácí práce? Jak to, že váš manžel bloudí po domácnosti, jakoby do ní přišel včera, a nemůže nic najít? Proč babička, která nemá žádné významnější zdravotní problémy se nepřijde na vás podívat a s něčím nepomůže? Proč mám všechno v práci na starosti právě já? Protože, konečně si připustíte pravdu: myslela jsem si, že všechno vím nejlépe, umím nejlépe a ještě jsem si namlouvala, že je to všechno má seberealizace, či dokonce povinnost. Alespoň tak mne maminka vedla, ale současně jsem se naučila i všechny domácí práce. Někde se stala chyba, a ta chyba je ve mně. Tak vida, taková banální nemoc, kterou musím odstonat, ať chci nebo nechci, je zastavením, které ukáže i skutečnosti, na kterými jsem nikdy nepřemýšlela. Může se stát, že přijdu o práci a budu nějakou dobu doma, než si najdu jinou. Za ty roky, když jsem tak nepřemýšlela, jsem si vlastně nezorganizovala život v domácnosti a i v rodině tak, abychom společně fungovali, ale já jsem dopustila, aby mi předali otěže do mých rukou s tím, že to beze mne nepůjde. Ale půjde, holoubci! Jen na to nesmím zhurta.

U lékaře na kontrole a co dál

Je pátek, den, kdy jdete na kontrolu k lékaři. Najednou je vám lehko, jste jako vždy usměvavá, zkrátka dobře naložená. Jenže není to vždycky tak jednoduché, jak je nastíněno v příběhu. V čase nemoci, kdy je rodina více pospolu se mohou objevit i citové vztahové krize, které nebyly patrné v dosud běžném chodu. který se náhle onemocněním, zastavil. Uvažujme o prevenci před konflikty, o skutečných vztazích v rodině a  o připravenosti je řešit včas, než přijde nenadálá událost, která nemusí být dramatická sama o sobě, ale může odhalit pravdu o sobectví, lhostejnosti, neschopnosti a nechtění si vzájemně pomáhat a konečně se i k nečekanému problému postavit čelem. Členové rodiny nejsou návštěvníky vašeho bytu, ale bydlí v jednom bytě s vámi, a tomu se říká rodinná domácnost, na jejímž chodu se podílejí všichni. Tak. Je čas s tím začít dřív, než bude pozdě. Ještě jsou mi ochotni naslouchat.