Potřebujeme církev? Hledejme také užitečné služby

Naši předkové, hodně dávní předkové věděli, na co potřebují církev. Měli jiné myšlení, než ho máme my? Myslím, že ne, my máme jen jiné možnosti se vypořádávat s duchovním potencionálem, který v nás žije. Jistě, a to nikdo nemůže zapřít, že církve ne vždy sloužily, jak si věřící představovali anebo jak doufali. Ale církve se nemohou přizpůsobovat lidem, neboť zastávají úřad, který je v oblasti sakrální. Jen papež stojí mezi sakrálním a profánním světem, v němž pobývají lidé ve valné většině. Znám mnoho věřících, kteří celý život oddali víře a praktikují ji, znám také mnoho ateistů, vzdělaných ateistů, kteří se přidržují moderních filozofií a moderního směru myšlení, které není zdánlivě spjato s náboženstvím ... tento článek je jen volnou úvahou nad stavem duše.

Jak jsme na tom duchovně

Již jednou jsem vyznala, že jsem spíše v postavení Nikodéma. Za prvé jsem nebyla v křesťanském prostředí vychována, a tak ani mezi křesťany přivedena, což je velmi důležitá podmínka, aby člověk víru sdílel. Pochopila jsem, že člověk nemůže být na takové cestě sám. Studovala jsem poctivě vědy, které se zabývají myšlením, tedy filozofiemi, náboženstvím, tedy religionistiku a srovnávací teologii. Studovala jsem všechno možné a některé myšlenky jsem přijala jako své postoje, protože si uvědomuji, že nejsem tak zcela v profánním světě a pro to, abych plně vešla do světa sakrálního, nemám dostatečnou oporu. Můj přístup k tomuto problému není prostý a citový, ale spíše intelektuální. To mi však nebrání, abych se nezaobírala Ježíšovým učením, v kterém vidím jakousi naději pro svět a skrze něhož stále více a jasněji poznávám cenu univerzální lásky, která je prostředkem k soucítění a milosrdenství. A nikdo nemůže říci, že by se nikdy nezeptal, hledě do mraků, proč já, kde je má naděje a kde najít víru. Protože si myslím, že lidé musí získat víru v sebe a pochopit, jak jsou silnými nebo slabými a budovat "svůj chrám". A v tomto ohledu chápu, když Ježíš stál před chrámem a říkal, že ho zboří a v třech dnech postaví znovu (a tím proti sobě poštval hodně farizejů), že to je nyní pro lidi důležité, aby to pochopili. I když si nemyslím, že by mělo dojít ke zničení světa, lidí a života, ale myslím, že bude docházet k obnově lidského vnitřního potenciálu.

Stav mysli, něco vyššího v nás

Myslím, že stav mé mysli je podobný stavu mysli mnohých lidí, kteří balancují mezi profánním a sakrálním světem, protože mají jakési nejasné tušení souvislostí. Nemyslím, že by se církevní postoj, jak ho známe nyní, a co se tak kritizuje ze všech možných úhlů pohledu, změní. Církev je postavena na skále pozemského světa a nese s pozemským světem všechny jeho osudy i myšlenky a přitom ve svých zdech skrývá mnoho lidí, kteří se zabývají činnostmi, které vycházejí ze světa sakrálního, z víry, lásky a naděje. Málo lidí ví, jaké osobnosti jsou světu skryté a neznají jejich jména. A ani činy. Ať ty pozitivní nebo negativní. Nemohou tvořit svá díla v našem, občanském životě, ale v tichu a obětování toho, co my považujeme za normální způsob života. Hiearchie je uspořádána podle věrouky. A tak se to opakuje po dlouhá staletí, aby z jedné strany se dotýkala našeho světa a z druhé strany stále "lámala svůj chléb". Samozřejmě, že se dopouštěla omylů, zločinů proti svým vlastním lidem, známe to z historie a není třeba o tom dlouze diskutovat. Církev kromě nemovitého a movitého majetku má ještě něco, co náš svět postrádá, a to jsou lidé, velmi vzdělaní, kteří spolutvoří duchovní i intelektuální bohatství našeho světa. Je jasné, že lidé nechtějí být náboženstvím ovlivňováni, protože většina, a k nim patřím i já, nechápe plně, jak to příjímat a jak s tím žít ve světě tak úžasně rozporuplném a lidem nestačí, aby ho chápali černobíle. K tomu, aby něčemu věřili, potřebují ověřené důkazy a ne jen víru, že tomu tak je, jak se tvrdí. Ale myslím si, popravdě si to myslím, že jsme také obdařeni, kromě rozumu a vírou v rozum ještě duchovnem, přesahujícícm fyzickou podstatu našeho bytí,  které není velmi dlouhou dobu syceno a naše myšlenky vytváří další a další světy, paralerní světy, v nichž se odráží jako v zrcadle.

Svět moci, síla zmocňování se a svět svobody a lásky

Pouštím se často do psaní o Ježíši a vidím, že to pár lidí zajímá. Neumím o něm psát tak, jak to činí lidé, kteří umí myslet nábožensky. I přesto, že moje duchovno je omezeno příliš silným racionalismem, takže nepouští tak snadno víru ven, ale zůstává uvnitř, nebrání mi to, abych nezabloudila do dávných dob prvopočátků a nezeptala se - co je to Boží království? Co pro mne znamená a co znamená pro tento svět? A přitom plně chápu, že není jiný, než býval, že se v něm odehrává stále ten stejný zápas moci, která je o zmocňování a lásky, která je o záchraně. Nic lepšího nemáme, přátelé. Kdybychom poznali působení moci, která je o zmocňování se, pochopili bychom i cenu svobody, která je skryta v Ježíšově učení a univerzalismu, které prostupuje i učením Pavla z Tarzu a všech dalších a dalších směrů, které jim předcházely a které je následovaly, buď v jejich prospěch anebo jejich neprospěch.  Lidskost tohoto světa spočívá v tom, že tyto dvě síly jsou jeho součástí. Jedna bez druhé být nemůže, ale nesmí přesahovat nad sebou. Není možné ani jednu  a ani druhou sílu považovat za čistou a bezproblematickou, neboť je tvoří lidé. A my víme, co je v člověku. Nemůžeme po nikdom chít, aby byl bez vášně, lásky, touhy a mocného pudu po sebezáchově.

A tak si někdy ráda zajdu do kostela

A tak si ráda někdy zajdu do kostela. Je otevřen pro všechny. Sedí tam lidé, kteří jsou věřící i tací, jako jsem já. Některá slova, která jsou tam řečena, pro mnohé z nás ztrácejí obsah, protože jim plně nerozumíme. Ale cítíme se přijati, protože kněz nakonec řekne - jděte v pokoji. A to slovo - pokoj - je opravdu klíčové. Taky ráda chodím na přednášky, které pojednávají o současných směrech myšlení v ekonomii, ve filozofii, ve všech oblastech lidského života, abych byla -in s dobou. A protože jsem vnitřně trochu umělecky založená (nechci, aby se maminka zlobila, pokud bude číst můj článek, protože to je to, co ji nejvíc na mne odjakživa zlobí, proto říkám trochu), vědomí těch duchovních proudů, které mnou procházejí mi nebrání, abych poslouchala úžasnou hudbu, složenou na duchovní téma anebo se dívala na obrazy, které "mluví", abych nepsala a nepublikovala povídky, které jsou zaměřeny na téma lásky, schopnosti milovat a odpouštět. Jsem moderní žena, řekla bych emancipovaná a miluji vědu, ale také cítím, že potřebuji s někým promluvit o svém nitru, které si klade mnoho otázek. A proto vím, k čemu je církev a autoři, kteří dokáží, nedogmaticky tyto otázky zodpovědět, protože o této rozpolcenosti lidí ví a znají ji  velmi dobře.

Když lidé píší kriticky o církvi, připadá mi to, jako by stáli poprvé před jeruzalémskou branou a čekali, až se otevře. A už předem říkali, aniž vešli, jaké je to protivné město! Já jsem to zažila a nikdy potom na něho nezapomenu. Však se podobá tomu, co člověk v sobě nosí. Taky, na první pohled se může jevit protivý, může mít špatnou pověst, ale když ho požádáte o pomoc, k vašemu údivu vám pomůže a najednou zjistíte, že není takový, jak ho ostatní líčí, i když zrovna "svatý" není a jak se říká, není šprochu, aby na něm nebylo trochu.