Poznáváte první slova z Knihy Kazatel? Někteří lidé si vykládají tato slova tak, že nemá cenu se namáhat, když stejně si jde všechno vlastní cestou. Ale je v tom něco více ...
Měl v tom prsty král Šalamoun
Král Šalamoun, neblahé paměti toužil po moudrosti. A říkalo se o něm, že je moudrý, přesto po jeho smrti kráčelo jeho království pomalu k tragickému konci, který předznamenal a zatížil i budoucí dějiny.
Můžeme ze zkušenosti Kazateli dát za pravdu. I náš současný svět dobíhají události, které po sobě zanechaly hluboké stopy chyb, nerozumu a lidské sebestřednosti, které zůstaly nevypořádány. Po něm Cicero prohlašuje, že dějiny se opakují. Opakují se opravdu? Podle mého názoru, jak to tak pozoruji, se jen vypořádávají v dalších generacích, které mohou lépe rozeznávat zlo, které podle sv. Augustina je jen nedostatek dobra. A proto si žádná generace nemůže jen tak dát ruce do kapes, i když má pocit, že všeho dosáhla. V citovaném úryvku je něco důležitého i pro naší dobu. Nelze podržet v paměti věci minulé:a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. Na každém záleží, jak se zachová i v nejvšednějších dnech, na těch, kteří stojí v čele společnosti záleží ještě víc, aby nevršili zlo, které se proplíží do budoucích časů a naváže velmi snadno na příhodnou situaci.
Často se obracíme k psaným dějinám, které svého času, v době osvícenství, psal o sobě každý evropský národ. A tak si můžeme z nich zařídit domněle zajímavou knihovnu.Je to zdrcující četba, ale také poučná, pokud se současný člověk dá o něčem poučit. Třeba o tom, že Evropu nelze tak snadno sjednotit administrativním rámcem a zákony, které stojí nad národními zákony členských zemí, že je možné udělat tlustou čáru a začít na zelené louce tvořit novou společnost a vychovat nového člověka. Dějiny náš učí, že takové velké celky se začaly rozpadat a jejich rozpad začal nenápadně, ale posléze byl stále nápadnější, až jednoho dne došlo k pádu velkých říší, rozpadající se menší státní celky. A Západořímské říši už nepomohly ani reformy, ani násilí, pokud vznikaly slabá a zranitelná místa, kudy pronikaly budoucí osídlenci jejího území. Násilná romanizace germánského obyvatelstva trvala několik století a nebyla úspěšná, i když do jejího uskutečnění vkládali své síly na svou dobu vzdělaní lidé. Nepovedla se ani scholastika, která několik století se snažila převést antickou vzdělanost, až se prosadily úplně jiné modely, které spěly až ke svému vrcholu - rozpadu jednoty Evropy v době reformace. Dějiny náš učí, že si Evropa příliš rozpadem jednoty nepomohla. Proč si z toho nevzít poučení? Proč zatěžovat budoucí generace klopotným a dlouhodobým uspořádáváním kontinentu, když je už nyní možné se hluboce zamyslet, jak tyto zkušenosti na sebe nepřebírat? Zdá se, že současná evropská reprezentace na sebe vzala úkol, který není schopná dokončit, neboť život člověka je časný a projekt, který začala uskutečňovat nemusí dokončit. Co bude pak dál?
V Evropě byla temná století, která následovala po rozkladu římského impéria. Struktura západní civilizace se rozkládala postupně a v druhé polovině šestého století zakryl povlak tmy staré srdce Říma tak dokonale, že Řehoř Veliký dokonce uvítal zhoubnou epidemii jako milosrdného osvoboditele od hrůz každodenního života. "Pomyslíme-li na způsob, jakým umírali jiní," zvolal v zoufalství, můžeme nacházet ve způsobu smrti, jaký hrozí nám. Všechny hodnoty tohoto světa zmizely ... není již Senát, lid je mrtev, leč den po dni se množí utrpení a nářek z těch mála, kteří zbyli. Řím, tak jak byl, je již pustá a v plamenech." (A.C. Bridge. Křížové výpravy).
Hledání cest, jak neopakovat dějiny, nezávisí ani tak na politice, závislé na lidech, kteří ji provozují, ale na vhledu do situace, kterou každý člověk dokáže sám za sebe rozumem posoudit. Nemyslím si, že rozdmýchávání radikálních nálad v předvolebním čase, je užitečné. Též různé výroky nejsou základem projektu budoucího uspořádání státu i samotné Evropy, který zatím nikdo nepředložil, ale myslím si, že rozpad Unie nebude rozhodně tím řešením, které komukoliv ulehčí situaci. Jediným řešením je reforma, která by měla vzejít z poučení o chybách jak těch minulých, tak i současných. Je nutné, abychom si porozuměli a dosáhli v rozměru státu a Evropy rozumného konsensu.
Je zneklidňující, že se současní lídři plánují na několik desetiletí dopředu a neberou v potaz, že jakmile odejdou z veřejného života, projekty budou už buď zastaralé, nebo nepotřebné. Budování Evropy potřebuje každodenní vytrvalou práci, nikoliv sny a předpoklady, které se nenaplní, jen se jimi zatěžuje přítomnost. A to je také poučení z dějin. Naši potomci si svou dobu uspořádají podle svých předpokladů a potřeb, neboť každá generace přináší svou dobu a té předcházející dá jen historický nátěr.
