Politika: O minulosti Evropy a o důvěře v její současné hodnoty

27. 01. 2016 16:59:23
Zdá se, že se nyní nacházíme ve stadiu diskuse o pojetí suverenity, a to v souvislosti s migrační politikou a vztahů mezi Evropskou unií a členskými zeměmi obecně. Cílem článku je promýšlení jejích zděděných aspektů.

Z jistého pohledu pak tou mírou projevu suverenity (rozhodovací kompetence vlád a jejích orgánů), kterou z jedné strany přiznává Smlouva o EU členským státům, z druhé strany přebírá některé rozhodovací odpovědnosti a pravomoci za členské státy EU. Myslím, že ve světle výroků, které zejména vycházejí z německé strany, konkrétně pak přímo ze strany paní kancléřky Angely Merkelové, a jejího politického vlivu i jako představitelky konkrétního politického vítězného subjektu, jenž obstál ve volební konkurenci, na členské evropské země, jde také o důležitou otázku pojetí suverenity a jejího omezování či překračovaní do morální roviny, i mocenské úrovně, místo do roviny práva Evropské unie a členských zemí. Diskuse o tomto konkrétním tématu je obrovským přínosem pro další budoucnost, protože se nejedná jen o její osobu, ale o způsob politického myšlení v situaci, v které jsme dosud jako současní Evropané nebyli. Další cihlička do stavby o našich představách o stavbě Evropy.

Mluvme spolu

Mluvme společně v EU i o Schengenu a základních podstatných právních a ekonomických aspektů jeho zřízení ve prospěch volného obchodu a osob i zboží podle úmluv, které stojí na počátku zřizování nadnárodního zastřešení členských států administrativním aparátem, tedy Evropskou unií, jehož případný zánik nebo i časově omezené narušení znamená obrovský zásah do ekonomiky, společné měny a i veřejného a soukromého života občanů, a komunikujme o tom věcně, střízlivě, protože jediné schůdné řešení je vytvořit migrační politiku a tím i vliv na přítomnost lidí jiné kultury, která neprošla naším politicko-historickým a duchovním vývojem a tudíž i nereflektuje zvláštnosti prostředí, do kterého se dostává.

Kde najít pilíře

V podstatě, pokud hledáme hodnoty, na kterých Evropa jako světadíl stojí. Pak tvrdím, že nejsou jen na úrovni budování křesťanského stylu života (tedy nejenom v podobě duchovní činnosti církve). Jsou na úrovni působení na nové sociální a kulturní vztahy, které se dlouhodobě prosazovaly, formulovaly, soupeřily s představami světských panovníků, které byly s církevní mocí v neustálém obrovském tlaku. Ten tlak byl v tom, že každá strana prosazovala své nejrůznější zájmy, neboť s mocí se pojí i finanční stránka a s oběma pak ovládání zdrojů a prosazování zájmů. To mělo a má nepochybně ohromný význam v tom, že došlo, nebojím se vyslovit, k „revoluční změně“ stylu života směřujícího od polyteistického starověku do středověku: myšlení ve smyslu filosofické opory v řecké filosofii, které má nepochybně i státoprávní základy a pojmu moci, občanství, příslušnosti občanství a míry jeho zasahování do výkonu veřejné moc, ale i opory v římském právu a státovědě.

Římané a naše současnost v právním myšlení

Římané právo pěstovali a po pádu západořímské říše se stala jejich pokračovatelem východořímská říše, kterou známe pod názvem Byzantská říše (nazývám to pojmem „římský sen“), která i přes veškeré úsilí stáhnout do svých řad veškeré soudobé intelektuální kapacity a osamostatnit se od západního pojetí katolicismu, nakonec neobstála a byla dobyta Turky s následným zapojením pravoslavného Ruska do mocenské (tím i vojenské a kulturní politiky) v nejširším slova smyslu. Složitý a několik staletí dlouhý vývoj Evropy s hlubokými římskými kořeny ve všech ohledech stylu veřejného a soukromého života a rodících uspořádání společnosti národů, které po pádu západořímské říše přišly na její území již za existence rodícího se Západu, nesmí být však opomíjen anebo dokonce ohraničen tlustou čárou, ale je rozumné odhalovat a zvažovat jejich vliv na současný život.

Nelze se odvrátit od minulých zkušeností

Představa, že lze cokoliv v Evropě provádět s tím, že si nevezmeme poučení z minulosti, je podle mého názoru, cesta do slepé uličky. Protože Evropa procházela i po reformaci, která byla dlouho se vlekoucím procesem od 13. století a zápasem o suverenitu moci mezi církví a světskou mocí, kterou představovaly říše, jako byla říše Francká, rozdělená po smrti na Východofranskou říši (pozdější Francii) a Západořímskou říši (později Německo) s dalším historicko - politicko - právně – filosofickým, morálním a sociálním vývojem. Otřesy velkých říší, které se vždy děly po smrti jejich zakladatelů a panovníků jako suverénních vládců trvaly dlouhou dobu, a to si musíme uvědomovat, že způsobovaly dlouhodobě řadu konfliktů nejen na intelektuální, ale mocenské úrovni, v níž probíhal neutuchající konkurenční boj.

Dovoluji si předložit příklad z historie k uvědomění si vývoje chápání suverenity.

Pojem suverenita

Suverenita jako pojem má svůj historický původ, který vyvozoval, že jde o politickou představu, která se později změnila v právní představu. Ale není dílem učenců, kteří si ji odhalili ve svých pracovnách. Suverenita je produktem mohutné mocenské síly, jejíž boj vyplňuje svým obsahem celá staletí, a právě tyto boje ji probudily k životu. Zabývejme se nyní otázkou dějinného zápasu za suverenitu, tak, jak bývá málokdy otevřená, ovšem v hrubých rysech.

Aristotelova autarkie

Tento dávný antický pojem nemá ale nic společného s moderním pojmem svrchovanosti - vůbec s ním nesouvisí. Autarkie se překládá jako "samostačitelnost" a rozumějme mu tak, že v antické státovědě označuje vlastnost státu, skrze niž lidská snaha po doplnění dochází k úplné spokojenosti. Pokud nemá čtenář představu, co si má o takové koncepci myslet, pak se jedná o to, že stát musí být tak utvářen, aby podle své přirozené povahy nepotřeboval žádné jiné pospolenství, které by ho doplňovalo. To však neodporuje zcela jeho podstatě, pokud je pro nějakou příčinu na nějakém jiném pospolenství závislý. Je však jedna podmínka: musí mít možnost nezávisle existovat na tomto nadřazeném státě, který však není nutnou podmínkou jeho existence.

Pro ideální stát požaduje Aristoteles nejen potenciální, ale také aktuální nezávislost navenek, která však není založena v jeho podstatě jako nejvyšší moc, ale v jeho vnitřním stavu, ve vlastním uspokojení svých potřeb. Aristoteles podotýká, že "samostačitelnost" není žádnou právní kategorií, ale mravní kategorií, která je základní podmínkou, na níž závisí splnění státního účelu v dokonalém žití.


Polis

Kynikové a stoikové


Nejvyšší věc, o kterou má kynik i stoik usilovat, je samotačitelnost, kterou poskytuje jenom ctnost. Pokud je někdo ctnostný, stává se tím na všech zevnějších poměrech tak nezávislý, že si zjednává možnost řádně plnit svůj mravní řád. Z toho kynikové usuzovali, že mudrc není vázán státním řádem. Stoikové však nevyžadovali vnější, právní nezávislost na státu. Stoik se má účastnit státního života, Jenom když mu vnější mocnosti brání v dosahování nejvyššího cíle, když vnější rozkaz ho nutí k něčemu nedůstojnému, může mu tím uniknout, že se dobrovolně rozloučí se životem. Stoický mudrc sám sobě dostačuje a je protějškem k suverénnímu jednotlivci, jak jej s oblibou líčí moderní nevázanost.

Římané

Římskému myšlení chybělo srovnávání římského státu s nějakými mocnostmi, které vedle něho existovaly, a proto pro ně nehledal žádné určující znaky. Římské politice by odporovalo uznání a a zdůrazňování svrchovanosti. Ta ráda popřávala zdání samostatnosti národům - qui maiestatem populi Romani comiter servant. Výrazy, jako je maistas, potestas a imperium označují velikost a moc římského národa, moc občanskou a moc velitelskou. Neříkají však zhola nic o obsahu a mezích státní moci, o nezávislosti Říma na zahraničních mocnostech. Ciceronova definice státu stojí co do jasnosti a určitosti značně za Aristotelovým výměrem. (Res publica = res populi. Populus autem non omnis hominum coetus, quiquo modo congregatus, sed coetu multitudinis iuris consensu et utilitatis communione sociatus. De Repl. I. 25,39.

Boj s těmi třemi mocnostmi vznikla představa svrchovanosti, kterou bez znalosti tohoto boje nelze pochopit. Suverenita , to je pojem polemický defenzivní a později ofenzivní.

Středověk

Středověk byl pod vlivem autority Aristotela a přijel bezezbytku jeho učení o státě jako o perfecta communitas. To je zdůvodněno vědeckým duchem středověkého období. Přitažlivost antického určování pojmu poutalo však také moderní duchy často i tam, kde si počínali tvůrčím způsobem, A to shledáme například u Huga Grotia, u něhož poukaz na klasický citát nejedenou stojí jako důkaz. V jeho definici státu se vyskytuje - půl století po Bodinovi - znovu samostačitelnost jako podstatný znak. Jeho coetus perfectus liberorum hominum, dokonalá pospolitost lidí svobodných, není nic jiného než Aristotelova myšlenka. Ale marně bychom hledali u samotného Grotia vnitřní spojitost autorkie s novým učením o svrchovanosti, což se u něho projevuje jako podstatný pokrok v myšlení. A právě tento vědecký zakladatel mezinárodního práva by měl důvod, aby si položil otázku, zdali lze vymezení pojmu o státě sloučit s uznáním mezinárodního práva a společenství států, jímž je toto právo podmíněno. Pokud je samostačitelný stát nejvyšší formou, v jaké se jeví politická existence, pro stát takto utvářená je sice obrana proti cizím státům možná. ale není možný trvalý a k povznesení kultury směřující pokojný kontakt s jinými státními pospolitostmi. Všechen styk se zakládá psychologickou nutností na snaze po doplnění, podporované potřebami hospodářskými a duševními, o němž antické učení ovšem prohlašovalo, že dochází ve státě naprostého uspokojení.

Ale i v dalších řeckých poučkách, které pojednávají o povaze státu, nemůže najít žádného poznání o tom, co znamená moderní pojem suverenity.

Boj mezi státem a církví

Ve středověku se vedle sebe vynořují tři názory: stát je podán církvi, stát je církví na stejné úrovni, stát stojí nad církví. Teorii o dvou mečích v obou odstínech zastupují první dva názory, k nimž až ve 14. století přistupuje třetí názor.

Francie

Francie vyvinula myšlenku o vrchní moci státu a proměnila ji v historickou skutečnost. Avignonské papežství poprvé od dob Ottonů představovalo zřejmě povýšenost státu nad církví. Ale vznik vědomí svrchovanosti nebudeme hledat ve vztahu francouzského krále k vrchní hlavě církve. Politická literatura, která byla pod vlivem scholastiky, měla k výpadu, který francouzský král podnikl proti Římu na konci 13. století, před očima hlavně protiklad mezi sacerdotium a impérium, jako protiklad duchovní a světské moci , nikoliv jako protiklad mezi papežství a určitým státem. Idea říše totiž popírala ideu státu. Za sporu Filipa Sličného a Bonifáce VIII. a po tomto sporu vzniká ve Francii poprvé literatura, která energicky prohlašuje úplnou samostatnost státu vůči církvi. V ovzduší Paříže klíčí takto ideál Marsilia z Padovy, který s nesrovnatelnou odvahou poprvé hájil myšlenku povýšenosti státu nad církví, ale v té době zůstává osamocený.

Císařství

Proti myšlence samostatného státu se staví druhá mocnost, císařství. Oficiální teorie, která ovládá státovědu až do reformace, řadí de iure všechny křesťanské státy do říše římské. V přesném smyslu je vládcem pouze císař, jed on má zákonodárnou moc, jen jemu přísluší plenitudo potestasis, monarchická úplná moc. S velkolepým pomíjením skutečného života se udržuje idea o povýšenosti císařství nad všemi ostatními světskými mocnostmi ještě v době, kdy císařství na svém významu pokleslo. Avšak Bartolus učí, že kdo tvrdí, že císař není pánem a jediným vládcem celého zemského okrsku, je kacíř. A také klasicky vzdělaný Pius II. píše Bedřichovi III., že mu po právu jsou poddány všechny národy.

Proti tomuto oficiálnímu učení stáli Hohenstaufovci. Francie a Anglie se nestaraly o císařskou vrchnost anebo ji přímo popíraly. Benátky tvrdily, že vždy stály mimo svazek říše, Florencie a Pisa se prohlašují za obce, které neuznávají vyššího vladaře.

Teorie sice přihlíží k těmto nárokům, ale dělá to tím způsobem, že právo knížat a státních obcí na samostatnost opírá o právní titul, který má být uznáván od samotného císaře a který je založen v samém právním řádu říše. Po ryze středověkém stylu a soukromoprávním se uvádí tato nezávislost zpět na císařské privilegium, na promlčení, na držení od nepamětných dob. Tato tvrzená nezávislost se však nikdy nevyvozuje ze státu samého, protože tím by se středověká státověda zbořila od samého základu, na nich byla zbudována. Proto, z určité příčiny králové, kteří byli vysvobozeni od císařovy nadvlády, zůstávají v říšském svazku.

Nezávislé městské republiky mají sice moc vykonávat císařská práva, avšak císaři zůstává nudum ius, které je dost silné, aby císaři zjednávalo teoretickou přednost před všemi ostatnímu mocnostmi.

Jen císař však smí udělit královský titul a s ním i výsady.

Ve Francii však odpor proti říšské myšlence splyne s myšlenkou státní nezávislosti na církvi. Proti Filipu Sličnému, který tak mocně hájí samostatnost své koruny vůči papeži Bonifácovi VIII., zní tato slova:

Nec insurgat hic superbia gallicana, que dicit quid non recognoscit superiorem: mentiuntur, quia de Jure sunt et ess debent su Rege Romano et Imperatore.

15. století – první náběh k pojmu „stát“

V 15. století se prohlašuje za republiku jenom obec v plném slova smyslu, která nad sebou neuznává žádného vyššího pána. Tím je vymezen první náběh k pojmu stát. Ještě však nebyl překonán teoretický nárok Imperia na Superioritas. Ještě nebyla podstat stání moci jasně poznána a konečně rozdíl mezi obcemi, které uznávají vrchní nadvládu a které neuznávali vrchní nadvládu nebyl tak velký, aby civitates superiorem non recognoscentes museli být stavěny jako nestáty v protikladu všem obcím, které uznávají vyššího pána.

Nejen církev a říše, ale i feudalismus vystupuje proti myšlence samostatnému státu nepřátelsky. Lennictví a později také vzmáhající se svoboda měst vytvoří stav, který se v některých zemích blíží i úplné bez státnosti. Tím, že feudální páni a obce jsou nadáni státní mocí, s níž nakládají po způsobu soukromého majetku, vystupují uvnitř státu a vůči státu svéprávně jako veřejnoprávní osobnosti, jejichž právo nepodléhá státnímu řízení.

Jak se ve Francii vytvořil stát

Za prvních Kapetovců mediatisování království prostřednictvím baronů dospělo tak daleko, že už se ani nedalo mluvit o jednotné říši. A tak se dostal francouzské království k úkolu, totiž vytvořit francouzský stát. Toho mohl dosáhnout jen tehdy, že král měl bezprostřední vládu nad masou národa. Ale to vyžadovalo v první řadě nezávislost na seigneurské moci.

A v Anglii?

Čeho mohl dosáhnout v Anglii po zničení anglosaského panství normanský král jedním rázem, k tomu bylo ve Francii potřeba několik století. A protože v Anglii podřízené mocnosti, vytvořené nebo uznané korunou se nechaly snadno vřadit do státu, Francie jde jinou cestou. Tato cesta vedla k úplnému zničení mocností, které se stavěly proti království, takže nezávislost státní moci země znamená tolik, jako úplné zničení politických prvků, které byly vůči království samostatné. V první řadě se francouzské království snažilo pokud možno co nejvíce rozšířit svá panství. A to se dařilo snadno, protože francouzský král neměl povinnost, jakou měl král německý - totiž odumřelé léno do roka a do dne opět zdát. Třebaže platila věta: nulle terre sans segneur, nestálo nic v cestě, aby se král nestal sám seigneurem, a aby pak nespojoval v jedněch rukou královskou a seigneurskou moc.

A to byl také důvod, proč dějiny Německa mají opačný postup než-li dějiny francouzské. Zatímco v německé říši byla zjednána moc volbou panovnického rodu jen na útraty říše, znamenalo to rozšíření královského panství ve francouzské dědičné monarchii, posílení království, a tím i státu.

Tento postup začal již Ludvíkem VI., tedy na počátku 12. století a Filip August jej trvale povznesl do historického významu. V roce 1202 bylo 38 soudních okresů, na konci jeho vlády 1223 již 94 soudních okresů. Se vzrůstem královské domény také roste královo postavení vůči baronům. Král nabude nejvyšší soudní moci a v jeho rukou se soustředí moc policejní a i zákonodárná. Na konci 13. století se objeví poprvé osvěta, že král je suverénem celého království nad barony, kteří jsou také označování jako suverénní.

A jak působí ve vzájemné harmonii teorie a praxe, pak ve výsledku se království a tím i stát stal nezávislým na výsostných právech seigneurů.

Jak se promění pojem královské svrchovanosti v absolutní pojem?

Právě ta teorie spočívá v tom, že legisté stupňují v absolutistickém smyslu pozdní římské učení o postavení knížete a odvozují odtud moc francouzského krále. Popírají přitom veškerou svéprávnou moc vůči králi, stávají se průkopníky myšlenky o státní jednotě a rozhodnými odpůrci lenního státu, který je sám o sobě rozštěpen, takže postrádá jednotícího momentu a podobá se spíše shluku četných pozemkových panství než státu. Tím se původní relativní a komparativní pojem královské svrchovanosti promění v pojem absolutní.

Ze superior se stane v konci supremus

Za téhož krále, který připravil papežství hluboký úpadek doby avignonské, bylo v zásadě rozhodnuto vítězství královské moci uvnitř státu, a tím zjednán kýžený výsledek. Francie byla trvale chráněna před rozdrobením, jemuž tehdy neodvratně propadlo Německo.

A po krátkém oslabení státní moci za stoleté války s Anglií Ludvík XI. se opět ujme kapetovských tradic. A když o století později zuřily po Francii bouře rozpoutané reformací, bylo neochvějné panství státní moci rozhodnuto. Dospět k tomuto výsledku bylo však možné jen tehdy, že se francouzská feudální šlechta neustále pokládala za stát ve státě a nechtěla se vzdát myšlenky o rozštěpení královské moci a seigneurské. Proto také ve Francii v říšsko - stavovském období nikdy nedospívá k myšlence, že král a říšští stavové dojdou sjednocení ve státě, jak tomu bylo v Anglii. États generaux se jeví jako opětné zatlačení spoluuchazečů o nejvyšší moc, a to zejména za panování Karla V., kterou by znova použili k roztržení pracně sjednaného státu, kdyby jí byli nabyli.

Zdroje: Přednášky ze státovědy – vlastní soukromý archiv, PF MUNI Dějiny státu a práva - přednášky PF MUNI

Shrnutí

To jsou fakta jak z minulosti, tak i v průběhu do dějin do současnosti, A propojme je se sociálním aspektem soudobých lidí, kteří procházeli politickými událostmi, často velmi tragickými. A nebojím se říci, že i to nás zavazuje všechny v současnosti, abychom do všeho, co se děje a dít bude, zapojili racionalitu a hodnoty především spatřovali ve výsledcích vývoje, protože demokratický právní stát je výsledkem dlouhodobého civilizačního vývoje Západu. Zřízení demokratického právního státu je postaveno na pilířích, které nejsou žádnou novinkou, ale výsledkem dlouhodobého historického vývoje, které nekončí tím, že je zřízen. Lidská společnost se vyvíjí dlouhodobě po každé změně a nastupují problémy, které mají sociální i mravní úroveň, ke které jsme dospěli cestou složitých diskusí v historii a k nim se budeme dopracovávat dále, protože politika nemůže všechno předjímat, zvláště ne změny v myšlení lidí a podle mého názoru nelze nic předjímat na desetiletí dopředu, protože jsme závislí na mnoha okolnostech, jejichž vznik můžeme jen stěží ovlivnit – tedy vis maior.

Občané a lidé, jejich práva, představy o sociální úrovni evropského lidstva

Se vznikem našich vyspělých technologií přichází i dopady na člověka, na jeho duševní i fyzické zdraví, na jeho životní standard, na jeho osobní volby, rodiny, a také nároky na osobní štěstí současných a budoucích generací, na mravní vztahy mezi generacemi a k dětem, které jsou nadějí pro rodiny, ale i budoucnosti každé společnosti. To všechno je nutné zohledňovat ve všech plánech. Jenže všechny tyto projevy lidství se nemohou řešit shora jedním rozhodnutím a ani ovlivnit shora do budoucnosti. Podle mého soudu i v této době je třeba vstoupit do stadia hlubokých analýz a skutečně budovat Evropu takovým způsobem, aby dokázala vždy a jasně obhájit nejen svou současnou existenci na nejvyšších politických fórech, vědoma si svých zkušeností, svých omylů, svých potencionálů, ale také pojmu „přiměřenost“ sama k sobě. To je velký pojem, který musí obsahovat veškeré aspekty lidského bytí v celém rozsahu, konání a jednání spojené s právem, které má a musí být v krvi, která koluje v těle a vědomí i svědomí každého člověka v jakémkoliv postavení, protože právo je obrana proti násilí, zbraň proti nespravedlnosti a konečně i zázemí pro civilizaci, což si uvědomovali už i lidé v hlubokém starověku. Mluvme spolu v té naší Evropě a i v Evropské unii přes prisma rozumu, citu, sounáležitosti, a když chceme, tak i lásky ve smyslu agapé, která je velkým vzkazem našich křesťanských zásad a hodnot bez ohledu na konfesi.

Toto mé pojednání je dlouhé, a tak děkuji všem, kdo měli trpělivost si ho přečíst a zamyslet se nad ním. Zůstala jsem v něm věrná zásadě, kterou jsem si stanovila na svém profilu, že nezávisle sleduji tento svět a navíc, snažím se ho upřímně pochopit, protože si nesmírně vážím všech věcí, kterých lidé dokázali dosáhnout, když vycházeli z nicoty zanikající velké říše do netušené budoucnosti, v niž se nyní ocitáme v souvislosti s aktuálním problémem migrace a někdy ryjeme v potu a krvi brázdy, aniž se ohlížíme za sebe. Ohlédněme se a hledejme řešení, hodné nás samotných a s přiměřeností, o které hodně přemýšlíme.

K tomu též například tento názor:

http://zpravy.idnes.cz/komentar-sadiho-shanaaha-0x1-/zahranicni.aspx?c=A160125_151718_zahranicni_ane

Autor: Irena Aghová | středa 27.1.2016 16:59 | karma článku: 20.88 | přečteno: 402x

Další články blogera

Irena Aghová

Sírachovec

Chtěla bych připomenout tuto biblickou knihu a též, že následující napomenutí platí dodnes jajo zdroj moudrosti

29.3.2023 v 14:48 | Karma článku: 9.83 | Přečteno: 116 | Diskuse

Irena Aghová

Senátní návrh cen za věrnost zachrání tisíce manželství.

Určitě se tím nesníží rozvodovost, Ale spíše konflikty v rodinách posílí.zamyslela jsem se nad otázkou, jak chápeme věrnost a kdy nastává nevěra.

11.11.2022 v 18:28 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 312 | Diskuse

Irena Aghová

To bylo už tenkrát v Mezopotámii 1.Úvod.

Následující článek se bude dotýkat témat, která se týkají úvah o bytí a nesmrtelnosti i o právu, a v dějinách starověkých mezopotámských civilizacích a chtěla bych sdělit čtenářům, jen to, co starověké společnosti vyprodukovaly.

6.10.2022 v 15:29 | Karma článku: 14.03 | Přečteno: 271 | Diskuse

Irena Aghová

O svědomí

Na svědomí jednoho člověka je možné ostře útočit nebo ho probouzet v přátelském rozhovoru. Záleží na tom, zda ti dva chtějí spolu vycházet do budoucna, nebo si nakrátko vyřídit účty.

19.8.2022 v 10:23 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 233 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 6.49 | Přečteno: 179 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.27 | Přečteno: 307 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 17.84 | Přečteno: 345 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...