Společnost: O acedii či o Dantově peklu

Z díla starých mnichů  a  K. G. Junga jsem si vybrala pro tento článek téma acedie, tedy dříve nazývaného „poledním démonem“. Poznáváte ho? Pokud ne, tak Vám nabízím pro informaci tento článek.  

Rozhodně to nebylo snadné v těch raných časech středověku, kdy se po území Evropy, na němž ještě nedávno žila plným životem tisíciletá říše římská, v posledku rozdělená na říši východořímskou a říši západořímskou, pohybovaly nejrůznější kmeny a rody, probíhalo totiž několik století stěhování národů. A právě na východě vznikl zajímavý fenomén, mnišství. Racionalisté dokazovali, že mnišství je v podstatě výplodem cizích evangelií a že nemá s křesťanstvím nic společného. Dokonce přisuzovali mnišství odraz z helénistických dob, kdy bujela helénistická filosofie, která filosofií využívala lidské úsilí k vystupování k Bohu, a tento duch vstoupil do křesťanství, leč je v rozporu s náboženstvím milosti. Slavný protestantský autor Dějin dogmatu, A. Harnack ve své knize Das Mönchtum, siene Ideale und seine Geschichte, Giesen: Töplemann, 1912, s. 7, soudil, že mniši pocházejí s enkratických, dualistických, montanistických sekt, jejichž členové se smířili s církví, ale místo, aby posvěcovali svět, stále si myslí, že je třeba ze světa prchnout. Mimochodem, tyto sekty se utíkaly k přísnému asketismu. Zkrátka, všechny teorie stojí na předsudku, že mnišství je vůči autentickému předsudku odcizením; Špidlík dokládá, že se jeví jako evangelijní hnutí, ale k dosažení svého cíle využívá čistě obecně lidské zkušenosti. Platí, říká kard. Špidlík, že srovnání s nekřesťanskými formami asketismu může být zajímavé a užitečné.

Duchovní otec Origénes

O Órigénovi je napsáno mnoho děl. Patřil k slavné východní Alexandrijské škole[1] kterou i nějakou dobu vedl, a jeho osud nebyl zrovna nejšťastnější. Ovšem líčit zde jeho život a mučednickou smrt je nad rámec tohoto článku, protože ten pojednává o zajímavém jevu – acedii.

Jen pro úplnost, jeho žák Řehoř Divotvůrce o něm popsal ve svých Panegyrických řečech s nostalgií: Studovali tam, modlili se společně a učitele, tím byl myšlen Órigénes, popisuje jako opravdového duchovního otce. Hlavním zaměstnáním byla lectio divina, společně čtené a alegoricky vykládané Písmo, chápané jako duchovní potrava, jako živé spojení s Logosem v písemné podobě. Ale aby bylo vůbec možné vést takový život, Órigenés zdůrazňuje nutnost vyhýbat se světu, nikoliv však v hmotném slova smyslu, ale ve smyslu duchovním: „Svatyni nesmíme hledat v nějakém místě, nýbrž v činech, v životě a v mravech.“  

Órigénés neskrýval svou touhu hmotným způsobem odejít do samoty, ale jeho povinnosti mu neumožňovaly, aby ji naplnil.

A nyní se již dostáváme k našemu tématu: ve svých spisech připisuje Órigénes velký význam duchovnímu boji proti špatným myšlenkám a toto téma, možné také v nás prospěch, pokud ho budeme tak vnímat, je typické v mnišském písemnictví. Jistě Vás bude zajímat, že i K.G. Jung  v 8. Sv., 100, Sebrané spisy, popisuje takto vypuknutí schizofrenie u několika pacientů. Vždy, píše: převládal hněv, silné vzrušení bylo spouštěcím mechanismem upadnutí do chorobných představ. Tím doplnil tato stará mnišská témata z děl mnicha Evagria.

Evagrius má přízvisko Ponticus (Pontský), protože se narodil (345 nebo dříve) v pontském městečku Ibora v amasejském okrsku. Basil Veliký ho vysvětil na lektora a Řehoř Naziánský na jáhna. S Řehořem odešel do Konstantinopole, kde si za patriarchy Nektaria získal proslulost jako kazatel, zvláště svými protibludařskými kázáními. Osobní zážitky, milostná zápletka a onemocnění ho dovedly k tomu, že roku 383 odešel nejprve do Jeruzaléma a pak k egyptským mnichům. Dva roky přebýval v Nitrijských horách a pak se usadil na 14 let v mnišské kolonii zvané Kellia. V Egyptě byl žákem dvou mnichů, Makaria Velikého a Makaria Alexandrijského; brzy se těšil uznání obou svých učitelů. Patriarcha Theofil ho prý marně vyzýval, aby přijal biskupské svěcení. Prostředky na obživu si vydělával opisováním knih. Není známo, kdy zemřel. Evagrius je nejvýznamnějším zástupcem origenovské mnišské teologie, kvůli které koncem 4. století vzplanul spor. Ten nakonec vedl k tomu, že 5. koncil, konaný v Konstantinopoli roku 553, z podnětu císaře Justiniána odsoudil Origena, Didyma a Evagria jako bludaře. To nepříznivě působilo na zachování Evagriových spisů; originály se ztratily a překlady se upravovaly.

Převzato z knihy Slovník starokřesťanské literatury, kde najdete i přehled autorových spisů a českou literaturu do roku 2005.

Právě Evagrius tuto zkušenost zpodobnil na pozadí hněvu a démona a K.G. Jung, vlastními pozorováními pacientů, takže fenomén acedie jen tak nezapadl a jistě se v něm také občas (snad ne trvale) nacházíme.       

Acedie, aneb „polední démon“

Anselm Grün ve své útlé knížce  Jak zacházet se zlým [vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství] popisuje řádění poledního démona takto:

Démon Acedie, nazývaný též poledním démonem, je ze všech nejobtížnější. Napadá mnicha okolo čtvrté hodiny (desátá dopolední pozn. překl.) a obléhá jeho duši až do osmé (druhé odpolední) hodiny. Nejprve způsobí, že se zdá, jakoby se Slunce pohybovalo jen ztěžka anebo vůbec ne a že den má padesát hodin. Pak mnicha pudí, aby se neustále odbíhal dívat k oknu nebo vybíhat z cely, zda má slunce ještě daleko do deváté hodiny anebo zda ho nepřichází navštívit spolubratr. Dále démon naočkuje mnichu odpor k místu, kde žije, a vůči celému jeho způsobu života, proti ruční práci. Dále mu našeptá, že se vytratila láska mezi bratřími a že tu není nikoho, kdo by člověka mohl trochu potěšit. Je-li tu navíc někdo, kdo milého mnicha v poslední době urazil, démon hbitě použije i jeho, jen aby ještě více nechuť vystupňoval. Dále ho uvede do snění o jiných místech, kde by snadno mohl nalézt všechno potřebné a kde by i život byl mnohem méně obtížný a pro něho po všech stránkách výhodnější.

U starých mnichů byl démon acedie považován za nejnebezpečnějšího, protože zahrnuje v sobě téměř všechny pokušení a myšlenky. Polední démon dokáže uchopit celou duši, udusí rozum a člověk ztratí chuť úplně ke všemu. Vede ho buď ke spánku, nebo do hyperaktivity.

A nyní popisuje čtoucího mnicha, který se nachází pod vlivem poledního démona:

Jen zaslechne nějaký hlas, již je u okna a chytá lelky. Při četbě lenivý mnich vydatně a hojně zívá a cítí, jak mocně ho přemáhá sen*, mne si oči, protahuje údy, oči odvrací od knihy a civí na zeď. Pak se opět trošku zadívá do knihy, něco přečte a marně a bez užitku se snaží pochopit smysl slov, která jsou v knize psána. Počítá stránky a zkoumá kvalitu rukopisu. Má své výhrady proti písmu i proti výpravnosti knihy, nakonec ji sklapne, vsune ji pod hlavu a usne spánkem nepříliš hlubokým, neboť jeho duši záhy probouzí hlad - a ten nutno utišit. (PG 79, 1160)

Řehoř Veliký se též připojuje vypočítává jako důsledky acedie zoufalství, malomyslnost, nevrlost, zahořklost, lhostejnost, ospalost, nudu, útěk před sebou samým, mrzutost, zvědavost, roztržitost skrze plané řeči, neklid ducha i těla, nestálost, chvat a vrtkavost.

Svatý Antonín o acedii píše:

Acedie je velkým pokušením poustevníků. Jde v ní o život a o smrt. Vše je zpochybňováno, chybí jakýkoli vnitřní vzlet, srdce se zdá být skrz naskrz nemocné, duše zmatená. Duše je nemocná a trpí zaplavena hořkostí acedie. V utrpení tak nadměrném ji opouštějí veškeré její síly. Schopnost odporu se cvrkává a už už je ochotna vyklidit před démonem tak mocným bitevní pole. Duše ztrácí rozvahu a chová se jako malé dítě, které se pustí do usedavého pláče a nářku, jako by už nebylo žádné naděje na útěchu. (Ant VI, 38)

André Louf nazývá acedii nezbytnou krizí, do níž musí upadnout každý, kdo se oddělí od veškerého rozptýlení. Acedie je „jistý druh závrati tváří v tvář prázdnému prostoru otevírajícímu se mezi duší a Bohem, je to neschopnost proniknout tuto prázdnotu nebo ji prostě vydržet." V acedii mnich dospěje na pokraj šílenství.

„Hrozí mu duchovní ztroskotání nebo psychické zhroucení." Âvšak kdo touto krizí projde, vydrží a prostě vytrvá, zakusí následně hluboký vnitřní pokoj a radost. „Z této zkoušky pak vychází harmonicky integrovaný, nový člověk."

Acedie odpovídá stavu, který Marie-Louise von Franz nazývá „ztrátou duše", projevující se náhlým návalem malátného znechucení.

„Chybí tu jakákoli radost ze života, člověk se cítí prázdný, bez nápadů, všechno se mu zdá být nesmyslné."  

Franzová vysvětluje tento stav tím, že velká část psychické energie odtekla do nevědomí a není proto našemu já k dispozici. Přitáhl ji nevědomý komplex. Evagriovo pozorování potvrzuje Franzová u mnoha případů endogenních depresí, totiž jak častokrát vězí na dně stagnujícího ochromení osobnosti nějaká mimořádně silná tužba jakéhokoli druhu (po moci, lásce, rozpínavosti, agresi atd.), již se však depresí zasažený člověk z mnoha neodvažuje nechat vyjít na denní světlo."

Zmíněné tři základní pudy, které jsou v acedii potlačené a tím i jasně nerozeznatelné, člověka napadnou z nevědomí. A právě to, že nevidíme protivníka, proti němuž by bylo možno bojovat, je na acedii tolik nebezpečné.

Jak z toho ven?

Staří mniši radí, aby člověk napadený poledním démonem vytrval. Potom vzniká nový život, pokoj a radost. Psychologicky paní Franzová potvrzuje tyto staré zkušenosti:

„Vydržíme - li v tomto stavu dostatečně dlouho, později většinou vstoupí komplex přitažený aktivovanou energií do oblasti vědomí: vzniká intenzivní zájem o život, ubírající se však nyní jiným směrem než doposud.“

Závěr:

Tak mne napadlo: neříkáme dnes acedii - burning (vyhoření)? Znám několik lidí, kteří vykazují podobné známky vnitřních problémů a hledají útěchu. Velmi s nimi soucítím. Zvláště v současné době, která přidává mnoho spouštěčů těchto stavů a mnohý člověk prožívá Dantovo Peklo.   

[1] Pozn.: (Teologická škola, založená ve 2. stol. po Kr. v Alexandrii, odvozuje svůj původ od apoštola Marka, který zde založil církevní obec. Snažila se spojit myšlenky novoplatonismu s křesťanstvím, celkově se vyznačuje prohloubeným pojetím tajemství Božího slova vtěleného a zapsaného, a tedy silným důrazem na božství Ježíšovo (odtud později nebezpečí monofyzitismu).Za nejvýznamnější představitele se považují Origenés (*185/6 - +253/4), který výrazně ovlivnil řeckou teologii, a jeho učitel Klement Alexandrijský (*140/150 - +před 216).,

Zdroj: viz citace v textu