Za Karlem Poláčkem a židovskými postřehy

Jednou, byl den, kdy hodně pršelo, jsem ještě šla do knihkupectví, protože jsem potřebovala nový slovník a tak jsem se procházela interiérem a moje oči bloudily (i moje mysl) po hřbetech knih. Takové vzpomínky! Na mé milované autory z gymnasiálních let, kteří mne provázeli školními lavicemi až do dospělosti.  Něco takového jsem v regálech vlastně hledala, vzpomínky, odrazy minulosti. A najednou mi padla do oka knížky milovaného Karla Poláčka, pěkně seřazené a Židovské anekdoty od Leonida Stoloviče ...

Karel Poláček - příliš křehký člověk

Vždycky jsem toužila se zavrtat do jeho knih a nasávat atmosféru, kterou do nich vložil. Což jsem také dělala už jako dítě, nevědomky, když mi dědeček koupil knížku "Edudant a Franzimor", pak jsem dostala pod stromeček "Bylo nás pět" a jeden přítel mi daroval malou knížku: "Ze žlutou hvězdou"... to už bylo v dospělosti a ta kniha mne vrátila k Poláčkovým knihám  zpět.

Proč číst Poláčka?

Postavy Poláčkových románů jsou vlídné, stejně, jako byla vlídná jeho duše. Na tom, jaký autor je člověk, hodně záleží. Dialogy postav v jeho knihách jsou humorné, lidské, naplněné pozorností jednoho hovořícího k druhému. Pan Načeradec, hlavní postava zdařilého románu "Muži v ofsajdu" je  trochu sebestředný, filozofující a přitom lidský a empatický. Hugo Hass dokázal dát jeho postavě ten charakteristický nostalgický tón. Z Poláčkových knih dýchá jemný humor, satira, ale lidské pochopení, láska a ... osamělost. To v nich najdeme  postupně podle doby, v které ho čteme. Najdeme v ní i kus historie, stejně jako v souvislostech, které jsou obsaženy v jeho pohnutém životě ...

http://www.youtube.com/watch?v=Ufdw2q2dZpA

Můj zážitek na tramvajové zastávce

Ale bych to nezamluvila: koupila jsem si tedy Židovské anekdoty, protože v tom, dešti jsem nechtěla tahat takové pěkné Poláčkovy knížky s sebou, aby mi nezmokly. Byla to útlá brožovaná publikace. Dala jsem si ji do kapsy a rozevřela nad sebou deštník. Ale ta atmosféra, která mne popadla v knihkupectví, mne neopustila. Trolejbus dlouho nejel, lidi přešlapovali v kalužích a  byli hodně naštvaní. Poodstoupila jsem od nich. Nechtěla jsem, aby mi to kazili, ten božský pocit, který se mne dotkl v obchodě mezi těmi knihami, a tak jsem si přehodila přes hlavu kapuci, deštník dala do igelitové tašky a otevřela tu útlou brožovanou knížku ...

Starý obchodník Taussig umírá. Celá rodina postává kolem jeho lože a umírající sípavě povídá: "Sáro, ženo moje, jsi tu?"
"Jistě, Mojše, to víš, že jsem."
"A Arnošt, můj prvorozený syn, je tu taky?"
"Ano, tatjinku, jsem tady."
"A Icik, můj mladší syn, taky?"
"Ano, tatjinku, jsme tu všichni."
"A kdo je ve kšeftě!"

Ta krátká výstižná střela, která prolétla úmrtním pokojem, není o lakotě Židů, ale o smyslu pro zajišťování životních potřeb rodiny. Je to samozřejmě nadsazeno. Když jsem o tom přemýšlela v souvislosti s jedním článkem nazvaným "Naučte své děti hospodařit s penězmi", nějak jsem pochopila, během psaní, že mne tato střela nějak neminula, ale zaryla se mi do paměti. Je třeba vždy myslet na činnosti, které rodinu materiálně zabezpečují.  A pak jsem listovala dál:

Malý Icik jde s maminkou po pláži. Náhle se vzedme obrovská vlna a chlapečka spláchne. Zoufalá matka si rve vlasy a v pláči se obrací k nebesům: "Pane světů, slituj se! Vrať mi mého prvorozeného. Do smrti Tě za to budeme velebit, z hocha bude vynikající rabín, zbytek našich úspor rozdám chudým a třikrát denně mě uvidíš v synagoze, že se i andělé budou divit té šňůře odmodlených žalmů."Dojde k zázraku. Moře se znovu vzedme, a když vlna opadne, Icik se šťastně objímá s maminkou. Náhle matka strne, zvedne oči k nebesům a požaluje: "Ale měl ještě červenou čepičku!"

A tak je to s mnohými svatosvatými sliby, které vysíláme k nebesům v době nejvyšší úzkosti a zoufalství! Jakmile dojde "k zázraku", odhlédneme od Boha a zase myslíme na naprosto obyčejné věci, které nás spojují s každodenními "štrapácemi"  našeho života. Což je vyjádřeno ve ztrátě červené čepičky po zázračné záchraně lidského života. Všimněte si laskavě, že maminka ani nepoděkovala a dobrý Bůh asi mávl rukou ... však si to nech ... řekl si.  Ale je v tom také víra, že Bůh stojí vždy při člověku. Vždyť uzavřeli smlouvu, ne?

Ale tahle historka mne nejvíc pobavila:

Šábesový chvalozpěv na ženu statečnou, jež je nad perly cennější, doplňuje tento rozhovor:
O šábesu odpoledne sklapne bělovlasý Rabinovič traktát Pirkej avot, rozvážně zamíchá kávu a přemítá:
"Šurele, ženo moje, vzpomínám a přemýšlím. Bylas se mnou tehdy, když nám ještě za cara kozáci plundrovali ghetto?"
"Jistě, Aharone, vždyť to jsme měli sotva před svatbou."
"A když pak ve dvacátých, víš v tom vlaku, jak se utíkalo do polí, protože Rudá jízda střílela do týla všechny bělogvardějce a Židy, tos tam byla taky ty...?"
"Aharone, muži můj, byla. Zrovna jsem kojila Icika."
A když jsme za války museli před fašistou k partyzánům do lesů, tos byla s námi?"
"Jsem židovská žena, Aharone. Vždy se svým mužem. V dobrém i ve zlém."
"A když pak za Stalina posílali Židy buď ke zdi, nebo do gulagu?"
"Nikdy jsem tě neopustila, muži můj, a nikdy tě neopustím."
"A za komunistů, když jsme byli pro všechny jen »židovský mordy«, tos byla taky se mnou?"
"Jistě, Aharonku, byla."
Aharon rozvážně usrkne kávu a pak dodá: "Tak ti nevím, Sára, nenosíš ty mi náhodou smůlu?"

V mnohých příhodách, v nichž se líčí vztahy mezi muži a ženami, se ozývá lehký cynismus, bez dramatu, bez urážek, bez despektu, jaksi v intencích přemýšlení o Bohu a jeho všemocnosti...s přídavkem trochu té jedovatosti. Ten osud, který Aharon líčí, ten není vinou Boha, ale ... člověka, v tomto případě jeho ženy. Tyto anekdoty plynou jakoby mezi řečí, od nebes k zemi, v neutuchající víře, že by to Bůh nikdy nedopustil ...

Složitost postojů k Bohu a vyrovnání se s  běžným životem, ne vždycky lehkého, najdeme i v knize "Tovje vdává dcery" od Šaloma Alejchema,  a tuto knihu bych doporučovala, protože odhaluje i historické souvislosti života ruských Židů v období ruské revoluce. Tento hluboký tón zaznívá, nyní vzácně, v předválečné české literatuře, která je součástí české literatury a současně i v knihách autorů, které světové literatuře nezůstali nic dlužni. Ale my máme z toho období Karla Poláčka, muže, který zemřel na samém konci II. světové války, protože nechtěl opustit milovanou ženu a šel s ní dobrovolně do vlaku smrti. A to je také kus z našeho života ...

A nyní zprávy ze současného Rychnovska. To by se Poláček divil!

http://www.youtube.com/watch?v=ZXOmoIvOa9w

http://www.youtube.com/watch?v=HPyMFZq1_4o&feature=related

Pramen:

Leonid Stolovič: Židé žertují, přeložil Jaroslav Achab Haidler, Doplněk, Brno 2001