Antika: O osudech Aristotelových spisů v antice

Aristotéles, jeho filosofie a myšlenky jsou stále živé i v našem 21. století. Následující článek se věnuje jeho životu a osudu jeho spisů v antické době. Ale tím toto téma nekončí. Středověk ho vzkřísil.

Aristotelův životopis je velmi zajímavý a může být příkladem, že ač je považován dnešním chápáním za doktora věd, jeho výjimečnost v tehdejší řecké společnosti ho neušetřila osudových zlomů.

Aristoteles, syn Nikomacha a Faistidy, pocházel z malého města v Thrákii, které leží na východním pobřeží poloostrova Chalkidikii. Jeho otec byl dvorním lékařem ve službách makedonského krále Amyntase II. V osmnácti letech svého věku přichází do Athén studovat na Platónovu Akademii právě v době, kdy Platón odcestoval na Sicílii a jeho školu vedl Eudoxos z Knida, který se věnuje hlavně matematice, astronomii a geografii.

Založení školy

Zřejmě těsně před Platónovou smrtí (r. 347 př. n.l.) Aristoteles odchází do Athén s Xenokratem a několika přáteli na pobřeží Malé Asie, na ostrov Assos. Na výzvu vládce Hermenia z Aternea, který býval Platónovým žákem, zakládá školu.

Aristotelovy první nesnáze  

Aby to neměl tak jednoduché, oženil se Hermeinovou neteří Pýthií. Jeho tchán  Hermenias v boji s Peršany upadl do zajetí a perský satrapa Mentór z Rhodosu do odevzdal perskému králi. Král ho dal v Súsách ukřižovat. Na oslavu jeho statečnosti Aristoteles uveřejnil hymnus:

Povězte přátelům a druhům, že jsem neudělal nic nedůstojné filosofie.

Po dvou letech, jež strávil na Assosu a po pádu Hermenia odchází do Mytilény ležící na ostrově Lesbos, které ho přivítal jeho nejvýznamnější žák, Theofrastos.

Aristoteles vychovatelem královského syna

 Mezi roky 343/342 př. n. l. byl Filipem Makedónským povolán na královský dvůr do Pelly, kde se filosof ujímá na tři roky výchovy třináctiletého syna Alexandra, a po těch třech letech už Filip pověřuje Alexandra státnickými záležitostmi. V roce 336 př.n.l. se Aristotelés vrací do Athén, kde brzy otevírá svou vlastní filosofickou školu Lykeion. Aristoteles se soustředí na biologii a na dějiny.

Konec klidného života – obžaloba z bezbožnosti

V roce 323 př.n.l. však Aristotela potká událost – 11. července v roce 323 př. n.l. umírá v Babyloně ve věku 33 let Alexandr Veliký. Athéňané jsou nadšeni a začínají se projevovat a stupňovat protimakedonské nálady a mezi prvními obětmi těchto nálad uvízl Aristoteles. Proti němu se hledala záminka, aby se mohlo postupovat známým a osvědčeným způsobem. Favorinus, který byl představitelem druhé sofistiky a oslavovaným řečníkem, zanechal vzpomínku ve svém díle Rozmanité dějiny: obvinění (žalobu) z běžnosti proti Aristotelovi připravil velekněz eleuzínských mysterií Eurymedón a jistý Dermofilos se nabídl jako žalobce. Z čeho ho vlastně chtěli obvinit? Důvody byly poměrně chabé: Aristoteles prý vytvořil nový kult chvalozpěvem na tragickou smrt svého přítele Hermenia, kterého dal ukřižovat perský satrapa Mentor, a také tím, že dal postavit jeho sochu v Delfách, To se však stalo mnoho let před tím a nikdo se nad tím nepozastavil. Šlo o toho jistého Hermenia, který energicky podporoval nároky makedonského krále Filipa II.

Aristoteles se obhajuje

Štíhlý a vždy elegantně oblečený šedesátiletý Aristoteles si připravil řeč na svou obhajobu, ale soudnímu procesu nedošlo. Tento nejznámější peripatetik nepodceňoval situaci a ani nepřeceňoval svou popularitu. Rozhodl se jinak, jako svého času Sókrates. Opustil Athény s celou rodinou, „aby Athéňanům neposkytl příležitost k tomu, že by se už po druhé provinili proti filosofii.“

Aristoteles zemřel na Euboii v Chalkidě ve věku 62 roků. Z jeho monumentálního díla se zachovala jen část děl,  která při přepočítání se ustálila na čísle 47 spisů. Diogénes Laertios uvádí, že napsal mimořádnou řadu knih (jeho seznam obsahuje 146 titulů a 445 270 řádků). Byl to právě on, který ve svém díle Životopisy slavných filosofů zařadil seznam Aristotelových prací a mezi nimi i spis Ústava 158 obcí všeobecně a osobnostně o zřízení demokratickém, oligarchickém, aristokratickém a o tyranii, který měl tvořit obsah jeho spisu Politika. V porovnání s Platónovou Ústavou bývá hodnocený jako nesouvislá sbírka různých esejí, z nichž některé nejsou neúplné. Je to trochu divné uvažování, protože Platóna si představujeme jako básníka a mystika, Aristotela jako přísně metodicky založeného badatele.

O Athénské ústavě a jejím zkoumání

Objev Aristotelovy Athénské ústavy koncem 19. století v britském muzeu na svitkách před tím zakoupených z Egypta, bylo vědeckou senzací. Edici tzv. Londýnského papyru uveřejnil 30. ledna 1891 asistent oddělení rukopisů a papyrolog Frederic G. Kenyon (1863 – 1952), který v letech 1909 – 1930 působí jako ředitel Britského muzea. Ale práce na díle nebyla snadná. Na začátku a na konci chybějí větší části, nebo je znehodnocený text, Ale není nic ztraceno, protože začátek se dá zrekonstruovat kapitoly 41. Spisu a z tzv. Epitomy, jejímž autorem je Hereikleides z Lembu, působící ve druhém století př. n.l. a je znám tím, že zkompiloval knihu dějiny, která obsahuje citáty z Aristotelových Ústav. Výpisky z této knihy, nebo z pozdější rozpravy od autora, která byla na něm založená, se k nám dostaly v útržkovité podobě ve vatikánském rukopise z 8. Století, který je v současné době zřejmě v Paříži pod názvem Ek ton Herakleidou peri Politeion.

Překladatelská práce a editorská v Čechách

V Praze roku 1900 vyšel úplný a původní, též dlouho očekávaný český překlad Jana Pražáka (Aristotelova Ústava Athénská). A další úryvky z toho spisu byly uveřejněné v roce 1959 (Antika v dokumentech). Ale nedávno ho doplnil překlad Pavla Olivy, vynikajícího znalce antiky, který v průvodní eseji podrobně analyzuje objevený text, jeho historii a spjatost s fragmenty Berlínského papyrosu z roku 1879; též se věnuje podrobně a s velkou pozorností sporné otázce Aristotelova autorství. Předchozí výzkumy totiž poukázaly na skutečnost, že dílo mělo sloužit jen jako materiál na školní účely, o čem svědčí způsob jeho zpracování, ale také styl jeho psaní. Podkladový materiál mohl pro Aristotela také připravit některý z jeho žáků v Lykeioně. Podle všeho práce není originální, i když jsou v ní určitě obsaženy Aristotely úvahy, Chronologicky se Athénská ústava zařazuje do období na sklonku Aristotelova života, protože posledním historickým datem, uvedeným ve spise je rok 329/328 před Kr., který je spjatá s obdobím Kefisofonovým archonátem, ale vlastní překlad starořeckého textu, který zřejmě vznikl v letech 332 – 322 př. n. l.), tvoří kolem padesáti stran z celkového rozsahu této publikace.

Aristotelova Poetika

Bylo by to povážlivé, kdybychom se nezajímali o nádherné Aristotelovo dílo Poetika. Jak šel čas a pohromy v historii válek a šarvátek pohřbívaly plody lidského ducha (k ničemu jinému ani neslouží), jako u jiných spisů, ani v případě jeho Poetiky, nemáme k ruce žádné údaje, podle nichž by bylo možné přesně určit dobu jejího vzniku a postup utváření textu pojednání. Proto si važme chvíle, kdy se nám do rukou dostávají knihy antiky, pečlivě přeložené, krásně upravené, opatřené textovými poznámkami a kritikou textu. Protože to byla a je práce nelehká, ale vždycky se vyskytne pár neznámých lidí – dříčů a nadšenců, kteří jsou ochotni tomu zasvětit svůj život.

Tedy k dílu Poetika: Převládá názor, že Poetiku Aristotelés napsal již v raných fázích své vědecké činnosti a ještě v Platónově Akademii, ale nebyla jeho prvním dílem, které bylo věnováno problematice básnictví, protože před vznikem Poetika napsal ještě dialog O básnících (Peri poétón). Bohužel, jeho obsah nemůže u porušených zlomů a několika zpráv určit; škoda, protože se zaměřoval na osobnost básníka, jeho vlastností potřebných k napsání básnického díla, ale také se pravděpodobně zabýval i významem básnické tvorby pro život společnosti, různým druhům básnictví a prostředky, s nimiž se v básnictví pracuje.  Ale je možné, že jeho názory na básnictví se objevily v později v jeho Poetice, kterou napsal pro potřeby svých posluchačů. Dalším problémem je jeho dílo Sporné otázky (Aporémata Homérika); které nebylo dochováno. V tomto díle Aristotéles obhajoval homérské eposy. Podle starých svědectví připravoval Homérovu Illiadu pro svého žáka Alexandra Velikého. Patrně šlo při této edici již o počáteční formu textové kritiky, ale dnes jsou badatelé v této otázce velmi opatrní, protože 25. Kapitola Poetiky, v níž Aristotelés rovněž obhajuje Homéra a básníky vůbec před různými výtkami, je obsahově zřetelně závislá na jiném nedochovaném Aristotelově spise s podobnou tématikou. Jak nás vedou znalosti, tímto spisem.  

Předpokládáme, že stejně jako u většiny ostatních Aristotelových děl je však u Poetiky víc než pravděpodobné, že Aristotelés ji během své vědecké činnosti upravoval a doplňoval a k posledním úpravám textu došlo těsně před jeho odchodem z Akademie. Do těchto úprav se mohly promítat kritické připomínky posluchačů i vývoj vlastních Aristotelových názorů.

Současné Aristotelské bádání se přiklání v současnosti k názoru, ze asi v letech 355 – 347 př. n.l. podstatně přepracoval svou původní verzi Rétoriky a doplnil ji III. Knihou, věnovanou problematice prózy.     

Půda k dalšímu bádání je připravena

Pokusy o podrobnější objasnění postupného vzniku jednotlivých Aristotelových spisů, které byly iniciovány ve dvacátých letech minulého století známým aristotelským badatelem W. Jaegerem, nevedly ani u jednoho textu přesvědčivým výsledkům a to platí i Poetice, jejíž text byl podroben pečlivému zkoumání. Vývoj tohoto textu během Aristotelova života zůstává otevřeným problémem, k němuž nemáme dnes dostatečná vodítka.

Kdo zdědil Aristotélovy spisy?

Podle starých svědectví odkázal Aristotéles své spisy Theofrastovi (373/371 – 288/286 př. n. l.), který po něm převzal vedení peripatetické školy. Ten mohl provést v jeho spisech závažné změny. Ale badatelé se dnes přiklánějí k názorům, že jeho žáci se snažili z piety ke svému učiteli dílo uchovat. Pokud našli nějaké poznatky, uveřejnili je ve vlastních spisech a soudí se, že Theofrastos dal opsat a zveřejnit řadu těch textů z Aristotelovy pozůstalosti, které byly původně napsány jen pro potřeby peripatické školy (podklady pro přednášky) a tyto texty byly shrnovány do rozsáhlejších spisů, do jisté míry již nezávisle na původním záměru autora.    

Obrat v osudu Aristotelových spisů

Po Theofrastovi zdědil text Aristotelových děl Neléus, poslední člen z kruhu nejbližších přátel zakladatele peripatické školy a o jejich dalších osudech nemáme nic, než kusé zprávy. Neléus se filosofií zřejmě, podle těch kusých zpráv, nezabýval, ale byla mezi nimi většina těch, které na rozdíl od alexandrijských se uchovaly do dnešní doby a přešly z největší pravděpodobností do rukou jeho dědiců a zůstaly ukryty ve Skepsidě – je téměř jisté, že se na dlouhou dobu téměř zcela vytratily z podvědomí antických vzdělanců. K závažnému obratu v soudu jeho spisů došlo v 1. století př. n. l., kdy po Néleovi získal spisy zámožný athénský občan Apellikón, představitel protiřímské strany v Řecku, která vkládala naděje do rukou krále Mithridata VI., a dal pořídit nové opisy Aristotelových spisů.

Když se Apellikónovy knihovny zmocnili Římané

Roku 86. př. n. l. dobylo Athény římské vojsko, vedené L. C. Sullou. Apellicón v bitvě padl a jeho knihovny se zmocnili Římané. Aristotelské texty byly odvezeny Říma a měl je zřejmě v držení Lucullus, který pomáhal Sullovi při tažení do Řecka s řízením válečných operací. Naštěstí byl Lucullus kromě všech svých vojenských schopností i znalcem řecké filosofie a umění. O ukořistěné spisy se v Římě staral delší dobu učenec Tyrannión, kterého si Lucullus přivedl z Řecka. Tyrannión měl pravděpodobně v úmyslu pořídit ze svěřených textů souborné dílo Aristotelových spisů. Ale tento plán se podařilo uskutečnit teprve roku 50. př. n. l. jinému učenci, Androniku Rhodskému, který s aristotelskými spisy zacházel mnohem šetrněji, než Apellikón, ale ani on se nevyhnul slučování textů do větších celků.

Další pokračování osudu Aristotélovy písemné pozůstalosti

Se vznikem Andronikova vydání došlo k vážnému ohroženi, ne-li již nenahraditelné ztrátě jiných složek Aristotelovy pozůstalosti. Za občanské války mezi římskými politiky Caesarem a Pompeiem, která zasáhla i Egypt, byla v roce 47. př. n. l. zničena značná část alexandrijské knihovny. Knihovnu se sice podařilo obnovit a nahradit mnoho ztracených textů. Ale část z nich později vzala za své při náboženských bouřích v roce 389 n. l., zbytek byl zničen pod dobytí Alexandrie Araby v roce 643.

A tak …

Další generace byly připraveny o nemálo Aristotelových spisů zvláště o jejich starší a původní verze.

Zdroje:

LONG, A., A., Helénistická filosofie, stoikové, epikurejci, skeptikové. 2003. Edice: Dějiny filosfie, sv. 3. Praha, OIKOYMENH. ISBN 80 – 7298-007-7

ARISTOTÉLES. Poetika řecko-česky. [Přeložil a úvodní studie napsal a poznámkami opatřil Milan Mráz, řecké texty podle vydání R. Kassela a R. Janka upravil Milan Mráz]. Edice: Knihovna antické tradice; sv. 7.  1. vyd.  2008. Praha: OIKOYMENH. 290 s. 290 s. ISBN 978-80-7298-131-1