Povídka: Ztracená karta

30. 09. 2017 11:26:23
Motto: Augustin: „Bůh by nám rád něco dal, ale nemůže, protože máme plné ruce – nemá prostě kam to dát.“

Kapitola 1. Květiny na lukách už odkvétaly

Vystoupil z vlaku, vešel do útulně vypadající venkovské nádražní budovy. Bylo poledne a zářijové slunce tak nádherně hřálo a osvěcovalo krajinu, že ho až bodlo u srdce. Ve vzduchu se šířila vůně podzimu, naproti na stráni už odkvétaly luční květiny a stromy na sebe vzaly tu poslední zelenou nádheru, která se brzy zabarví kouzelnými barvami a pak opadá na hladiny rybníků, řek a na cesty. Už tu nebyl, ani nepamatuje. Až před několika dny ho napadlo, že by se měl podívat na svůj kraj, než ho zase učiní velkoměsto jednoho z mnohých, jedno číslo do statistiky, do všech možných vztahů, kde vystupuje jako subjekt.

Neplánovaný odjezd z velkoměsta měl příčinu, zajímavou, ale o tom dále.

Ztratil Průkaz zdravotního pojištění, a i když ho zdravotní sestra znala už více jak dvacet let, trvala na tom, aby požádal o náhradní doklad a vyřídil si novou kartu. Tak napsal email na svou zdravotní pojišťovnu a asi hodinu přemýšlel, jak zdůvodnit ztrátu karty. Nechtělo se mu lhát a předstírat, že mu byla karta odcizena. Prostě ji někam založil. Před tím prohledával všechny knihy, které měl ten den v ruce, třeba v té roztržitosti si kartu založil. Jenže roztržitost se nebere jako polehčující okolnost. Mohli by si myslet, že mu trochu hrabe. To nepotřeboval. Rozhodně takové důvody nemůže přijmout, protože začíná akademický rok a profesor klasické filosofie není jen subjekt v systému, ale člověk, který přemýšlí nad rámec obvyklého myšlení ostatních lidí, kteří ho mohou mít za podivína a brzy s ním přestanou počítat.

Když sepsal svou žádost, promyslel si důvody, jak kartu ztratil, vyplnil elektronický formulář, potvrdil ho elektronickým podpisem, s ulehčením odsunul klávesnici, aby si na uprázdněné místo postavil šálek s chladnoucí kávou a popelník a před ním ležela ta karta. Nezaklel, to nikdy nedělal, ani neřekl polohlasně hrubé slovo. Vzal ji do ruky a několikrát s ní zatočil mezi prsty. Vzpomněl si, že jich má asi ještě deset od všelijakých subjektů a nebude ztrácet drahocenný čas sebezpytováním a sebeobětováním svého JÁ při jejich hledání a domáhání se zaslání duplikátu nebo nové karty. Druhý den tedy šel opět navštívit lékaře, měl totiž předepsanou kontrolu a vsunul kartu do počítače. Na obrazovce se ukázalo: Už o vás víme, a než si stačil sednout, vyšla sestra, podívala se na něho a řekla zostra a předevšemi, že měl přijít předevčírem, že mají naplánované pacienty na dnešek, že ať jim v tom nedělají holubník a zítra ať se dohodne s lékařem, kdy ho vezme na kontrolu, ale ať nepočítá, že to bude brzy, neboť termíny, které pacienti dostávají, nejsou pro legraci, ale pro jejich dodržování.

Bylo mu, jakoby spadla antická socha ze střechy, těsně ho minula a rozbila se před ním na tisíc kousků. Jednou něco takové zažil a vzpomněl si, jak ho to hluboce zasáhlo. Jakoby odešla z tohoto světa nenahraditelná krása, i když to byla její kopie, ale on se na ni rád díval, když šel náhodou kolem.

Možná, že mohl očekávat, že doktor vyjde ze dveří, řekne mu, aby počkal, byl to jeho letitý známý, protože se k němu důvěřivě přihlásil. Učil jeho dvě děti je gymnasiu, když ještě byl doktorandem, občas si zašli na sklenku, když se náhodně potkali. Nevyšel, nechal sestru štěkat mezi dveřmi a nevyšel. Popadla ho úzkost – měl by se zapsat k jinému lékaři. Tohle už nebude nikdy dobré a on potřebuje někomu a něčemu věřit.

Kupodivu mu večer soukromě zavolal do bytu. Telefon zvedla hospodyně paní Terezka Machová. Ta už věděla o všem, ale nechtěla se do toho míchat. Vlídně jako vždycky pronesla „ byt profesora Malého, prosím“ a pak poslouchala druhou stranu. Zakryla rukou mluvítko a naznačila do druhého pokoje, v kterém profesor seděl, vyfukoval dlouhý dým do vzduchu a sledoval jeho vlnění. Vůbec se mu nechtělo jít k telefonu, ale zvedl sluchátko.

„Malý, prosím,“ řekl ne přísně a otráveně, ale tónem naznačil, že se cítí uražen.

„Zdravím, starouši,“ řekl doktor Pazdera.

„Já též zdravím,“ odpověděl a čekal, co bude dál. Chvíli odmlka a pak lavina slov, které nějak nepotlačila jeho pocit, že jeho přítel mluví pouze se subjektem zdravotního systému. Neskákal mu do řeči, neodporoval a naslouchal. Slova neměla pro něho význam, protože už o nic neusiloval a výmluvy na systém se mu zdály tak jalové, že nestály ani za tu ztrátu času. Omlouval sestru, že toho má moc, že mají spoustu pacientů a blablabla. Když skončil, byla řada na něm. Nevěděl, co na to říci. I když byl také součástí systému, necítil se být jeho pouhým subjektem, protože jeho profesionálním životem prošlo tolik studentů, že je ani nespočítá a do života vešli až na pár výjimek úspěšně. Nacházel jejich jména v odborných časopisech a četl jejich články, eseje a práce, byl zcela v nich zabydlen.

„Myslím, že už nemám odvahu a ani chuť za tebou chodit, doktore Pazdero. Byl bych ti vděčný, kdybys přestup k jinému lékaři, kterého si vyberu, nezdržoval a vyšel mi v tom administrativně vstříc.“

Na druhé straně bylo hrobové ticho a on dobře věděl z posledního rozhovoru, že Pazdera se zmínil o jednom známém, který by rád protlačil svou dceru na fakultu. Nikdy to nedělal, ať šlo o kohokoliv, protože věděl jedno; pokud nemá budoucí student talent, ztrácí tam čas a nikdy se v té konkurenci neuplatní. Přeci nejde jen o to, aby něco vystudoval, ale aby vystudoval obor, v kterém chce v budoucnosti působit. Dokonce slíbil, že slečnu vyzkouší a usoudí, zda je vhodnou uchazečkou, jinak ji doporučí jinou školu. Také věděl přímo od Pazdery, že je to dcera jednoho vysoce postaveného funkcionáře a nedodal, že by se mu chtěl nějak zavděčit. To spíš profesorovi došlo, a protože nechtěl být jedním z mnohých subjektů systému, rozhodl se, že výsledky posoudí sám po tom pohovoru.

„Rozhodně ti nebudu bránit, mrzí mne to, ale máš na to právo. Jenže já nemohl udělat nic, i když jsi možná čekal, že vyjdu ven a domluvím s tebou termín. Ale to bych shodil sestru před ostatními. A těžko bych hledal náhradu, protože ona je zběhlá, zná systém a není k nikomu zaujatá. Prostě ti řekla, co máš udělat a nemusíš se kvůli tomu urážet.“

„Ale já jsem se vůbec neurazil, jen jsem ji poslouchal a pochopil jsem, že pokud vypadnu ze systému, který jste si nastavili, mám smůlu. Jen bych se chtěl zeptat, zda to platí pro každého. Každému se může stát, že zašantročí kartu na svém stole, že ji pak při hledání objeví, že půjde druhý den ke svému lékaři ... já v tom vidím normální běh věcí. A rád bych se ti omluvil, že jsem ti způsobil problémy, nemohu přísahat na to, že se mi to už nikdy nestane a protože u vás vládnou tak přísné řády a pořádky, mohl bych se zase dostat do konfliktu a o to já skutečně nestojím. Děkuji ti za tvé přátelství, za dlouholetou léčbu a měj se dobře.“

Položil sluchátko a oddechl si. Teď už ho nebude Pazdera otravovat s tou žábou, kterou se snaží její vlivný tatík dostat na fakultu a on si najde někoho, kdo bude mít k němu zdravý odstup.

Kapitola 2. Návštěva starých míst s novými pocity

Šel po známé cestě, lemované vysokými krásnými topoly, v jejich větvích zpívali ptáci. Ulevilo se mu. Kdyby se mu chtělo dojíždět, určitě by se tady usadil alespoň na jarní a letní období se svou hospodyní a měl by klid. Trávit léto ve městě bylo pro něho hotovým utrpením. Vždyť mohl psát své články a eseje v příjemnějším prostředí a na zimu se se vrátit do vily.

Tereza by s tím asi ráda souhlasila, protože byla původně z venkova, dříve dělala kuchařku na faře a uměla výborně vařit a uklízet. To jediné po ní chtěl, mít dobré jídlo a pořádek v domácnosti. Když se mu zhroutil svět po smrti ženy Evy a zůstaly mu k opatrování dvojčata, nemohl to dobře zvládat a uvažoval, že si najde nějaké úřednické místo, aby měl víc klidu. Paní Terezka přišla do jeho života jako vyslanec z nebe. Setkali se náhodně v parku, dali se do řeči, když jí pochválil pejska, vzájemně si řekli pár vět a on ji navrhl, že by mu mohla dělat hospodyni a pomoci mu s dětmi, protože mu svěřila, že si marně hledá místo.

Požádal svého kamaráda advokáta, doktora Rulíška, aby jim udělal dobrou smlouvu včetně smlouvy nájemní, protože vila, ve které profesor bydlel, byla dost velká a měla několik pokojů v prvním i druhém patře, nebylo to problém ji dát k dispozici útulný nájemní byteček. Byla to šťastná shoda náhod, že se sešli. Paní Terezka nechtěla nic jiného, než slušné zacházení, dodržování řádu a pořádku, jak se sluší a patří a hlavně patřičný odstup, aby ji lidé v kostele nepodezírali, že si po smrti faráře a ztrátě místa kuchařky, poté, co byla fara zrušena, a hospodyně, našla milence. To tedy opravdu nepotřebovala, neboť to byla paní zbožná a čistotná, patřičně vzdělaná a tichá. Její rodina žila v Mnichově, občas za nimi jezdila, ale nikdy ji nenapadlo se tam také usídlit. Jak léta ubíhala, její touhy se zužovaly a ona našla prostor pro sebe po těch neklidných letech, které zažívali všichni. Děti se mu však důsledně poněmčily, ale uspěly v tom prostředí, občas za ním jezdily a on je sám sebou nějak nezatěžoval. Jen měl radost, že se neztratily ve víru života, který si zvolily a přeci nezůstal úplně sám, vydaný na milost a nemilost známým, přátelům a vděčným lidem.

Cesta, po které zamyšleně šel, naslouchajíc zpěvu ptáků, ho vedla přímo na náměstí. Uprostřed stála ta stará kašna, u které sedával, když šel ze školy, vůbec nic se nezměnilo. Občas mírný vítr tu zavál vůni blízkého rybníka, tam zase vůni topolů, nebo luk. Všechno tak známé, blízké, tak, jak to očekával. Sedl si ke kašně a zavřel oči. V duchu sdílel všechny ty vjemy a nebyly to jen vzpomínky na dětství a mládí, ale uvědomění si, že i když byl malý, mladý a dospíval, byl to vždycky jen on, vnímal sám sebe, nevzpomínal přeci na nějakou cizí osobu. Tato myšlenka ho zaujala. Otevřel oči a byl to on, kdo tu nechal své stopy, do kterých nyní zase vstupuje o mnoho starší, moudřejší, bohatší o zkušenosti, ale stále je to jen on sám. Z přemýšlení ho vytrhlo zvonění mobilu. Pazdera, pomyslel si, a nechal mobil zvonit. Kdyby to byla paní Terezka, tak by ho určitě vzal, protože té jediné věřil, že na něho mluví rovnou řečí. Pazdera asi dostal co proto od svého vlivného přítele. Už mně nezajímáš, řekl a zrušil s ním navěky spojení.

Pitomé mobily, lidi z nich blbnou, kdyby je neměli pořád k dispozici, kolik by asi neudělali životních pitomostí? Mohli by získat čas na přemýšlení, než něco do toho mobilu budou vykládat. Nechtěl brát světu jeho vymoženosti, ale snažil se jim vyhýbat, protože nebyly v souladu s jeho vnitřním laděním. Ale nyní ho vytáhl a zavolal paní Terezce. Chvíli to tam zvonilo.

„Byt profesora Malého, prosím.“

„Dobrý den, paní Terezo, já jsem jen chtěl zavolat, že jsem odjel do svého rodného města, abyste věděla. Ani jsem vám to neřekl, byl jsem tak naštvaný, však víte.“

„Já vás chápu, pane profesore, ale už od rána sem volá ten váš doktor.“

Profesor se usmál. Jeho úvaha o tom kartáči od vlivného známého byla správná. Málokdy se mýlil.

„Nechte ho volat, jestli vám to nevadí, běžte do svého bytu, vezměte si mobil, protože budu volat já vás a možná, kdyby volaly děti. Já jsem jim nedal své současné číslo, takže budou volat na pevnou linku.“

„A co tam vlastně děláte? Snad jste nejel na výlet, abyste se uklidnil,“ zasmála se.

„Zastesklo se mi a potřebuji se srovnat se svým bytím. Napadlo mne, když jsem seděl u kašny, že bychom mohli na jaro a léto pronajmout letní byt, abych měl klid na psaní, a vy si určitě nějakou práci najdete na zahrádce. Co myslíte?“

„To můžeme spolu probrat. Možná, že je to dobrý nápad, můžeme pozvat pak na prázdniny vaše vnoučata. Ještě vlastně u vás nebyla a já je ohlídám,“ řekla a on se usmál.

Byla mu tak blízká ve všem, o čem přemýšlel, co dělal a co se mu občas přihodilo, ochotná vždycky mu stát po boku, ale nikdy nedala najevo, že by chtěla být jemu někým bližším a on se neodvážil o tom ani hlesnout. Bylo to tabu, které si ovšem nedomluvili. I když Tereza byla na svých padesát let pěkná, elegantní žena, to musel uznat, uměla jazyky a všelicos, ráda četla a byla tichá jak studánka z podzimu plná divů, ale byla za jakousi zástěnou, které nebylo možné jen tak zdolat.

Nikdy se na něho nepodívala jako žena, která by něco očekávala, kromě Boží milosti a Jeho království. To ona mezi nimi postavila tu pavoučí zeď, kterou bylo škoda zničit. A i když profesor nebyl nějak hluboce nábožensky založený, bránila mu v tom jeho filosofie, přesto to všechno přijímal s pokorou, jako to, co ho v jeho mysli přesahovalo. Ale mlčeli o tom všem, aby se nedostali do důvěrných hovorů. Mluvili spolu jako lidé, kteřísi vzájemně důvěřují..

Tak, řekl si, když se probral ze svých myšlenek, teď se podívám, zda tu nemají normálního doktora a pokusím se ho přemluvit, aby mne vzal do evidence. A vzápětí o tom pochyboval, protože mu určitě řekne, že má plno, nebo že kdyby se mu něco stalo, jak by překonal tu cestu z města sem, i když to byla slabá hodinka. Byl to dost hloupý nápad, řekl si, přeháním to, zase to přeháním.

„Prosím vás, nemáte tu poblíž zdravotní středisko?“ zeptal se paní, která za sebou vlekla pojízdnou tašku s nákupem.

„Tam, za rohem,“ ukázala rukou a on se vydal tím směrem. Pěkná nízká budova. Vešel do dveří a vlevo byla recepce.

„Dobrý den,“ řekl slečně, která se věnovala počítači a zvedla k němu krásné modré oči.

„Dobrý den, co si přejete?“

„Jmenuji se Malý a chtěl bych se u vás zaevidovat.“

„A kde bydlíte?“

„V Praze.“

Vykulila na něho oči.

„Vy tam nemáte doktory?“

„Ale máme. To víte, že jo, a jaké, to byste žasla,“ řekl žertovně.

„Máte Průkaz zdravotního pojištění?“ zeptala se přísně, až v něm hrklo.

„Zde, prosím,“ vyndal kartu z náprsní kapsy a podal jí slečně, která po ní dychtivě sáhla.

„Já vás tedy zapíšu, pane Malý, ale ostatní si bude muset vyřídit s doktorem sám.“

„Je přísný?“ zeptal se. Podívala se po něm úkosem, nevěděla v tu chvíli, zda si dělá legraci, nebo ne.

„Dost na to, aby léčil úspěšně své pacienty. Když vás vezme, budete mít štěstí a domluví se s vaším dosavadním lékařem, aby mu předal vaše papíry.“

„To je výborné,“ řekl a po zápisu do registru si opatrně a svědomitě vzal Průkaz zdravotního pojištění a zasunul ji s nasazením vědomí a odpovědnosti do náprsní kapsy.

„Prosím, jděte po chodbě, zahněte vlevo, dveře č. 2B a jmenuje se Mützner. Prosím.“

Műtzner? Opakoval a něco se mu v hlavě vynořilo. Ne, nepamatoval si to jméno.

Na chodbě nebyli žádní pacienti, sedl si na židli a zahloubal se do svých myšlenek. Občas jimi prolétla paní Tereza, jeho děti a vnoučata, studenti a vůně školy.

„Kdo další?“ ozval se hlas za dveřmi. Rychle vstal a vzal za kliku. Za stolem seděl pán středního věku, mírně zavalité postavy, se zlatými obroučky na nose ve vzorně naškrobeném a nažehleném bílém lékařském úboru.

„Dobrý den,“ pozdravil profesor.

„Dobrý den, pane profesore,“ usmál se, „vy mně asi nepoznáváte. Studoval jsem u vás, než jsem se rozhodl pro medicínu. Přátelil jsem se s vaší dcerou.“

Profesor sice předstíral, že si vzpomíná, ale skutečně toho pána pustil dávno z hlavy. Ale usmíval se stejně hloupě, jako všichni, kteří předstírají, že si pamatují a dokonce i zakýval pokud možno moudře hlavou.

„Tak co pro vás mohu udělat dobrého?“

Profesor mu vylíčil skandální chování svého lékaře a jeho ordinace, do které počítal i střední zdravotní personál, a že hodlá si na jaro a léto najmout letní byt zde, v městečku se svou hospodyní a psát své eseje a články, protože v Praze nemá klid, přestává ho to tam bavit. V zimě by se ovšem vrátili do Prahy, protože má blízko z bydliště na fakultu a nerad se rajdá v zimě po Praze.

„Vaše důvěra je potěšitelná, ale co budete dělat, když onemocníte v zimě?“

A už je to tady, pomyslel si profesor.

„Tak to nemám promyšlené.“

Doktor se na něho podíval přes obroučky, a protože ho dobře znal, řekl mu, že nebudeme teď řešit problémy, které ještě nenastaly a že s ním bude jako s pacientem počítat, že si od kolegy vyzvedne jeho papíry.

„A na co se u něho léčíte?“

„Neurologické problémy, reflux, a tak.“

„Změřím vám tlak, poslechnu si vás, pak uvidíme, co dál.“

Dál bylo to, že doktor zjistil, že jeho zdraví je v přiměřeném stavu, že může za ním, když tak dojíždět slabou hodinku autobusem a dokonce mu dal adresu lidí, kteří nabízejí svůj domek k pronájmu.“

„Tak to jsi mi, chlapče, udělal radost,“ řekl profesor a poplácal ho po rameni. Pomyslel si, že to hned musí zavolat paní Terezce, aby viděla, že taky umí vzít život pevně do ruky.

Kapitola 3. Všechno v klidu a pohodě, jen žádné zmatky

Ještě se pak odpoledne prošel s doktorem po okolí, povídali si, pak ho doprovodil na nádraží a zvedl ruku, když vlak odjížděl z nástupiště.

Profesor si sedl k okénku a díval se na ubíhající krajinu za okny.

„Tak vida,“ řekl si, „co všechno zapříčinil jeden okamžik, když jsem nedal na místo tu kartu, co všechno dokázala, mrška, spustit. Úplně mi změnila život.“

A meditoval o těch věcech až do chvíle, kdy vlak zastavil na Masarykově nádraží, vystoupil z něho a byl potěšený, že na něho čeká paní Terezie s deštníkem, protože přes den v praze docela vydatně pršelo.

Po cestě o těch novinkách nemluvili, jen Tereza poprosila, aby počkal, že udělá malý nákup. Ale on šel s ní, tlačil košík a ona do něho dávala věci. Bylo to poprvé, kdy byli spolu nakoupit. Vida, pomyslel si. Asi se pánbůh už na to nemohl dívat.

„Nebojte se,“ řekla mu, jakoby mu četla myšlenky, u pokladny. Já za Pazderou půjdu sama. A s tím nájmem, to jste mi udělal radost. Nedělejte si vůbec žádné starosti, když bude třeba, pojedu s vámi k tomu novému doktorovi. Ale já nevěřím, že by se zrovna teď vám něco přihodilo, když celé roky jste kromě chřipky nestonal.“

„Tak trochu jsem na vás spoléhal,“ řekl ji a pomohl ji s taškami do kufru taxíku, který prozřetelně před tím objednala. Má to všechno promyšlené, pomyslel si profesor s obdivem.

„Víte, pane profesore, všechno musíme dělat v klidu a pohodě a nezmatkovat. Nic nám neuteče. Všechno pěkně naplánujeme, abychom neměli problémy.“

„Tak, tak,“ řekl a ona mu nalila čaj do vysokého hrnku a sundala z talířku bílý naškrobený ubrousek, pod nímž ležely krásné koláčky, posypané cukrem.

Byl prostě doma a ten domov korunovala Tereza. Usmál se na ni a ona mu úsměv oplatila. Teď by byla vhodná chvíle na dvoření, ale pavučina mezi nimi se jen zachvěla. Nic víc. Škoda, pomyslel si. V jejích očích však vyčetl, že by nebyla proti, ale nedala mu prostor, neboť vstala, vzala podnos, naskládala na něj nádobí a odešla do kuchyně. S povzdechem vstal a odebral se do své pracovny.

Chybí mi praxe, co se týče žen. Tereza není z těch, které se dají snadno získat, možná, že neví, jak na to. Nikdy nebyla vdaná, v mládí jednou nohou v klášteře, pak jak říkala, krátká známost a od té doby sloužila a dobře sloužila na faře. Asi by ji měl v neděli doprovodit do kostela a pak s ní zajít na oběd a tak. To ho nikdy nenapadlo, až teď.

Ale bylo úterý a bůh ví, co se všechno do neděle přihodí. Musím to promyslet, aby si z toho nevydedukovala, že se jí chci dvořit, když ví, jak na tom jsem, co se týče náboženství.

Zazvonil telefon. Profesor s sebou trhnul. Jestli je to zase Pazdera! Slyšel Tereziny kroky, a pak její obvyklé:

„Byt profesora Malého, prosím.“

Nikdy dřív to neudělal, ale nyní se přiblížil ke dveřím a přitiskl ucho na sklo.

„Pane doktore, pan profesor pracuje a nechce být rušen. A myslím, že trvale nechce být rušen.“

Pak pomlka.

„To je mi sice líto, ale já vám s tím nepomohu. Jsem jeho zaměstnanec, takže mu nemůžu radit, co má a nemá dělat. Myslím, že s vámi nechce mluvit.“

„Dobře, Terezko, výborně. Jsi skvělá,“ zašeptal.

„Ano, on se hluboce urazil, protože si snad zaslouží, aby se s ním slušně jednalo. Jestli si to dá každý líbit, tak on ne,“ pokračovala. Pak zavěsila a zaklepala na jeho dveře.

„Dál,“ řekl a předstíral, že něco hledá v knihovně.

„Zase volal ten váš Pazdera. Je úplně zoufalý.“

„Já taky,“ řekl profesor a vyndal tlustý svazek. Otevřel ho a na zem vypadla naditá obálka.

Paní Tereza se shýbla a podala mu ji. Bylo v ní, po přepočtu, padesát tisíc korun ve starých bankovkách.

Tereza se poprvé v životě rozesmála, když je počítal a nahlas přemýšlel, odkud se tam vzaly.

„Pokusím se je vyměnit v bance,“ řekl a podíval se na její pobavený výraz.

„No, to nevím, jestli je vezmou. Možná na tom budete ztratný.“

„Ale to by byly peníze na ten nájem, jak jsme spolu o tom mluvili.“

„Já se vám na to zeptám, ale nic neslibuji. Neměl byste prohledat všechny knihy? Kdo ví, co v nich všechno objevíte, pane profesore.“

Profesor dal peníze zpět do obálky a podal ji Tereze.

„Dobrá, zkusím, co se dá.“

„A co vlastně zase chtěl Pazdera?“

„Prosil mne, abych s vámi promluvila, že potřebuje vaši pomoc, že něco slíbil a nepočítal, že nastanou takové problémy.“

„No, to je mi Terezko líto, ale já jsem se už od toho nějak odpoutal. Máme teď nový život, Máme plány, máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, a to si snad zasloužíme, ne?“

„Ano, zasloužíme,“ přisvědčila a sepjala ruce na stole.

To je zvláštní pomyslel si, jak se to všechno samo organizuje. A to jsem opravdu zmatkař, kdo ví, to je pravda, co jsem všechno asi kam založil. Ale prohledávat tolik knih? Očima přejel velkou starožitnou knihovnu a všechny ty svazky, které neměl už dávno v rukou.

„To je zvláštní, co se všechno stalo od té nešťastné ztracené a nalezené karty,“ řekla zamyšleně.

„Já bych měl vysvětlení. Začal jsem hned jednat a ony se ty události začaly nějak organizovat. Tak přirozeně. Ožívají děje, které čekaly na řešení a odcházejí a odpadávají zbytečné a nicotné minulé děje.“

„To je možné,“ řekla tiše. Nikdy jsem si toho nevšimla tak důsledně, že všechno v našem životě má řád, protože je to tak nenápadné, že v tom shonu si toho člověk ani nevšimne.“

Ještě chvíli seděli a přemýšleli, každý sám za sebe. Venku se zase rozpršelo a déšť něžně ťukal na okenice. Byl večer. Ne, nic se nesmí uspěchat. Třeba ještě něco přijde, co nás překvapí.

Kapitola 4. Doktor Pazdera musí nutně mluvit s profesorem

Chování doktora Pazdery přesahovalo všechny meze a profesor se začal obávat, aby to nepřerostlo v ohrožující konflikt. Tereza měla tentýž pocit a oba spolu přemýšleli, co ho vede k takovému úpornému stalkování, i když mu to všechno profesor vysvětlil.

„Ten člověk má strach,“ řekla Tereza, „ne z vás, ale z toho svého šéfa nebo kdo to je. Naléhá na něho a dává mu nůž na krk. Třeba ta vaše služba měla být něco za něco s použitím vašeho vlivu. Vy jste mu něco slíbil?“

„Ne, to opravdu ne, jen, že tu slečnu soukromě vyzkouším, zda se hodí na školu a pokud zjistím, že ne, že jí doporučím jinou školu.“

„A víte, kdo vám to může dosvědčit?“

„Jedině Pazdera,“ řekl smutně profesor.

„Ale také já, protože jsem byla vedle, když jste spolu telefonovali a utírala na poličkách prach v předsíni,“ řekla.

Profesor se zamyslel, na ten večer si jasně pamatoval, jak seděl u stolu v pracovně a Pazdera mu volal, on mu to přesně tak řekl. A několikrát.

„To se mi dost ulevilo, jestli to myslíte vážně, že byste tento důkaz podala.“

„Myslíte si to, co já, že Pazdera je do něčeho zapletený, ten jeho vlivný člověk to ví a tlačí na něho a možná, že v mnoha směrech. Víte, pane profesore, já tak cítím, že je ve velkém ohrožení. A možná i psychicky narušený, není radno s ním mluvit osobně, mohl by vám ublížit,“ řekla a profesor by řekl – mluvila mu z duše. Ale chyba je ta, že neví, kdo je ten jeho vlivný člověk, jinak by mohl odhadnout spoustu příčin, které vedou k tomuto trapnému průběhu.

„Neměl bych si promluvit s advokátem?“ zeptal se paní Terezie.

„Určitě ne, je lepší o tom mlčet. V nejhorším zavoláme policii, kdyby Pazdera anebo nějací lidé ohrozili dům či přímo vás. Sice by bylo nejlepší si s ním sednout a celé to probrat a najít řešení, ale on je nyní opravdu mimo sebe.“

Jejich tiché úvahy přerušil domovní zvonek.

Paní Terezie zvedla domácí sluchátko.

„Byt profesora Malého, prosím.“

„Tady Pazdera, potřebuji mluvit s profesorem.“

„Pane doktore, ale pan profesor není doma a nevím, kdy se vrátí. Nemůžete se k němu snad dovolat? Proč pořád voláte do bytu?“

„Zablokoval mne v mobilu.“

„Podívejte, já s tím nemám nic společného. Račte se laskavě vrátit tam, odkud jste přišel, a neobtěžujte nás.“

Bylo to čím dál zapeklitější.

„Vyhodili mne na hodinu z práce,“ řekl Pazdera.

„To máte smůlu, ale není to náš problém,“ řekla Terezie.

Jeho hlas utichl a Terezie položila sluchátko. Zamyslela se. Profesor otevřel dveře do předsíně, kde Terezie stála u telefonu, a zeptal se, zda nebude lepší zavolat policii.

„Já skutečně nevím. Co mohou říci proti vám, co vy proti nim. Vždyť je to obyčejná hádka mezi vámi a Pazderou a to ostatní je Pazderův problém. Nemyslíte?

„Myslím, jenže mám obavy, že toho někdo využije, kdo bude chtít poškodit fakultu, nebo mne osobně, či děkana.“

„Pak nezbývá, pane profesore, abyste se vypravil za děkanem a pořádně a podrobně mu to celé vysvětlil a ještě předal písemně, a jeden originál dal do úschovy Rulíškovi, jestli mu opravdu věříte.“

„To už skutečně vyhlíží jak nějaká mafiánská hra,“ zamračil se profesor.

„Uvidíte, co z toho vyleze. Nakonec zjistíte, že jste dělal celému tomu cirkusu rukojmího. Myslím, že tak to přesně zkouší. Jestli chcete, pomohu vám to hlášení děkanovi sepsat, vidím, že jste celý rozrušený.“

„Já si to sepíšu sám, abych na nic nezapomněl, a pošlu mu to faxem ještě dnes v noci.“

Rozsvítil si lampu se zeleným stínidlem, na stůl si položil list papíru a vlastní rukou, čitelně perem s modrým inkoustem sepsal celou událost tak, aby ji mohl potvrdit každý, kdo na místě a byl a to se dá také zjistit, kdo tam byl, podle lékařských záznamů. I přesnou hodinu. Už svítalo, když dopis dokončil, ještě si ho po sobě přečetl, označil datem a podpisem a pak vložil do faxu a spustil fax.

Uvědomil si, že se od této chvíle může mnoho věcí změnit a též může změnit přítomnost a budoucnost všech protagonistů této divné frašky. Věděl též, že děkan chodí na šestou do školy a že bude první, protože do jeho pracovny bez jeho přítomnosti nikdo nesmí, který bude jeho zprávu číst. Kolem osmé hodiny mu děkan určitě zavolá. Proto si nařídil na mobilu buzení a měl ještě tři hodiny, aby se prospal.

Neměl však klidné spaní a začal se bát. Znovu si v hlavě přemílal všechno, co se stalo před ordinací Pazdery. Představoval si, že je vyslýchán policistou.

Terezie mu donesla silnou kávu a mokrý chladivý obklad na čelo. Poprvé jí políbil ruku a neucukla. Usmála se.

„Posaďte se, za chvíli bude volat děkan.“

Pil z bílého, krásně malovaného šálku dobrou kávu a zjistil, že ten tlak v hlavě povoluje. Podíval se letmo na nástěnné hodiny, bylo půl osmé. Opět ten tlak. Zeptal se Terezy, zda si může zapálit, on pokývla a podala mu popelníček.

A hned na to se rozezněl mobil. Podíval se na číslo, bylo děkanovo. Podal mobil Terezii, která do něho řekla – byt profesora Malého, a děkan dost nahlas řekl, aby mu předala profesora Malého.

„Malý, prosím,“ řekl.

„Tak jsem to celé přečetl. A ty si přečti noviny. Za dvě hodiny tě čekám u mne v kanceláři.“

„Nepřišly náhodou dnes noviny?“ zeptal se Terezy.

„Ano, ještě jsem je nečetla,“ odpověděla a šla pro ně do kuchyně-

Hned se vrátila a podala mu je, vyměnila obklad a udělala dobře, protože hned na to profesor celý zesinavěl a zrudl. V noci byl zastřelen doktor Milan Pazdera, známý lékař neznámým pachatelem. Policie vraždu vyšetřuje a žádá všechny, kdo by mohli něco vypovědět, aby se přihlásili na čísle 5556676.

Ukázal to Terezii a řekl, že bude muset jít vypovídat na policii s ním.

„Půjdu se převléknout,“ řekla jen a zmizela za dveřmi. Doktor vstal, šel k sekretáři, odemkl skříňku, vytáhl krabičku a zase všechno pečlivě pozamykal. Krabičku otevřel a zálibně se do ní podíval. Byl v ní krásný zásnubní prsten. Zase ji rychle zavřel, oblékl se a čekal, až Terezie vejde do pokoje. Konečně uslyšel její kroky, otevřela dveře a řekla, už můžeme jít.

„Ještě ne,“ řekl a vzal ji za ruku, políbil ji a navlékl ji prsten.

„Dovolte, drahá Terezie, abych Vás požádal o ruku. Chcete si mne vzít?“

„Já vám asi nerozumím,“ řekla a začervenala se.

Díval se jí do očí a ona řekla své ano.

5. V čem spočívají lidské bolesti našich hrdinů

Lidská bolest, jak je představena v kapitolách této povídky je neoddělitelná od světa všude tam, kde se lidé dostávají do vzájemného kontaktu a stanou-li se lidé zlými, jistě využijí možnost, aby si mezi sebou ubližovali. A to je v největší míře příčina utrpení. Úzkosti, nejistota, nízká sebedůvěra a nedůvěra k životu i hlasu srdce, hrabivost a touha po moci a po úspěchu existuje a panuje z lidské hlouposti.

Člověk se snaží potlačit bolest, kterou mu tyto všechny možnosti zla působí, utlumit různými prostředky. Jenže z toho jen tak nevyvázne, protože utlumení výchozí bolesti může přejít v následnou bolest, která se jmenuje utrpení, soužení, strast.

Paní Terezie, na první pohled kladná osobnost, zralá a láskyplná v sobě skrývala bolest osamělosti a nedostatku lásky ve svém životě. Smířila se s tím docela? Věřila na to, že jí není dáno nic lepšího, než sloužit druhým. Ale byla též člověkem, který si zaslouží plnost žití. Vedle profesora Malého poznala jinou možnost, jak se zbavit vnitřního utrpení, strasti, ale současně vešla do prostoru, který ji zcela jejího lidského údělu nezbaví. Proto řekla – budu se starat o tvá vnoučata, a myslela tím – protože já žádná nemám a mít nikdy nebudu.

Profesor Malý po smrti své ženy a poté, co odešly děti do ciziny a přijaly nový domov, se snažil najít také novou cestu, vsadil na svůj vnitřní svět, a myslel si, že ten vnější bude tak slušný, že mu ponechá plně jeho prostor. Ale do toho prostoru zasáhla událost ze ztracenou a nalezenou kartou. Tato událost mu jasně ukázala, jak vnější svět naplněný všemi odstíny a stupni života, který odmítl vnímat a schoval se před ním, dokáže surově zasáhnout do jeho jistoty a sebevědomí, načež mu ukázal svou pravou tvář.

Tu zosobnila postava doktora Pazdery, jeho letitého přítele, který spadl, ať chtěl nebo nechtěl do pasti. Příběh těchto dvou mužů ukazuje na střet mezi bolestí ve stupni, které se ještě člověk může zbavit a následnou bolestí, kterou nelze již ztlumit. O tom, co prožívá doktor Pazdera se můžeme jen dohadovat; paní Terezie to možná pochopila, že po něčem toužil, někslíbil touhu naplnit, ale za nějakých podmínek – obětovat svého přítele. Přivést ho až na pokraj propasti, na okraj vyvržení ze společnosti slušných lidí.

Profesora Malého nelze podezírat z toho, že byl zbabělec, ale měl odvahu se rychle odpoutat, jeho svět, který si namyslel a v které žil tak spokojeně, přestal fungovat a proto si urychleně vybudoval jiný svět ve své mysli. V němž potkal svého bývalého žáka, na kterého zapomněl – doktora Mütznera, jemuž byl souzeno, že mu otevře brány, aby do nového světa mohl vejít.

Ne, nebudu nikdy tvrdit, že jsme nedokonalí tvorové, které je třeba zdokonalit nějakým vnějším zásahem. Poté, co člověk prožije takový modelový příběh, jako profesor Malý, a mohl by mít ještě další a další příhody, na nichž by bylo snadné modelovat fungování člověka ve svém vnitřním světě a ve vnějším světě různými činy, ať dobrými či nepromyšlenými, zažívá navrácení vlastní vůle, které je samo o sobě bolestivé. Člověk se nesmí své vůle vzdávat, ani po letech poznaného utrpení, protože to je určitým odstínem smrti. Vzpomeňme si třeba na malé děti, jak se dávají do zuřivého pláče, když něco ztrácí nebo mu něco milého vezmou z ruky, To je moment, kdy je možné s navrácenou vůlí pracovat. Dejme na svou zkušenost, kterou jistě měla paní Terezie, že všechny ty bouře svévole se zaobalí do rafinovanějších forem, aby tak předcházely tohoto druhu smrti, jak bylo napsáno výše.

Ovšem, lidské slabosti mají tu vlastnost, že čím jsou usazeny hlouběji, tak jejich nositel má malé povědomí. Dovedou se pěkně zamaskovat. Navenek je všechno v pořádku, ale to zamaskované zlo proniká navenek a stačí malý impuls, aby udělalo své zlo. Možná, že právě to plato o doktoru Pazderovi, který nebyl žádný mladík, byl to zkušený odborník, dalo by se říci, že rutinér a nepozoroval tu hrozbu nezpracovaného zla v něm a také neschopnosti bojovat vůlí se svým prostředím, které nepochybně přímo bobtnalo zlem. Možná, že si řeknete – profesor Malý se projevil jako sobec vůči němu a paní Terezie neprojevila soucit, když ho k němu nepustila. Třeba by mohla zachránit a nemusel by se odehrát tak tragedie, které se nakonec s ním stala a urychlila kroky, které Terezie a profesor Malý nakonec učinili. Nyní mne napadá, kolik takových lidí, jako doktor Pazdera, pracuje na všech možných postech, neuvědomující si všechny ty úklady zla zvenčí i jeho přítomnost v nitru člověka, které se tak rádo pak vnější zlo naváže a proč ti lidé nevyvinou žádnou vůli a ostražitost a nechají se hýčkat svými pocity, že je všechno v pořádku?

Paní Terezie, jak je charakterizována v povídce, je zbožná žena, její dlouhodobé působení v roli farské hospodyně ji dopřála odloučenost od vnějšího světa, do jisté míry. Jenže ona do toho vnějšího světa po tom, co přišla o místo v tom ustáleném prostředí, nevpadla jako bezbranná bytost, která jen čeká na pohromu. Měla totiž dost času a možností o vnějším světě přemýšlet. Kolikrát vědomě vyslovila ... a zbav nás od Zlého ... Proto byla profesorovi oporou a také mu pomohla, že od něho odháněla to zlo, které na něho v osobě doktora Pazdery útočilo.

Kolikrát slyšela, že Bůh k nám promlouvá skrze svědomí, křičí skrze bolest a člověk, který postrádá dobro a vědomí doba, jen takový, který nemá nejmenší ponětí o tom, že jeho činy nejsou odpověďmi a že nejsou v žádném případě v souladu se zákony vesmíru? Takové myšlenky neměl ani profesor Malý, rozhodně ne ten nešťastník doktor Pazdera, který se stal jen obětí zla jiných lidí a byl tak slabý, že jim neodolal. Ale ani po něm žádný z těch stejného druhu a podobné povahy nebude ostražitý, nezapne svou vůli, nedostane ani dar, aby prozřel a něčeho se zřekl, byť je to důležité, aby přežil.

Z povídky nevysvítá, zda někdo vytáhl na doktora Pazderu zbraň z pomstychtivosti, nebo z návalu zlobné vášně. Ale o tom můžeme uvažovat dál a povídku si postupně vyložit ve svém světle. Jeho vrah v povídce nevystupuje, ale pokud připustíme, že jednal s touhou po pomstě, pak se mi v tomto případě líbí napsat k zamyšlení Hobbesovu definici pomstychtivosti: „Touha způsobit někomu bolest, aby zatratil věci, které učinil

Mstitel nechce jen to, aby viník trpěl. Ale aby trpěl v jeho rukou a věděl to a věděl proč. Proto také, když lidé takovou úvahu připustí, neodpustí viníkovi nic z jeho zločinu ve chvíli pomsty. Pomsta se stane kolotočem, který je těžké zastavit. Ale o tom dále W. Shakespeare: Romeo a Julie.

Epizodní roli v povídce hraje zdravotní sestra, která také něco skrývá; je naznačeno, že profesora Malého znala dlouhou dobu, můžeme z toho odvodit, že je to starší zkušená profesionálka, která ví, co dělá a proč to dělá. Sestra svou ráznou řečí a možná nevědomky profesora Malého odehnala od doktora Pazdery, neumožnila jim kontakt. Zkusme se dovtípit, jak by povídka pokračovala, kdyby sestra ho vyústila dál, do jakého momentu by profesor Malý vstoupil a jak by to mohlo ovlivnit jeho další osudy? Necháme otázku nyní otevřenou.

Autor: Irena Aghová | sobota 30.9.2017 11:26 | karma článku: 20.07 | přečteno: 295x

Další články blogera

Irena Aghová

Sírachovec

Chtěla bych připomenout tuto biblickou knihu a též, že následující napomenutí platí dodnes jajo zdroj moudrosti

29.3.2023 v 14:48 | Karma článku: 9.83 | Přečteno: 116 | Diskuse

Irena Aghová

Senátní návrh cen za věrnost zachrání tisíce manželství.

Určitě se tím nesníží rozvodovost, Ale spíše konflikty v rodinách posílí.zamyslela jsem se nad otázkou, jak chápeme věrnost a kdy nastává nevěra.

11.11.2022 v 18:28 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 312 | Diskuse

Irena Aghová

To bylo už tenkrát v Mezopotámii 1.Úvod.

Následující článek se bude dotýkat témat, která se týkají úvah o bytí a nesmrtelnosti i o právu, a v dějinách starověkých mezopotámských civilizacích a chtěla bych sdělit čtenářům, jen to, co starověké společnosti vyprodukovaly.

6.10.2022 v 15:29 | Karma článku: 14.03 | Přečteno: 271 | Diskuse

Irena Aghová

O svědomí

Na svědomí jednoho člověka je možné ostře útočit nebo ho probouzet v přátelském rozhovoru. Záleží na tom, zda ti dva chtějí spolu vycházet do budoucna, nebo si nakrátko vyřídit účty.

19.8.2022 v 10:23 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 233 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 189 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.50 | Přečteno: 195 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.91 | Přečteno: 125 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.07 | Přečteno: 190 | Diskuse

Pavel Liprt

Narozeninová ženuška má

Narozeninový věk se přece u dámy neříká, to bych byl opravdu hrozný nešika, můžete však snadno vyčíst z této básně, že je mi s mojí ženou už mnoho let krásně.

26.3.2024 v 11:07 | Karma článku: 13.75 | Přečteno: 516 | Diskuse

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...