Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kukátko do evropské historie: Lamoraal Egmont a revoluce v Nizozemí 1

3. 09. 2017 22:24:25
Příběh hraběte Lamoraala Egmonta patří nejen do dějin Evropy, ale také do dějin evropského umění. Myslím, že tento skromný vstup do dějiště revolucí 16, století je k zamyšlení i v souvislosti se stavovským povstáním.

Se jménem generála a držitele Zlatého rouna Lamoraala Egmonta (nar. 18. listopadu 1522 a byl popraven 5. června 1568) se setkáme v jednom díle Ludwiga van Beethovena – Egmont – které sám dirigoval při premiéře a v divadelní hře, kterou napsal Johan Wolfgang Goethe a nazval ji prostě Egmont. Napadá Vás, proč právě tito dva velikáni a chlouby evropského umění se zabývali generálem Egmontem a každý z nich napsal o něm dílo, které se zařadilo do pokladů evropské klasiky? To záhy uhodnete.

Historické pozadí Egmontova příběhu

Král Filip II. (doba vlády: 16. leden 1556 – 13. září 1598), španělský král, vládl tvrdou rukou. Pragmatická sankce z roku 1549 zajistila Filipovi nástupnická práva v Nizozemí (jako součást „sedmnácti provincií“). Nic zvláštního,, protože Nizozemí bylo už od roku 1477 částečně sjednoceno pod vládou Habsburků, ale bylo spravováno poměrně liberálními místodržícími a jednotlivá města se mohla volně rozvíjet a mohla volně vyznávat reformovaná náboženství. Toto se ale změnilo v roce 1556 po nástupu ortodoxně katolického Filipa, který se snažil o vytvoření centrální správy a nastolení jednotného náboženství. Filip jmenoval místodržícím v Nizozemsku vévodu z Alby, který jak se později ukázal, byl velice tvrdý správce, proto si také vysloužil přezdívku „Železný vévoda“. Je jasné, že Nizozemsku za vlády krále Filipa II. řádila inkvizice, která přivedla mnoho lidí do neštěstí.

Bojuje se o nezávislost na Španělsku

Volnomyšlenkářská města se z takových poměrů pranic netěšila. A tak v roce 1568 severní města v čele s Utrechtem vyhlásila revoluci, která byla vedena Vilémem Oranžským, a severní provincie vyhlásily federaci v roce 1581. Z toho nemohlo nic jiného vzniknout, než Republika spojených nizozemských provincií. Nezávislost na Španělsku si spojené provincie vynutily až po Filipově smrti roku 1609. Ale tím konflikty neustaly. Pokračovaly ještě dalších několik let až do roku 1648, kdy podle vestfálského míru získávají Spojené provincie nezávislosti definitivně.

Egmont spoléhal na své postavení a moc

V roce 1562 princ oranžský, místodržitel Hollandu, Zeelandu a Utrechtu, a hrabě Lamoraal Egmont, místodržitel Flander a Artois, zformovali ligu proti kardinálovi Granvellovi Ligu vysoké šlechty, kterou podporovala nobilita, kněžstvo a města.

Vilém Oranžský a hrabě Peter Mansfeld, důvěrník Markéty Parmské, regentky byli Němci a ostatní většinou Valoni.

Antoine kardinál Perrenot de Granvelle (nar. 20. srpna 1517, v Burgundsku, zemř, 21. září 1586 v Madridu) byl aktérem nizozemské revoluce.

V letech 1560 až 1564 byl hlavním rádcem Markéty Parmské, v letech 1585 až 1586 byl arcibiskupem v Besançonu a je charakterizován jako renesanční člověk, který si liboval v dobrém víně, pití a galantních dobrodružství. Situace byla vážná. Kardinálovy sklony i činnost vyvolával obecnou nespokojenost a tak v březnu 1563 dal Vilém Oranžský, Egmont a Hoorn ultimátum králi, aby odvolal Granvella. V roce 1564 sice král Granvella odvolal, ale to nestačilo, protože hnutí se zmítalo v rozporech pro vzájemnou animozitu jeho vůdců.

Kompromis bredský

Výsledky Tridentského koncilu Nizozemci odmítli a přáli si náboženskou svobodu. Nizozemí v té době nebylo součástí Říše, a proto v něm neplatil augšpurský mír. Vilém Oranžský, Egmont a Hoorn resignovali ze státní rady a v jejich záměrech je podporovalo lidové hnutí. V červenci 1565 kalvinisté na tajné schůzce ve Spa dohodli připravit vznik opozičního spolku. V listopadu 1565 se u příležitosti svatby sjela vnuka papeže a syna regentky, potomního vévody, Alexandra z Parmy (1545–1592) s portugalskou infantkou Marií. Do Bruselu se sjela všechna šlechta, která svatbu využila k tomu, aby založila Kompromis bredský neboli Ligu nobility, spojení opoziční vysoké a nízké šlechty.

K zakladatelům Kompromisu patřil mladší bratr Viléma Oranžského, hrabě Lodewijk van Nassau–Dillenburg (1538–1574), hrabě van den Bergh a hrabě Hendrik van Brederode. Vilém Oranžský nebyl členem Kompromisu, ale měl s ním úzké styky. Program formuloval právník Gilles Le Cleraq: svolat generální stavy, zrušit inkvizici a edikty proti heretikům. Do Kompromisu vstoupili i katolíci, hlavně ze severu země.

Dne 5. dubna 1566 Kompromis vedený hrabaty Brederodem a Ludvíkem Nassavským po slavnostním procesí šlechticů ze všech nizozemských provincií k paláci Markéty Parmské v Bruselu předal guvernérce petici s programem Kompromisu.

Dne 23. srpna 1566 guvernérka souhlasila s Prozatímní úmluvou (Accord). Jejím obsahem bylo zrušení inkvizice, zmírnění protireformačních zákonů, částečná tolerance kalvinistů a amnestie geusů. Kázání bylo povoleno tam, kde už bylo praktikováno. V Antverpách se Accord stal formálním náboženským mírem.

A guvernérka zpanikařila

Guvernérka však začala kolem sebe shromažďovat odpůrce nového hnutí. Egmont přesto doufal, že král bude souhlasit s konzervativní interpretací Úmluvy. V listopadu 1566 na schůzce ve východo-flanderském městě Dendermonde chtěl Vilém Oranžský přesvědčit Egmonta a Hoorna, aby se pokusili o ozbrojené povstání. Oba odmítli, což mělo demoralizující efekt. Když se rozcházeli, řekl Egmont Vilému Oranžskému:„Sbohem, princi bez země.“ Vilém Oranžský mu odpověděl: „Sbohem, hrabě bez hlavy. Kalvinisté neměli kam ustoupit, hrozila jim smrt. Vilém Oranžský neměl o vládě iluze. Ve svém místodržitelství dělal podle Accord, co mohl, aby posílil kalvinisty. Ale otevřeně se s nimi identifikovat nemohl. V prosinci 1566 začala guvernérka otevřeně jednat proti Accord a prohlásila obyvatele Valenciennes za vzbouřence. Vilém Oranžský se od začátku roku 1567 stále více vzdaloval od vlády, odmítl složit novou zvláštní přísahu, zatímco Egmont ji složil.

Antverpy sice byly duchovní centrum protestního hnutí, ale bylo jasné, že jsou slabé a že se nemohou udržet. Vilém Oranžský z nich proto odešel a vrátil se do Dillenburgu v Německu. Kalvinisté na jaře 1567 prohráli. Guy de Bray a de la Grange byli oběšeni. Dne 4. května 1567 vydala Markéta Parmská nový dekret proti kacířům. V červnu 1567 Vilém Oranžský otevřeně přestoupil na luteránství.

Situace pro krále byla v létě 1567 příznivá. Vůdci opozice emigrovali do německých pohraničních měst a byli ve skleslé náladě. Ale Filipu II. to nestačilo, neboť si přál stavovskou monarchii nahradit absolutní. Odvolal regentku Markétu Parmskou jako příliš slabou a od října 1567 ji nahradil vévodou z Alby (1507–1582), vůdcem nesmiřitelných. Jeho cílem mělo být potrestat rebely, vykořenit herezi a znovuobnovit královskou moc. Dne 22. srpna 1567 vjel vévoda z Alby do Bruselu v čele španělských vojáků. „Vévoda z Alby přišel, aby zničil stará privilegia země, kořen všeho zla.“

A nastala katastrofa

Mnoho vzbouřenců ztratilo veškerou naději. Dne 7. září 1567 se Hoorn vrátil do země a dne 9. září 1567 byli s Egmontem překvapivě zatčeni, ačkoliv byli celou dobu ke králi loajální. Byli obviněni ze spáchání zločinu urážky majestátu tím, že tolerovali heretiky. Zločiny z roku 1566 měl soudit zvláštní soud: Rada nad nepokoji (Conseil des troubles, Raad van Beroerten), který záhy dostal přezdívku „krvavá rada“ (Bloedraad). Jejím prezidentem se stal sám „železný vévoda“ a členy byli i cizinci – Španělé; de Vargas ani neuměl francouzsky. Členy rady byli Berlaymont, Noicarmes a Vigliers. Rada se neřídila nizozemským právem a celkem odsoudila 12 000 osob. Bylo popraveno 8 000 odsouzených; ostatní utekli. Statky emigrantů a popravených byly konfiskovány. Represe dopadly i na města. Brederode náhle zemřel v únoru 1568, a proto se stal vůdcem povstání Vilém Oranžský. Emigranti se soustřeďovali v Německu a pokoušeli se o výpady do Nizozemí s cílem vyvolat lidové povstání. V dubnu 1568 Ludvík Nassavský přepadl, východní Frísko, přičemž byl zabit místodržitel Aremberg, ale také bratr Viléma Oranžského Adolf. Vévoda z Alby reagoval zostřením represí: dne 1. června 1568 bylo popraveno 18 šlechticů, dne 5. června 1568 byli popraveni Egmont a Hoorn. Poté se vydal na sever vyhnat povstalce, což se mu podařilo.

Vilém Oranžský sám musel uniknout do Francie; povstání ztroskotalo. Přesto emigranti neztráceli víru v budoucnost, jak vyjadřuje národní hymna Wilhelmus.

Zdroj: Han van der Horst. Dějiny Nizozemska. Z mého soukromého archivu – text převyprávěn.

Autor: Irena Aghová | neděle 3.9.2017 22:24 | karma článku: 8.67 | přečteno: 235x

Další články blogera

Irena Aghová

Společnost: Kam se mají ubírat naše úvahy?

Když si projedete Internet, konkrétně Seznam.cz, setkáte se s informacemi, které se odehrály, také věštbami a neštěstími, i protikladnými tvrzeními. Tak ztrácíme přehled, co se vlastně důležitého děje. Vyberte si, jak se naladit.

20.11.2017 v 14:50 | Karma článku: 7.65 | Přečteno: 131 | Diskuse

Irena Aghová

Společnost: V tom listopadovém dni ...

Vzpomínáme na 17. listopad 1989 po tak dlouhé době a myslíme na výrazné osobnosti, které stály v popředí hnutí a vyjadřovali se k tomto svátečnímu dni. Slavíme otevřenou cestu k budování moderní společnosti.

18.11.2017 v 12:28 | Karma článku: 6.33 | Přečteno: 209 | Diskuse

Irena Aghová

Společnost: Vnitřní život člověka

V tomto článku nabízím podzimní rozjímání nad knihou Martina Bubera Já a Ty. Třeba si ji někdy přečtete a přeji, aby vám přinesla pěkný pocit i řešení některých problémů, které vás možná trápí.

11.11.2017 v 11:31 | Karma článku: 5.59 | Přečteno: 112 | Diskuse

Irena Aghová

Společnost: Lidé hledají soucit a sounáležitost

V minulém článku jsem psala o etice ve společnosti, státě a u jedinců, Ráda bych u tohoto tématu ještě zůstala. Nyní o mezilidských vztazích a lidském utrpení i hledání soucitu a sounáležitosti.

8.11.2017 v 14:00 | Karma článku: 7.47 | Přečteno: 151 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Radomír Stárek

Výměna vedení nebo rekonstrukce energetické sítě a omezení vlastnických práv

Máte na Vašem pozemku vedení elektřiny, plynu, vody apod. již několik desetiletí a nikdy jste nedostali žádnou náhradu? Teď svitla naděje majitelům pozemků - obcím i občanům.

20.11.2017 v 19:28 | Karma článku: 18.65 | Přečteno: 587 | Diskuse

Karel Trčálek

A kdy se ultrakatolíci omluví prof. Halíkovi?

Vážený bloger pan Kavka se ptá, kdy se prof. Halík omluví kardinálu Dukovi. Ale když po nějaké osobě chceme omluvu, mohli bychom se jí taky omluvit za to, co jsme na ni nakydali, a nenakydali jsme toho na ni zrovna málo, že

20.11.2017 v 19:01 | Karma článku: 14.05 | Přečteno: 547 | Diskuse

Martin Faltýn

Partajní hrátky

Jistě řada z vás zná britský sitcom Jistě, pane ministře i pokračování Jistě, pane premiére. Je neuvěřitelně nadčasový. I vzhledem k tomu, co nám předvádějí poslanci při svém prvním zasedání.

20.11.2017 v 18:04 | Karma článku: 19.61 | Přečteno: 326 | Diskuse

Pavel Nitka

Všichni chtějí dobro, jen si ho každý představuje jinak

Přiznávám, jsem občas masochista. Občas si prostě vědomě způsobuji utrpení a nevadí mi to. Dokonce si to i užívám. Třeba zrovna dnes. Dobrovolně sleduji ustavující schůzi PS PČR...

20.11.2017 v 16:11 | Karma článku: 28.72 | Přečteno: 831 | Diskuse

Michal Dokoupil

Já, versus šílený čínský otec

Rodinné vztahy a jejich pravidla jsou v Číně, jak je asi většině známo, poněkud komplikovanější než v Evropě. Já se o tom mohl přesvědčit na vlastní kůži.

20.11.2017 v 16:00 | Karma článku: 22.61 | Přečteno: 737 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.