Filozofie: Cesty k přijetí křesťanství

Když člověk studuje filozofické nauky a náboženské nauky, najednou si začne klást naléhavé otázky, které ho znervózní: vyčerpal už nás svět, v kterém žijeme veškeré motivace pro touhu po něčem vyšším anebo k tomu stále směřuje, nenaplněný a nenasycen? Čím je živen po duchovní stránce a čím je duchovno naplňováno? Tenduje člověk spíše zase k reálnu a chce s ním být v souladu v nekonečném zápasu a nebo se uchýlí zpět k mystickému proudu, v němž najde jistotu a blaženost? Myslím, že v tomto světě, plném rozporů a nejistot je tato otázka opět fundamentální.

Od obce k individualismu

V době, kdy starohelénský život šel vstříc svému rozkladu, člověk se obrací sám sobě a tak vznikl individualismus.  Jedinec směřuje ke snaze po prožívání vlastního života a také soudobá filozofie se postavila za jeho přání. Otázka po účelu života, po cestě k ctnosti a blaženosti se stala jejím hlavním cílem. Etika té doby tedy nevidí už nejvyšší cíl v tom, aby člověk dosáhl cnosti v pospolitém životě a ve státě, jak tomu bylo u Platóna a Aristotela, ale směřuje k všeobecně lidským ideálům

Od stoicismu a epikureismu ke skepticismu

A tak vznikly četné a sobě si odporující filozofické soustavy, které vzbuzovaly pochybnost o tom, kde vlastně leží pravda, ale tím  zároveň i samy sobě dokázaly, že nejsou schopné poskytnout člověku to, co ve filozofii hledá:  pravdu, týkající se vyšších otázek, bezpečnou oporu pro život, uspokojivé přesvědčení o mravním určení člověka a blaženosti. A to dalo popud vzniku stoicismu a epikureismu. Jejich nutným důsledkem byl skepticismus, který podryl úplně základy veškerého duchovního života té doby.

Cesta k přijetí křesťanství je touha po něčem vyšším

Nespokojenost člověka přechází v zoufalství, které se zmocňuje celého světa. Přítomnost nemohla poskytnout člověku uspokojení. Dostavuje se pochybnost nad vším, co bylo kdysi starému světu tak pravdivé a svaté. Touha po něčem vyšším, než je viditelný svět, potřeba, dosáhnout nějaké absolutní jistoty, dochází ke své platnosti. A to je ta nálada, která přichází na sklonku éry starověku a která tak usnadnila cestu k přijetí křesťanství. Člověk se odvrátil  od reálného světa, protože nebyl schopen setrvat ve staré náboženské víře a současně naplněn nedůvěrou vůči naukám filosofů, tak si odporujícím, snaží se nyní člověk pozvednout nad konečný svět, a chce poznat pravdu, povznesenou nad všechnu pochybnost. Osvobodit se od pout konečnosti povznesením se k Absolutnu, osvobodit se od veškeré nejistoty přímým spojeními s Absolutnem stává se ideálem doby.

Nové filozofie -  transcendentní a mysticko-teosofické

A nyní vznikly nové filosofické soustavy. Vesměs jsou zaměřeny směrem transcendentním a mysticko-teosofickým. To, co hledají, není už viditelné reálno, ale božský svět, nadpozemské říše. To už není cesta logického myšlení, ale přímého nazírání, extase, vytržení v mysteriích božského světa To, že můžeme již v tomto životě dospět k přímému vnímání a nazírání božského světa, bylo již řečeno starým učením u Řeků, jimž se zjevovali často jejich bohové za heroického věku. A totéž bylo dále starým egyptským učením a vůbec celého Východu, jejichž kněží a proroci se ode dávna chlubili podobným obcováním s božstvem. Samozřejmě, že takové tendence obsahovalo i učení o mysteriích, které bylo učením všech kulturních národů světa. Ale jen v době helénistické mohl proniknout živý proud filozofie, který učinila styk s vyššími světy svým cílem. A snaha k dosažení takových  styků s nadpozemským světem, odkazuje pak vždycky ke zvláštnímu stavu duše, která se odvrací od vnějšího světa a noří se do tajemné hloubky své vlastní bytosti a dospívá k blaženému spočinutí v Bohu, v kterém má možnost přímého nazírání.

Pokračování

Literatura:

Dějiny filozofie

Dějiny náboženství