Vzdělanost: O výuce dějin

Není mnoho lidí, kteří by se rádi učili dějiny. Jsou důležité? Co nám vlastně říkají a rozumíme jim opravdu? O tom tento článek.

Každá žijící generace prošla výukou dějepisu, takže má zhruba povědomí o dění v antice, středověku a novověku. Hlavně si lidé pamatují takové ty klíčové okamžiky, kdy se lámaly časy a rozhodovalo se o dalším vývoji té které země nebo světadílu. To by ke všeobecnému vzdělání nestačilo. Dějiny samy o sobě jsou vždycky součástí dalších speciálních humanitních i exaktních odvětví, které z nich vyvozují své poznatky a rozšiřují svou půdu o souvislosti s minulým vývojem společnosti, kultury, umění, vědy, politiky a zápletkami, které často vyvrcholily do sporu, až do katastrofy. Ovšem k získání všeobecného přehledu, aby si člověk mohl udělat úsudek sám a nepapouškoval jen ohmatané učebnice je třeba přikročit k trpělivé četbě a kritickému přístupu, což neznamená kritizovat autora či původce předchozích historických prací, ale znamená srovnání několika odborných textů o jedné události, aby člověk získal nový text. o němž může prohlásit, že je pravdivý, objektivní a co nejpřesnější a že je možné za ním stát. Na to ovšem nemá student či zájemce o dějiny čas a ani dost znalostí ze školních lavic. 

Udělat zkoušku, nebo skutečně vědět?

Mám takovou zkušenost, že zatímco jeden autor historického pojednání nasazuje nějaké osobnosti psí hlavu, takže si čtenář publikace udělá negativní úsudek, který se mu v hlavě usadí a tím je s tou určitou osobností vnitřně zatížený, setká se s další publikací, jejíž autor si dal větší práci a postaví tutéž osobnost do příznivějšího světla, vysvětlí okolnosti jejího jednání a zcela zmate čtenáře či studenta, protože ten si musí nechat projít hlavou spoustu souvislostí a dospět kritickou četbou k jinému závěru - o co tu vlastně jde? Hlavou se mu táhnou dvě volby - udělat zkouškou a jít od toho, nebo se s tím zbytečně zabývat, když to stejně vlastně nikoho nezajímá. To je docela možné, že to skoro nikoho nezajímá, ale ty, milý Honzíku, Petříku nebo Pavlíku dostaneš ze svého učení něco zvláštního - poznání a vědomí o světě, který tě předcházel a možná z té minulosti v něčem pokračuje i dnes a ty tomu porozumíš.   

Negativní a atraktivní protagonisté dějin

Při trpělivé četbě je možné zjistit, kolik zajímavých a inspirativních osobností dějinami Evropy prošlo, jenže kde najít o nich více informací?  Jak pohlížet na období křížových výprav, na patálie s bogomilským a katarským hnutím, které vyvolaly inkvizici a inkviziční soudnictví, na krizi 13. a 14. století, dobu, která rozhodovala o dalším vývoji Evropy, jak pohlížet na antické dějiny psané dobovými autory a chápat, o čem vlastně pojednávají? O čem jiném, než o své době, o svém světě, o vlastních představách, nadějích a zklamání s neúspěchu, protože z nich nevyvozovali žádný další vývoj. Není třeba žádnou historickou postavu zavrhovat a ani si ji malovat v krásném světle, ale je možné se poučit a podumat o životě, v němž probíhá tolik zajímavých epizod, ale ty je třeba uvádět do souvislostí. Dějiny mohou vnímavého čtenáře naučit jisté toleranci nejen k historické době a k osobnostem, ale také k současnosti. A myslím, že pro výuku ve škole jsou z tohoto pohledu důležité, pokud se nestanou z hlediska žáků jen odporným šprtáním, které je "stejně na nic". Z druhé strany, historické události nejsou rozhodně žádnou romantickou četbou, i když se to může tak jevit, ale poznáním o spoustě příčin spojených s následky, z čehož se můžeme poučit. A dozvíme se o lidech, kteří obětovali svůj život nejen své práci, ale také pravdě, která byla nepohodlná a neutekli před ní. 

Historii by se mělo důvěřovat

Pohled na dějiny se časem začne lišit. Jednou napsaná publikace líčí svět ze svého pohledu, což je třeba tak chápat a postupem času se přirozeně začne doba, o které hovoří ta kniha, jevit jinak. Ale to neznamená přepisovat dějiny, spíš je správně vyložit v souvislostech, které zaústí do našeho současného vnímání času, prostoru i zkušeností. Dějiny se neopakují, ale stává se, že se lidé, působící na rozhodujících místech dopustí chyby, jejíž následky mohou být stejně tragické, jako kdysi před mnoha lety. Spíš lidé dělají chyby z obdobných pohnutek se stejnými následky. Zdá se, že pokrok nastane, až tuto skutečnost lidé skutečně pochopí a překročí sami sebe.. Už Sokrates učil (a nejen on), že lidé mají zvládat své chování a omezovat své vášně a uvědomovat si své špatné sklony a omezovat je. Správné chápání dějin působí výchovně na každou generaci. A abychom je mohli správně chápat, je třeba dbát o jejich správný výklad v souvislostech, v nichž se projevuje mimo jiné netolerance, běsnění, touha po moci a neschopnost naslouchat druhým a uznat, že i ti, kteří se nám nelíbí (ani nevíme proč), mohou mít pravdu - ze svého vlastního poznání a zkušenosti.

Přála bych si, aby v Evropě, která prošla takovým náročným, těžkým historickým a kulturním vývojem, byl společnými silami postaven památník těm, kteří se o její budoucnost od pádu říše římské zasloužili. Seznam by byl dost dlouhý a zajímavý. Možná, že bychom pocítili větší úctu k naší společné půdě.