Lidé a lidičky: V maličkostech prohlédneš pravdu

Následující příběh je sice psán s nadsázkou, ale je ze života. Nejen ze života jedné rodiny, ale také jednoho domu a jeho starších nájemníků, který se právě převádí do vlastnictví. Je trochu radou pro ty, kteří si nejsou jisti, že rozhodnou o svých věcech správně, aby se poradili s kompetentní osobou, které mohou důvěřovat a nebyli zneužiti podvodníky. Ale je neděle, tak si jen čtěte - je to také trochu o starších rodičích a jejich již trochu šedivějících dětech ..

Byl jeden dům, který stál v zahradě…

A Magistrát města rozhodl, že se bude privatizovat. Obyvatelé domu byli sice rádi, ale protože to byli starší lidé, tak měli starost, kde najednou seženou tolik peněz a potřebovali k tomu čas, aby si pohovořili se svými dětmi, kdo si bude moci vzít na sebe úvěr. Samozřejmě, že byli rozrušeni, protože takovou velkou věc za celý život nedělali a měli pocit, že rozhodují o střeše nad hlavou. Svým způsobem - ano. A kdo to zařídí? Kdo to všechno udělá? Někdo, komu důvěřujeme, kdo na to má školy, že ano? Jak jsem říkala, obyvatelé domu byli starší lidé, dali na to, že se mezi sebou znají a protože se každý den potkávají, tak si přeci nebudou dělat zle. A tak oslovili pana inženýra, který se k nim vždycky tak pěkně choval! Znají ho od mlada! Nikdy neudělal nic špatného, má firmu a třeba nám i za ty dotace pěkně opraví dům. A třeba paní sousedka, co bydlí odnaproti, je ředitelkou jazykové školy, je chytrá a jistě spolu s panem inženýrem to dají dohromady a my budeme mít alespoň zase klid. Když už to musí být!

Teda, maminko, co jste to provedli…

Po tom, co se obyvatelé domu tak pěkně s panem inženýrem domluvili, zrovna v neděli, přijel na návštěvu k rodičům, kteří v tom domě bydlí, doktor Hrabálek, advokát a člen tarokového spolku. Po domácí slepičí polévce s ručně dělanými nudlemi a před podáváním slepice na paprice s úžasnými noky, vyprávěla stará paní Hrabálková synovi, jak to pěkně s panem inženýrem zařídili, že se nemusí teď nikdo o nic starat, že on všechno namaluje, spočítá ceny, zařídí družstvo, převede dům, rozdělí byty a bude to v pořádku. A advokát, ošlehaný všemi větry a pasáty poslouchá maminku, usrkuje červené víno a jeho oči se rozšiřují. A maminka říká: „Za to všechno by rád od nás dostal přiklepnutou tu půdu, že by ji jako převedl na sebe, zaplatil a pak prodal, aby byly peníze na opravy. Oni nám sice z města něco dají, ale to prý nestačí. Už si to všechno vyměřil, spočítal, to bude víc, než těch jeden a půl miliónů". Advokát zakašlal, nebyl zvyklý odporovat své matce, ono to ani nešlo a zeptal se jen mírně: "Maminko, já jsem si odjakživa myslel, že jste nájemníci a ne vlastníci.“

Tak jsme mu tu půdu přiklepli

Maminka se na něho podívala před brýle: „Jak to myslíš? To víš, že je to, jak se říká nebytový prostor. To patří k domu." Advokát se zase zamyslel, nechtěl si zkazit oběd a rozhodně se nechtěl hádat s maminkou: „Takže vy jste to přiklepli sousedovi, že si jako může vzít a dělat si s ním co uzná za vhodné? Ale víš, že ta půda jakož i celý dům zatím není vaše? Takže o tom nemůžete rozhodovat? To hlasování teda neplatí, maminko." A do toho se vložil otec, který se právě probudil vůní polévky a slepičky na smetaně, kterou má tak rád. Rozespale vešel do kuchyně a zeptal se, co se děje, proč mluví tak nahlas a ať radši pustí rádio. A paní Hrabálková, vida svého manžela, začala popotahovat a přitom se dívala na svého nezdárného syna. "Tak táto, tady náš chytrák prohlásil, že jsme úplně blbí, že neumíme rozeznat, co je nájem a co je vlastnictví a že jsme tu půdu neměli tomu inženýrovi slibovat, protože na to nemáme právo. Tak si představ. A kvůli takovým řečem jsme ho živili na universitě. Nemá respekt k rodičům. Myslí si, že když je doktor, že si může všechno dovolit. Ale pan inženýr ví, co dělá. Kdybys byl co k čemu, tak bys nám s tím pomohl. Kdes byl, když se to rozjíždělo? Proč jsi nepřišel a neporadil, ty chytrej?" Ale tak už na něho řval otec, který neměl v žádném případě už chuť na domácí slepičí polévku, ale málem odepnul řemen. Advokát Hrabálek do sebe rychle vpravil zbytek vína a raději utekl z bytu, aby neurazil své rodiče smíchem, který sotva ovládl. A tatínek se za ním podíval, postrčil si brýle na nose a pronesl jen: „To je přeci lotr. Maminko, nalij mi polévku."

Pavlíku, prosím tě, přijď na schůzi…

Stálo na pohlednici, kterou mu maminka poslala mimo jiné k svátku. Doktor Hrabálek se usmál. Už byl zvyklý chodit kanálem, když prosazoval někde právo, aby mu ještě ti, za nimiž stojí, nevynadali nebo nedej bože mu nějakou nepřišili. Zvedl telefon a vytočil číslo. Chvíli čekal, než ho maminka zvedla a v duchu viděla její zamoučněnou ruku od těsta, neboť byla středa a to se dělaly domácí šunkofleky. Maminka by nikdy ty "fujtablové" nudle z obchodu nevařila. Ale její syn je takový barbar, že to neumí rozeznat. Jemu ty v obchodě úplně stačí. Maminka zvedla telefon: „To je dobře, že voláš, počkej, dělám nudle, mám ruce od mouky. Dostal jsi můj lístek, že jo? Hele, vona Nosková, víš, co bydlí dole, říkala, že máš asi pravdu. Že jsme mu to neměli dávat, že to slyšela od Hamáčka, ten soused odnaproti, co ti jednou spravoval kolo, vzpomínáš?" Maminka se odmlčela a doktoru Hrabálkovi tekly slzy po obličeji. Ale ne žalem, spíš potlačovaným smíchem. "Jo, mami to bylo asi před dvaceti lety." Maminka na to: „Vidíš, jak to utíká a jakoby to bylo včera. Jo, tak, prý Hamáček říkal, že ten pan inženýr je pěkný podvodník a že nás neměl o té půdě dát hlasovat. Já jsem z toho celá špatná. Co si o tom myslíš?" Advokát si otřel slzy papírovým ubrouskem a chvíli se odmlčel: „Já si o tom nemyslím nic. Nejsem zasvěcený do celé události, a pokud jsem k tomu něco řekl, tak jste na mne křičeli, že nemám pravdu. Takže si…“ Na druhé straně sluchátka se ozval hlas otce, jako dej mi ho nebo opravdu odepnu ten pásek a řekl do telefonu: „Hele chlapče, přestaň na nás dělat ramena a koukej přijet, ať se to tu srovná". A doktor Hrabálek se usmívá. Neříká nic. Má své rodiče rád, jejich starobylost a taky jakousi vnitřní nevinnost. Nezlobí se na ně, naopak, nejraději by je objal. "Tatínku, já opravdu nemůžu přijet. Ale pošlu ti jednoho kolegu, který je specialista na tyhle věci a on to už nějak srovná. Promluví s tím inženýrem a podepíšete mu plnou moc na své zastoupení".  Tatínek se zamyslel a pak pravil: "Ono to bude lepší. Třeba bys zase něco zkaňhal. Tak to udělej, jak jsi řekl, budeme čekat."

Řešení ...

Ano, advokát Hrabálek udělal všechno, jak řekl a nasadil do toho svého přítele a řekl mu, že pokud by mu někdo rozbil hubu s nájemníků, že mu zaplatí bolestné a zubaře. Oba si připili a tím to pro něho skončilo. Dal najevo, že nechce o tom už nic slyšet. Nechtěl riskovat, jak pravil doslova a nechal se tak slyšet, že mu otec nařeže, když mu bude odporovat. Jen se dozvěděl, že měl trochu práce s panem inženýrem, který si spletl dobu a že jsou všichni nájemníci nyní vlastníci domu a zřejmě se budou teď dohadovat o sklepech, kdo potřebuje větší a kdo menší. A dodal: „Já ty lidi neodsuzuju, ale ten chlap, když do toho šel, si měl alespoň přečíst ten zákon a řídit se podle toho, co mu na městě řekli. No, naštěstí to dopadlo dobře. Ale můžu to říci, že to bylo nechutné. Doslova nechutné." Hrabálek pokýval hlavou: „Já vím."

A na oplátku překvapení

"A že ti nevadí, že s tebou tak jednají?" smála se jeho přítelkyně, když ji to vyprávěl. Odpověděl ji: „Ne, nevadí, mám je rád, jsou pro mne jistým a bezpečným domovem, jsou láskyplní a maminka strašně dobře vaří. Asi budu hledat ženu, která umí vařit jako maminka." A usmál se na ni. Přelepila mu jeho ústa dlouhým polibkem. A všechno dobře dopadlo. Maminka ho pozvala na oslavu a on nepřijel sám. Pod paží si vedl krásnou mladou paní Hrabálkovou. "Tak se na to táto podívej, on se oženil tajně a bez nás. Ty jsi opravdu lump. Já bych ti jednu…“ A on ji na to odpověděl:" Maminko, já měl strach, že byste mi to nedovolili, víš? Třeba, že jsem na to ještě moc mladej," řekl a políbil ji na tvář, zatímco se tatínek věnoval mladé paní, která rozbalovala kousky od svatebního dortu z hedvábného papíru. Věděl,. že si nenechá ujít, aby uspořádala domácí hostinu. Když spolu osaměli, zeptala se, jestli byl často bit od rodičů. A on se rozesmál na celé kolo. „Ne, nikdy mne neuhodili. Nikdy, to tatínek jen pořád chudák odepínal pásek a maminka se oháněla mokrou utěrkou. Měl jsem šťastné dětství. A proto jsem šťastný chlap."