Asi nelze najít obecné pravidlo na řešení Alzheimera.

Ta choroba se v detailech chová různě u jednoho člověka se střídaji stavy jako když přecvakáváte dálkové ovládání.

Není to choroba, která by postihovala jednotlivce. Postihuje celou rodinu a někdy i širší společenství, a rozhodnout, kdy nelze už zachránit nemocné a je třeba zachraňovat zdravé není snadné. Nemocný člověk se mimovolně prolíná mezi světem choroby a světem jeho blizkých a nejhorší je asi vzájemná konfrontace těchto světů, pokud nemocný ještě vnímá rozdíly. Horší jsou jen děsi a běsi světa choroby a bezmocnost nemocnému pomoci vymanit se z tohoto světa. Pomáhá pevné objetí a stisk ruky a komunikace mimo běžné smysly. Stejně jako nemocný v komatu, postižený Alzheimerem cítí přítomnost blízkých, ikdyž je jeho vnímání už uplně odlišné od tzv. "normálního".

Člověk, o kterého se staráte je už někdo úplně jiný než byl Váš zdravý blízký, ale přesto si myslím, že je třeba se k němu chovat stejně jako předtím a někdy i zadržet slzy a jasné okamžiky brát jako odměnu.

Re: Asi nelze najít obecné pravidlo na řešení Alzheimera.

Ano, máte plnou pravdu, záleží na pochopení, lásce ... kéž by se našel lék.

Zajímavé téma a neodvaha brát celý život....

Především, děkuji za to, že jste vůbec o tématu napsala, týká se totiž života mnoha lidí.

Můj názor není s Vaším asi příliš kompatibilní, nicméně - je podle mého názoru naší povinností brát život i s jeho těžkými časy jako nedělitelný příběh a nestavět se k onemocnění A. nebo jiné chorobě jako k yzobávání hrozinek z celkem dobré bábovky. Doby minulé nás jako společnost právě takovými řešeními nakazily.

Re: Zajímavé téma a neodvaha brát celý život....

Víte, otázku, kterou jsem položila všem, kteří budou článek číst, je ta, kterou vy jste správně zodpověděl. Ale já se ještě ptám, zda je také prostor pro nemocného, aby svůj specifický problém řešil, pokud se může rozhodovat vzhledem ke zdravotnímu stavu, zda chce setrvat v rodině anebo se obrátit na zařízení, které převezme péči rodiny. Co myslíte vy?

Starat se onemocné rodice je povinost

Rozdíl ale je v tom,zdali to deláte jen protoze je to povinost,nebo z lásky a protoze tím cástecne také neco jím dáváte nazpet za to co jste o nich dostal.Myslím ze do jisté míry se tím odlisujeme od zvírat.

Re: Starat se onemocné rodice je povinost

Moc ne. Je řada známých případů, že i zvířata, která se znají, se snaží si navzájem pomoct.

Tohle je zajímavý úhel pohledu.

Problém je ale také to, že teprve začínáme cosi pořádně vědět a tušit a také se teprve nyní rozvíjí nějaká práce s těmito lidmi. Není Alzheimer jako Alzheimer. jsou lidé, kteří s podporou dokážou téměř normálně existovat a nemoc postupuje pomalu. jsou vzorce chování, které můžeme aplikovat na většinu nemocných - a také se dočkáme zlepšení stavu.

Například při nemoci, úrazu, po operaci, přestěhování - člověk je najednou zmatený, nepoznává své blízké... Ale třeba za čtvrt nebo půl roku se stav může upravit do předchozího nebo jen málo zhoršeného.

Určitě je velice obtížné pečovat o takového člověka bez další podpory, bez terénní služby, respitních pobytů, stacionářů... Znám paní (60), která několikrát málem podpálila barák a bloudila, se stavem po několika letech, kdy jezdí k dětem, má pevný rytmus dne, prožívá něžný milostný vztah. Kde je ta hranice pro rozvod a opuštění rodinou, když jejím šancím nikdo v určitém stadiu nevěřil?

Re: Tohle je zajímavý úhel pohledu.

To je vynikající otázka, lidé nevěří na zlepšení, já ano, a také krásné povídání o naději pro nemocné. Děkuji.

.

Pokud je to v takovém stadiu, že péče o nemocného zcela zahltí veškerý volný čas partnera, je snad lepší to skončit, protože v českých podmínkách člověk, který nepracuje naplno a ještě se stará a vážně nemocného, upadne pod hranici bídy.

Re: .

A proto je třeba o těch věcech mluvit z každého úhlu pohledu. Ze sociálního i zdravotnického.

Nechápu, proč

by člověk, milující své bližní, měl poté, co onemocní A. chorobou, čekat na svůj hořký konec.

Re: Nechápu, proč

rozumějte poté, co onemocní on sám.

k tem vseobecnym pravdam, ktere jste vypsala v clanku

bych jeste rad pridal: kazda hul ma dva konce, kazdy zapas trva 90 minut, mic je kulaty a nejtezsi je ten pristi zapas.

Vaše vyjádření

a popis je zcela nadčasové a vystihuje naprosto pocity okolo nemocných, byť se nejedná o Alzheimera, ale všechny nemoci ( většinou stáří). Ale uvědomuje si to až ten, kdo podobný problém zažil. Skvěle napsáno !

Re: Vaše vyjádření

děkuji. To je další úkol společnosti, jak tyto otázky vyřeší a zachová přitom lidské osobnosti její důstojnost, úctu, lásku a jasnou vzpomínku.

Skláním se před vámi,

jako vždy.

K tomu, aby se člověk mohl zachovat k umírajícícmu-odcházejícícmu, někdy i roky, musí pomoci celá rodina. Střídat se v péči a finančně přispívat na vypomáhající pečovatelku. Bez víry v Boha, který dnes pro mnohé neexistuje a peněz, které dnes "nikdo nemá" je tato situace pro postiženého víc než smutná. Dotyčný má občas i světlé chvilky a svoji opuštěnost si uvědomuje.

Děkuji za článek, je mi útěchou-dosluhuji starých odcházejícím zvířátkům(jeden pes a 4 kočky), kteří mi dali tolik lásky, že o nějaké uspávačce pro ně a úlevě pro sebe, nepřemýšlím. Zatím...Kéž mi dá Bůh sílu, abych to dokázala.

Re: Skláním se před vámi,

Děkuji. Je to u mne stejné. Naše cítění jde obdobným směrem.

Tak

pokud tohle projde, budou následovat další nemoci, které brání tomu zdravému v užívání života. S tou láskou, kterou zmiňujete je to ošemetné. Láska, o které píšete je velice vzácná a navíc si lidi pletou lásku s pudem, okouzlením a pod. Tady jde o obyčejnou slušnost a morálku. Vypadá to, že slušnost, čest a morálka nejsou v současné době v kurzu.

Re: Tak

Víte, já jsem byla svědkem několika případů, kdy by bylo nemocnému lépe, kdyby ho partner raději opustil. Považovat to pouze za morální hledisko, jak konečně vyplývá z mého článku, je pokrytecké. A v takových případech, tváří v tvář utrpení, s nevyjasněnými vztahy, je lépe, když se blízcí lidé péče vzdají. Zatím je málo případů, kdy lidé s popisovanou nemocí mohou mít jinou péči, jsou odkázáni na domácí péči s asistencí. Ale prioritní je přeci pomoc nemocnému, usnadnit mu jeho těžký úděl. Nejde tu o slušnost, čest a morálku, ale o schopnost se obětovat velmi těžce nemocnému člověku. A já v tomto případě stojím za nemocnými. O této nemoci se málo hovoří, ale řešit se to musí, aby mohli důstojně dojít až na konec.