Povídka : Tarantule

Až s odstupem času člověk dokáže zvažovat některé trapné záležitosti racionálně. Ale raději začnu od chvíle, kdy mi zavolala moje přítelkyně Taťána, s kterou se znám již od střední školy. Měla přezdívku Tarantule. Pravda je, že jsme si dost zařádily v mládí a pak jsme se už jen scházely nad sklenkou dobrého vína v kavárnách a povídaly si o módě, dietách a kosmetice a o našich i cizích mužích. Dokázaly jsme spolu vykládat hodiny, aniž jsme se nudily! Asi v listopadu mi Tarantule volala, že se mnou musí něco probrat.   Povídka je psána v ich-formě, jména jsou fiktivní, příběh je ze skutečnosti.

Zavolala mi přítelkyně z mládí. Říkali jsme ji Tarantule.

"Miláčku," zašveholila jsem na Jiřího, který se zaujetím sledoval fotbalový zápas. Zvedl ke mně unaveně oči, protože bylo právě mistrovství světa a on dokázal sledovat všechny zápasy nepřetržitě hodiny.

"Ano?" zeptal se mne a natáhl se po cigaretě.

"Musím jít na chvíli za Tarantulí. Něco naléhavě potřebuje. Měla tak divný hlas..." snažila jsem se v něm vzbudit soucit.

"A přijdeš ještě dnes?" zeptal s ironií v hlase, "abych nezamykal."

"Neboj, za chvíli jsem tady."

"Nemohla bys mi vyndat z lednice kabanátky? Mám hlad."

Usmála jsem se. Vždycky to bylo něco za něco. A tak jsem naskládala karbanátky na talíř, ozdobila zeleninou a nakrájela na tenko chleba, protože Jiří je gurmán a miluje moji kuchyň.

"Prostě nádhera," řekl a lačně se pustil do jídla.

Políbila jsem ho na čelo a v zrcátku jsem si zkontrolovala líčení.  Ale to už měl oči upřené na obrazovku a přestal mne vnímat.

Už na mne čekala v naší kavárně

Tarantule už na mne čekala v naší kavárně a pojídala ohromný zákusek. To dělala vždycky, když měla problémy s láskou.  Ale teď? Má přeci Oldřicha, do kterého je zamilovaná, jak tvrdí. Rozhodně, jak to tak odhaduji, se necpe zákuskem kvůli němu.

"Ahoj," usedám ke stolku a ona mi jen pokývne hlavou, protože má plnou pusu šlehačky.

Pak si elegantně otřela ústa a zapila moučník kávou.

"Co se stalo?" zeptala jsem se.

"To nejhorší. Zamilovala jsem se do jiného muže," řekla nešťastně.

"A jak se ti to mohlo stát?"

Odmlčela se. Snad hledala vhodná slova.

"Víš, Olda pořád koukal na fotbal, a tak jsem si sedla k počítači. Chvíli jsem brousila po internetu a pak si zašla na seznamku. A představ si, tam byl tak romantický inzerát, že jsem na něj odpověděla."

"A dál?"

"Píšeme si e-maily. Podívej se..." Hrábla do kabelky a vyndala svazek papírů. Položila svazek na stůl a já jsem listovala.

"....a tak se právě stmívá a já v duchu s tebou ležím a hladím tě. Musíš to cítit.  Musíš to vnímat. Bože, nikdy jsem nevěřil na vášeň...."

"....právě vstávám a hned jdu k počítači, abych zjistil, jestli jsi mi psala. Každé tvé slovo je jako elixír. Jsi tak vzrušující. Pošli mi fotku, prosím tě..."

"No, to je síla," říkám, "a poslala jsi mu fotku?"

"Ne, to víš že ne. Ale současně se nedovedu od toho odtrhnout. Pořád čekám na jeho e-maily."

"A nemáš strach, že najde Olda?"

Pohrdlivě se zasmála.

"Ten se od televize nehne. Stačí mu jen uvařit a je spokojený. Jako náš pes."

"No, až skončí to mistrovství..," dělám si naděje.

"Tak bude další. V hokeji."

"Jo, vidíš, to je pravda."

"A tak jsem si řekla. Když ty se mne nevšímáš, tak já se taky budu něčím bavit."

"A tak se ti vymklo z ruky," dodala jsem.

"Jsem závislá na jeho e-mailech," řekla smutně.

Nedokázala jsem odpovědět. Pravda je, že bych do takového dobrodružství nešla.

"A co mám dělat? Mám se přiznat, že jsem vdaná a nejsem tím, čím si myslí, že jsem?"

"Sni si, ono to nějak dopadne."

Olda si byl jistý Tarantulí anebo slepý?

Z jedné strany jsem ji to přála. Olda si byl asi tak jistý, že neměl ani snahu kontrolovat, kde se Tarantule pohybuje a nebo s kým se stýká.

"A mažeš ty e-maily?"

"Jasně, že jo."

"Opravdu anebo si je schováváš?" usmála jsem se. Plaše se na mne podívala.

Přišla jsem domů asi za dvě hodiny. Jiří seděl v pracovně u počítače a s někým telefonoval. Uvařila jsem si čaj a šla jsem si sednout k televizi.

"Už jsi doma?" zeptal se mne a políbil mne do vlasů.

"Jak vidíš," usmála jsem se jeho nelogické otázce.

Napil se z mého hrnku a pak pustil televizi.

"Podíváme se na film?" zeptal se.

"Ne, půjdeme spát," rozhodla jsem a zvedla jsem se. Pokoušel se vyzvědět, o čem jsme Tarantulí mluvily, ale já jsem mlčela. Beztak mi tu otázku položil proto, abych měla dojem, že projevuje zájem. Ale nezkazila jsem tu noc uštěpačnými řečmi.

A přišlo léto. Rozhodovali jsme se,  kam na dovolenou ..

Tarantule se mi delší dobu neozvala a já jsem se věnovala práci. Mistrovství skončilo a Jiří byl zase v normálu. Dokonce sem tam uvařil a uklidil, vyluxoval, zřejmě, aby mi vynahradil ty chvíle tranzu u televize. Dokonce jsme šli i spolu do kina.

"Tak mne napadlo, že bychom si mohli vyrazit na dovolenou," prohlásil a hodil na stůl časopisy s nabídkami zájezdů.

"A kam?" zeptala jsem se.

"Co bys tak říkala Thajsku?"

Pravda byla, že se mi nikam nechtělo, ale obávala jsem se odporovat.

"Anebo co bys řekla romantické dovolené v horách?"

"Vyber něco a já se přizpůsobím. Zatím udělám večeři."

"Podívám se na Internet, co tam nabízí," řekl. A zatímco brousil po Internetu, tak já jsem vařila. Konečně, řekla jsem si, konečně je u nás chvíli klid od televize.

"Tak pojď ke stolu," zavolala jsem na něho a on hned vstal a sedl si ke stolu.

"Vynikající salát," usmál se, "a co ta tvoje kamarádka? Už jste dlouho nikde nebyly."

"Myslíš Tarantuli? Nějak se odmlčela."

"Vlastně jsem ji nikdy neviděl."

"To nevadí. Asi bys ses s námi nudil."

"Je vdaná?"

"Je."

"Tak bychom mohli jet s nimi na dovolenou."

"Ne. To by mne nebavilo."

"Máš pravdu. Myslel jsem kvůli tobě."

"Já si ráda povídám s tebou o samotě, víš?" zašeptala jsem mu do ucha a on se na mne usmál. Pravda je, že mi bylo divné, že Tarantule nezavolá a tak jsem ji zavolala já.

"Ahoj, co je s tebou? Tak dlouho jsi nevolala."

"Jsem zoufalá, najednou přestal psát."

"Třeba má nějakou práci."

"Nebo se mu něco stalo. Vždyť já ani nevím, kde bydlí a jak se jmenuje. Třeba bych ho vyhledala."

"A co myslíš, že by se změnilo? Možná, že bys ses dozvěděla něco nepříjemného a tvé sny by skončily."

"To máš pravdu."

A tak jsme jeli na Kanárské ostrovy

Jiří nakonec vybral Kanáry a tak jsme tam odjeli. Opravdu jsme strávili nádherný čas a zdálo se mi, že se naše vztahy vrátily do začátků. Za deset dní jsme se vrátili osvěžení a šťastní. Nikdy jsem nic takového ani nečekala. Na Tarantuli jsem úplně zapomněla. Však ona si ze svou historikou poradí, pomyslela jsem si, když se mi znovu ozvala v paměti. A tak jsem ji zavolala.

"Napsal mi," řekla, "že mi nemůže dát to, co bych od něho očekávala. atd. atd. ty kecy, víš. Sprosťák. Víš, když jste byli na dovolené. Ani jsem si nemohla nikomu postěžovat," řekla v pláči.

"A ty jsi se s ním nesetkala?"

"To víš, že ne. Jak to začalo, tak to i skončilo."

"Ale más Oldu. Musíš to překonat., To se v životě prostě stane.Na tom není nic zvláštního."

"Máš pravdu. Byl to jen sen."

Skončila jsem hovor a otočila jsem se. Jiří stál ve dveřích.

"Stalo se něco?"

"Ale Tarantule. To nic."

"A co ji trápí?"

Sedla jsem si a vyprávěla mu celý příběh. Celou dobu mlčel a soustředěně poslouchal. Ani jednou mne nepřerušil.

"Myslíš si, že když si lidé jen tak píší své fantazie, dva neznámí lidé, že je to nevěra?" zeptal se.

"Těžko říci. Já si myslím, že je to jejich rozhodnutí se s někým anonymně seznámit a pak spolu prožívat nějaký virtuální vztah."

"Zkoušela jsi to někdy?" zeptal se mne.

"Ne, proč?"

"Jen tak," řekl a zapnul televizi. Neměla jsem odvahu se zeptat, jestli to někdy zkoušel on. Ale ta myšlenka mne začala trápit. Jeho nálady jsou tak proměnlivé. Co vlastně o něm vím? O jeho snech, o jeho nitru? Nemohu ho přeci podezírat, že mu je internetová seznamka tabu. A tyhle myšlenky jsou jako jed. Jed, kterým mne uštkla Tarantule. Časově jsem si srovnávala všechny události. Mohl to být Jiří, ten, který ji psal vášnivé e-maily? Je pravda, že ráno i večer sleduje zprávy na Internetu a já jsem nikdy za ním nechodila, abych ho u počítače kontrolovala. A na schránce má heslo. A pokud to byl on, pak všechny e-maily smazal. A jeden ji musel, pokud to byl on, napsat během našeho pobytu v hotelu na Kanárských ostrovech.

Tarantule zanechala ve mně jed pochybnosti

Nikdy se nedozvím pravdu. Ale nejistota se rozlézá v mém nitru a já přemýšlím, jestli mám o tom vůbec přemýšlet. Nedá mi to. A nemám odvahu se Jiřího zeptat přímo. K narozeninám mi koupil zlatý náramek a pozval mne na večeři. Seděli jsme spolu při intimním světle a hrála hudba. Viděla jsem na něm, že mi chce něco říci, ale já jsem se snažila odvést jeho myšlenky. Myslím si, že jed se jednou vstřebá a já budu zase šťastná a spokojená. Pokud mne postupně nezahubí. Ale to já nedovolím, protože ho miluji, a tak i odpouštím. To je ten nejlepší protijed. Snad, možná.

© Maura, 01/2011