Povídka sci fi. Orfeův sen.

4. 09. 2019 10:16:27
Aby se čtenář dobře zorientoval v následujícím ději, tak je důležité upozornit, že jde o Orfeův sen, v němž vidí sám sebe v budoucnosti a on to ví. Eurydiku nahradila Anna. Prožívá lásku jak ve skutečnosti, tak i v té svém snu.

I.

Starý dům byl obklopen vysokými kaštany a starým javorem. Ten svými větvemi dosáhl téměř na jeho okno, které bylo nyní zavřené a ukazovalo všem, že ten, kdo za ním bydlí, nemá čas, aby ho umyl. Kdyby byl doma, tak by otevřel obě křídla dokořán a postavil na parapet květináč s muškátem, aby ho neobtěžovaly mouchy. Podle toho se pozná. Alespoň tak to ví jeho nejbližší sousedé, že je doma a že bude zase komponovat. Ne, nenadávali, jen čas od času, ti chápavější, stáli na dvoře nebo posedávali na klepači na koberce a zbožně vzhlíželi nahoru.

Dokonce se i zdálo, že ptáci přestávají na stromech zpívat, a i vrabci v křoviskách se přestávají hádat o ten drobek koláče, který upustí vždycky nějaké děcko, když ho maminka vypustí ven, aby mohla uklidit a vysmýčit kuchyň po obědě. Takové prosté a drobné scény se pořád odehrávají v každém dvoře těch měšťanských činžáků, kde bydlí prostí lidé. Ale oni jsou povýšeni nad ostatní, protože nikdo, v celé zemi, nemá tu čest, aby mohl poslouchat toho nehezkého, nabručeného a věčně nespokojeného chlápka, který se stane ve chvíli, kdy otevře starý klavír, Orfeem....

Nemyslel si tak docela, že je ukrácen o radost života, i když mu dnes Anna nedovolila schůzku. Ještě chvíli počkal v parku, jestli si to přeci rozmyslí, ale když viděl přijíždět kočár k jejich domu, a rozeznal erb, bylo mu jasné, že nepřijde. Sklánělo se k večeru, ale obloha byla ještě jasná a zalitá sluncem. V parku bylo příjemně už proto, že byl pečlivě upraven a že jím protékal potok, který mu svými zvuky přinášel nápady. Někdy si je zapisoval. Stromy byly sice staré, vysoké, ale poskytovaly příjemný stín. A on byl spokojený, protože jako třešnička na dortu pro něho byla procházející se Anna, která v bílých šatech, jako krásný a vzácný motýl a s paraplíčkem nad hlavou, se procházela, jako by nic po cestičkách a usmívala se na něho. Už z toho jejího úsměvu byl živ a současně se bál, že tu lásku neustojí. Nedokázal stejně, jako ona, jen koketovat. Mnohokrát si představoval, že se jí vrhne k nohám a žhavými rty jí zlíbá kotníčky. Čím více musel na ni čekat, a mnohokrát i bez toho, že směl doufat, že přijde, tím více ho dráždila představa jejího náhlého příchodu.

Vybral si příjemnou lavičku pod rozložitým dubem a opřel se o opěradlo, přimhouřil oči a pozoroval světla a stíny v těch větvích, které se nad ním přímo rozkládaly. Ptáci po nich poskakovali, a i malá zrzavá veverka šla zkontrolovat svůj pelíšek, jestli jí ho někdo nerozházel. Sáhl do kapsy a hodil jí do trávy oříšek. Uviděla ho a vrátila se po kmeni dolů, seskočila do trávy a oříšek si sebrala. Se svou kořistí pak rychle zmizela ve větvích.

„Ach, Anno,“ povzdechl si, protože právě v tomto okamžiku, kdy se začne stmívat, by si přál mít její ručku ve své a hladit jí palcem štíhlé prsty. Ale nemohl v to doufat.

„Jsem tak unavený,“ pomyslel si a skutečně cítil, jak a něho doléhá ospalost a malátnost. Vyčítal si svůj nepořádný a nepravidelný život, kdykoliv ho popadla tísnivá křeč na prsou a v žaludku. Bolely ho klouby ještě ze zimy, kdy uhodila se vší silou a on mrzl ve svém skromném bytě u malých kamen, které sotva stačily vytopit silné zdi. Ale muselo to stačit. Kde by jinde sehnal tak levné bydlení a slušné sousedy, které mu dovolují komponovat i někdy v nočních hodinách?

Zdálo se mu, v poslední době čím dál častěji, o nějaké zvláštní zemi, asi hodně staré. Viděl však mlhavě detaily nějakých chatrčí a lidí v podivných šatech. Sbíhají se k nějakému zlatovlasému chlapci, který drnká na strunný nástroj, jež drží v náruči a zpívá. Sem tam rozezná velmi harmonický zvuk, ale zase mizí, protože ho přehlušuje nadšený křik jeho posluchačů. Neměl vůbec ponětí, o čem jeho sen je, co znamená a také se ani neptal paní Majoránkové, která vykládá, tak ze špásu a za kus něčeho dobrého, karty a umí také vykládat sny. Asi to bude Itálie, pomyslel si. Měl bych se tam někdy podívat na to, jak tam koncertují. Ale to je daleká a drahá cesta, a i kdybych si na ní vydělal, musím si schovat peníze na doktora a na dříví na zimu, na činži a na lepší jídlo, kdybych onemocněl. Je to život, skončil své úvahy. Vstal z lavičky, upravil si kabátec a dal se cestou z parku k domovu.

II.

Orfeus měl občas podivné sny. Zdálo se mu, že ztratil pojem času a vznášel se volně prostorem. Spatřil krajinu, která se mu hned zalíbila. Ale viděl ji z příliš velké výšky, takže nerozeznával ostře jakési domy, které stály jakoby v zahradě s mohutnými stromy. Snažil se snést trochu níže, ale nebyl schopen, protože na něho nepůsobila zemská přitažlivost. Určitě však byl schopen rozpoznat, že je nad nějakou cizí zemí, kterou může jen z té výšky pozorovat. Okouzlovala ho však krajina, která chvíli stoupala do kopců a pak zase se svážela do údolí, i s té výšky byl schopen rozeznat zurčivé zvuky vody z jakési podivné stavby. Nebál se jí. I když nebyla žádné z těch, které viděl na svých cestách podobná. Kolem té kašny uviděl, jakého člověka ve směšném tmavém kabátě. Bylo podivné, že i z té výšky a vzdálenosti slyší z jeho hlavy hudbu. Byla nádherná, že mu až vytryskly slzy z očí. Snažil se zapamatovat alespoň pár tónů, ale nebyl schopen je zachytit. Pocítil opravdové utrpení. Vždycky, když se z toho snu probouzel, měl mokrou tvář od slz, ale to utrpení se proměňovalo i v radost a krásné vlnění v duši, protože věděl, že ta hudba je opravdová.

III.

Už se smrákalo, když právě vcházel do dvora. Obloha se měnila do těch nejpodivuhodnějších barev od tmavou po růžovějící západem. Viděl tyto proměny a zdálo se mu, že slyší v dále zadumaný hoboj. Padl na něj divný smutek, jako by prožil nějakou těžkou ztrátu, aniž si jí byl přímo vědom. Nic děsivého v tom nebylo, protože ten smutek musel být již dávno a dávno prožitý, smířený a jako by nějaká vzpomínka mu občas zatlačila pocity štěstí do pozadí. Nebylo to tím, že Anna nedovolila schůzku. Stejně si byl vědom, že jejich vztah nepřekročí hranice přátelství a vzájemného obdivu. Rozumově s tím byl smířen, ale přitom sám u sebe pochopil, jak tu dívku hluboce miluje. Nechápal, proč je ta láska tak silná a proč, v poslední době, se v něm více a více probouzí do teskna a bolava, jako by truchlil po mrtvé. Stála v té plnosti zážitku nad ním, existovala sama o sobě.

A tak si položil otázku: kým je Anna?

Sundal si kabátec, přehodil ho přes opěradlo křesla, nalil si víno, postavil ho na stolek a sedl ke klavíru. Otevřel víko a zadíval se na klávesnice. Ukazováčkem přes ně něžně přejel a chvíli váhal. Pociťoval takový docela slabý mrákotný stav, který se dostavoval vždycky, když měl uslyšet melodii. Položil ruce na klávesnice a čekal, až se „to“ dostaví. Obloha byla čím dál temnější a měsíc byl v novu, takže tentokrát neozáří místnost bílým světlem, aby ušetřil za drahé voskovice, až budou v zimě třeba. Rozhodl se, že bude hrát po tmě a dal plnou důvěru svým prstům. Začalo to .... cítil to v sobě jako prolétnutí jiskry .... někdy to i ubližuje, ale tentokrát neměl pocit závrati .... slyšel hudbu, kterou hrál, ale nebyl schopen přestat, aby si ji zapisoval. Důvěřoval si, že si všechno zapamatuje, ale současně i pochopil, že prostřednictvím tónů se snaží někdo nebo něco s ním spojit. ...

IV.

Nyní Orfeus viděl, že se něco plíží k té podivné stavbě a hledá, z největší pravděpodobností, otvor do země. Spatřil na okamžik zlověstný přísvit očí toho stvoření. Oči, číhající oči, nepřirozeného tvora. Ty oči prohlížely stavbu a zkoumaly, jak se dostat dovnitř. Obraz se zatemnil a pak se otáčel až se přiblížil ke stavbě, z níž stále tryskal nic netušící pramen vody. Nyní poznal tu stvůru, která mu vzala Eurydiku

V.

Ráno pršelo a z nedalekých lesů stoupala mlha. Nepříjemný čas. Rozkašlal se hned po ránu. Měl sucho v krku a bolela ho hlava. Chtěl si nalít zbytek vína, ale jen pomyšlení, že by se ho napil, mu obrátilo žaludek. Hnusný stěnolez, pomyslel si a přičítal svou ranní nevolnost nemírném včerejšímu pití a hraní. Musím jít do sebe, pomyslel si, dřív, než mne to zabije. Nalil si do umyvadla odraženou vodu, svlékl se a pečlivě se umyl, oholil a použil i jemnou pánskou voňavku. Otevřel starou skříň, v které měl pověšeny šaty a vybíral si tmavomodrý oblek, který mu opravdu slušel. Alespoň se tak vyjádřila Anina komorná. Nevolnost ho opustila, ale pocit stísněnosti stále přetrvával na dně jeho duše a poznamenal jeho náladu.

Rozhodl se, že navštíví svého nakladatele, aby s ním dohodl podmínky vydání jeho nejnovější skladby a požádá ho o zaplacení honoráře, který je mu už půl roku dlužen. Všechno má své meze, pomyslel si, já jsem a něho málo důrazný a on prodává a přitom mi tvrdí , že zatím nic neprodal. Darebák.

Vešel, s cinknutím u dveří, do obchodu s hudebninami. Bylo mu divné, že nikoho nevidí, ale rozhodl se, že počká. Třeba ten starý šejdíř odešel do skladu. V ruce držel svou novou, včerejší skladbu, a protože už se začal nudit, tak si ji znovu prohlédnul. Zkontroloval si své úhledně napsané noty, a přitom myslel na to, co asi Anna řekne, až ji poprvé uslyší. Jistě, pochopí, že je v těch záznamech celá jeho láska, která nemá na světě obdoby. A zavalil ho pocit tísnivého smutku.

„Á, promiňte, promiňte, já jsem byl vzadu, neslyšel jsem vás vejít. Čekáte tu dlouho?“

Přikývl, ale mlčel. Dozníval v něm ten tísnivý pocit z hudby, která je nyní zaznamenána a která se bude hrát až do skonání světa, pro Annu.

„Včera byly prodány vaše poslední věci. Koupil je jeden člověk, a první pohled, cizinec. Ale podle řeči bych to ani nepoznal. Vybroušený jazyk a znalec, pane, povídám znalec,“ zdůraznil to slovo a pozvedl ukazováček do výšky očí.

Přepočítal si raději peníze a pak mu podal noty. Obchodník je popadl a zahleděl se do nich. Pak se podíval na něho.

„Nuže, vyplatím vám zálohu,“ řekl a sáhl do šuplete. Vytáhl svazek peněz a jednu bankovku po druhé kladl před něho na stůl .....

VI.

Orfeus spatřil, že se si stvůra konečně našla otvor a začala se pomalu do něho zasouvat. Byla příliš velká a musela si razit před sebou tunel, aby v něm zmizela z očí tohoto světa. S nad je to jedna z těch démon, která vešla do Eurydiky a zničila její obraz před jeho očima, když se k ní obrátil i přes varování. Ta, která změnila něžnou tvář v příšerný škleb. A její nevinný pohled v hrůzný zásvit očí. Snad přišla ze samotného Tartaru! Nyní už věděl, že i ta největší krása a nevinnost může v sobě skrývat zlo a hrůzu, a i ta největší láska – tu nejhorší zradu. A potom, co pochopil, si uvědomil, že jeho písně už nebudou moci stoupat k nebi, ale že budou poznamenány jeho sestupem do temného, vlhkého a děsivého podsvětí. Ještě stále doufal, že je to všechno jenom sen. ....

VII.

Konečně mu Anna vzkázala, že může přijít na odpolední dýchánek, že bude někomu důležitému představen. Nebudu s ní sám, pomyslel si. Vypadá to, že už nikdy s ní nebudu sám. Ale přesto vynaložil všechny své síly, aby se zbavil smutku a tíhy a pečlivě se na to setkání připravil. Byly teprve dvě hodiny a návštěvy v zámku se přijímají až od čtyř hodin. Měl by zajít do zahrady a čekat, třeba se tam objeví, protože ona ví, že na ní čekám stále na tom místě, u staré kašny, která tak harmonicky zvoní. Ano, zahlédl jí, jak jde ke kašně a není sama. Doprovází ji vysoký, světlovlasý, mladý muž. Ona se na něho usmívá! Takový úsměv mi nikdy nevěnovala, pomyslel si. Usedají spolu na kamenný okraj a smějí se. Byl rád, že ho neviděli, byli tak sami sebou zaujatí, že se nedívali vpravo a vlevo, jen na sebe. Prošel mezi stromy a šel cestou, sypanou pískem a drobnými kaménky až k zámku. Srdce mu sevřelo, veliká lítost a bolest, protože věděl, že u té kašny ztratil svou Annu, a i když si nikdy nedělal žádné naděje, že by ji získal, i kdyby napsal hudbu přímo andělskou, netušil, že mu ta skutečnost zlomí srdce nadobro. Došlo mu, že ty jeho skladby skoupil on na její přání. Nechtěla už zachránit jeho, ale jeho dílo, které milovala a obdivovala celým srdcem a duší. Pochopil, že už nemá proč žít. Ve svém posledním snu viděl svou hlavu, jak plave na hladině velké řeky.

Dirigentovy ruce s taktovkou pomalu klesly a chvíli bylo v sále ticho.

„Mami, to bylo na programu?“ zeptala se tiše dívka své matky, která seděla vedle í v lóži a stírala si kapesníčkem slzy. Zavrtěla hlavou. Dívka se rozhlédla kolem sebe a viděla, že všichni jsou hluboce pohnuti. A pak se sál roztleskal. Lidé vstávali ze sedadel a provolávali slova díků a slávy ......

„Přátelé,“ ozval se z podia hlas přes mikrofon tak naléhavě, že celý sál ztichnul. Lidé se zase posadili na sedadla, připraveni naslouchat řečníkovi.

„Na začátku našeho koncertu jsem vám slíbil překvapení. Skladba, kterou jste nyní slyšeli, byla nalezena ve sklepení jednoho bývalého zámku. Historie, která se přehnala jako smršť, byla milosrdná a zachovala nám dílo našeho skladatele nedotknuté. Nevím, kdo byla ta Anna, které bylo dílo věnováno, ale víme, kdo byl on. Nyní potvrdil, i po dvou stech letech své smrti, že jeho genius bude věčně planout mezi světy a že mu lidé porozumí i v daleké budoucnosti. Nikdy nezapomene na tento večer, protože jste slyšeli premiéru jeho nejkrásnější skladby, která vznikla z horoucí lásky. A takové umění zachraňuje tento svět.“

VIII.

„Orfee, okamžitě se probuď,“ slyšel hlas. Otevřel oči dokořán. Usnul na louce, jako by byl mrtvý. Nad ním se skláněla dívka, kterou vídával v údolí, když chodil zpívat ptákům a zvířatům, jak si máčí ruce v proudu vody potoka, „Nespi, však já vím, také jsem měla ten sen, něco se stalo, ale nevím co.“

„Je tu to, co nesouvisí s tímto naším světem, ale my jsme viděli naši přítomnost i budoucnost,“ odpověděl Orfeus.

„Jak? Vždyť jsme tak daleko a mimo ten svět,“ odpověděla, protože ještě zbývalo mnoho času do naplnění jejich osudu.

„V tom, snu jsem spatřil svou i tvou budoucnost.“

Položila mu svou dlaň na čelo.

„Jsi krásná, jak se jmenuješ?“

„Eurydika,“ šeptla a nevadilo jí, že se jí dotýká.

Také se ho dotýkala a on viděl celou její krásu, bělost a něha v očích ho dojímala.

„Zapomeň na ten sen. Nyní nic neznamená,“ řekl jí a vroucně jí políbil na ústa.

Autor: Irena Aghová | středa 4.9.2019 10:16 | karma článku: 5.63 | přečteno: 161x

Další články blogera

Irena Aghová

O čem je také vzdělanost.

Vzdělanost je také cesta k porozumění událostem, které probíhají v našich každodenních situacích a ve schopnosti rozlišování u každého člověka, co je dobře a co špatně. To je důležitá otázka od nepaměti.

21.9.2019 v 17:00 | Karma článku: 5.34 | Přečteno: 194 | Diskuse

Irena Aghová

Společnost. Je maturita důležitá?

Na konci vzdělávacího procesu na středních školách přichází jedno důležité období, maturitní zkouška. Můžeme uvažovat, jak je důležitá pro studenta a pro společnost a co vlastně znamená. Je vstupem do dospělosti?

14.9.2019 v 9:06 | Karma článku: 9.89 | Přečteno: 408 | Diskuse

Irena Aghová

Rozvod už nebude tak snadný

Je samozřejmé, že rozvod manželství má nejen důsledky pro manžele, ale má těžký dopad na děti i na rodinu, tím myslím matky a otce obou manželů.

5.9.2019 v 15:50 | Karma článku: 18.95 | Přečteno: 1037 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

Cena peněz

„Někdy se peníze dostanou k tomu, kdo... ne, že by si je nezasloužil, naopak zaslouží si je vrchovatě, ale prostě... tak nějak si s nimi neví rady. Je z toho spíš zmatený...“

21.9.2019 v 19:39 | Karma článku: 11.07 | Přečteno: 200 | Diskuse

Martin Hatala

Závodník

Jezdíte autem tak jako já nejraději svižně? Pak vás musím zarmoutit. Pravdivé povídání je o neklidném courání za pomalým autem, které vám otevře oči. Že přes prvotní černobílé vidění se dostanete k poznání mnohem vyššímu.

21.9.2019 v 14:13 | Karma článku: 36.68 | Přečteno: 4102 | Diskuse

Vladimír T. Gottwald

„Majitelům pravdy“

Villonská balada (také francouzská balada) je poetickou formou, rozvinutou v období renesance, v češtině někdy nazývanou podle svého nejznámějšího autora Françoise Villona.

20.9.2019 v 19:35 | Karma článku: 27.94 | Přečteno: 587 | Diskuse

Dita Jarošová

Sloni vycházejí z pralesa... /povídka/

Slon se svým slůnětem se stal nechtíc svědkem doby, doby plné zvratů, nadějí, zklamaných nadějí, radovánek i lidských dramat... Zaujímal polohu statisty, vstřebával ovšem každou událost, která kolem něho jeho džunglí přešla.

18.9.2019 v 17:33 | Karma článku: 8.66 | Přečteno: 126 | Diskuse

Zdeněk Pokorný

Opravdu to chceme ?

Jsem rád ,že jsme členy EU ,že i u nás začala demokracie a udělám vše proto ,aby tomu zůstalo .A i když mi je smutno ,že společnost rozdělena ,že poslouchá populisty.

18.9.2019 v 9:16 | Karma článku: 7.22 | Přečteno: 591 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz