Zde jde o jinou podstatu než jsme schopni vnímat aktuálně a citově nestranně. 

Lidský život začíná s vlastní neexistencí sebe sama, neuronová síť budoucí sídlo vědomí je v chaotickém stavu a teprve se začnou a začínají vytvářet mozková centra a korigovat s nimi smysly a vjemy.

Není zde existence sebe sama - denní vědomí. 6 měsíční batole se neztotožní se svým obrazem v zrcadle, a zatím nepochopí tu skutečnost když něco před ním zmizí, že to není napořád ... .Z roviny rodiny, zde je to velká fyzická a psychická zátěž, finanční zátěž a určitá forma sebeobětování a odvrácení se od společenského života.

Pak je tu i věk kdy rodičům dojdou síly a sami budou potřebovat pomoc a co se stane po jejich smrti ... .Z roviny společnosti je to potřeba zajistit sociální a finanční zázemí a péči, zdravotnickou péči a humanizaci životního prostředí, potřeba vynakládat velké zdroje na nové léčebné  postupy.

Z hlediska naší planety a vyššího principu, žijeme ve velmi krátké době kdy jsou zde příznivé klimatické, geologické a přírodní podmínky, které už zítra nemusí být.

Z hlediska lidského druhu, po krátké epoše a ideje jednoho lidstva, dochází k rozpadů společností a přechod čistě na primitivnější úroveň  chování se. Blízký východ, Afrika, Latinská Amerika, Rusko, Čína ... . Velmi rychle se pak může stát že tato oblast půjde stranou v zájmu udržení bezpečnosti, ochrany a výživy obyvatelstva. Zkrátka naše planeta a civilizace není skleník ... .  Osobně jsem poznal na sobě a lidech kolem sebe co znamená, když člověk najednou nemůže chodit, to rapidně kvalita a smysl života jde dolů ... .  Je potřeba komplexního pohledu, ne z určitých stavů ... .

Dodatek,

Bohužel zde padlo slovo zrůdy, ale o ty v žádném  případě nejde, jde vlastně o psychickou a fyzickou vitalitu jedinců, jež jim dovolí určitou samostatnost a rozvoj osobnosti, ne jen dětské přežívání... .

Navíc je zde daleko větší ARBITR a tím je příroda, je nespoutaná a rázně  může utnout  naše klidné bydlení i schopnost společnosti zvládat její denní potřeby ... .

Tam mířil vlastně můj příspěvek: máme vůbec právo nějakými pozemskými zákony opravovat řád přírody?

Mohli bychom tedy stanovit jako hranici existence okamžik, kdy si jedinec uvědomí sám sebe? To samozřejmě křesťané odsoudí, ale posuňme tu diskusi o level výše, nad dogmata.

Šlo by to akceptovat?

Přesně tak schopnost sebevědomí a komunikace s okolím a prognóza určité samostatnosti a komunikace.

Nesmíme zapomínat že k rozvoji osobnosti a lidského vědomí potřebuje obrovské množství kontaktů a vzájemných interakcí, tedy určitou mobilitu a rozsah životního prostředí.

Vědomí a za ním mozek a jeho neuronová síť funguje obdobně jako svaly, je potřeba je motivovat, trénovat ... .

Jde asi o dvě roviny pohledu na vznik toho, čemu říkáme člověk. Nejsem si docela jistá, jak nyní spolupracuje věda a křesťanská etika v určení hranice existence. Nejde však jen o názor, v případě křesťanské etiky, který je nutně spojen s jakoukoli křesťanskou konfesí, ale o obecný pohled naší civilizace. Já si troufám tvrdit, že mezi křesťany je mnoho fundovaných lidí, kteří dokáží skloubit své přesvědčení s vědeckými poznatky.