Co bude po smrti?

Náboženství také hovoří o posmrtném životě, a to nejrůznějších podobách a souvislostech. Dokonce i mýty se touto problematikou zabývají. Zajímá to lidi nebo instituce? Proč to máme zkoumat a nebo se na okamžik smrti připravovat? Budeme si v tom okamžiku pamatovat, co jsme si o tom nastudovali ještě za života? A bude vůbec nějaká paměť fungovat a nebo její funkce bude zbytečná? Ne, já se nechci pokoušet o senzacechtivý článek, ale motivace k jeho napsání je jednoduchá: existuje v lidech nějaké nezávislé vědomí, které se zapne okamžikem smrti, tedy okamžikem, kdy pohasnou mozkové funkce? Asi příliš otázek naráz. Můj názor je ten, že se můžeme zabývat otázkami života po smrti zcela racionálně a nemusíme své odpovědi hledat ve složitých a mnohým lidem nesrozumitelných textech starých civilizacích, které jistě tyto otázky pečlivě zkoumaly a určitě došly k nějakým závěrům, které jsou ovšem ne vždy pro nás přijatelné ... mnoho lidí nevěří v existenci duchovního řádu. Jak může pak věřit v něco tak živým tvorům neznámého, jako je smrt a život a po smrti?

Nemám ráda polopravdy ...

Nikdo z živých nemůže svědčit o životě po smrti. A pokud se ocitnul v klinické smrti a probral se z ní, pak hovoří o tunelu, světle, tedy zážitku, který měl. Ale  racionálně uvažující lidé, byť jsou věřící (neboť i věřící lidé mohou mít racionální přístupy k různým fundamentálním otázkám života a smrti) se musí pídit po důkazu, vysvětlení, přijatelném a prokazatelném, nevyvratitelném ... ale smrt nic takového o sobě nevydá. Její tajemství je stále neprobádané, ačkoliv lidé velmi dychtí po odpovědi na otázku: co smrt člověku a živým tvorům nabízí? Jenomže smrt si nemůžeme prostě buď vybrat, smlouvat s ní a nebo ji zavrhnout. To nejde. Nejde ji odehnat, zapudit, zavřít, zamknout za dní dveře a klíče hodit do bezedné studně ... a protože jsme si zvykli, jako lidé, se hádat s Bohem, zpochybňovat jeho existenci, vysmívat se starodávným poznatkům o posmrtném životě a vůbec to duchovno někam v hlavě umístit do šuplíku názvem: Až si vzpomenu, v kterém jsou uloženy zapomenuté dluhy, sliby, přísahy a vzpomínky... ale rozhodně se s ní nelze vyrovnat, protože žijeme v materiálním světě a tudíž upřednostňujeme hmotné tělo i před sebekrásnější představou o duchovnu, klidu, věčné harmonii, lásce, spravedlnosti, za života nepoznané kráse a i před setkání s odpovědmi na otázky, které tu na zemi stále rozmotáváme jako zacuchané klubíčko vlny. Ale ono nás to, na druhou stranu,  baví, protože to dráždí naši vnitřní zvědavost a současně jakousi touhu po nesmrtelnosti, i když je nám nejasné, jak bychom s ní naložili. A nestačí nám učení o nesmrtelné duši. Za prvé nemáme o duši jasnou představu anebo v ni nevěříme, za druhé i když v ni uvěříme, neumíme s ní komunikovat, a pokud s ní dokážeme komunikovat, tak nás ostatní považují za blázny ... smrt nemá materiální vyjádření.

Zbude jen tělo ...

Jedině, čím se reprezentuje, je tělo, které pozbude životních funkcí, pomalu a pozvolna zhasíná jako světla v divadle před představením, ale to je všechno, co o tom víme. A také vědět chceme. A to si přiznejme, i když se v duchu pokoušíme záhadu smrti rozlousknout. Dobře, staří Indové o tom hovoří a zdá se, že ve svých podmínkách duchovního vývoje, mají jasno. Uznávají reinkarnaci, učení o reinkarnaci mají propracované a těžko s nimi polemizovat, protože to co víme my, tedy téměř nic, protože v našem duchovním prostředí sice známe Vzkříšení, ale to není reinkarnace, a co vědí oni, tedy všechno, co jim poskytuje víra v posmrtný život a návrat do jiného těla s určitým fundamentem duchovního poznání v kámalokách, není na dlouhé hovory, polemiky, důkazy a také učinění nějakých závěrů. Tak jako tak, zbude jen tělo ... porušíme ho ohni, zemi, ptákům, vystřelíme do vesmíru. Prostě se ho zbavujeme...

Ale povídá se, že ...

Lidé mají mimosmyslové zážitky. Slepí vidí, hluší slyší ... Moc by mne zajímalo, jakým způsobem by mohla fungovat mysl bez těla. Jak může ta mysl bez těla zaznamenat  informace a uložit je. A ještě ke všemu uspořádané. I když někteří, kteří zkoumají pečlivě kvantovou mechaniku (i já z čiré zvědavosti) a jiné velmi složité, a pro nás laiky tajemné oblasti fyziky, jsou schopni tvrdit, že mysl je věčná a může žít po smrti. No, to by bylo zajímavé, kdyby se tam skutečně uchovaly ty nejsilnější zážitky ...

Je mysl jevem kvantové fyziky?

Avšak i v případě, jak někteří američtí vědci tvrdí, že mysl je jev kvantové fyziky, je potřeba vskutku značné množství energie potřebné ke stálému udržení informace, kterou obsahuje i poté, co odchází pryč z těla. Ještě více energie by bylo zapotřebí, pokud mysl zůstává aktivní, aby byla schopná i nadále zpracovávat nové informace, a také spousta energie když hledá jiné mysli, se kterými se ovlivňuje navzájem a sdílí s nimi tyto informace.  Jaká energie by řídila mysl bez těla, jak by navázala s mozkem a kterou jeho částí, kontakt a jakým způsobem by z mozkem komunikovala?

Lepší nevědět ...

Možná, že znáte autora Břetislava Kafku a jeho knihu Nové základy experimentální psychologie.

Nebo knihu

Pro informaci: tyto knihy jsou rozebrány. Kdysi jsem se těmito otázkami zabývala, a to proto, že byly součástí mého dobrovolného studia magie. Ale ať jsem studovala sebevíc, brány k tajemství smrti zůstaly zabouchnuty a tak mi nezbývá, než se smířit s nevěděním a nebo záblesky jakéhosi vidění při lucidním snění. Rozhodně však není bez zajímavosti, že američtí vědci rozjíždějí všelijaké experimenty a projekty s cílem poznat život po smrti (Life after Death). Stačí si najít na internetu příslušné stránky.

Závěr ...

Važme si života, milujme ho, najděme už konečně vztah jeden k druhému, naslouchejme si a starejme se o to, aby každý náš den byl ozdoben pocitem štěstí, harmonie a lásky. Třeba je to pravda, že mysl může fungovat sama o sobě. Co my víme? Tak ji naplňme po okraj krásnými a dobrými myšlenkami, jak nás to učili staří filozofové. Třeba se to mnohokrát vyplatí ... a třeba to něco je, co nás přijme do svého krásného světa ...