Společnost: O těžkých časech stěhování národů a o Boëthiovi

Tématem mého článku je vhled do situace, kterou zažívala Evropa po dramatickém stěhování národů a jak se snažila s novou situací kulturně vyrovnat. Též bude řeč o  Boëthiovi na dvoře gótského krále Teodoricha.    

Není to tak snadné pohledět do minulosti, a snad proto nad ní mnozí mávnou rukou s tím, že je to pryč, že to dnes neplatí a proč se tedy namáhat s nějakým studiem těžko srozumitelných textů a ještě hůře  pochopitelných činů tehdejších lidí. Obsazování území západořímské říše novými národy bylo mnohokrát popsáno a zdokumentováno v dějepisných knihách a ruku na srdce - dříve jsme tomu nevěnovali takovou pozornost, jakou by si tato několik století trvající situace zasluhovala. V současnosti se nám jeví přirozené, že v Evropě žije mnoho národů na územích, v kterých se původně usadily po svém příchodu a že to nebylo často mírumilovnou cestou, s tím jsme si již jisti, pokud jsme nevynechali události 3.- 5. století z naší pozornosti. Pokud jsme přeci jenom tuto dobu reflektovali, pak nám neunikla jména osobností, které stály na prahu budování evropské civilizace a jistě není od věci se o nich zmínit, o jejich zásluhách a často i tragických zakončení jejich životů. Jestli se někdo zeptá, co s tím vším má naše přítomnost společného, pak já odpovídám, že velmi mnoho. Honba za hodnotami a kořeny naší kultury má totiž startovní čáru.

O změně uvažování

Římané! Každý z nás se s nimi setkal v dějepise. Někoho zaujali, jiné nezaujali, protože tak energická společnost vyprodukovala obsáhlé dějiny a osobnosti, že se málokomu zachce si to všechno pamatovat. A přesto je můžeme považovat za naše předchůdce a obdivovat jejich státotvornou, uměleckou, stavitelskou a strategickou zdatnost, i když tisíciletá říše byla poražena. Augustin Aurelius byl přímým svědkem tragického letopočtu v roce 410, když Alarich porazil dosud nedobytný Řím. Jaké zděšení a jaká hrůza se rozlila tehdy známým světem. 

"Odstraníme-li spravedlnost," píše Augustin Aurelius, "co zůstane z vlád, nežli velké loupežnické podniky? Vždyť ani lupičské sdružení není nic jiného, než stát v malém. Banda se skládá z lidí, řídí se rozkazy náčelníka, je vázána společenskou smlouvou, kořist si rozděluje pole zákona dohody. Jakmile se tato spřež, přibírajíc vyvrhele, rozmůže natolik, že ovládne území, založí sídla, obsadí obce a podmaní si národy. tu se na ni hodí ještě zřejměji jméno "stát": to jí udělí už nepokrytě - ne upuštění od chamtivosti, ale získání beztrestnosti. Dal totiž vtipnou a pravdivou odpověď Alexandru Velikému jeden zajatý pirát. Když se král toho člověka ptal, co ho napadlo ohrožovat moře, řekl s upřímným vzdorem: "Zrovna co tebe, že svět; ale protože já to dělám s nepatrným korábem, říkají mi loupežník; ale tobě panovník, protože to děláš s velkým loďstvem."   (Augustin Aurelius, O Boží obci, I.)

V době vpádu Vizigótů do města Hippo stál Augustin již na prahu svého života. Ale stále patří do prostoru imperia Romana, ve světě určeného helénistickým duchem,novoplatonismem, stoou a Epikúrem. Pro něho i jeho současníky je Řím symbolem světového řádu  Z kritiky, kterou vznáší proti Římu, však nesmíme usuzovat, že byl nepřítelem Říma, ale cítil se být Římanem se vším, co k tomuto vztahu patří.

Ale, nyní se ocitáme v bodě mezi antikou a středověkem. Říká se v některých odborných knihách, že středověk začal datem smrti Augustina Aurelia. Jiní tvrdí, že nelze spolehlivě udat pro počátek středověku určitý okamžik, nějak přesné datum, ale přesto se uvádí symbolický rok 529, v němž, podle Hegela, zanikly vnější instituce pohanské filosofie. Totiž na základě výnosu křesťanského císaře Justiniána byla v tomto roce uzavřena platónská Akademie v Athénách, která tam působila celých devět set let. Téhož roku se stalo ještě něco, o čem mnoho autorů mlčí: svatý Benedikt z Nursie  zakládá mezi Římem a Neapolí, vysoko nad jednou z tras stěhování národů benediktýnský klášter.. Neukazuje se snad zde hranice, na níž se stýkají dva mohutné věky, jeden přežilý a druhý počínající? Tento kontrast má mnoho zajímavých aspektů a ukazují na ně právě události roku 529.

Zlomy v uvažování o existenci člověka

Tyto zlomy v uvažování nejsou nic nového. Samozřejmě, že k nim dochází v době mezi Platónem a stoiky, v době zhroucení Alexandrovy říše (dochází ke změně filosofování o lidské existenci), ale historická událost mezi antikou a středověkem je takového významu, že musela již sama sebou a zcela nutně zasáhnout a změnit uvažování o skutečnosti vcelku i o smyslu lidské existence, a to znamená filosofii. Nikdy nemůže středověká filosofie znamenat jako nějaké pokračování antické filosofie nebo jako pouhá nová epocha v historii lidského myšlení. Také nemůžeme odkývat Jaspersovi, že osa světových dějin leží mezi roky 800  -  200, v duchovním procesu, kdy současně vystoupili Lao-c´, Konfucius, Zarathustra, Izaiáš, Parmenides, Herakleitos a Platón.

Těžiště Boëthiova světa

Také těžiště Boëthiova světa se posouvá prostorově, nikoliv jen časově. Na místo Athén, Alexandrie, Antiochie, Kartága nastupuje Theodorichův dvůr (Ravena, Verona, Pavia), dvůr Karla Velikého, Canterbury, Paříž, Oxford, Kolín. Itálie a Řím si sice uchovávají svůj význam, ale jde už o jinou Itálii. Jde o Itálii obsazenou germánskými kmenovými knížaty. Tomáš Akvinský bude sice pocházet z jižní Itálie, ale bude mít normanskou matku a jeho vlast bude patřit ke štaufskému Sicilskému království. Historická skutečnost, že barbarské národy se jako vítězové usadili pohodlně v době, který nepostavily umožňuje porozumět nesouladu, jímž se vyznačuje středověká filosofie od počátku a právě na počátku.

"Hlavním činitelem středověku," píše Hegel, "je toto rozdvojení, toto zdvojené; projevují se v něm dva národy, dva jazyky. Vidíme národy, které předtím vládly, svět předešlý, který měl vlastní řeč, umění a vědy, a na toto, jim cizí, navazovaly nové národy, které takto začínaly v sobě rozpolcené."

Scholastika se Hegelovi jevila, jako zmatek suchého rozvažování v nezušlechtěné povaze nordicko - germánské, pro niž byla "nekonečná pravda ducha v oněch staletích jako centový kámen.

Paradox

Když si germánské národy osvojily antické dědictví, znamenalo to, že na rozdíl od toho co se vždycky při takovém ovlivňování děje, nastala záchrana dědictví před zapomenutím. 

Boëthius (řecké jméno značící Pomocník)  prostředníkem

 „Řídě se radou Platonovou, aby se filosofové účastnili státní správy, neváhal věnovat se i politické činnosti a došel v ní velikého uznání. Tehdejší pán Itálie, gótský král Theodorich, propůjčil mu jako odměnu za jeho zásluhy několikrát vysoký státní úřad a jmenoval jej magister officiorum, náčelníkem veškeré úřední služby státní. Avšak tento vysoký úřad mu přinesl více utrpení než radosti. Ocítal se totiž často ve sporu s gótskými veličinami, zejména mocnými pány Konigastem a Triggwillou, protože jako věrný Říman, kde mohl, ujímal se svých krajanů. Tak se mu podařilo např. zachránit bývalé konzuly Paulina a Albina od potupné smrti. Mocní dvořané se mu za to mstili. Nastrčili dva udavače, Basilia a Opiliona, kteří Boëthia nařkli z velezrady. Zdá se, že jejich obvinění nebylo zcela bez podstaty, ježto upřímný vlastenec, pobízený i tchánem Symmachem, asi potají podporoval snahy národní římské strany, toužící po spojení s říší byzantskou“.

Předmluva

Anicius Manlius Boëthius, rozený Říman, syn senátorské rodiny, studující v Athénách, jeden z posledních, spojen s oběma symboly roku 529 (uzavření Akademie a založení prvního benediktýnského kláštera, byl žákem platónské akademie, a s Benediktem ho pojila příslušnost k římskému rodu Aniciů,  vzal na sebe nejtěžší úkol. Cizinci, kteří si mají osvojit celé bohatství tradice jsou ti, kteří se učí, neboť tato tradice nevyrostla na jejich vlastní půdě a byla ztvárněna v jiné řeči, než v jejich mateřštině. Proces zprostředkování musí mít tedy nejen své podmínky, ale též metodu. V prostoru, který odděluje epochy, se odehrává jeho lidský osud s vědomím, že jeho svět, v kterém vyrostl, je odsouzen k zániku, ale ten rodící se svět není jeho světem. Na nic nečeká. Vrhne se do nového a cizího, do neznámého světa, jeho charakter a budoucnost je ještě zahalen temnotou a přikloní se k vítězné moci, která dobyla starobylou půdu Itálie a začíná se učit.

Na dvoře Góta Theodoricha

Boëthius se nyní ocitá v prostředí, v němž může zachraňovat dědictví. Je to zcela mimořádná šance. Jako mladý muž dosáhl obrovské kariéry, což v takovém případě nebylo nikomu dáno. Král mu velmi důvěřoval. Jenže, prostředník je vždy v nebezpečí, že bude z obou stran podezírán. Může být označován jako kolaborant, zrádce, dvojitý agent, jako ten, který není nikdy jednoznačně na žádné straně. Na Theodorichově dvoře to není jednoduché: král Gótů se vydává za zmocněnce východořímského císaře, ale ve skutečnosti vykonává moc jako absolutní vládce. Zvláštní je, že sám vyrostl jako rukojmí na byzantském dvoře a ve svém životě přijal starořímské mravy, Sám o sobě říká, že jen špatný Gót by se chtěl stát Římanem (i když jeho dcera mluvila latinsky a řecky) a jen špatný Říman Gótem. Přitom na Theodorichově dvoře se vedly chvalořeči na vysoké hodnostáře, Římany, že ovládají jazyk Gótů a že jejich děti jsou vychovávány gótsky. Theodorich vnesl do všeho jasno: žádný Říman se nemohl stát vojenským velitelem, žádný Gót nesmět zastávat úřad ve státní správě. Při vzpomínce na Boethia musí každého zamrazit v zádech, do čeho se vlastně dal. Říman ve službě germánského knížete, Řek v okrsku křesťanské víry, katolický křesťan v kruhu ariánských Gótů. Z jedné strany si pomyslíme, kolik se mu naskýtá možností, ale také, v jakém se ocítá nebezpečí. Boëthius nalezl smrt při výkonu svého úřadu zprostředkovatele.   

Co vlastně vykonával v úloze zprostředkovatele?

Předně byl jeden z velkých překladatelů, z jehož práce máme do dnešních dob užitek. Slova, která používáme každý den - subjekt, univerzální, spekulace, definovat, princip, to jsou slova, které určil Boëthius. A samozřejmě, že jsou to ekvivalenty k Platónově a Aristotelově řečtině. Netvoří nová slova, ale přiřazení. Slovo arché, praslovo filosofického výkladu světa od Thaleta z Milétu k Aristotelovi, v němž se spojuje významová složka "původ" s jinou významovou složkou "vláda" - bylo jednou pro vždy nahrazeno slovem principium. Jeho zprostředkovatelská velikost se však nepromítá jen v onom jazykovém mistrovství, s níž přes jazykovou hranici převádí smysl základních slov, ale jeho přístup byl zaměřen od počátku výslovně na celek tradovaného, čímž se míní zásadní univerzalita, která jediný může čelit každému falešnému nároku na výlučnost. 

Přeložím každou Aristotelovu knihu a Platónovy dialogy

Byl to velkolepý cíl, kdyby ho nezastihla "nevhod a v rozkvětu let" smrt. Šest let po jeho smrti bude v Ábelardových logických traktátech uváděno jeho jméno téměř na každé straně. Do světové literatury se zařadil knihou, kterou nikdy neplánoval. Kniha byla vynucena na Boëthiovi krutým způsobem. Jeho existence, tak úžasně rozšiřující své obzory a působnost, kdy dosáhl již ve třiceti letech úřadu římského konzula, jemuž vše, do čeho se pustil, přinášelo bohatství, čest a vliv - byla nenadále ztracena, jediným neočekávaným úderem by sražen ze všeho bohatství a pohodlí do nepatrné cely, v níž ho čekalo poslední setkání s prapůvodní skutečností. Všechno vzalo rychlý spád: Boëthius byl podezříván ze spiknutí proti králi Theodorichovi, proběhl s ním proces, na obhajobu neměl nárok, a byl odsouzen  smrti. A kolem roku 525 byl v Miláně krutě popraven.

V očekávání své smrti napsal knihu Filosofie utěšitelka. Najednou se ukazuje úplně jiný, že se dlouhou dobu nevěřilo, že je autorem teologických traktátů. Tato dvojznačnost má podivnou příchuť, že se mohlo tvrdit až do našich dob, že Boëthius nebyl vůbec křesťan, zatímco na druhé straně měl pověst mučedníka, kterého Theodorich usmrtil pro jeho víru. Mezitím se zjistilo, že obě domněnky na něho neseděly. Říman Boëthius, vystudovaný v Athénách, byl sice křesťanem (napsal knihu o Boží  Trojjedinosti), ale v mezní situaci  vyložil ve své knize Filosofie utěšitelka hrůzu lidské existence, v němž nejhlubší útěcha zůstala němá. Už v žádné době nebyla víra a naděje tak jednoduše k dispozici. To je dávná skutečnost, která může upadnout v zapomnění, avšak ji nelze sprovodit ze světa.  S uvězněným Boethiem hovoří neuvězněný Boëthius. Žádný z partnerů nešetří druhého a také žádný z obou druhého neumlčí. 

"Jestliže je Bůh, odkud je zlo?"

"A odkud je dobro, jestliže Bůh není?

"Je pravda, že zlo nemá vlastně žádné bytí?

"Hraješ si se mnou?"

"Ne, vůbec si nehrajeme."

Kniha nevyústila v žádnou závěrečnou formuli. Ale v konci přichází útěcha. Oslepenému bolestí otvírá nový rozměr světa a že ten, kdo je zcela zaujat žalováním na utrpěnou ztrátu, postřehne nevyčerpatelné bohatství,spočívající v tom,že je včleněn do oné větší a skutečnější skutečnosti. 

Úryvek

I.

Já, který kdysi jsem horlivě skládal veselé písně,

v zármutku plačtivé, ach! nářky jen zpívati

mám.

Zdrásané Musy mi samy, hle, diktují, co bych

měl psáti,

při tom mi upřímných slz líce již svlažuje

proud.

Žádná hrůza nemohla přemoci Kamény tyto,

pevně se rozhodly hned na cestě provázet nás.

Sláva bujarého kdysi a šťastného mládí -

těší nyní již můj, smutného stařečka, los.

Neštěstím stáří zrychlilo kroky, a než se kdo

nadál,

bolest přiměla čas, aby se naplnil spíš.

Předčasných šedin plíseň temeno hlav mé

kryje,

zesláblo tělo a pleť chvěje se uvadlá též.

Šťastni jsou lidé, když smrt se buď nevplete do

blaha žití,

nebo když volána jsouc přispěchá ukončit bol.

Běda však, kdykoli odvrací hluché od bídných

uši,

nechce ukrutná jim zkrátiti slzavou pouť.

V době, kdy osud mi dopřával klamného blaha,

neblahá hodina, div nesklála do hrobu mne.

Nyní, když chmurami zastřel si šálivou tvář svou,

přede nevděčnou nit života mého zas dál.

Proč jste mne, přátelé, v životě tolikrát nazvali

šťastným?

Kdokoli upadl, stál na slabých základech jen.

Když jsem takto mlčky u sebe uvažoval a slzavé nářky zapisoval

rydlem, zdálo se mi, že nade mnou stojí žena s velmi ctihodným

obličejem, že jí planou oči a jsou pronikavější než oči

obyčejného člověka. Její pleť byla živá a nesmírně svěží, ač žena

byla tak letitá, že by jí nikdo naprosto nepovažoval za ženu naší

doby. Postava byla vzrůstem dvojí: neboť brzy se omezovala na

běžné lidské rozměry, brzy se zase zdálo, že se temenem hlavy

dotýká oblohy. Kdykoli pozdvihla hlavu ještě výše, pronikala i

samou oblohou a ztrácela se divákovu zraku. Její roucho bylo

z velmi tenkých vláken, jemné umělecké dílo, látka nezničitelná.

Jak jsem se potom dověděl přímo od ní, sama si je ručně utkala.

Jeho zevnějšek, jak tomu bývá u zakouřených obrazů, halila

nějaká, jakoby mlhová rouška zanedbané starožitnosti. Na dolním

okraji roucha bylo vetkáno P a na horním se četlo vetkané Q.* Na

obě tato písmena byly v látce zřejmě vyznačeny jakési stupně

jakoby schody, po nichž se mohlo vystupovat zdola nahoru. Přece

však potrhaly to roucho ruce nějakých násilníků, a každý si

odnesl urvaných kousků, co mohl. V pravé ruce držela knížky a

v levé ruce žezlo.

Když viděla, že u našeho lůžka stojí básnické Múzy a že mi

diktují naříkavá slova, poněkud zneklidněla a v očích jí zaplál

divoký oheň. "Kdo, prosím, kdo sem pustil k tomuto nemocnému

tyhle prodejné herečky, které jeho nemoc nejen neléčí žádným

lékem, nýbrž naopak ještě živí sladkými jedy? Vždyť ony to jsou,

které neplodnými ostny vášní maří plodné osení rozumu, slibující

bohatou žeň, a lidskou mysl zvykají nemoci, místo aby ji nemoci

zbavovaly! Ovšem, kdyby vaše lichotky lákaly na scestí někoho

docela všedního, jak bývá zpravidla váš obyčej, řekla bych, že se

to spíše může snášeti. Neboť u takového člověka by nijak nebylo

poškozováno naše dílo. Ale tohohle muže, odkojeného vědou

elejskou a akademickou? * Než kliďte se raději, svůdkyně, až

k smrti sladké a nechte mne, abych jej ošetřovala a léčila svými

Múzami."

Zarmoutil se onen sbor napadený těmito slovy; sklopily oči a s

uzarděním - byl to zřejmě projev studu - smutně překročily práh.

Já však, jehož zrak byl slzami zkalen, takže jsem nemohl

rozeznat, kdo je tato žena, tak velitelsky přísná, užasl jsem a

upřev oči k zemi, čekal jsem, ani nedutaje, co bude dělat dále.

Tu ona přistoupivši blíže sedla si na samém okraji lůžka a

dívajíc se mi upřeně do obličeje žalem zatíženého a zármutku

sklopeného k zemi, zakvílela nad zmatkem v mé duši těmito verši:

II.

"Běda! Jak slabý je duch po střemhlavém pádu

do hlubin! Opustiv vlastní své světlo, v temno

vnější pospíchá, kdykoli pozemským váním

zmnoženy škodlivé starosti nesmírně vzrostou.

Tomuto bývalo přístupno nebe. Chodíval volný

po nadzemských stezkách. Díval se v světlo

rudého slunce, zkoumal též vyhaslou lunu,

dovedl spočítat oběhy těkavých planet -

každá ta hvězda má jinou nějakou dráhu -

sevřít je vítězně v okovy určených čísel.

Věděl, proč bouřlivé větry znepokojují

hladinu moře a která že otáčí síla

vesmírným světem, nebo proč krvavé slunce

z východu spěje zapadnout v hesperskou

náruč.

Co dává na jaře přírodě vláhu a teplo,

aby půdu zdobila záplavou růží.

Kdo činí, aby se po létě úrodný podzim

naléval těžkými hrozny. Pátral a zkoumal.

Vykládal skryté příčiny zrodu i zánik.

Nyní zde leží. Vyhaslo rozumu světlo.

Na šíji visí mu těžké okovy, jejichž

váha mu sehnula hlavu. I obličej sklání

do prachu. Dívat se musí jen na hloupou zemi.

Avšak je již čas léčit, nikoli naříkat." Potom se na mne

zadívala plnýma očima: "Jsi-li ten, jenž odkojen byl kdysi naším

mlékem a vychován naší živnou vědou, vyspěl jsi v statného muže

silného ducha? Přece jsme ti opatřili takovou zbraň, která by

tebe byla chránila a činila nepřemožitelným, kdybys jí nebyl sám

napřed odhodil! Poznáváš mne? Proč mlčíš? Ze studu či z ohromení

jsi oněměl? Přála bych si raději, aby to bylo ze studu, jenže

vidím, že tě ohromil úžas!" A protože viděla, že stále nejen

mlčím, nýbrž že jsem nadobro ztratil řeč a jsem jako němý,

položila lehce svou ruku na mou hruď a pravila: "Není nebezpečí.

Má jen letargii, nemoc společnou všem s pomatenou myslí. Na sebe

trochu pozapomenul, ale snadno se rozpomene, jen co mne pozná.

Aby byl s to, utřeme mu trochu oči, zatemněné mrakem smrtelných

starostí." Po těchto slovech si složila roucho a cípem mi

vysušila oči zvlhlé pláčem.

III.

Když pak se roztrhla noc a mrákoty zase mne

přešly,

vrátil se očím mým též dřívější bystrosti lesk.

Jako když severozápadní vichr nakupí mraky,

dešťových oblaků val hrozivě nad hlavou ční,

slunce se skryje, však na nebi ještě nevyšly

hvězdy,

shora snáší se noc, řítí se na zemi tma,

jestliže z trácké jeskyně puštěný severák zduje,

zažene důtkami mrak, vyprostí zavřený den,

najednou vyskočí jakoby vymrštěn Foibos

a užaslé oči

oslní sluneční blesk, paprsků míhavá zář.

Právě tak, sotva se rozprchly chmury zármutku, nabral jsem

z plných plic dechu a soustředil jsem zase pozornost na to, abych

poznal lékařčin obličej. Jak jsem tedy na ni upřel oči a zadíval

se jí do tváře, poznávám, že znova vidím svou kojnou, živitelku,

se kterou jsem se před lety stýkal doma jako jinoch, Filosofii. I

pravím: "Copak že jsi přišla do těchto pustin našeho vyhnanství,

ó, učitelko všech ctností, sestoupivši z nebeského prahu? Či snad

proto, abys i ty, nařčená nepravým obviněním, byla pronásledovaná

jako já?" - "Snad bych tě, chovanče, neopustila a proč bych se

nerozdělila s tebou o břímě, které bylo na tebe uvaleno

z nenávisti ke mně, abychom měli společný úkol? Filosofie přece

nesměla opustit nevinného na jeho pouti a nechat ho bez průvodu.

Že bych se bála nařčení, které by na mne mohlo padnout, a hrozila

se toho, jako by to bylo něco nového? Myslíš, že je to nyní

poprvé, co nešlechetní lidé vyhrožují moudrosti a uvádějí ji do

nebezpečí? Což jsme již za starých časů, ještě před tím, než žil

náš Platon, nevedli často těžké boje s nerozvážnou pošetilostí?

Což za jeho života jeho učitel Sokrates nedobyl s mou pomocí

vítězství nad nespravedlivou smrtí? Když potom chtěl jeho

dědictví uchvátit dav epikurejců a stoiků, a též ostatní se

snažili každý sobě něco urvat, mne hlasitě protestující a

vzpírající se odvlekli jako část kořisti, roucho, které jsem si

svýma rukama utkala, potrhali, popadali z něho aspoň cáry a

odešli domnívajíce se, že jsem se jim poddala všecka. Protože se

zdálo, že jsou u nich jakési známky našeho způsobu žití,

považovali je nerozumní lidé za mé přátele a tento omyl davu

nezasvěcených některé z nich zahubil. Jestliže nic nevíš

o Anaxagorově vyhnanství, ani o jedu, který usmrtil Sokrata, ani

o Zenonově mučení, neboť to jsou cizinci, mohl bys znát aspoň

Kanie* a Seneky a Sorany, jejichž památka je ještě docela čerstvá

a též slavná. Nezahubilo je nic jiného než to, že byvše vychováni

a vzděláni v našich vědách, zušlechťujících povahu, byli zřejmě

zcela cizí snahám a zálibám nešlechetných lidí. Nemusíš se tedy

vůbec diviti, že jsme v tomto víru života štváni vichřicemi okolo

nás burácejícími, když je naše hlavní snaha co nejméně se líbit

nejhorším. Těch je sice zástup velmi početný, ale můžeme ho

klidně nedbati, poněvadž ho neřídí žádný vůdce, nýbrž jsou

zmítáni jen omylem, nerozvážně a na různých místech zuřícím.

Jestliže se přece někdy na nás sešikují a prudčeji zaútočí, naše

vůdkyně stáhne svá vojska do hradu, kdežto oni se budou zabývati

jen slíděním po neužitečných zavazadlech, aby se jich zmocnili.

My se jim však shora vysmějeme, uchvatitelům tretek právě

nejlacinějších, jsouce zcela bezpečni před každým šíleným zmatkem

a chráněni tak pevným náspem, kam proniknout nesmí hloupost

sebeprudčeji útočící.

IV.

Kdo si klidně a vyrovnaně žije,

kdo si podrobil, zkrušil pyšný osud,

správně neštěstí vážil jako štěstí,

může vítězně nosit hlavu vzhůru.

Ten se neleká ani hrozeb moře,

třeba ode dna válí vzduté vlny,

ani plamenů, které s kouřem chrlí

často z rozpuklých jícnů mocný Vesuv,

ani klikaté dráhy ohnivého

blesku do strmých věží bijícího. -

Proč se ubozí bojí krutých vládců,

kteří slabošsky běsní, vztekají se?

Ani naděje neměj ani strachu -

jen tak odzbrojíš hněvy šíleného.

Kdo však zmaten jsa strach má nebo přání,

ježto nestálý, nesamostatný je,

štít svůj zahodil, z místa vytlačen byv,

provaz plete si, na němž bude vlečen.

"Chápeš to," pravila, "a vštěpuješ si to do mysli? Či jsi zcela

netečný a rozumíš tomu jako osel lyře? Proč pláčeš, proč se

rozplýváš v slzách? Pověz mi to a nezatajuj! Přeješ-li si

lékařské pomoci, musíš ukázat ránu." - Tu já sebrav všecky své

síly: "Copak je ještě třeba výkladu, což není sama o sobě dost

zřejmá krutost osudu na nás zuřícího? Což tě nic nedojímá sám

zevnějšek místa?* Je tohle ta knihovna, kterou sis sama v našem

domě vybrala jako své nejjistější sídlo? V které jsi často se

mnou vysedávala a rozmlouvala o znalostech věcí božských i

lidských? Takhle jsem vypadal a tak jsem se tvářil, když jsem s

tebou zkoumal přírodní taje, když jsi mi rýsovala dráhy hvězd,

když jsi utvářela mou povahu a všechen způsob života podle

příkladů nebeského řádu? Takovou tedy nyní mám odměnu za svou

poslušnost? Tys přece výslovně uznala za správnou tuto Platonovu

myšlenku: ,Blažené budou státy, budou-li v nich vládnouti muži,

bažící po moudrosti, nebo podaří-li se vzbudit v jejich vládcích

touhu po moudrosti.' Ty jsi ústy téhož muže poučovala, že je

proto nutné, aby se státní správy ujímali moudří, aby, svěří-li

se řízení státu lidem nešlechetným a zlotřilým, nevznikla z toho

dobrým občanům škoda a záhuba. Řídě se tedy touto autoritou, přál

jsem si naučení, která jsi mi v soukromí dávala, uskutečňovati

veřejně v činné státní správě. Ty víš - a ví to také Bůh, který

tebe vštípil do mysli moudrých lidí - že mne do úřadu nepudilo

nic než upřímná snaha starat se o společné blaho všech. Z toho mi

vznikaly těžké a nesmiřitelné různice s nešlechetníky, a to, co

je známkou svobody svědomí - na obranu práva jsem nikdy nedbal,

zda snad neurazím mocné. Kolikrát jsem zakročil proti

Konigastovi, když se chystal vrhnout se na majetek právě

nejslabších lidí, kolikrát jsem odvrátil Triguillu, správce

královského domu, od počatého nebo již zcela připraveného

bezpráví, kolikrát jsem svým vlivem zachránil před nebezpečím

nešťastníky, které netrestaná barbarská lakota stále sužovala

nekonečnými pomluvami! Mne nikdy nikdo nestrhl od spravedlivosti

ke křivdě! Zkázu majetku obyvatelů provincie, způsobenou jednak

soukromým lupičstvím, jednak též státními daněmi, nesl jsem právě

tak těžce jako ti, kdož ji přímo trpěli. Když v době krutého

hladu ohlášený již těžký a neúprosný hromadný výkup hrozil zničit

provincii Kampanii nedostatkem obilí, pustil jsem se pro obecné

blaho do zápasu s vojenským náčelníkem a s královským vědomím

jsem po tuhém boji dokázal, že výkup nebyl nucený. Bývalého

konzula Paulina, na jehož majetek si dvorští psi dělali naději a

v ctižádostivé úlisnosti již jej málem sežrali, odtrhl jsem těm

šelmám od samého chřtánu, již rozevřeného. Aby bývalého konsula

Albina nestihl trest pro žalobu, o které již vlastně bylo

rozhodnuto napřed, vzepřel jsem se tomu, třeba jsem tím vzbudil

nenávist udavače Cypriana.

Je již dosti zřejmé, že jsem proti sobě nahromadil veliké

nepřátelství. Ale byl bych měl aspoň u ostatních být tím

jistější, já, který jsem si z lásky ke spravedlnosti u dvořanů

nezachoval nic, co by mi zjednávalo tím větší bezpečnost. Avšak

čí udání mne sklátilo? Z udavačů Basilius, kdysi vyhnaný

z královské služby, byl tísnivými dluhy dohnán k tomu, aby na nás

učinil udání. A když královský rozsudek rozhodl, aby se pro

nespočetné a mnohonásobné podvody odebrali do vyhnanství Opilio a

Gaudentius, ježto oni dva nechtějíce poslechnouti, utekli se do

ochrany svatého domu, když král se o tom dověděl, nařídil, aby

byli vyhnáni s vypáleným znamením na čele, jestliže do ustanovené

doby neodejdou z města Ravenny. Co ještě by se mohlo přidat

k této přísnosti? A přece právě jejich udání na nás toho dne, kdy

bylo učiněno, bylo přijato! Co tedy? Zda jsem si toho zasloužil

pro své chování? Či snad ty žalobce k tomu opravňovalo jejich

předcházející odsouzení? Nic se tedy nezastyděl osud, když již ne

proto, že byla žalována nevina, tedy aspoň pro ničemnost žalobců?

Než tážeš se, ze kterého zločinu jsme vlastně viněni? Prý jsme

chtěli, aby senátu nebylo ubližováno. Přeješ si vědět, jak? Jsme

obviňováni, že prý jsme zabránili udavači předložit doklady,

kterými chtěl nařknout senát, že se dopustil urážky majestátu. Co

tomu tedy, ó, učitelko, říkáš? Co si myslíš? Zapřeme provinění,

abychom ti neudělali hanbu? Avšak chtěl jsem to skutečně a nikdy

nepřestanu chtít. Přiznáme se? Ale pomine snaha překážet udavači.

Snad nenazvu hříchem přání blaha onomu stavu? Senát sice svými

usneseními o mne způsobil, že je to hřích. Avšak nevědomost,

která sobě stále lže, nemůže změnit podstatu věci. Rovněž myslím,

že ani já nesmím - podle sokratovského výroku - ani zatajit

pravdu, ani připustit lež.

Ale o tom, jak se věc vskutku má, rozhodnout svěřuji tobě a soudu

moudrých lidí. Vylíčil jsem písemně podle pravdy vývoj věci, aby

nezůstala potomkům utajena, a zachoval jsem to paměti. Neboť co

je třeba říci o nepravém listě, který prý mne usvědčuje, že jsem

doufal v římskou svobodu? Tento podvod by pěkně vyšel najevo,

kdybychom směli užít přiznání samých udavačů, což bývá při každém

soudním jednání nejdůležitější. Neboť ve kterou ještě jinou

svobodu se může doufat? A kéž by se mohlo vůbec v nějakou! Byl

bych odpověděl slovem Kaniovým. Když mu Gaius Caesar, Germanikův

syn, vytkl, že byl zasvěcen do spiknutí proti němu, císaři,

pravil: ,Kdybych já byl věděl, ty by ses byl nikdy nedověděl!'

V této věci neochromil zármutek našeho ducha do té míry, abych si

stěžoval, že bezbožní nastrojili zločinné úklady ctnosti; zato se

velmi divím, že dosáhli toho, v co doufali. Snad je to naše

lidská vada, že chceme nemravné špatnosti, avšak, může--li každý

zločinec útočit na nevinnost vším, cokoli si kdy zamane, a Bůh se

na to dívá, je to zřejmá ohavnost. Proto se právem tázal jeden ze

tvých dobrých přátel: ,Je-li Bůh, odkud je zlo? Avšak odkud je

dobro, není-li Bůh?' Ale dejme tomu, že nebyl hřích, když si

zlotřilí lidé, toužící po krvi všech dobrých občanů i samého

celého senátu, přáli, abychom byli zničeni také my, které viděli

bojovat za dobré občany i za senát. Ale zda jsme si toho

zasloužili také od otců senátorů? Pamatuješ se, jak se domnívám,

poněvadž jsi mě kdysi sama řídila ve všech mých slovech i

skutcích, pamatuješ se, opakuji, jak jsem v Ravenně přes hrozící

jisté nebezpečí hájil nevinu senátu jako celku, když král,

dychtivý zahubit všecky, chtěl na celý senátorský stav převalit

obvinění z urážky majestátu, které bylo vzneseno na Albina. Víš,

že v této věci mluvím jen pravdu a že jsem se nikdy nechlubil

sebechválou. Kdykoli totiž někdo vychloubaje se svým činem

přijímá za odměnu vnější slávu, zeslabuje jaksi vnitřní hodnotu

svědomí, které se chválí samo. Ale vidíš, co nakonec stihlo mou

nevinnost! Místo odměny za pravou ctnost trpíme jsouce trestáni

za vymyšlený zločin. Ke kterému pak činu veřejné přiznání

sdružilo soudce k takové shodě v přísném rozsudku, že si ani

jednoho z nich neoblomilo pomyšlení na omyl lidského ducha ani na

osud všem lidem nejistý? Kdyby se o nás tvrdilo, že jsme chtěli

zapálit chrám nebo že jsme chtěli bezbožně povraždit kněze nebo

že jsme strojili všem dobrým lidem záhubu, byl by přece rozsudek

potrestal přítomného viníka, který se přiznal nebo byl usvědčen.

Nyní však na vzdálenost skoro pěti tisíc kroků, nemajíce možnost

promluvit a hájit se, jsme odsouzeni k smrti a ztrátě majetku pro

trochu upřímné lásky k senátu. Ó, vy, kteří jste si zasloužili,

aby nikdo nemohl být usvědčen z podobného provinění!

Důstojnost žalovaného činu uznávali i sami žalobci. Aby ji

zkalili přimíšením nějakého zločinu, vymyslili si, že prý jsem

z nezřízené ctižádostivosti poskrvnil své svědomí zločinem

svatokrádeže. A přece jsi ty, nám vštěpovaná, vypuzovala z našeho

srdce všechnu touhu po pozemských statcích a za tvého dohledu

nesmělo být v naší mysli pro žádný zločin místo! Vkládala jsi

totiž denně do mých uší a do mysli slavný výrok Pythagorův:

,Následuj Boha!' Rovněž se neslušelo, abych sháněl ochranu

nejvšednějších duchů já, kterého ty jsi pěstovala k takové

výbornosti, že jsi jej činila podobným Bohu. Kromě toho nás

chrání ode všeho podezření z uvedeného zločinu i vnitřní život

v bezúhonném domě, sbor nejctihodnějších přátel a také tchán, *

sám svatý a rovněž úctyhodný svou činností. Ale, ó té

bezbožnosti! Oni věří, že ty bys byla schopna tak těžkého

zločinu! A právě proto prý jsme byli blízci tomuto zločinu,

protože jsme napojeni tvými naukami a vychováni v tvých mravních

názorech. Nestačí tedy jen to, že mně nic neprospěla tvá vážnost,

nejsi-li k tomu ještě i ty drásána mou pohanou. Ale věru hromadu

našeho neštěstí dovršuje i to, že mínění většiny lidí nepřihlíží

k podstatě věci, nýbrž ke konečnému výsledku, a za dobře uvážené

považují jen to, co potvrdil úspěch. Tím se stává, že to, co ze

všeho první opouští nešťastné lidi, je dobré mínění o nich. Mrzí

mne znova připomínat, co se nyní v lidu povídá, jak různě

neshodné a mnohonásobné jsou jejich úsudky. Řekl bych jen ještě:

Poslední přítěž nepříznivého osudu je tohle: Když nešťastní lidé

trpí bez důvodu za nějaké provinění neprávem jim přičítané, věří

se, že si zasloužili, co trpí. Také já, zbaven byv všech statků a

hodností, připraven o dobré jméno a potupen byv, byl jsem za

dobrodiní ještě potrestán. Zdá se mi však, že vidím zlotřilé

dílny zločinců rozplývat se v divoké radosti, vidím právě

největší ničemy hrozit zase novými podvody s udáváním, vidím, že

dobří leží poraženi, ježto byli zastrašeni rozsudkem vyřčeným nad

námi, zato ohavníci nešlechetní jsou beztrestností podněcováni,

aby se odvažovali dalších zločinů, odměnami pak, aby je

vykonávali. Bezúhonní lidé však jsou oloupeni o veškerou jistotu;

ale nejen to, nemohu se již ani hájit. Proto si ulevím písní:

V.

Ó, hvězdného nebe tvůrce, ty,

jenž na trůně sedíš od věků

a oblohou prudce otáčíš,

též zákonem hvězdy ovládáš,

že někdy jak luny úplněk

již bratrovi nastavuje tvář

a paprsků jeho chytá zář,

jíž drobnější hvězdy přikrývá.

A jindy se zase zahalí,

když slunce je příliš nablízku.

Chlad s večerem hvězda nese táž,

táž v zápětí dává teplotu,

když pobledlá s sluncem východem

se v jitřenku ráno promění.

Když na podzim listí opadá,

hned krátí se den a světlo též;

když palčivé léto nastane,

hned zrychluje noční doba běh.

Ty střídání dáváš ročních dob;

když severák drsně urval list,

zas přinese nový mírný jih.

Co na podzim seto, zrní, v zem,

to Sirius praží v osení.

Vše podléhá dávným zákonům,

nic neujde povinnosti své

a nade vším vládne vůle tvá.

Jen konání lidské neráčíš

sám říditi podle zásluhy.

Proč vrtkavé štěstí mění se

a nevinné často stíhává

trest, kterému ušel zločinec?

Hle, na stolci sedí zvrhlíci

a vinníci šlapou po lidech,

jichž hlavy jsou svaté. Má to být?

Ctnost v temnotě leží pohřbena,

jas pohasl: spravedlivý muž

je obviněn jako zločinec.

Těm neškodí křivé přísahy,

nic podvody ani lež a klam,

jen třeba je zdobit, přibarvit!

A kdykoli využijí sil

svých, podrobí sobě všemocné

též tyrany, kterých bojí se

i nesmírný zástup poddaných.

Ó, na bídnou shlédni zemi již,

když zákony všeho dění znáš.

Část velkého díla, lidé, my,

jsme osudem štváni bouřlivým.

Buď vládcem nám vlny krotícím,

dej pozemským také končinám

týž přepevný všeho dění řád,

jímžs opatřil nebe nesmírné!"

Konec úryvku

Zdroje:

Pieper, J. Scholastika, osobnosti a náměty středověké filosofie. Z něm. orig. Přel . Ing. Ivan Ozarčuk. Vyd. 1. 1993. Praha: Vyšehrad. Edice: Orientace. Svazek 1. 148 s. ISBN 80-7021-131-8

Anicius Manlius Severinus BOÓTHIUS, FILOSOFIE UTĚŠITELKA
Z latinského originálu De consolatione philosophiae přeložil aPodle původního vydání nakladatelství B. Hendricha v Praze roku 1942 vydalo nakladatelství Votobia v Olomouci roku 1995 jako 37. svazek edice Malá díla, kterou řídí Petr Mikeš a Pavel Šaradín.
Ve Votobii vydání první.

ISBN 80-7198-021-8

http://www.ivysehrad.cz/userfiles/file/ukazky/28b43727.pdf