Velice pěkné úvahy

O věcech důležitých a ještě důležitějších. Díky

Nezlobte se,

ale musím Vám oponovat - hned první odstavec. Nikdy na tom nebyli padesátiletí tak skvěle, jako jsou dnes. V padesáti býval člověk "ctihodným starcem" či stařenou, v dnešní době zakládají muži nové rodiny, u žen se "bojuje" za to, aby mohly podstoupit umělé oplodnění. Moje babička, která porodila 7 dětí, byla v 45 letech naprosto zedřená, dnes stejně staré ženy vypadají jak sestry svých dcer. Můj děda v 70 letech se šoural o holi. Že by jel na kole - to nepřipadalo v úvahu. V 72 letech zemřel. Můj otec, kterému je nyní 72 let jezdí na kole, autem, traktorem. Má dokonce i tu dnešní "důchodcovskou" zálibu - běhání po supermarketech. Generace mých prarodičů se musela moc a moc honit, aby vůbec sehnali nějaké jídlo, a svoje děti uživili - a to doslova. V 50letech byli doslova zedření, děti jim umíraly na nemoci, které jsou dneska snadno léčitelné. V dnešní době, kdy je všeho nadbytek, se lidé místo za uživením, honí zcela dobrovolně za luxusem. Kdo se honit nechce, ten se nehoní.

Re: Nezlobte se,

A co se týče toho neustále omílaného chození do důchodu. Celé věky platila mezigenerační soudržnost. Důchody jako takové byly zavedeny až někdy v 50letech min. stol. Generace našich rodičů a prarodičů začínala pracovat většinou v 15letech, do důchodu odcházeli v 60 letech. K tomu měli většinou 3 - 4 děti, které se staly daňovými poplatníky a na ty důchody sých rodičů vydělávali. Dnešní mladí studují většinou do 25 let (v 60letech budou mít odpracováno o 10 let míň než dřívější generace), budou mít v průměru 1 - 2 děti. Je tedy zcela logické, že je ekonomicky nemožné utáhnout, aby tato generace šla do důchodu také v 60 letech.

Já osobně bych řešení důchodů viděla zase v té rodinné soudržnosti, protože v současné době jsou pracující s více dětmi vyloženě znevýhodněni. Matka, která má pět dětí, se o ně celé dny i noci stará, nemá šanci po MD sehnat pořádnou práci, musí tedy vzít hůře placenou. Na základě toho má pak samozřejmě i malý důchod.

Karma

Jo máte pravdu a díky za článek. Ale trochu si čím dál tím víc myslím, že ta honba (za vzhledem, za módou, za pocitem být in ....) není rozmar z nerozumu, ale naopak vychází z lidského přirozeného sklonu k honbě a starání se. Lidé totiž mají většinou honbu, starání se a napodobování v povaze (jak by jinak po generace přežívali) a tak často stačí shodit jejich cíl honby a vnutit cíl zástupný. A není problém z toho vlaku vystoupit, ale je problém přesvědčit sebe, že budu moci nastoupit když/až/jestli vůbec budu chtít.

Re: Karma

Ano, dobře jste to řekla. Myslím, že to bude mottem příštího článku. Děkuji.