Prezident a jeho milosti: Pátá spravedlnost

S velkým znepokojením sleduji kritiku činností prezidenta republiky, mezi které patří privilegium udělování milostí. Udělování milostí se odvozuje od moci je udělovat, od oprávněnosti je udělovat a také od vůle je udělovat. Prezident tak činí na základě Ústavy České republiky, která je základním zákonem našeho státu a součaně je závazkem pro všechny občany a státní orgány konat, jednat a činit tak, aby uchovali státní zřízení, které je Ústavou deklarováno a současně i využivali svých práv a plnili své povinnosti nejen dané Ústavou, ale také hiearchii zákonů. To je tak stručně k tomu, čím je nám Ústava a ústavní pořádek, který zahrnuje Listinu základních práv a svobod a jiné zákony, které jsou do ústavního pořádku zahrnuty ...

Prezidentské milosti z hlediska hmotného práva

Hmotně právní úprava tohoto institutu se nachází v čl. 62 Ústavy České republiky, který mj. říká: „Prezident republiky: odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení.“ Trestní řád pak v §366 a následujících tuto úpravu zpřesňuje a zároveň dává prezidentovi ČR možnost, aby svým rozhodnutím přenesl některé dílčí pravomoci na ministra spravedlnosti (od roku 2003 je nemá, viz poznámka dole). Ten má pravomoc řízení o udělení milosti provést a zamítnout zjevně neopodstatněné žádosti. Zároveň obvykle připojuje k jednotlivým žádostem své stanovisko, ke kterému má prezident republiky možnost přihlédnout při rozhodování, zda milost udělit či nikoli.

Milosti neuděluje občan Klaus, ale prezident ČR. Je to jeho svrchovaná pravomoc, která vychází z jeho funkce. Je to trochu, v podstatě, jak se můžeme domnívat, akt svrchovanosti moci. Prezident republiky samozřejmě neuděluje milosti jako monarcha, ale jako prezident republiky, který je vázán Ústavou, zákony a který v tomto smyslu spolupracuje s určitým kolektivem lidí, který velmi citlivě a na základě všech zjištění objektivních i subjektivních skutečností, milost udělí nebo neudělí a já bych chtěla zdůraznit, že možnost udělení prezidentské milosti je jedinečnou příležitostí  pro lidi zjednat ne výjimku, ne protekci, ne s nimi udělat obchod, ne jednat z vlastních pohnutek, ale na základě celého komplexu úvah, v nichž velkou roli hraje i spravedlnost, pokud došlo k nespravedlivému procesu, nebo se ukáže, že občan by mohl být souzen neprávem, nebo že jeho subjektivní poměry, jako je těžká nemoc, blízká smrt apod. Úkon "milosti" se dává do rukou, tedy Ústavou, představiteli státu, který se rozhoduje na podkladě, znovu opakuji, objektivních a subjektivních skutečností, ale v tomto ohledu ho nesmí nikdo omezovat.

Vlna nevole, která je spojena ještě s tím, že vyšla jistá zpráva, že si jedna občanka milost "koupila", mne pohněvala, protože taková zpráva, ať je pravdivá nebo nepravdivá, to se mi nechce ani hodnotit, zasadila velkou ránu tomuto institutu a označila tuto pravomoc za prvé: zbožím, které si může kdokoliv koupit a za druhé: nevěrohodností lidí, kteří se kolem prezidentských milostí v rámci své profesní činnosti točí a samotné hlavy státu. Mohu mít proti prezidentu jakékoliv námitky, z toho mu polévka nepřestane chutnat, ale nebudu podléhat módě ho kiritizovat, protože je to můj prezident, vykonávající svůj úřad na základě a podmínek Ústavy a ostatních zákonů, které upravují jeho pravomoci, práva a povinnosti,  a ne jen občan Klaus,  ale takto devastujícícm způsobem zasáhnout tento institut je opravdu pro naši společnost fatální a nesmírně škodlivé. A je mi jedno, kdo za tím stojí a proč to vzniklo, to je věc jiná a ať se v tom angažují orgány, které jsou oprávněné tyto věci posuzovat. Ale prezident není ze své funkce odpovědný, kromě případů, které jsou taxativně uvedeny v příslušných předpisech,  rozhoduje z pozice svého úřadu a na základě odhalených skutečností, týkající se omilostněné osoby.

Dělení druhů prezidentských milostí

Jednotlivé milosti lze v podstatě rozdělit do několika skupin, podle chráněného zájmu, který je dle názoru prezidenta na vyšším hierarchickém postavení, než řádný výkon práva a potrestání pachatele (obviněného). Mnohdy se však tyto jednotlivé skupiny prolínají, a proto je nutné na uvedenou typologii nahlížet s mírným odstupem. Zároveň je nezbytné předsunout, že velmi často je udělení milosti v konkrétním případě podmíněno tím, že omilostněný nespáchá v následujících letech (dle závažnosti cca od 2 do 10) úmyslný trestný čin.  První skupinou případů jsou vážně nemocní občané, kteří trestný čin spáchali v méně závažné formě (často například finanční podvody malého rozsahu, návod k trestnému činu apod.) a v období po spáchání trestného činu onemocněli závažnou nevyléčitelnou nemocí, nebo utrpěli nehodu po které byli dáni do invalidního důchodu. Podobně se do takové skupiny omilostněných řadí pachatelé méně závažných trestných činů, kteří jsou jedinými osobami, jež se mohou starat o blízkého člověka v takovém zdravotním stavu, nebo na jejichž příjmech je takováto osoba (často manžel/ka i s nezletilými dětmi) výrazně závislá.  V druhé  skupině osob těžících z možnosti udělení milosti jsou matky pečující o nezletilé děti, často po rozvodu manželství, kde v případě výkonu trestu odnětí svobody jsou tyto často velmi malé děti odděleny od matky a umístěny do dětského domova, což má jednoznačně výrazně negativní vliv na jejich budoucí vývoj a zájem společnosti na řádné a „normální“ výchově dětí zde jednoznačně převyšuje. Další variací na toto téma je skupina cizinců, kteří se na území ČR dopustili trestného činu a byli odsouzeni k trestu vyhoštění z republiky, přičemž zde však mají rodinu založenou s partnerem české národnosti a dobré sociální zázemí. Výkonem trestu by tak trpěl nejen pachatel trestné činnosti, ale i osoby, které s ní neměli nic společného.  Nyní se dostávám ke skupině osob, které byly k trestu vyhoštění odsouzeny dříve v minulosti, v současnosti žijí řádným životem v některém ze sousedních států, jsou jeho občany a nyní žádají o prominutí tohoto trestu, aby jim byla umožněna turistická návštěva ČR, cesta za známými nebo pouze snazší přístup do dalších států skrze Českou republiku. V případech, kde titulem pro udělení milosti byla ochrana rodiny a integrity jedince, nebylo třeba toto příliš zpochybňovat (pokud bychom upustili od hodnocení zda je existence tohoto mimořádného prostředku správná a vyšli pouze z holého faktu, že se v právním řádu ČR vyskytuje), ale pro posledně zmíněném případě to už tak jednoznačné není.  Jiným zvláštním případem jsou milosti udělované osobám, kterým byl trest vyhoštění udělen na základě nálezem Ústavního soudu ČR v roce 1998 zrušeného ustanovení §14 odst. 1 písm. f zákona č. 123/1992 Sb. o pobytu cizinců na území ČSFR.
Chápu, že i pan prezident není ušetřen domácí i zahraniční kritiky, že jeho činnost je rozsáhlá a současně i někdy trnem v oku lidí. Dohadovat se můžeme o jeho koncepcích, myšlenkách i směrech v ekonomii, ale rozhodně bych se přimlouvala, abychom se takto nezbavovali Páté pravedlnosti jejím dehonestováním, pokusem znevážit její váhy v rukou prezidenta republiky, ať jím je kdokoliv, protože je v mnoha případech poslední nadějí mnoha lidí, kteří se dostali do velmi tíživé situace v mimořádných životních událostech. Myslím, že pan prezident, a já jsem ho poznala jako pedanta, by nikdy nepustil z kanceláře něco, o čem není, jako člověk přesvědčen, že je to tak má být. Pan prezident neamnestuje lidi, kteří z objektivních i subjektivních skutečností si milost nezaslouží. Nechme jeho vykonávat jeho úřad - ať to vezmeme z které strany, je to mimořádná osobnost, i když s ním nemusíme ve všem souhlasit.

Poznámka na závěr

Nemám zapotřebí komukoliv pochlebovat a moje hodnocení je zcela moje přesvědčení. Ani druzí s tím nemusí souhlasit. A pokud se mi něco nelíbí, tak to úpřimně zanalyzuji, ale to je tak všechno, co k tomu mohu říci a co pro některé věci udělat. Můj hlas do nebe nedojde ...

Poznámka pro úplnost

Prezident republiky p. Václav Klaus vydal dne 4. 8. 2003 rozhodnutí o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti, jenž bylo publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 254, v důsledku kterého ministr spravedlnosti ve vztahu k žádostem o milost podaným od data 7. 3. 2003 již tuto pravomoc nemá. S ohledem na tuto skutečnost je proto třeba, aby se žadatelé o milost obraceli přímo na Kancelář prezidenta republiky.  V současné době se na Ministerstvu spravedlnosti ČR zajišťují pouze realizace publikací udělených milostí panem prezidentem.