Když pacienti kašlou na doktory a doktoři na pacienty.

 Není to ožehavé téma? Není. Spíš tak trochu černohumorné, protože nejde o nic jiného, než o život a to není málo. Na dvou březích proti sobě stojí lidé, kteří umí pomoci a kteří pomoc vyhledávají. 

Nemám medicínské vzdělání, ale životní zkušenosti, které jsou podobné, jak jsou popsány v těch dvou ilustrativních případech. Možná, že máte i jiné zkušenosti. V každém případě, život je vzácný dar a lidské zdraví dar ze všech darů nejvzácnější, a proto je důležitý projev úcty ke zdraví, k nemoci i k lidem, kteří mají strach, když je popadne nemoc a neměli by s tím zůstat sami.      

I.

„Hele, co ti doktor posledně předepsal na bolest hlavy“?

Myslela jsem si původně, že mi zavolá úplně někdo jiný, ale osud tomu nechtěl, byla to kolegyně z práce. Nebylo ji moc rozumět, zřejmě zrovna jedla svačinu.

„No, předepsal mi Tegretol.“

„Co to je?“

„Víš co, koukni se do počítače a vyhledej si slovo Tegretol a přečti si o něm, co tě zajímá.“

Chvíli pauza a pak výkřik: „Ježíš Marja, to je lék proti padoucnici! Ty máš padoucnici?“

„Ne, nemám,“ odpověděla jsem a dopila jsem chladnoucí kávu.

„Na to se vykašli. Já na doktory kašlu. Minule mi napsal antibiotika, ani se mne nezeptal, jestli nejsem alergická na penicilin a  já jsem se třetí den osypala. A ten Tegretol má taky spoustu nežádoucích účinků. Taky se osypeš. Radši si dej kafe a mokrý obklad na hlavu, fakt.“

„Já trpím neuralgií trojklaného nervu. Proto mi to napsal.“

„Aha, tak to nic, dám si růžovou tabletku a zalehnu.“

„Já tomu nerozumím, takže ti nemůžu poradit. Zeptej se v lékárně, třeba ti něco doporučí lékárník.“

„Radši se zeptám sousedky. Byla  včera u doktora, třeba má něco, co by mi pomohlo. Alespoň na večer pár tabletek. Chystám se na večírek.“

No, není to ojedinělý případ, kdy se lidem nechce chodit k doktorům a obcházejí známé, kteří k nim chodí a půjčují si předepsané tabletky, protože si myslí, že mají stejné potíže jako sousedka, co oni a snaží se zahnat na nějakou dobu bolest. Škoda, že se místo zmírnění bolesti dočkají ještě něčeho horšího.    

Kdyby si dala ten mokrý obklad na hlavu, a i to kafe, jak mi radila, udělala by lépe a nemusela si volat v noci záchranku.

„Řekli mi, ti ignoranti, že mám co nejdřív zajít ke svému lékaři a ten mne pošle na vyšetření na neurologii, kde dostanu lék na bolesti krční páteře doporučení na rehabilitaci. To určitě. Zkusím radši Ibalgin.“

Radši jsem se do toho nepletla. Uvařila jsem si kávičku a zaposlouchala jsem se do uklidňující hudby.

II.

Za pár dní po té příhodě, o jejímž výsledku jsem raději ani neinformovala, mi volala babička.

„Ti doktoři kašlou na staré lidi,“ zvolala.

„Ale nekašlou, babi. Opravdu, nekašlou.“

„Ty je pořád obhajuješ, protože jsou k tobě vstřícní, jsi mladá, jak se říká perspektivní, ale co já stará ženská, já mám jedinou perspektivu, krematorium.“

Babička mi tohle vždycky vykládá, když se vrátí z pravidelné kontroly, kde jí zase nic nenašli, proč taky, když nemají zájem, podle ní.

„Buď ráda, babi, že ti nic nenašli, všichni ti závidí, že ve svých letech toho tolik zvládneš. Děkuj komukoli na nebesích, že nemáš žádnou vážnou nemoc.“

„To by mi ještě scházelo. Říkala mi Lhotová, že ji po operaci za tři dny pustili domů. Nemají zájem.“

„Babi, prosím tě, nech toho. Nevíš, jak to bylo a s takovou myšlenkou si jen přivedeš stres.“

„Ale vždyť je to pravda,“ trvala na svém. „Kdo by se staral o starého člověka.“

„Babi nekřivdi jim. Předepisují ti drahé léky, pravidelně tě zvou na kontrolu, a tak to dělají se všemi. Buď klidná a třeba si pusť televizi se zvířátky. Byla bych ráda, kdybych se dožila takového věku jako ty.“

„Jo, a pak to poznáš. Ten nezájem,“ jela si svou. “Říkají to všichni moji známí, že tam radši ani nejdou, aby neskončili na eldéence.“

„Babi, jestliže ti nic nového nenašli, napsali ti léky, poslali tě domů, tak to nějak pochop a přestaň poslouchat řeči na lavičkách. Nezatěžuj se, nebo ti dám práci, aby tě to přešlo.“

„A co potřebuješ?“

„Upleť mi svetr, přivezu ti vlnu a střih se vzorem a do měsíce, ať je hotový.“

„Dobře, tak přijeď.“

Takže závěr: 1) Dostupnost informací může vést k tomu, že člověk při potížích obchází lékaře, protože se domnívá, že své potíže zažene sám. Takový laický přístup může ohrozit jeho zdraví. A já si myslím, už dlouhou dobu, že by mělo být vždy uvedeno, že článek (týkající se léku nebo příznaku nějaké choroby), má pouze informativní charakter a o podávání léku a stanovení diagnosy rozhoduje ošetřující lékař, který je odpovědný za způsob léčby. Lidé si mezi sebou sdělují, jak u lékaře pochodili a buď vyjadřují nespokojenost, protože jeho závěry neodpovídají jejich představám, které si vytvořili četbou nějakého článku, který pojednává o podobných příznacích, protože kamarádka, sousedka má to samé, tak může taky mít ty samé léky, ale to je fatální omyl.

2) Starší lidé sledují nejen internet, ale taky televizi, takže mají též snadný přístup k informacím. Kromě toho konzultují své poznatky mezi sebou, a hlavně ty negativní vztahují na sebe. Ale u každého to může být úplně jinak. Kromě toho je provázejí i zkušenosti z rodiny, z vyprávění lidí, kteří se setkali s nevhodným přístupem od ošetřujícího personálu, nebo od samotného lékaře, který je mimochodem také jen člověk a byl poněkud podrážděný a nelaskavě odpověděl na nějakou otázku, kterou mu starší pacient položil.

Samozřejmě, že může dojít k omylům, chybám z obou stran. Ze strany lékaře, že předepíše nějaký lék, který vyvolá alergickou reakci, kterou není pacient schopen zvládnout, ze strany pacienta, který není pozorný při užívání léků a jeho stav se zhorší.   

Je třeba se soustředit na léčbu a též také na myšlenku uzdravení, což je cílem léčby. Ten čas, který léčbě věnujeme není ztracený, ale naopak se donutíme ke klidu a zamyslíme se nad sebou, co ještě můžeme udělat proto, aby bylo v budoucnosti ještě lépe.