Vzdělávání: Mají lidé být vzdělávání úplně nebo částečně?

Pan kolega Furst mne velmi inspiroval k tomuto článku a bude ještě o jiných věcech, než o špuntech v uších. Bude o jedné škole, kde si rodiče nepřejí, aby děti byli vzděláváni učiteli, kteří jsou členy církve Adventistů sedmého dne a zakomponovávají do výuky náboženské prvky. Buď takové učitele propustí anebo dětem pořídí škola špunty do uší. To druhé by bylo asi lepší.

Ano i ne

Z jedné strany mají rodiče právo bránit děti před náboženskou výukou, nebo omezovat prostředí, v kterém se děti s náboženskými pojmy mohou setkat. Rodiče se obávají, což je závažné zjistění, že věřící učitelé a členové této zmíněné církve mohou v dětech pěstovat nízké sebevědomí, aby museli pak následně vyhledávat Boha. Trochu jsem se tím názorem musela poprat a zvážit ho, rozumem, buď jako absurdní, komický nebo závažný. V době a v prostředí, kde se děti setkávají, bez jakékoliv kontroly rodičů s vlivy, které mne, jako dospělého člověka někdy vyvádějí z míry a přitom nezkoumají, zda v nich nevyvolávají nebezpečně vysoké sebevědomí a touhu po překonání svých vlastních tělesných možností s následkem vážných až smrtelných úrazů, nebo touhu po násilí, mi připadá jejich námitka trochu podivná. Z druhé strany, ovšem, dětem má být poskytováno úplné vzdělání a do toho bych zahrnula i znalosti z oboru křesťanství, judaismu i islámu, protože ať chcete nebo ne, tyto vlivy tu existují, jsou součástí kultury, jejich starobylost nás obklopuje v podobě památek a písemností. I nekopromisní ateisté nemohou popřít, že se s takovými vlivy setkáváme kdykoliv a kdekoliv. Můj osobní postoj je o tom, že děti se nemají tlačit ani do ateismu, ani do náboženství, ale mají se vzdělávat, a pořádně se vzdělávat, protože se v předmětech, které se učí ve škole, setkávají se svatými v hodinách dějepisu, s Ježíšovým příběhem v literatuře i na obrazech starých i novějších mistrů, v hudbě i literatuře a já si myslím, že v málokom se dá vypěstovat závislost na náboženství umělým snižováním sebevědomí. Já si myslím, že tak lze hovořit o jakémkoliv jiném vlivu, který nemá s náboženstvím nic společného. Třeba vypěstovaná závislost na značkových výrobcích, bez kterých se dítě cítí poníženo a spolužáci se mu vysmívají, vypěstovaná závislost na počítačových hrách, která může přejít v gamblerství či na sexu apod.

Může být dítě ohroženo na sebevědomí věřícím učitelem?

Mí učitelé byli ateisté, marxisté, křesťané i Židé. Setkávala jsem se s nimi po celou dobu, co jsem dosud prožila ve školních škamnách. Když to spočítám, tak jsem prožila ve vzdělávacím procesu 25 let svého života. Ale ani v dobách normalizace jsem se necítila omezována získávat poznatky, po kterých jsem toužila, i když mi je škola neposkytovala třeba i z ideologických důvodů.

... Vědecký ateismus

V sedmdesátých letech existovala výuka Vědeckého ateismu, který jsem nechápala, protože jsem nechápala ani teismus. Pamatuji si matně, že předmětem té výuky byly problematické dějiny křesťanství. Ale to ve mně nevyvolávalo představu zavrhnout kulturní prostředí, v kterém jsem vyrůstala a spíš ve mne to vyvolávalo zvědavost, čím vlastně náboženství bylo a je. A přesto, že jsem později dějiny náboženství, tedy religionistiku, i srovnávací teologii studovala, nějak to neohrozilo moje přesvědčení, které mám dodnes, že znalostí věci se člověk nemusí stát závislým na náboženství a to ani v krajních momentech v životě.

... fanatikem se člověk stane z jakékoliv příčiny

Samozřejmě, že v citlivém věku se může stát ledacos a člověk, který nemá zdravou soudnost, může upadnout do fanatismu, který mu nahrazuje kulturní prázdnotu vyvolanou všeobecnou kulturní krizí, kterou tento svět, podle mého názoru, trpí. Ale tuto krizi mohou pociťovat i Židé, muslimové, kdokoliv. Spíš bych tvrdila s čístým svědomím, že se ve světě kolem nás orientovat musíme a i lidé, kteří nevěří v Boha a mají na to právo, nemohou svou nevíru projevovat odmítáním duchovního prostředí, v kterém žijí a vyrůstají. A tak na svou otázku si odpovím: dítě může být ohroženo na sebevědomí nedostatečným vzděláním, nemožností prohlubovat svůj přírozený zájem o svět, v kterém žije a má plné právo, a to podtrhuji, klást otázky a má také právo, aby mu bylo na ně odpovězeno podle pravdy. A nikdo mu nedokáže říci, ani věřící, ani nevěřící, zda Bůh existuje jako objektivní skutečnost. To nedokážu ani říci já a myslím si, že jsem během života prostudovala pěknou řádku knih. Ale jako subjektivní skutečnost, při určité schopnosti a vůli ho přijmout do svého životního programu, rozhodně existuje.

S náboženstvím nás spojuje naše civilizace a kultura

Jistě, že v dnešní době si nemusíme vytvářet náboženské důvody k dodržování správných návyků, mezi které patří tělesná a duševní hygiena. Spíš nás k tomu vedou hygienické důvody a musíme si přiznat, že nejsou v naší kultuře nějak příliš zavedeny. Je na každém, zda si lidé umývají po použítí toalety ruce, zda si je umývají před jídlem a po jídle, zda se pravidelně sprchují a omezují nepříjemný pach prostředky k tomu určenými. Jistě, že lidé mají volit oděv, který neomezuje správné fungování těla, který funguje k zakrývání těla před nepříznivými vlivy počasí a podnebí a to, že volí módní prvky a doplňky, je věc jeho vkusu. Lidé byli parádiví odjakživa. A někteří volí v některých doplňcích náboženské motivy, kterými dávají najevo příslušnost k víře nebo také k etniku, z kterého pocházejí. Ale jisté je, že lidé minulosti měli jeden systém, který vycházel se sjednocující víry, že nařízení, které z tohoto systému vycházela z Boží vůle, nikoliv z vůle lidí a co se osvědčilo, to zůstalo jako projev civilizační úrovně a kulturního projevu. Náboženství jako systém, který donucuje své stoupence se chovat určitým způsobem, je možné odmítnout jako součást svého myšlení a vnímání věcí tohoto světa. Ale civilizaci, která v sobě zahrnuje kulturní dědictví odrážející se v nejrůznějších oblastech umění, myšlení, filozofie, etice, a jež vyrostla z určitých podmínek vývoje, asi nelze popřít. A to ani krajními prostředky. Lze ji zničit, ale ne změnit, lze ji odmítat, ale nic to nepomůže.

A tak na závěr mého povídání bych svou myšlenku shrnula: je na rodičích, aby dětem řádně vysvětlili, z jakého kulturního prostředí pocházejí, co je dobré a vhodné a jak se chránit proti nepříznivým vlivům vymožeností  stávajího kulturního prostředí, které s sebou nese i nebezpečné a ohrožující vlivy, kterým může být i náboženství, obsahující v sobě požadavky, které jsou pro člověka nepřijatelné. A velmi bych apelovala na to, aby to zdravé sebevědomí v dětech přednostně pěstovala rodina. Jen tak dítě pak může bezpečně rozeznat a současně se i bránit proti těm, kteří by ho mohli proti jeho vůli jakkoliv ovlivňovat a nebezpečně ohrožovat jeho psychickou i duchovní rovnováhu a nebo zničit v něm přirozený a neomezovaný pocit štěstí, které dítě prožívá a nebo prožívat má ve svém věku. Tedy, dát možnost jeho duši, aby prožívalo blaženost. A ta je velmi vzácná ...