Zaměstnanost: Politika zaměstnanosti, vývoj a jak nyní

V podmínkách globální hospodářské konkurence a nepříznivého demografického vývoje v Evropě, vyhlásila EU na jarním zasedání Evropské rady v roce 2000 Lisabonskou strategii. Tím reagovala na nedostatečnou ekonomickou výkonnost a konkurenceschopnost zemí Unie a upozornila na nutnost větší vzájemné provázanosti mezi politikami, mezi hospodářskou politikou, politikou zaměstnanosti a sociální politikou. Strategie zahrnuje celkem devět cílů, rozdělených do tří skupin na směry ekonomické, sociální a ekologické. Tyto 3 směry vytváří pilíře Lisabonské strategie. Pro koordinaci a určité sjednocení směrů hospodářské politiky a směrů zaměstnanosti, byly vytvořeny tzv. Integrované směry pro růst a pracovní místa (Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), Národní program reforem říjen 2005. Na jejich základě  přijal každý stát EU vlastní Národní program reforem (NPR), který je pro danou zemi závazný a vymezuje priority a opatření vedoucí k růstu ekonomiky a zaměstnanosti.

Kokova zpráva – Hodnocení plnění Lisabonské strategie

Původně byla Lisabonská strategie naplánována na horizont 10-ti let. Její  plnění cíle, stát se nejvíce dynamickou a konkurenceschopnou ekonomikou světa, se však  ukázalo jako velmi obtížné. Na jaře roku 2004 zasedl tedy tým odborníků pod vedením Wima Koka, aby provedl hodnocení plnění Lisabonské strategie.  V tzv. Kokově zprávě z listopadu téhož roku  pak vyplynulo, že dosavadní nastavení je třeba změnit, strategie prošla revizí. Nová Lisabonská strategie vymezila jako své základní a naléhavé cíle udržitelný růst a  zaměstnanost. V tomto duchu je pak na vládách jednotlivých členských států implementovat strategie ve svých zemích, v souladu s principem subsidiarity. V České republice tyto strategie (Národní program reforem) navazovaly na, do roku 2004 využívané, Národní akční plány zaměstnanosti. Povinností vlád členských států je také  vypracovávat Zprávy o plnění Národního programu reforem, které jsou postoupeny Evropské  komisi, jež kontroluje, zda je implementace  národní strategie v souladu s celoevropskými  strategickými liniemi.

Národní program reforem

Vláda přijala v roce 2005 svůj první Národní program reforem ČR 2005 – 2008, jež obsahuje hlavní priority a reformní kroky vedoucí ke stabilizaci veřejných financí, zlepšení podmínek pro podnikání, podpory vědy, výzkumu a inovací a pro zlepšení flexibility trhu práce. V oblasti politiky zaměstnanosti vytyčila jako problémové oblasti  a tedy strategické cíle následující body:

• Motivaci osob bez kvalifikace nebo s nízkou kvalifikací
• Nabídku a rozsah sociálních služeb zaměřených pro osoby ohrožené sociálním  vyloučením
• Integraci žen-matek, starších občanů, osob s nízkou kvalifikací a dalších znevýhodněných a neaktivních osob do trhu práce
• Úroveň profesní a geografické mobility obyvatel
• Realizaci plně funkčního systému celoživotního učení, zejména dalšího odborného profesního vzdělávání

Národní program reforem ČR 2008 – 2010 ve svém obsahu navazuje na předchozí reformy vymezené v NPR 2005-2008 a dále je rozšiřoval s tím, že d o roku 2010 budou realizována reformní opatření v oblasti sociálního a důchodového systému a opatření v oblasti aktivní politiky  zaměstnanosti. Tato opatření  měla směřovat ke splnění cílů – 70 % celkové zaměstnanosti, 60 % zaměstnanosti žen a 50 % zaměstnanosti občanů  věkové skupiny 55 – 65 let (MFČR;  Národní program reforem ČR 2008-2010). Zásadním a nezbytnou reformou tedy zůstává reforma trhu práce, hlavním strategickým cílem pak růst zaměstnanosti. Oproti  předchozímu NPR v oblasti politiky zaměstnanosti vymezuje potřebu zjednodušit podmínky přístupu kvalifikované pracovní síly na český trh práce ze třetích zemí a zvýšit mobilitu zaměstnanců. V České republice je využíván celoevropský informační a poradenský systém  EURES (European Employment Service), který slouží jako standardní servisní služba na  všech úřadech práce (MFČR; Národní program reforem ČR 2008-2010).

Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

V roce 2004 přijal Parlament ČR Zákon  č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. ,,Tento zákon v souladu s právem Evropských společenství upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti“ (Zákon o zaměstnanosti, Úvodní ustanovení). Ve svých 6-ti  částech vymezuje především právo na práci, zákaz jakékoli diskriminace na trhu práce, postavení menšin a osob znevýhodněných a stanovuje programy APZ a rozvoje lidských zdrojů. Zákon reformuje hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti (výši a délku podpory), systém podpory osob zdravotně postižených (OZP) a zavádí nové nástroje APZ. Do oblasti APZ byly nově zařazeny i cílené programy pro řešení zaměstnanosti, které jsou v dikci ÚP a realizovány ve spolupráci s dalšími i mezinárodními institucemi. Důležitým krokem pro cílenější pomoc nezaměstnaným je širší delegování rozhodovací pravomoci jednotlivým úřadům práce, které mohou při provádění APZ výrazně zohlednit specifika svého regionálního trhu. Hlavním cílem pro rok 2010 je podpora takových uchazečů, kteří jsou jakkoli znevýhodněni pro vstup na trh práce a nejsou schopni svépomocí nalézt vhodné zaměstnání. Do této skupiny osob patří dle § 33 zákona 435/2004 Sb., o zaměstnanosti:

• osoby se zdravotním postižením
• osoby do 20 let
• těhotné ženy, kojící ženy a matky do devátého měsíce po porodu
• osoby pečující o dítě do 15 let
• osoby starší než 50 let
• nezaměstnání déle než 5 měsíců
• osoby, které potřebují zvláštní pomoc.

Zákon o zaměstnanosti prošel několika novelizacemi. Nejnovější vstoupila v platnost k 1. 1. 2011. Tato novela bych schválena na podzim roku 2010 a jejím cílem je především snížení výdajů státního rozpočtu, mj. změnou úpravy právních podmínek pro čerpání podpory v nezaměstnanosti. Úspory v této oblasti by se ale neměly týkat osob, které přišly o zaměstnání bez svého zavinění. Novela zavádí nový nástroj APZ- překlenovací příspěvek při zahájení podnikatelské činnosti. Další výrazné změny se týkají zákazu pobírání podpory v nezaměstnanosti v souběhu s výkonem tzv. nekolidujícího zaměstnání, poskytnutí podpory v nezaměstnanosti až po uplynutí  doby, která odpovídá výši odstupného, odbytného nebo odchodného, které přísluší uchazeči o zaměstnání. Podle platné právní úpravy v zákoně o zaměstnanosti je umožněno uchazečům o zaměstnání: aby současně s pobíráním podpory v nezaměstnanosti vykonávali práci na částečný úvazek. Odměna ale nesměla přesáhnout polovinu minimální mzdy poskytnutí podpory  uchazečům o zaměstnání, kteří bez vážného důvodu ukončili poslední zaměstnání sami nebo dohodou se zaměstnavatelem. Tito mají nárok na  podporu v nezaměstnanosti v nižší procentní sazbě, tj. 45% průměrného měsíčního  čistého výdělku.

Pasivní politika zaměstnanosti

Pasivními zásahy se stát snaží  řešit již nastalou situaci, kdy se osoba ocitne v pozici nezaměstnaného a hrozí tak zhoršení kvality jejího života, zhoršení ekonomické situace a další negativní sociální jevy s tímto spojené. Těmi jsou především sociální izolace, zkušenost deprivace, životní úroveň a dopad na zdraví. Pasivní politika zaměstnanosti má podobu podpory v nezaměstnanosti, kdy stát nahrazuje původní příjem  osoby a to až do výše  65 % (první dva měsíce nezaměstnanosti) průměrného měsíčního  čistého výdělku nebo vyměřovacího základu. Po uplynutí 4 měsíců po zbývající podpůrčí  dobu už má uchazeč nárok jen na 45% . Podpora  v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci upravuje podmínky pro získání podpory a výši  a délku trvání této podpory pro jednotlivé věkové kategorie. Vyplácení podpor  v nezaměstnanosti je vázáno na evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadů práce. Nárok na  státní podporu má podle Zákona o zaměstnanosti § 40 i osoba, která je na  rekvalifikaci zabezpečené úřadem  práce.   Specifikaci vážných důvodů úvádi § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti nebo podle § 56 Zákoníku práce.

Aktivní politika zaměstnanosti

Aktivní politika zaměstnanosti je podmnožinou politiky trhu práce a politiky zaměstnanosti. Primárně je zaměřena na prevenci nezaměstnanosti těch osob, které se nacházejí v rizikových skupinách (viz. § 33 zákona 435/2004 Sb., o zaměstnanosti), zamezení jejich sociální exkluze a pokud už se ocitnou v pozici nezaměstnaných, snaží se o jejich návrat na trh práce. Mezinárodní organizace práce (ILO) definuje aktivní politiku zaměstnanosti jako účelné vládní zásahy s cílem přímo  či nepřímo ovlivňovat výši zaměstnatelnosti znevýhodněných skupin na trhu práce. APZ je jen jednou z mnoha realizovaných intervencí pro podporu nabídky či poptávky po pracovní síle, jejichž vzájemnou nerovnováhu není schopen trh řešit sám.  Intervencemi se stát snaží zajistit  pracovní příležitosti  či rovnoměrně redistribuovat nezaměstnanost mezi sociální skupiny.  Cílem je především redukce ekonomických a sociálních nerovností a konfliktů, které vyvolávají společenské problémy. APZ mimo to v dlouhém časovém období může výrazně snížit výdaje státního rozpočtu na PPZ.

Nástroje aktivní politiky zaměstnanosti

Nástroje aktivní politiky zaměstnanosti se měnily a přizpůsobovaly požadavkům trhu práce. Na konci 90. let byly hlavním nástrojem rekvalifikace, veřejně prospěšné práce, společensky účelná pracovní místa, absolventská a praktikantská místa, chráněné dílny pro občany se změněnou pracovní schopností a investiční pobídky. Od roku 2004, kdy vstoupil v platnost nový Zákon o zaměstnanosti, mohou uchazeči o zaměstnání/zaměstnavatelé využívat také příspěvek na zapracování a příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program. Absolventská a praktikantská místa byla zrušena. Absolventi nyní nově spadají do skupiny znevýhodněných osob na trhu práce, to však jen do věku 20 let (§ 33 zákona 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Mezi nástroje APZ, které jsou poměrně specifické a jejich účinky nejsou přímo měřitelné, patří poradenství, které nabízejí úřady práce. Toto poradenství je poskytováno absolventům škol při volbě povolání, osobám zdravotně postiženým či uchazečům o zaměstnání a to především ve formě informací o volných pracovních místech a jejich zprostředkování. Druhým specifickým nástrojem jsou cílené programy, které řeší problémy dle lokálních potřeb trhu. Celostátní cílené programy musí být schváleny vládou ČR, lokální programy podléhají rozhodnutí MPSV . Nástroje aktivní politiky zaměstnanosti jsou popsány v 5. části Zákona o zaměstnanosti . Ve vztahu k cílové skupině je lze rozdělit na nástroje směřující :

1) k uchazeči o zaměstnání

• rekvalifikace
• příspěvek na zřízení společensky účelného pracovního místa pro osobu která chce       začít vykonávat samostatně výdělečnou činnost
• příspěvek na zřízení chráněného pracovního místa pro osobu, která chce začít vykonávat samostatně výdělečnou činnost

2) k zaměstnavateli

• rekvalifikace zaměstnanců
• veřejně prospěšné práce
• investiční pobídky
• příspěvek na zapracování
• příspěvek na zřízení nebo provoz chráněných dílen a chráněných pracovišť a chráněných pracovních míst (náklady a mzdy osob zdravotně postižených (OZP) a
• osob zdravotně a tělesně postižených (OZTP)).
• příspěvek na zřízení nebo vyhrazení společensky účelného pracovního místa
• příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program (jako důsledek strukturální krize)

Politika zaměstnanosti v roce 2012

O jeden rok se má zkrátit takzvané rozhodné období, důležité pro nárok na podporu. Podporu má dostávat jen uchazeč o zaměstnání, který pracoval v součtu alespoň 12 měsíců během posledních dvou let (před zařazením do evidence úřadu práce). Dosud stačílo, když dvanáctiměsíční minimum splní během předchozích tří let. Standardní délka ani výše podpory se oproti předchozímu roku nezmění. Lidé do 50 let věku mohou dostávat podporu po dobu pěti měsíců, lidé od 50 do 55 let ji mohou pobírat osm měsíců a lidé nad 55 let až jedenáct měsíců. Jde o takzvanou podpůrčí dobu. První dva měsíce dostanou nezaměstnaní 65 procent průměrného čistého měsíčního výdělku z předchozího zaměstnání. Za měsíc mohou dostat maximálně 0,58 násobek průměrné mzdy v České republice, což v roce 2011 znamená nejvýše 13 280 korun. Další dva měsíce klesne podpora na 50 procent dřívějšího výdělku a zbytek podpůrčí doby pak uchazeč dostane jen 45 procent.  Při rekvalifikaci se podpora zvyšuje na 60 procent dřívějšího výdělku, maximem je 14 883 korun měsíčně (v roce 2011). Po skončení podpůrčí doby (pět, osm nebo jedenáct měsíců) už nezaměstnaný získá jen sociální dávku ve výši životního minima, tedy necelých 3200 korun. Nevykazuje-li požadovanou aktivitu, dostane jen existenční minimum, tedy 2020 korun. Tato minima se od roku 2012 zřejmě zvýší. Od třetího měsíce pobírání podpory by uchazeči o zaměstnání měli nově vykonávat veřejnou službu, pokud jim to úřad práce „nabídne“, a to v rozsahu až poloviny týdenní pracovní doby - tedy až 20 hodin týdně. Veřejnou službou se rozumí pomoc obci, zejména při "zlepšování životního prostředí v obci, udržování čistoty veřejných prostranství či pomoci v oblasti kulturního rozvoje a sociální péče" – vedle úklidu tedy třeba i činnosti dřívějších „civilkářů“.  Za výkon veřejné služby nenáleží odměna. Kdo bez vážného důvodu tuto činnost odmítne, přijde o podporu v nezaměstnanosti.  Nedostane přitom od státu ani dávky v hmotné nouzi, tedy pomoc pro nejchudší. Také na ně totiž nebude mít nárok člověk, který odmítne veřejnou službu. Z novějších vyjádření ministerstva nicméně  vyplývá, že přednostně by na veřejné práce měli být vybíráni lidé dlouhodobě nezaměstnaní nebo ti, u nichž je předpoklad zneužívání systému. I lidé, kteří jsou nezaměstnaní jen krátce, budou muset nově přijmout nabídku veřejně prospěšné práce. Za ně sice - oproti veřejné službě - náleží mzda, ta je ale vzhledem k rozsahu a charakteru práce nepatrná. Dosud bylo potřeba, aby tyto práce odpovídaly nejen zdravotnímu stavu uchazeče, ale také jeho kvalifikaci. Od roku 2012 má právě druhá z podmínek – kvalifikace – odpadnout. Nová pravidla přitom přinesou následující "past": Pokud uchazeč takovou práci přijme, přijde o podporu v nezaměstnanosti. Už od letošního roku totiž vláda zrušila možnost alespoň malého přivýdělku k podpoře. Člověk, který za veřejně prospěšné práce (v rozsahu jen pár hodin měsíčně) dostane paradoxně třeba i mnohem méně peněz, než by dostal jako podporu v nezaměstnanosti. Podle Drábka nicméně může požádat ještě o dávky v hmotné nouzi, tedy pomoc pro nejchudší. Jestliže uchazeč takovou práci bez vážných důvodů odmítne, bude na tom ale ještě hůře: Nejenže přijde o podporu v nezaměstnanosti, ale nedostane přitom ani minimální odměnu (za veřejně prospěšnou práci) a zanikne mu i nárok na dávky hmotné nouze. Přísnější budou úřady práce i k lidem, kteří si "neváží" jimi zprostředkovaného zaměstnání. Dosud přijde o podporu jen ten, kdo takto zprostředkovanou práci předem odmítne.  Nově hrozí sankce i tomu, kdo do ní sice nastoupí, ale do půl roku dobrovolně skončí (podá výpověď nebo odejde dohodou). A také tomu, kdo z takového zaměstnání dostane výpověď kvůli porušení pracovních povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Vláda tím chce omezit zneužívání systému. Někteří uchazeči totiž sice do zprostředkovaného zaměstnání nastoupí, ale jen proto, aby krátce poté skončili a mohli znovu čerpat podporu. O opětovné zařazení do evidence úřadu práce, a tedy i podporu v nezaměstnanosti budou tito lidé moci požádat až po uplynutí šesti měsíců. ¨Lhůta se nicméně začne počítat ode dne nástupu do takto ukončeného zaměstnání, nikoliv až ode dne jeho ukončení. Výjimkou jsou opět „vážné důvody“ – pokud je úřad práce uzná, uchazeč o podporu nepřijde. Další změnou je možnost převést zprostředkování zaměstnání z úřadů práce na pracovní agentury. Ty za to budou dostávat za každého uchazeče 5000 korun, za jeho umístění 1250 korun a za jeho setrvání v pracovním poměru na dobu neurčitou po dobu nejméně šesti měsíců dalších 500 korun. Ministerstvo odhaduje, že náklady spojené s tímto sdíleným zprostředkováním dosáhnou 180 milionů korun za zhruba 90 tisíc lidí. Novinka se má týkat především obtížně umístitelných uchazečů o práci, převedeni na pracovní agenturu by měli být jen se svým souhlasem. Dohoda mezi úřadem práce a agenturou práce má obsahovat i účinné nástroje pro kontrolu takto prováděného zprostředkování zaměstnání. Uchazeč o zaměstnání dostane nově možnost vybrat si poskytovatele rekvalifikace. Pro tento případ bude stanoven maximální limit úhrady ceny (úřad zaplatí maximálně 50 tisíc korun za tři kalendářní roky). Zájemce navrhne takový kurz úřadu práce a ten zvolenou rekvalifikaci posoudí s ohledem na jeho zdravotní stav a uplatnitelnost na pracovním trhu. Musí jít o akreditované vzdělávací programy. Vláda chce omezit nelegální práci, kvůli níž státu unikají peníze z daní i pojistného. Zákon má proto upravit definici nelegální práce tak, aby její prokazování bylo snazší. Kontrola se sjednotí pod Státní úřad inspekce práce. Maximální částka pokuty za výkon nelegální práce má stoupnout desetinásobně na 100 tisíc korun. Firmy, které nelegálně zaměstnávají cizince, mají přijít také o veřejné zakázky či státní dotace. Hrozit jim bude i pokuta do pěti milionů korun. Zaměstnavatelé už nebudou muset hlásit volná místa na Úřad práce, nově to bude jen dobrovolné. Podle ministra Drábka to v praxi povede ke snížení administrativní zátěže zaměstnavatelů, ale i ke zvýšené aktivitě úřadů práce při vyhledávání volných pracovních míst pro uchazeče o zaměstnání a při jednání se zaměstnavateli o možnostech vytváření nových pracovních míst. Naopak podle kritiků povede tato změna jen k tomu, že úřady práce budou mít ještě méně informací a možností (domluvit zaměstnání) než dosud. Firmy už nebudou muset prokazovat bezdlužnost, úřad si ji zjistí sám z jiných dostupných zdrojů. Na pětinu, tedy na 100 tisíc korun, klesne maximální výše pokuty za neplnění oznamovací povinnosti nebo nevedení evidence podle zákona o zaměstnanosti. Další tři změny platí už od roku 2011, prosadil je také ministr Drábek. První z nich je odklad podpory lidem, kterým v předchozí práci vznikl nárok na odstupné (nezávisle na tom, zda jej skutečně dostali). Po dobu, pokrytou právě odstupným, nemají na podporu nárok. Tu mohou začít čerpat až po uplynutí doby, kterou pokrývá odstupné. Podpora se jim nicméně jen odloží na další měsíce, nekrátí se - pokud ovšem zájemci do vyčerpání takto posunuté podpory nenajdou novou práci. Od roku 2011 dostane nižší podporu v nezaměstnanosti ten, kdo z předchozí práce odejde „dobrovolně“, tedy sám podá výpověď nebo ukončí pracovní poměr dohodou.Výjimkou jsou takzvané vážné důvody, například zdravotní, rodinné nebo jiné, definované zákonem a schválené úřadem práce.