Dobytí Kanaánu

Dobytí Kanaánu a obsazení Palestiny je vděčné téma pro zpracovávání různých příběhů i úvah. Je důležité si uvědomit, že šlo o důležitou etapu života národů v této oblasti...

Dobytí Kanaánu a obsazení Palestiny

Biblické podání

Kniha Jozue

Kniha Jozue líčí obsazení zaslíbené země (Kanaánu) jako téměř jednorázovou akci. Obsazení země je darem Hospodinovým. Jde o velkou epopej, jejímž protagonistou nejsou samotní Izraelci v čele s Jozuem, nýbrž Hospodin. Z biblického podání jsou důležitými body: dobytí Jericha (spojené s úlohou nevěstky Rachab, přechodem přes Jordán – opakování zázraku rozestupu vody, liturgickým průvodem kolem Jericha, zřícením hradeb na zatroubení polnic), dobytí Aje, smlouva s Gibeoňany, záchrana Gibbonu (se zastavením slunce), dobytí severu a zničení Chasou, rozdělení země, obnovení smlouvy s Hospodinem v Šekemu. Jozue jedná vždy v intencích Hospodinových a drží se zákona Mojžíšova.

Rozdělení země přestavuje ideální mapu usídlení jednotlivých kmenů.

Zaslíbená země zůstává pouze příslibem: Kanaán – země městských států

Historicky šlo o dlouhodobý proces utváření identity po několik staletí (cca 200 let). To vyplývá i ze samotného biblického podání: Sd 1,27-36 (srov. i 1,1,19.21) udává seznam míst, která nebyla dobyta, z čehož vyplývá, že v době Jozuově zůstalo ještě mnoho míst neobsazených. Ještě král David v 10. stol. dobývá Jeruzalém na Jebusitech. Nejdříve byly obsazeny hornaté a méně úrodné krajiny, neboť v zemědělsky úrodných oblastech byly osady a městské státy.

Historické okolnosti formování vlastní identity – Protoizraelité

Neosídleny jsou především hornaté části

Začátek formování „etnické“ (kulturní a náboženské) identity je spojeno z hlediska světových dějin s pronikáním tzv. mořských národů kolem r. 1200 př. n. l. V této době se na jihozápadě Kanaánu (při pobřeží Středozemního moře) usazují Pelištejci, přicházející z egejské oblasti. Byl to lid s mnohem vyšší kulturou (organizace, vojsko, správa, městské státy: Gaza, Aškalon, Ašdod, Akkaron-Ekron, Gat; znali tajemství výroby železa: zbraně, nástroje, byli to i zdatní obchodníci). Vytvořili jakousi konfederaci městských států, snažili se pronikat do vnitrozemí (Bet Šean) a až na sever jordánského zlomu (Dan). Zápasil s nimi podle biblického podání ještě král Saul a David na konci a přelomu 11. a 10. století př. n. l. V bibli se o nich hovoří ještě v souvislosti s králem Ezechiášem na konci 8. stol. př. n. l. při tažení krále Sancheriba do Judska. Král Ezechiáš se s nimi spojuje proti Asýrii, resp. ovládne jejich území (2 Kr 18,8).

Na chrámu Ramesese III. v Medinet Habu v Horním Egyptě se dochoval vedle vyobrazení námořních bitev také nápis, který líčí spiknutí tzv. mořských národů: „Cizí národy se spikly na svých ostrovech... Žádná země nemohla odolat jejich zbraním... Blížily se k Egyptu, oheň se však šířil před nimi. Patřili k nim Pelištejci, Tjekerové, Šekjelešové, Denyové a Vešešové, ti všichni se spojili. vztáhli své ruce na všechny národy v okruhu země obývané lidmi, jejich srdce se nezalekla, důvěřovali si: ,V našich plánech uspějeme!‘“ (F.-S. 87)

I z vlastních biblických zpráv lze vyčíst, že „obsazení Kanaánu a vytvoření jednotného etnika (národa) byl dlouhodobý proces, který započal mnohem dříve. Podle některých vědců docházelo k obsazování Palestiny od 15. stol. př. n. l. postupně různými skupinami, resp. i asimilací s místním obyvatelstvem. Teorií o vzniku Izraele jakožto samostatného etnika na území Kanaánu je několik:

• Vojenské tažení Jozuovo (na základě biblických zpráv)
• Sociální bouře: zemědělci proti městskému obyvatelstvu – likvidace měst
• Infiltrace
• Důsledek ekonomických změn – kolaps palácových ekonomik a s ním spojený posun obyvatelstva; 3. vlna osídlení vrchoviny

Nejspíš došlo k působení různých vlivů a okolností současně. I biblické podání naznačuje, že mohlo dojít k různému pronikání do Kanaánu: z jihu – Kaleb a spol.; z východu: Mojžíš a Jozue. Nově příchozí bývají zbožňováni i s tzv. Šasu, což byli kočovníci (nomádi), pastevci.

Význačným rysem skupin, z nichž se formoval Izrael, – tedy nejspíš místních skupin, které osídlily vysočinu ve středu země (původem nejspíš ze zanikajících městských států), což byli zemědělci (rolníci), k nimž se přidaly i skupiny z východu, tj. z druhé strany Jordánu, zv. Šasu, dále bezzemci, cizinci, polokočovní pastevci žijící na okraji usedlého zemědělského obyvatelstva, kteří k němu stáli v různém poměru: jednak pokojném (spásali strniště po sklizni, sloužili usedlému obyvatelstvu, dopravovali zboží apod.), jednak nepokojném (jako nájezdníci, kteří napadali menší osady a města: proti nim žádali kananejští králové (městské státy) ochranu u egyptských faraónů, jak víme z el-amarnské korespondence) – byla víra v jednoho Boha, původně zřejmě kmenového boha, který byl ztotožněn s Bohem–Hospodinem, kterého vyznávala skupina Mojžíšova (srov. Ex 3). Proti kanaánskému polytheismu s nejvyšším bohem El, posléze Baal (původně bůh deště, hromu a úrody) a jeho manželkou Anat (později nahrazenou bohyní války a lásky Ištarou resp. Astartou) a množstvím bohů, bůžků a démonů, přicházejí tyto skupiny s určitou formou monoteismu (henoteismem, monolatrií), tj. uctíváním jediného kmenového („národního“ či státního) Boha. Zjevení Boží, tj. uctívaní Boha na různých kultovních místech, jejichž tradice sahá často hluboko před příchod Izraele, byla identifikována s tradicí Boha-Hospodina. Tento henoteismus (monolatrie) hrál nejen ideovou, ale i politickou, vojenskou a sociální (integrační) roli při vytváření společné identity. Dever hovoří v této souvislosti o Protoizraelitech.

Pozn. Chapirové – zřejmě sociální vymezení: z nich možná Hebrejové (srov. 1 S 14,21), což bylo nejspíš zpočátku také sociální vymezení.

El-amarnská korespondence z 15. a 14. století př. n. l.: městské státy z Syropalestiny si stěžují na nájezdníky, lupičské bandy (bezzemci, běženci), kteří z pouště vpadali do kulturních oblastí – lupiči, žoldnéři apod. Pozoruhodné je, že k jejich potlačení stačil egyptský oddíl o několika málo desítkách mužů (50).

Vytvoření samostatného etnika, tj. Protoizraelitů, souvisí i s příznivějšími politickými poměry v této oblasti (tj. oslabením Egypta v průběhu 12. století i vnitřními problémy v Mezopotámii) i nájezdy nových semitských kmenů – Aramejců. Vedle Izraelců si zde i Aramejci na přelomu doby bronzové a železné vytvářejí několik samostatných státních útvarů (království). Toto nové etnikum má kulturu, řeč i písmo shodné s ostatním obyvatelstvem Kanaánu. V bibli (Jozue) líčené vyvražďování obyvatelstva je z historického hlediska velmi nadsazené, jde o náboženskou interpretaci. I když mohlo docházet lokálně k bojům a částečné likvidaci obyvatelstva, přesto to nebylo žádné masové vyvražďování, nelze hovořit o první genocidě v dějinách lidstva (srov. i Sd 3,1-5). Podle archeologických nálezů nelze de facto vůbec hovořit o násilných bojích a vyvražďování jiných etnik (to je pozdější deuteronomistická interpretace). V knize Jozue zmiňovaná dobytá města ve skutečnosti buď byla už zničená (Jericho, Aj), nebo došlo k jejich zničení, ale není jasné, kdo ji způsobil, některá dokonce existovala dál.

Podle F.-S. došlo ve 12. století ke zhroucení palácových ekonomik a celých říší (z důvodů, které nejsou jasné) a v důsledku toho k pohybu velkého množství obyvatel, kteří ztratili své ekonomické zázemí. Systém kanaánských městských států se hroutil dlouho – po dobu celého století a jednotlivá města zanikala pod náporem útočníků, kteří mohli být různého původu (Chasór, Afek, Lachíš, Meggido). Z archeologických nálezů je zřejmé, že tato města nezanikla ve stejnou dobu, nýbrž v rozmezí nejméně jednoho století, což odporuje údajům z Joz, nemohlo je tedy zničit jedno vojenské tažení.

Dever hovoří o zemědělské (rolnické) revoluci, kdy zemědělci z městských států, nespokojeni s útlakem a rozpadajícím se hospodářství, osídlili okrajová území (vrchovinu) a založili zde „demokratickou společnost zemědělského typu a posléze s tendencí k urbanizaci.

Charakteristiku situace nalézáme i v tzv. Debořině písni (Sd 5,6n)

⁶Ve dnech Šamgara, syna Anatova,

ve dnech Jáeliných

byly opuštěny stezky.

Kdo se vydávali na cesty,

vydávali se po stezkách křivolakých.

⁷ Opuštěn byl venkov,

pusto bylo v Izraeli,

až jsem povstala já, Debóra,

povstala jsem jako matka v Izraeli.

Z archeologických nálezů je zřejmé, že došlo na sklonku mladší doby bronzové ke kolapsu městských států i velkých říší v celém Středomoří (což se dotklo i takových veleříší, jako byla říše Chetitů, která zcela zanikla, nebo Egypt). Tento kolaps – zničení měst na území Kanaánu – byl připisován Jozuovi; ve skutečnosti šlo o postupný proces, na němž se podílely zřejmě nejrůznější vlivy. Jeho důsledkem bylo stěhování obyvatelstva – v Kanaánu odchod do horských oblastí. Líčení Jozuova vítězného vojenského tažení je velkou epopejí, nikoliv historicky věrohodným vyprávěním.

Zánik Jericha – jde o liturgicky pojaté líčení, jehož význam je především náboženský. Jericho v době příchodu Jozua bylo neobývané (bylo zničeno asi kol 1350 př. n. l.). Podobně i město Aj (Trosky) leželo už několik staletí v troskách. Město Chasor v severní Palestině, v mladší době bronzové největší město Kanaánu, bylo dobyto a zničeno kolem r. 1200, což by odpovídalo údajům bible (Joz 11), není však jasné, co bylo příčinou zničení města. S městem Gabaon uzavřeli Izraelci podle biblického textu smlouvu (Joz 9), která přetrvala i do doby Davidovy (2 S 21,2). Nicméně v době dobývání (tj. v mladší době bronzové) bylo zřejmě neobydlené. Následující shrnutí je tedy zapotřebí považovat za náboženskou výpověď, nikoliv za historický přehled.

„Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří i Negeb, Přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin, Bůh Izraele. Jozue je vybil od Kádeš-Barneje až ke Gáze, i celou zemi Gošen až po Gibeón. Tak se zmocnil Jozue jedním rázem všech těchto králů a jejich zemí, neboť Hospodin, Bůh Izraele, bojoval za Izraele.“ (Joz 10, 40nn).

Víra v Hospodina jako Boha, který uzavřel se svým lidem smlouvu a přivedl jej z pouště do Kanaánu, země zaslíbené, oplývající „mlékem a strdím“, jež se v porovnání s pouští jevila jako země úrodná, se střetávala s místními kulty (uctívání posvátných stromů, kamenů, výšin apod.). Hospodin, původně spíše uctívaný jako bůh-válečník, se musel osvědčit v nové situaci a konfrontaci jakožto Bůh, který dává požehnání zemědělské půdě, úrodě a plodnosti stád. Tady se setkával kult Baalův a kult Hospodina, jenž musel převzít mnoho z Baalových charakteristik.

Teologická intence a interpretace odpovídá době krále Josiáše, období vrcholu Judského království, tedy 7. stol. př. n. l.

Současné archeologické nálezy

Egyptská kontrola v Kanaánu byla až do 12. století velmi silná, v průběhu 12. století došlo postupně k jejímu oslabení. Např. v Bet Šeanu byla velká egyptská pevnost a v ní byly nalezeny památky z doby faraóna Sethiho, Ramesse II. a III., v Megidu dokonce až z doby Ramesse VI., z konce 12. století. „Je velmi nepravděpodobné, že by egyptské vojenské posádky rozmístěné po celé zemi jenom neúčastně přihlížely, když by skupina uprchlíků z Egypta obracela provincii Kanaán vzhůru nohama. A je nemyslitelné, že by o zničení tolika věrných poddanských měst nájezdníky nezůstala v rozsáhlých záznamech egyptské říše ani zmínka. Jediná samostatná zmínka o jménu Izrael z této doby, Merneptahova vítězná stéla, sděluje, že tento jinak záhadný národ, který žije v Kanaánu, utrpěl těžkou porážku.“ (F.-S. 78)

Podle Finkelsteina-Silbermana (101n) se Izraelci/Protoizraelci vytvořili jako samostatná skupina z místního obyvatelstva (nedošlo ani k velkým válečným tažením, ani k infiltraci ani k sociálním bouřím), nýbrž k pokojné změně života. „Objevení pozůstatků husté sítě horských vesnic, jež všechny vznikly během několika generací, naznačovalo, že kolem roku 1200 př. n. l. se v centru kanaánské vysočiny udály velké společenské změny. Nenašla se žádná stopa po násilné invazi, ani po infiltraci jasně definované etnické skupiny. Místo toho se zdálo, že se jednalo o revoluci ve způsobu života. Na původně řídce osídlené vysočině, která se táhla od Judských hor na jihu po samařské pohoří na severu, daleko od hroutících se kanaánských měst, náhle vzniklo na vrcholcích hor asi 250 osad. A to byli první Izraelci.“ (103) Byli to pastevci a zemědělci. Mnozí první Izraelci byli původně nomádi, z nichž se stali postupně zemědělci. Podle F.-S. však nepřišli zvenčí, nýbrž šlo o místní kanaánské obyvatelstvo, které v důsledku kolapsu ekonomických systémů se uteklo za obživou do hor a také si postupně vytvářelo vlastní identitu, jejímž archeologickým dokladem je, že obyvatelé tohoto území nechovali prasata ani nejedli vepřové maso. Na počátku bylo v horských vesnicích asi 45.000 obyvatel.

„Velký nárůst obyvatelstva byl umožněn plným využitím zemědělského potenciálu oblasti. Vysočina se výborně hodí k pěstování oliv a vinné révy, což jsou nejvýnosnější odvětví tradičního hospodářství na Středním východě. Pravděpodobně během všech tří období rozsáhlejšího osídlení se nadbytečné víno a olivový olej dovážely do nížin a dokonce se vyvážely za hranice Kanaánu, především do Egypta.“ (110)

Dever se domnívá, že velký nárůst obyvatelstva nelze vysvětlit bez přistěhovalců, migrační vlny, podle F.-S. je autorem teorie o sociální revoluci.

Je nezpochybnitelným faktem, že obyvatelstvo vysočiny se začalo odlišovat od okolních kmenů s přibližně stejnou kulturou tím, že přestalo konzumovat v této třetí osídlovací vlně vepřové maso. To se stalo společným – a snad prvním výrazným identifikačním znakem severní i jižní části vysočiny. Muselo jít o vědomé rozhodnutí. „Zákaz vepřového nelze odůvodnit pouze přírodními nebo ekonomickými příčinami. Možná to je jediné vodítko, které svědčí o konkrétní společné identitě.“

Pokračování