Výročí: Sv. Augustin Aurelius, biskup z Hippo

Dnes vzpomínáme výročí úmrtí Augustina Aurelia, muže, jehož význam v evropské západní duchovní a politické kultuře nelze přehlédnout. Datem úmrtí je 28. srpna 430 n. l. Je důvod, proč si ho připomínat. O tom tento článek.

Augustin byl člověk s hořícím srdcem

Sv. Augustin Aurelius (356 - 430) se narodil 13. 11. 356 na africkém území, v městečku Tagastě, v provincii Numidie, ležící na severoafrickém území mezi dnešním Tuniskem a Alžírem. Dílo „Vyznání“, v kterém vylíčil svůj život, zná mnoho lidí. Je psáno v latině, stejně jako ta celá řada jeho děl, některé jsou i přeloženy do češtiny a staly součástí děl českých autorů – teologů i filosofů, spisovatelů a buditelů v kulturních dějinách naší i jiných evropských zemí. V tomto díle Augustin sepsal svůj životopis, a chtěla bych upozornit na některé filosofické a teologické statě, které sepsal po smrti své matky Sv. Moniky. Dílo "Vyznání" však nestojí jako první v celé řadě jeho jiných významných děl. Ale,  pokud se zajímáme o jeho dílo a život, který je spjatý s bouřlivým děním jeho doby, je dobré začít číst právě spis „Vyznání“.   

Stoupající a klesající vliv na západní evropskou kulturu

Augustin je považován za největšího křesťanského teologa od dob Apoštola Pavla a vedle Aristotela a Platóna je pokládán za toho, kdo nejvíce ovlivnil myšlení západu. A proto je též pokládán za otce západní církve. Vedle sv. Ambrože, Jeronýma a Řehoře Velikého patří k největším církevním učitelům. Snad nejvýznamnější dopad mělo jeho učení o milosti a s tím spojena problematika svobodné vůle. Jeho velký vliv se prolíná na splývání teologie a filosofie, když odmítl užívání rozumu nezávisle na víře. Na půdě politiky pak má vliv na antitezi světské a duchovní moci, z čehož vychází jeho dílo „O Boží obci“, které vzniklo na základě vpádu Alaricha do Říma v roce 410. Hovoří se o jeho vlivu na celé období reformace, ale Augustinovy myšlenky působí i v mystické teologii u Bernarda z Clairvaux, mistra Eckharta a jiných pro Evropu významných osobností. Teorie dějin ovlivnila i Ottu z Freisingu a Jáchyma z Fiore. V 17. století, v době osvícenství, byl Augustin odmítán, protože koncepce dědičného hříchu se zdála těžko slučitelná s osvícenskou doktrínou neustálého zdokonalování člověka. Ale, ve 20. století se opět k Augustinovi vrací, neboť jeho teorie času a časové reflexe, jak se odrážejí v jeho díle „Vyznání“ se stalo předmětem zkoumání filosofa Martina Heideggera.

Smysluplnost světa jako celku

Augustin, kterého pokládáme též za křesťanského filosofa, hledal smysluplnost světa jako celku i se zlem, které v něm pochopitelně existuje. Otázkou zla se zabýval už od mládí a intenzivnější zájem můžeme pozorovat při střetech s mocnou gnostickou sektou manichejců, s kterou se setkal v raném mládí a v díle „Vyznání“ věnuje několik zajímavých statí o své účasti jako Naslouchajícího, která trvala téměř deset let a hovoří také o svém rozchodu se sektou a následném křtu biskupem Sv. Ambrožem. Samozřejmě, že jeho problém s manichejci doprovází celá řada listů, v kterých polemizuje s představiteli této gnostické dualistické sekty. Sv. Augustin napsal kromě protimanichejských spisů ještě katalog O kacířství (De haeresibus), který uvádí 88 herezí. Dlužno zmínit, že navázal na dílo Epifana ze Salamíny, který byl v roce 367 zvolen arcibiskupem na Kypru.

Gnóze jen pro vyvolené

Gnóze je považována za produkt helénistického synkretismu. Gnostické spisy jsou kompozicemi a kompilacemi mytologických neb náboženských představ z různých kulturních oblastí, zejména řecké, židovské, íránské, křesťanské, v manicheismu též indické a dálněvýchodní. To, co drží gnóze nejrůznějšího ražení je gnostický mýtus. Všechny gnostické nauky jsou v nějaké podobě součástí spásného vědění, jež zahrnuje předmět poznání (božskou přirozenost). Prostředek k poznání (spásnou gnózi) a poznávajícího. Intelektuální znalost nauky, nabízené jako zjevená moudrost, zde má bezprostřední náboženský význam, neboť je pochopena jako nadsmyslová a zároveň je základem spásného dějství. Tedy jinak řečeno, kdo má gnózi“ je spasen – viz Evangelium pravdy. V této souvislosti se stručně zmíním ještě o znacích dualismu, protože dualismus je základem gnóze a vytváří dualistický obraz světa. Je prostoupen monistickou myšlenkou, který obsahuje sestupný a vzestupný vývoj „božské“ jiskry a je základem k zrovnoprávnění člověka a božstva, což se znázorňuje představou o božstvu „Člověk“ a do toho dualismu na monistickém pozadí je vklíněna gnostická nauka o bohu, charakteristická  představou „Neznámého boha“. Převládající roli má dále stvoření světa, které vysvětluje současného, bohu vzdáleného stavu člověka, a v textech toto vysvětlení zaujímá mnoho místa.

Stručně o manicheismu

Proč sv. Augustin věnoval tolik životního času a energie boji manicheismu? Tuto otázku si zodpovíme tehdy, když prohlédneme ledví tohoto významného a vlivného náboženského hnutí ve třetím století na území Mezopotámie. Manicheismus lze pokládat za jedno ze čtyř světových náboženství, které dějiny náboženství znají, to znamená, že stojí vedle buddhismu, křesťanství a islámu, ale na rozdíl od těchto jmenovaných náboženství zanikl. Mezopotámie mu dávno před tím připravila úrodnou půdu, neboť byla dějištěm rozmanitých náboženských tradic, které se zde v tisíciletých dějinách rozvíjely a vzájemně se setkávaly. Tato pestrá mapa různých náboženských systémů vytvořila půdu pro vznik apokryfů, jako jsou „Skutky Tomášovy“ s gnostickou „Písní o perle“. Manichejská církev je podle svého učení poslední společenstvím spásy, jejíž úlohou je ujmout se světla nacházejícího se  ještě ve světle tím, že jednak zabrání, aby bylo dále trýzněno, jednak se jej snaží očistit a přivést nazpět. Obec se dělí do dvou skupin, vlastní jádro církve tvoří „vyvolení“ a kolem toho jádra se shromažďuje množství posluchačů, nebo-li katechumenů, Naslouchající, k nimž patřil svého času i Augustin. Podle ideologie, pouze vědění přináší spásu a křesťanské svátosti tedy byly odmítnuty jako instituce temnoty.

Dozvuky bludného učení v díle Augustinově

Dozvuky bludného učení manichejských poznamenaly jeho dílo „O Obci Boží“. O pojetí dobra a zla uvažoval celý život. Spory s manichejskými ho neminuly ani v době jeho kněžské a biskupské služby. Z doby sporů s manichejskými vznikla díla, z nichž můžeme čerpat informace o této heretické sektě a o Augustinově argumentaci vůči jejímu učení. Působivý je pak způsob obhajoby katolické víry vůči manicheistickému učení  v roce 390, který „zasvětil“ sporům s manichejci. V tomto roce vznikl spis „De vera religione“ (O pravém náboženství). Spis začíná slovy: „Vstup do dobrého a požehnaného života otevírá jediné a pravé náboženství, které uctívá jen jednoho Boha.“ Dále popisuje svůj rozchod s manicheismem a vysvětluje Romaniovi, svému příteli a mecenáši, svou konverzi ke křesťanství, jež je podnícena vlivem učení novoplatónismu. Současně ale také poukazuje na meze novoplatónismu na rozvoj pravého Božího obrazu a na praxi pravého uctívání. Ve „Vyznání“ popisuje své pochybnosti o učení sekty a zabývá se problémem jejího dualismu. Vyrovnává se s otázkou zla a dobra v kontextu katolické víry, která je i obsažena v díle „De civitate Dei“.

V roce 392, ve dnech 28. - 29. srpna se účastnil veřejné disputace s manichejcem Fortunatem a 8. října v roce 393 se účastnil africké biskupské konference v Hippu, která zakázala pohřební hostiny v kostelích. Vystoupil s přednáškou na téma „De fide et symbolo“ (O víře a symbolu). Od roku 394 do roku 395 Augustin píše komentáře k Horskému kázání, k Listu Galaťanům a k Listu Římanům a druhý díl spisu „De libero arbitrio“ z roku 395, v němž Augustin a Evodius probírají v dialogu otázku svobody a svobodné vůle: dílo je považováno za jednu z nejdůležitějších Augustinových filosofických prací. V té době vzniká i nový spis „De mendacto“ (O lži). V roce 395 přijal biskupské svěcení a v roce 396 se stává biskupem v Hippu. V roce 397 začíná psát „Vyznání“ V době počátku převzetí biskupského úřadu v  Hippu Regiu sepisuje dílo „De agone christiano“ (O křesťanském zápase); je náboženským filosofickým spisem, který vznikl v letech 396 a 307. V knize rozlišuje Augustin dva typy konfliktů: dobré a špatné. „Špatný konflikt se odehrává mezi lidmi a útiskem, dobrý boj se odehrává v člověku samotném a je svobodný. Jedná se o boj proti touze. Kdo chce bojovat, musí bojovat proti svým přáním. Augustín nám tímto sděluje: „aby byl lidský život snadný, je třeba zavrhnout ty druhy tužeb, které člověku komplikují zbytečně život. Jednoduchost zajišťuje čas a prostor pro důležité věci.“ 

Proti donatistům

Augustin jako kněz musel osobně čelit donatistickému schizmatu, které působilo problémy africké církvi. Schizma začalo v roce 312 a v podstatě šlo o boj mezi starší „církví mučedníků“, která se odvolávala na Cypriana novější katolickou církví. Augustinův střet s donatisty se zapsal do dějin radikální změnou vlastního postoje v pojetí lásky k bližnímu. Pojem lásky k bližnímu, založený na augustinovském režimu, je problematický v tom, že láska k bližnímu prvoplánově směřuje k nejvyššímu dobru.

Na základě událostí dospěl k názoru, že je třeba stanovit hranici mezi církevní a státní sférou a obírat se úvahou o zásahu státu. Od roku 400 souhlasil Augustin s nátlakem státu na donatisty a přijal odpovědnost za státní násilí, i když jeho názory na použití násilí a názory na vztah mezi státem a církví se rozhodujícím způsobem odklonily od pravé víry. V roce 395 zřejmě vznikl spis „Psalmus contra parte Donati“, rytmická píseň pro populární užívání, zřejmě nejstarší svého druhu.  V roce 400 se datuje spis „Contra epistolam Parmeniani“ (Proti Parmenianovu dopisu) a z téhož roku pochází vůbec nejdůležitější spis v této diskusi „De Baptismo contra Donatistas“ (O křtu proti donatistům) je zásadní. Jedná se o sedm knih proti Donatistům, kteří se zaštiťují míněním biskupa a mučedníka Cypriána a ve kterých sv. Augustin dokazuje, že není nic účinnějšího proti Donatistům, než je umlčet v utvrzování jejich schizmatu vůči katolické církvi. A další zřejmě ve stejném období: „Contra litteras Parmeniani“ (Proti dopisům Parmeniana), „Contra Cresconium“ (Proti Cresconiovi) a velké množství dopisů, související se spory s donatisty.

Augustin contra Pelagius

Největší teoretickou pozornost věnoval Augustin tématu o lidském jedinci, míře jeho svobody, naopak o supremátu boží aktivity („gratia“).

Augustin v letech 411 - 412 napsal slavné dílo: „De peccatorum Mertis et remissione libri II.“  (Zásluhy a odpuštění). Pelagiův zápas proti „milosti“ a dědičnému hříchu byl veden z pozice tradic antického racionalismu a projevila se zde i snaha udržet za každou cenu antické tradice v rámci křesťanských ideových a mravních struktur. Augustin stál proti nereálným, pro církev nepřijatelných metodám boje o antické hodnoty. Po významném díle pro tento zápas „De peccatorum Mertis et remissione“ následuje dílo „De spiritu et littera“ (O duchu a liteře), Dílo je motivováno, dle samotného autora, výrokem apoštola Pavla „litera zabíjí, ale duch dává život“  (Kor.3, 3-6)  a rozvíjí tento výrok v souladu s problémem Boží milost proti lidské vůli. V roce 415 vznikla díla, v rámci pelagiánských sporů, „De Perfectione iustitiae hominis“ (Pojednání o člověku a spravedlnosti), roku 418 „De gratia Christi et de Peccato originali“ (O milosti Krista a prvním hříchu). Rok poté, v roce 418 napsal spis „De nutptiis et concupiscentia“ (O manželství a žádostivosti) a další spisy mezi lety 420 – 428. Posledním z této série protipelagiánské herezi „Adversus Julian Eclanum“ nebylo dokončeno, protože sv. Augustin zemřel.

Zdroj: Vlastní webové stránky o Sv. Augustinovu. Dostupné z: http://sv-augustin-zivot-doba-a-dilo.webnode.cz/. Cit. [2016-07-28]

Rudolph, K. Gnóze. Podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky,2020

Pokorný Petr, Píseň o perle, 1986, 1998

Pokorný Petr, Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy, 2006

Díla sv. Augustina jsou dostupná ze stránek: Dostupná na: http://www.augustinus.it/index2.htm. Cit. [2016-07-28] v latině a několika evropských jazycích.

Odkazy další literatury - vyznačeno v textu