O čem je také vzdělanost.

Vzdělanost je také cesta k porozumění událostem, které probíhají v našich každodenních situacích a ve schopnosti rozlišování u každého člověka, co je dobře a co špatně. To je důležitá otázka od nepaměti.  

Co by mělo a nemělo být?

Tento článek pojednává o morálních a právních zákonech ve státě a o jedinci a společnosti. Často slýchám, že je ohrožen právní stát a demokracie. Odkud a kam to ohrožení směřuje? Jak etické zákony, tak právní zákony především směřují k lidem, k vládnoucím složkám a ke společnosti jako takové, jedincům a sociálním skupinám. Každý má právo hájit svá práva a oprávněné zájmy. Každý má právo na svou důstojnost. Jak morální zákony, tak i právo by mělo být připraveno k této obhajobě, protože to, co se stane jednomu, stává se i všem. Přehlížená nespravedlnost a křivda vyrábí precedenty.    

Tato otázka směřuje ke vzniku morálních pravidel v lidském společenství. Mnoho lidí se odvolává na Desatero, protože je jim kulturně nejbližší a i bez teologického vzdělání si dokáží představit obsah, rozsah a důležitost každého přikázání i se zkušeností, kterou máme v moderní historii s touto otázkou, k níž se přidávají další poznatky moderních společenských věd, sledujících život různých společností v současném světě. Nejde však jen o společnosti, pobývající pospolu na naší planetě, ale jde také o otázky člověka, který má jisté postavení v lidské společnosti jako jedinec a osobnost. To chápaly už i starověké filosofie. Aristoteles tvrdil, že člověk je tvor politický v souladu se svými úvahami o polis, ale rozhodně se nezříkal etického obrazu lidského chování a jednání, jak dokazuje v Etice Nikomachově. Základy myšlení o rovnosti lidí, ochrany vlastnictví i o přirozeném původu lidských práv lze vysledovat již v antické filosofii a dále i v právním myšlení řady filosofů. A to nelze popřít. To je ta kontinuita jako podklad k morálnímu smýšlení.  

Přemýšlení o lidské společnosti.

Evropa se svými filosofickými myšlenkami díky zdatným filosofům dospěla také k myšlení o politickém životě ve státech a též, jako její předchůdci řešila otázky vůle, spravedlnosti, práva a oprávnění v životě lidských společností, u nichž uvažujeme nejen o člověku samotném, ale i  o společenských jednotkách, jako je rodina, senioři, děti, mládež a též i o důstojnosti člověka. To není snadná otázka. Vyjadřování se o těchto tématech si vynucuje jistou kontinuitu s tím, k čemu Evropa ve svém nelehkém historickém vývoji dospěla a o čem nyní mluví, co potřebuje změnit k dalšímu vývoji a jak pohlíží na právo a spravedlnost, na rovnoprávnost občana, neboť občané jsou si před právem rovni a každý má právo se domáhat svých oprávněných zájmů a práv. K tomu slouží právní řád, na jehož vrcholu stojí Ústava a Listina lidských práv a svobod. Lidská práva jsou hlavním výrazem vztahu člověka a veřejné moci. Ve státě demokratickém je to právě lid, který je zdrojem a nositelem státní moci.Morální pravidla vyplývají z toho, co považujeme za dobré a špatné v chování, jednání a konání lidí v jakémkoliv postavení. 

Jsme nespokojeni, nebo znepokojeni?

Politika je věcí veřejnou. Zmínili jsme se, že lid je zdrojem moci a může vyjadřovat svou nespokojenost, nebo znepokojenost podle zákonů, které předvídají takové postoje lidu. S tím nelze jinak, než souhlasit.  Lidé mají spolu komunikovat, vyjasnit si původ svého znepokojení či nespokojenosti a obavy. Vše se děje v rámci práva, resp. musí se dít v rámci práva a též respektovat závěry odpovědných činitelů, kteří se k věcem, které vzbuzují znepokojenost nebo nespokojenost vyjadřují. V současné době prožíváme, jak se to jeví  střety, na jejímž jednom konci stojí hlava státu, mající nástroje moci vzešlé ze zákonů a ústavy a premiéra, který zastupuje moc výkonnou s pravomocemi dle zákonů a  moc soudní, zastoupenou ministryní spravedlnosti a státními zástupci, s pravomocemi dle zákonů kteří se vyjadřují k znepokojivým otázkám veřejnosti a ty je třeba uspokojivě zodpovědět ve smyslu zákona. Co je cílem těchto střetů mezi lidem a státními  orgány? Co je dobře a co špatně? To uvidíme, až dojdeme k jistým výsledkům, které by měly situaci narovnat, ale každý zná svou úlohu ve státě a svou odpovědnost. O tom je taky právní, demokratický stát a sama podstata zastupitelské demokracie, která spočívá ve výkonu moci prostřednictvím zastupitelských sborů - jedná se tudíž o výkon moci zprostředkovaným způsobem.. V tomto modelu nejde o všechny orgány vykonávající státní moc (prezident, vlády, soudy). ale jenom o ty, které rozhodují o zákonech a jiných normativních aktech - tedy o parlamenty a územní zastupitelstva. Parlament  může být změněn v řádných volbách. Odvolávání zástupců voliči není součástí tohoto systému, Stěžejní činností jsou volby, ve kterých obyvatelstvo ustanovuje své zástupce.    

Právní stát.

Pojetí právního státu má více různých významů. V nejširším pojetí se tato zásada rovná souhrnu obecných principů demokratického státu. V tomto smyslu se za prvky právního státu považují zásada dělby moci, svrchovanosti ústavy, nezávislost soudů, principů zákonnosti. Právní stát je takto řízený prostřednictvím práva, tedy státní moc je založena právem. Je zavázána respektovat právo, které si sama určila. Orgány státu aplikují právo v jednotlivých věcech výlučně na základě norem obecných a abstraktních. Idea demokratického právního státu se realizuje ve spojení prvků formálních i materiálních. Spočívá na hodnotách práva přirozeného, ale i na standardech mezinárodního práva. Vůle většiny ve formě zákona může být změněna v důsledku kontroly ústavnosti jako odporující demokratické ústavě. Myslím, že je třeba akceptovat nejen znění Ústavy a Listiny, ale i zákonů, jimiž jsme vázáni jako občané, protože žijeme v právním státě. A navíc v demokratickém právním státě, jehož moc je rozdělena na moc soudní, výkonnou a zákonodárnou. Žádná z těchto mocí nesmí navzájem mezi sebou do sebe pronikat a ovládat jednu druhou. Kromě principu suverenity lid a principu dělby moci je právní stát dále charakterizován koncepcí garance základních lidských práv, které platí pro každého.     

O kontrasignaci.

Někteří tvrdí, že systém zastupitelské demokracie jaksi podlehl polo prezidentské moci. 

Kontrasignace neboli spolupodpis znamená další podpis jako předpoklad platnosti nebo závaznosti určitého rozhodnutí. V právním smyslu se používá zejména při výkladu Ústavy České republiky pro výkon pravomocí prezidenta, z nichž některé vyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Konkrétně jde o „další pravomoci“ prezidenta republiky stanovené výslovně v článku 63 odst. 1 Ústavy a o pravomoci dle článku 63 odst. 2 Ústavy, které sice nejsou přímo v Ústavě uvedeny, ale stanoví je zvláštní zákon.

Prezident tedy s kontrasignací:

• zastupuje stát navenek
• sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést navládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy
• je vrchním velitelem ozbrojených sil
• přijímá vedoucí zastupitelských misí
• pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí
• vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu
• jmenuje a povyšuje generály
• propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán
• jmenuje soudce
• nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo (tzv. abolice)
• má právo udělovat amnestii

Zbývající pravomoci s nutností kontrasignace určují běžné zákony. Podle nich prezident například:

• uchovává pečetidlo státní pečeti
• vyhlašuje volby do Evropského parlamentu, zastupitelstev krajů a do zastupitelstev obcí
• jmenuje předsedu a místopředsedu Nejvyššího správního soudu z řad soudců tohoto soudu
• jmenuje ze soudců předsedy vrchních a krajských soudů
• jmenuje a odvolává předsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, předsedu Úřadu pro ochranu osobních údajů nebo předsedu Českého statistického úřadu
• jmenuje a odvolává rektory veřejných vysokých škol a jmenuje profesory
• jmenuje a odvolává předsedu Akademie věd

Pozice předsedy vlády

Jeho pozice v rámci vlády je poměrně silná. Ačkoli vláda rozhoduje ve sboru, směřování politiky určuje její předseda. Přesto nesmí přímo ovlivňovat činnost jednotlivých ministerstev. Jeho výsadní postavení dokládá zejména to, že na jeho návrh jsou jmenováni a odvoláváni další členové vlády.] Na druhou stranu je fakticky v tomto obvykle omezen koaliční smlouvou.

Přestože pro to není opora v ústavě, jeho demise je podle zavedené praxe považována za demisi celé vlády. Tento názor je také obecně přijímán v právní teorii, ovšem někteří právníci jej nesdílejí. Např. podle ústavního právníka Jana Filipa má být demise vlády zásadním rozhodnutím celé vlády, nový předseda vlády by navíc podle něj měl mít dostatek možností k provedení potřebných změn. Ačkoli předseda vlády tak může podle výslovného znění ústavy podat demisi a současně dát prezidentovi návrh na odvolání ostatních členů vlády, při vládní krizi v roce 1997 podal premiér Václav Klaus demisi s dovětkem o demisi celé vlády. Později bylo i s demisemi některých dalších premiérů nakládáno jako s demisemi celých vlád, čímž byla vytvořena ústavní zvyklost. Výslovně ji zakotvit do českého právního řádu bylo navrženo v souvislosti s rozsáhlejší novelizací Ústavy v roce 1999, tento návrh ale tehdy neprošel.

Vzhledem k tomu, že ústava umožňuje, aby byl předseda vlády jmenován dříve než ostatní členové vlády, může nastat situace, kdy má země dva úřadující předsedy vlády. Nový ale pouze sestavuje svou budoucí vládu, a tak se na něj hledí pouze jako na designovaného. Pravomoci předsedy vlády tudíž plní v souladu s pověřením od prezidenta k výkonu funkce dosavadní předseda.

Odpověď na otázku, co by mělo a nemělo být?

Tento článek je o řádech a pořádcích, na které spoléhá společnost i každý občan, hájící své oprávněné zájmy a práva. K tomu potřebuje mít v dosahu platné zákony, na jejichž základě se na ně může odvolávat a vědět, s kým jednat při dosahování svých a svých zájmů. Nejde jen o státní orgány, ale též o komunální politiku obcí a úřadů městských částí, vydávající vyhlášky. Rozhodně je důležité právní vědomí, neboť právo není jen pro právníky, ale cílí hlavně  k občanům. Několikrát bylo kritizováno, že je právní řád nepřehledný i pro odborníky.  Nestačí jen zprávy na Internetu či v tisku, že se bude měnit to či ono. Je třeba mít v dosahu platné zákony, od jejichž účinnosti platí právo, aby se mohl každý podle svých možností zařídit. Mnozí mají odpor k zákonům, ale to lze napravit tím, že k nim zákony přiblíží. Sice zákony přímo neřeší morální zásady, ale řeší běžné problémy, do kterých se lidé někdy i nevině dostávají. 

.