Svoboda sexuálního chování je také o odříkání - 2.

„Počátkem filosofie," říká Epiktétos, „je po­cítit, v jakém stavu se nachází naše mysl, Člověk rozpozná její slabost, bude se mít na pozoru, aby ji nepoužíval tam, kde jde o věci velké důležitosti.

Chtěla bych se při tomto rozvažování o svobodě sexuálního chování a o odříkání vrátit do dob starého Řecka. V souvislosti s první kapitolou. Tam jsem totiž načala myšlenku, která bude provázet celý seriál, zda svoboda sexuálního chování a odříkání závisí na jednotlivci nebo podnětech, kterými ho ovlivňuje společnost, která razí buď sexuální svobodu nebo prudérii. A zda je člověk schopen anebo má možnost si sám zvolit vzorce svého sexuálního chování vůči vyvolenému partnerovi anebo bude pouze  napodobovat to, co mu společnost jako celek předává. Zda své chování v tomto smyslu podřídí obecně přijatému trendu a nebo si sám, na základě přemýšlení o sobě a hodnocení svých možností, přání a tužeb k dosažení štěstí, zdraví a harmonie, svým individuálním schopnostem a potřebám.

Péče sám o sebe

Proč máme o sebe pečovat? Jak to máme dělat? Jaké užitky z toho budeme mít? Co bude cílem? A co si budeme muset odříkat z toho, co se nám obecně nabízí? Než přistoupíme k tomu, co znamená péče o sebe (myslím, tělo, duši i chování)  ráda bych se zmínila o některých okolnostech, které s tím souvisí. Jak všichni nebo mnozí víme, ajurvéda, vycházející z indické filozofie obsahuje velký komplex předpisů, které člověka vedou k umění o sebe pečovat. Přitom zahrnuje tyto oblasti lidské bytosti: tělo, mysl, duše, to má být v souladu. Člověk má stále docházet k harmonizování těchto tří oblastí své osobnosti. Tomuto poznání se ani nevymyká  starořecká filozofie, jak uvidíme dále, která hovoří o individualizaci. Dokonce i judaismus přistupuje k péči o sebe, což si můžeme přečíst ve starém zákoně, kde jsou předepsány rituály a strava, která je považována za čistou anebo nečistou. A u Arabů, které významným způsobem ovlivnili lékařskou vědu a hygienu, uznávají trendy péče o sebe. Tedy, u těchto tří velkých národů jsou schemata dána.  Otázkou je, zda je dodržují, jak se od nich odchylují, ale to není v tomto ohledu pro nás nyní důležité. V těchto oblastech péče o sebe je i zahrnut sexuální život, který je usměrňován ve smyslu těchto schémat. Dokonce ajurvéda velmi podrobně o něm hovoří. A současně i jedno zajímavé odvětví Tantra. Nyní odbočím: tantrické praktiky dokonce upravují oblast, kdy se člověk rozhodne v sexuálním životě abstinovat. Jak jsem podotkla, nebudeme hledět na to, jak se od předpisů péče odchýlili národy, které je přinesly na svět. Pro nás je důležité, že existují a že si je můžeme přečíst, prostudovat a některé pro nás schůdné a užitečné i osvojit a vytvořit si z nich svůj life program.

---- Harmonizace ---------

Pokud se pokoušíme harmonizovat svou bytost, musíme se naučit ovládat své vášně, které jsou přirozené, horší je, když nás opouštějí. Ale pokud nastane takový případ, pak bychom měli přemýšlet, jak jich zase nabýt a jak je vhodně usměrňovat, aby na samém konci našeho úsilí byla svoboda rozhodování o našem sexuálním životě, láska, štěstí, a harmonie, bez které nemůžeme existovat, jinak to vede ke zničujícímu procesu. V křesťanství, jak se zdá, se taková schémata neobjevují. Odhlédneme-li od Starého zákona, v Novém zákoně se nic takového neřeší. Dokonce ani spisy, které provází od raného křesťanství dějiny víry, se k člověku v tomto smyslu neobrací a tím si můžeme dovodit, že lidé od raného středověku po dlouhou dobu otázku "péče o sebe" neřešili. A proto, podle mého názoru, považovali i lidskou sexualitu za něco podružného. Askeze, které se mnoho lidí, kteří vstupovali do řádů však nebyla vztahována k samotné osobě, ale k víře, tedy byla výrazem vztahu k Bohu, ne za účelem péče o sebe v celém komplexu. Proto i dnes, protože nemáme v tomto ohledu tradici jako křesťané, kteří se odklonili i od základů filozofie, která postavila naší civilizaci, čerpáme z poznatků vědy : psychologie, medicíny, která však jen objektivně předává poznatky, které ovšem neumíme na sebe aplikovat. Nemáme totiž vyzkoušená a daná pravidla, kterými bychom se mohli bezpečně řídit a která by vycházela bezprostředně z poznatků naší kultury. A proto přebíráme trendy, které však záhy opouštíme, ale ty pouze usměrňují chování společnosti, nesměřují k péči o sebe.

Nahlédněme do názorů starých Řeků

Je třeba rozlišit trojí: individualistický postoj, charakterizovaný absolutní hodnotou, jež se přikládá jednotlivci v jeho nezaměnitelnosti, jakož i stupněm nezávislostí, jež se mu přiznává s ohledem na skupinu, k níž náleží, či instituce, jimž je podřízen. Vysoké hodnocení soukromého života, tj. význam rodinných vztahů, forem domácí aktivity a oblasti zájmu o dědičný majetek: a konečně intenzita vztahů k sobě samému, tj. těch forem, v nichž máme učinit sebe samé objektem poznávání i jednání, abychom se proměnili, napravili, očistili a starali se o spásu. Tyto postoje spolu nepochybně mohou souviset; je například možné, že individualismus vyžaduje posilování hodnot soukromého života, anebo že je význam vztahů k sobě samému spjat s umocněním individuální jedinečnosti. Avšak tyto souvislosti nejsou ani stálé ani nezbytné. Existují společnosti, v nichž se soukromý život těší velké vážnosti, v nichž je pečlivě ochraňován a organizován, v nichž je osou, kolem níž se točí různá chování, a zároveň tím, vzhledem k čemu se tato chování hodnotí - což je zřejmě případ měšťanských tříd v západních zemích v 19. století; ale právě proto je zde individualismus oslaben a vztahy k sobě se nerozvíjejí. A konečně existují společnosti či skupiny, v nichž je vztah k sobě silný a rozvinutý, aniž by se tím nějak nutně musely posilovat i hodnoty individualismu či soukromého života; křesťanské asketické hnutí prvních století vystupuje jako velice silné zdůraznění vztahů k sobě samému, avšak formou, která diskvalifikuje hodnoty soukromého života; jakmile nabyl podoby klášterního mnišství, prosadilo se v něm explicitní odmítání jakéhokoli individualismu, který- byl ještě součástí praxe poustevnické.

Požadavky sexuální přísnosti

Požadavky sexuální přísnosti sotva byly nějakým znakem rostoucího individualismu. Pro jejich kontext je spíše příznačný jev s dlouhým historickým dosahem, který však v této době vrcholil: totiž rozvoj toho, co bychom mohli nazvat „kulturou sebe sama", v níž se posilovaly a zhodnocovaly právě vztahy k sobě. Stručně lze tuto „kultivaci sebe sama" charakterizovat tím, že umění existence - techné tu biu v nejrůz­nějších podobách - vládne princip, podle kterého je třeba „pečovat o sebe sama"; tento princip péče o sebe zakládá její nutnost, řídí její vývoj a organizuje její praxi. To je ale třeba upřesnit; myšlenka, že člověk se má věnovat sobě samému, pečovat o sebe (heautú epimeleisthai], je totiž téma v řecké kultuře velmi staré. Objevilo se velmi záhy v podobě značně rozšířeného imperativu. Kýros, jehož ideální portrét vytvořil Xenofón, nemá za to, že po všech jeho ví­tězných taženích je završena i jeho existence; zbývá mu ještě to nejvzácnější, totiž zabývat se sebou samým: „Nemohu bohům vyčítat ani v nejmenším, že by se mi snad nesplnilo něco z toho, co jsem si až dosud přál," říká, když připomíná minulá vítězství; „ale jsou-li velké činy odměňovány tím, že člověk nemůže mít ani chvilku volnou pro sebe, ani se nemůže pobavit s přáteli, pěkně bych se poděkoval za takové štěstí." Jistý lakedaimonský aforismus, který uvádí Plútarchos, tvrdil, že důvod, proč péče o půdu byla svěřena hélótům, je ten, že občané Sparty se chtěli „zabývat sebou samými", čímž se mínila tělesná a válečnická cvičení. Avšak v dialogu Alkibiadés, ve kterém je podstatným tématem, se tohoto výrazu používá v docela jiném smyslu: Sokrates zde ctižádostivému mladíkovi ukazuje, že je od něj notně domýšlivé, chce-li se ujmout obce, dávat jí rady a soupeřit se spartskými krály či perskými vládci, jestliže se před­tím nenaučil tomu, co je třeba vědět, aby mohl člověk vládnout: především musí pečovat sám o sebe - a to hned, dokud je mladý, protože „v padesáti letech by již bylo pozdě". A v Obraně vystupuje Sokrates před svými soudci jako učitel péče o sebe: bůh jej povolal k tomu, aby lidem připomínal, že mají pečovat o sebe, nikoli o své bohatství, nikoli o čest, ale o sebe samé a o duši.

Umění existence

Právě toto téma péče o sebe, které posvětil Sokrates, převzala pozdější filosofie a nakonec je učinila středem onoho „umění existence", jímž chce být. Je to téma, které postupně přesáhlo svůj původní rámec, oddělilo se od svých původních filosofických významů a během doby nabylo rozměrů i podob skutečné „kultivace sebe sama". Tím má být řečeno, že princip péče o sebe získal značně obecný dosah: zásada, že je třeba pečovat o sebe, však v každém případě představuje imperativ, který putuje v mnohých odlišných naukách; nabyl podoby postoje, způsobu chování a projevil se ve způsobech života; rozvinul se do určitých procedur, praxí a předpisů, o kterých se přemýšlelo, které byly rozvíjeny, zdokonalovány a vyučovány; z tohoto imperativu se ustavila určitá so­ciální praxe, která vedla k vytvoření určitých vztahů mezi jednotlivci, k vytvoření směn a komunikací a často dokonce i institucí; a konečně vedla k vytvoření určitého způsobu poznání a souboru vědění. V tomto pozvolném rozvíjení umění života pod znakem péče o sebe lze první dvě staletí císařské doby pokládat za vrchol křivky: je to jakoby zlatý věk v kultivaci sebe sama, jakkoli se tento jev samozřejmě týká pouze nepočetných sociálních skupin, které nesly kulturu a pro něž techné tu biu mohla mít smysl a realitu.

U platoniků: Albinus žádá, aby studium filosofie za­čínalo četbou dialogu Alkibiadés, aby se člověk „ob­rátil a přiklonil k sobě samému". Na konci traktátu O Sokratově bohu mluví Apuleius o tom, jak jej udivuje nezájem jeho současníků o sebe samé: „Lidé by si přáli vést co možná nejlepší život, všichni vědí, že není jiného orgánu života než duše..., a přesto se nestarají o její vzdělávání (animum smím non colunt}. Vždyť kdokoli, kdo usiluje o bystrý zrak, musí pečovat o své oči, a kdo chce být rychlý v běhu, musí se sta­rat o své nohy, které běhu slouží... Totéž přece platí o všech částech těla, o něž musí každý pečovat podle svých zájmů".

Pokračování