Sociální politika: Sociální podnikání, péče a reformy

Představuji Vám fenomén, který v současnosti není pevně zasazen do prostředí české sociální ekonomiky a ani v české legislativě nenalezneme pro něj ani v legislativě ČR odpovídající úpravu. Definici podnikání známe všichni: „Podnikání je soustavná samostatná činnost určité osoby za účelem dosažení zisku.“ Obchodní zákoník podnikání definuje jako „soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku“. V této souvislosti   může být sociální podnikání chápáno jako snaha určité osoby či právnického subjektu soustředit se nikoli pouze na finanční aspekty vývoje svých činností,  ale zohledňovat a aktivně se věnovat také společenským cílům, které tyto jednotky mohou plnit. Jde tedy o jistou formu přesahu podnikatelských aktivit do společenské sféry a jejich využití pro veřejné blaho. V přístupech se k sociálnímu podnikání je s ohledem na výše uvedenou nejednotnost v koncepcích spolu s terminologickou neujasněností vlastní sociální ekonomie rovněž možno setkat s více výklady.

Krize sociálního státu a sociální ekonomika

Sociální ekonomika, nebo-li sociální podnikání, jsou v současnosti frekventované pojmy. Objevují se často v souvislosti s tzv. krizí sociálního státu, jak o ní píše Keller. Koncept sociální ekonomiky a sociálního podnikání je v současné době chápán také jako šance na řešení citlivého aktuálního problému růstu poptávky po „zajištění“ především základních lidských potřeb v okamžiku, že si tyto přirozeně vznikající potřeby a s nimi spojené služby nemůže z důvodu pokročilého věku, nemoci či trvalého zdravotního postižení zajistit jedinec sám. Z uvedeného je zřejmé, že se následně utváří rostoucí poptávka po službách zajišťujících základní lidské potřeby. A to v situaci, kdy rodina selhává a státní zajištění těchto služeb je omezené. Určité řešení vidí zdroj Sociální ekonomika a NNO v ČR (2005) v následujícím: „Odpovědí na krizi sociálního státu, resp. jedním z nástrojů řešení může být zapojování nestátních subjektů do procesu poskytování veřejných služeb.“ Budeme-li hovořit konkrétně o nestátních organizacích, potom lze tvrdit, že jejich základní výhodou je to, že při své činnosti vycházejí z podstaty svého soukromého statusu, který generuje v současnosti velmi žádané vlastnosti, jako jsou:

flexibilita,

•   kreativita,

rychlost reakce,

•   ochota podstoupit a nést riziko.

Výhody a rizika

Uvedená charakteristika současného problému krize sociálního státu vystihuje i podstatu výhod a nedostatků dnes pozorovatelného trendu v zapojování nestátních subjektů do procesu poskytování veřejných služeb. K nedostatkům, lze přičíst obavu občanů ze soukromých poskytovatelů sociálních služeb ohledně kvality a rozsahu jimi poskytovaných služeb. V podstatě jde o služby,  které  tvoří hlavní existencionální jádro jeho potřeb. Tento důvod bývá často uváděn a činí ze sociálních služeb téma velmi citlivé na subjektivní pohled posuzovatele, ale ve spojení s určitým podílem veřejných prostředků lze spatřovat  příležitosti k rozvoji sektoru služeb, který se svou povahou nachází na hranici mezi čistě komerčním sektorem a mezi sektorem státním. Existuje zde prostor k uvedeným činnostem pro tzv. třetí (občanský) sektor s prvky podnikatelských aktivit.  Uvedené pojetí tržních prvků sociální ekonomiky ve vztahu s krizí sociálního státu podporuje dle dokumentu Sociální ekonomika a NNO v ČR (2005) i skutečnost, že „sociální ekonomika je i přes neujasněnost svého konceptu uznávána na oficiálních úrovních jak EU, tak jednotlivých států, které ji využívají a využívat budou, coby jeden z nástrojů léčby neduhů sociálního státu“.

Přístupy k sociálnímu podnikání

Historicky se v této oblasti vyvinuly dva možné přístupy:

1.Přístup nestátního neziskového sektoru a nestátní neziskové organizace.

2.Přístup sociální ekonomiky.

• Prvně jmenovanému přístupu následně odpovídá strukturálně-operacionální pojetí sociálního podnikání s kritérii:
• institucionalizace,
• samosprávnosti,
• neziskovosti,
• dobrovolnosti.
• nestátnosti,

Výhoda tohoto přístupu k sociálnímu podnikání spočívá v poměrně jednoduchém využití i v rozdílných podmínkách odlišných států. Proto jej lze s výhodou použít pro mezinárodní komparace. Problematickým bodem je však obtížná aplikovatelnost na evropské podmínky.

Řešení životních situací

V životě každého jedince někdy nastanou chvíle, kdy vlastní síly nestačí na vyřešení vzniklého problému a kdy se musí obrátit o pomoc na jiného člena společnosti, nebo na instituce speciálně k tomuto účelu danou společností ustavené. Tyto situace jsou většinou povahy nepříznivé a mnohdy neočekávané. V tomto kontextu se může jednat o ztrátu možnosti výdělku a tím ohrožení hmotného zajišťování existence, nemoc, úraz nebo invalidita. V těchto případech si obvykle nejsme schopni zabezpečit sami své základní životní potřeby a právě ve zmíněných situacích přikládáme významnou roli státu a jeho institutu sociální politiky. Pomoc státu realizovaná sociální politikou nabývá různých podob dle konkrétního cílení daného státu. Obecně je cíl sociální politiky definován jako snaha čelit sociálním a ekonomickým ohrožením v průběhu života a vytvářet příznivé podmínky pro život (rozvoj) jedinců a skupin. Jde o soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů o udržení nebo změnu (fungování) sociálního systému – o sociální smír. ČR disponuje tradičně poměrně rozsáhlou sociální oblastí a výdaje na ni představují značný podíl v celkových výdajích státního rozpočtu ČR.

Pojetí sociální politiky

Definice sociální politiky od Engliše

Známý český národohospodář té doby, Karel Engliš, definoval sociální politiku jako praktické snažení, aby „společenský celek byl vypěstěn a přetvořen co nejideálněji“. Za ideální považoval společnost, „... která zachovávajíc a hospodárně rozmnožujíc své energie, co nejrychleji, ale trvale plní svůj úkol prohlubovat a zintenzivňovati život co možná všech svých členů směrem k ideálu člověka zdravého, vzdělaného a umravněného.“ Englišova sociální politika měla být svojí činností zaměřená na celé vrstvy. Tedy nejen na jednotlivce. Pro přítomnost sociálního kontextu ekonomického pohledu na hospodářství se Englišovo dílo stalo významným zdrojem pro pozdější rozpracování sociálně ekonomické teorie.

Josef Macek a jeho pojímání sociální politiky

Druhým významným představitelem, který ovlivnil sociální politiku první republiky, byl Josef Macek. Macek prosazoval pojímání sociální politiky nejen jako nástroje spravedlivého přerozdělování výtěžku práce, ale také jako nástroje možné úpravy výroby. Sociální politiku chápe takto: "Sociální politika je snaha po změnách společenského zřízení prostředky společenskými tak, aby členské zájmy lidí ve společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku. Sociální politika není obor nebo oddíl politiky, nýbrž způsob, směr nebo hledisko, které by mělo pronikat veškeru politiku, ať tzv. hospodářskou, ať tzv. kulturní, v politice hospodářské pak všechny její obory, zemědělský, průmyslový, obchodní i dopravní (když už se tak obyčejně dělí), úpravu výroby i rozdělení statků, organizaci hospodářství soukromého i veřejného."

Mackova definice nesociální politiky

V této souvislosti je zajímavé uvést i Mackův pohled na to, co lze chápat jako nesociální politiku: "Politikou nesociální nebo protisociální rozumíme politiku, která by určitým činitelům přinášela víc prospěchu, než by oni jako členové společnosti za svou společenskou funkci zasluhovali. Členstvím totiž nerozumíme pouhé přináležení k nějakému počtu nebo nahodilému shluku jedinců, nýbrž sounáležitost organizační, čili funkci společenské části v společenském celku. Tedy pokus o negativní vymezení sociální politiky, které je v kontextu doby velmi exaktní a platné i pro principy současného konceptu sociální politiky nejen v ČR.

Dobrovolná sociální péče

Významnými prvky v dalším směřování státu v této oblasti bylo zavedení dobrovolné sociální péče, s níž stát počítal, a na některé dobrovolné organizace přímo převáděl úkoly veřejné správy. Společnost Československého Červeného kříže, působící v oboru sociálně zdravotním, dále Masarykovu ligu proti tuberkulóze, spolky zajišťující péči o slepé, hluchoněmé, zmrzačené.  Vzhledem k rozdílnému vývoji v přístupu ke skupinám obyvatel je třeba zdůraznit, že existovaly skupiny, jejichž ochrana byla stále na velmi nízké úrovni, i když pracovaly, a to velmi tvrdě. Těmito skupinami byli pracovníci v zemědělství. V dalším vývoji se velké pozornosti státní správy dostalo starobnímu a invalidnímu pojištění dělnictva, jehož zavedení se mělo stát důkazem sociálního charakteru Československé republiky. Po vyřešení nejpalčivějších sociálních otázek a po překonání velké hospodářské recese z 30. let 19. století byl pohled sociální politiky státu upřen na návazné problémy a služby občanům v těchto oblastech :

• Sociálně-právní ochrana mládeže.
• Ústavní péče.
• Rekreační péče.
• Sociální první pomoc.
• Sociální poradny.

Poradenství pro: volbu povolání, osvětové, sociálně – zdravotní.

Dále se rozvíjela spolková činnost, svépomocné spolky a družstevnictví. Jak uvádí Dušková (2009: 63), ve struktuře hospodářství první republiky byla nejrůznější sdružení, případně družstva, silně zastoupena. Druhá polovina 19. století je v tomto ohledu charakteristická velkým rozkvětem spolkové činnosti, přičemž se zároveň mění charakter sdružování od korporativního (povinného) k asociativnímu (volnému). V tomto ohledu má Česká republika v kontextu sociální ekonomiky bohatou tradici, která však byla na 50 let přerušena.

Sociální sféra transformačního období

Se změnou státního zřízení se vyvíjí tlak také na reorganizaci sociální oblasti. V průběhu devadesátých let docházelo k požadavkům na nové sociální služby, ale dosavadní legislativní úprava obsahovala pouze následující výčet: poradenské služby, ústavní sociální péči, stravování, kulturní a rekreační péči.  Jak je zřejmé, nabídka sociálních služeb byla velice malá a v případě sociální péče výrazně orientovaná na péči ústavní. Se změnou vládnoucího režimu se však postupně vynořují nové problémy a je třeba na ně reagovat i novým pojetím sociální politiky. V rostoucí míře se nyní setkáváme s problematikou:

• prostituce,
• osob bez přístřeší,
• uprchlíků (žadatelů o azyl) v souvislosti se vzrůstající migrací aj.

Začínají se hledat nové přístupy v řešení těchto nově se manifestujících sociálních problémů. Jako přímá reakce na uvedené skutečnosti se rozvíjí nové metody sociální práce.

Komunitní práce

Pozornost sociální politiky se stále více obrací k sociální práci. Jejím předmětem se stávají primárně sociální služby. Sledované služby se dále profesionalizují a specializují na konkrétní cílové skupiny a jejich specifika. Vzrůstá tedy efektivita poskytovaných služeb, neboť ty jsou více soustředěny na vlastního uživatele služeb. Transformační proces pokračuje v profesionalizaci pracovníků pohybujících se v sociálním sektoru.

Nestátní neziskové organizace

Pracovníci jsou zaměstnávání sociálními subjekty, mezi kterými se vzrůstající měrou začínají uplatňovat i soukromé organizace působící na neziskové bázi, tzv. nestátní neziskové organizace. Pozornost se stále více obrací na vlastního klienta sociálních služeb. Cíle služeb jsou zaměřeny na uspokojování jeho specifických, definovaných a společností uznaných potřeb. Dochází k posílení role klienta a jeho většího zapojení do řešení vlastní situace. S ohledem na přirozeně se ve společnosti tvořící skupiny složené z jedinců, kteří mají podobné potřeby, uplatňují se nové modely sociální práce s prvky tzv. komunitní práce. Tato komunitní práce více koresponduje s potřebami skupin klientů s podobnými potřebami. Je zde pozorovatelný další růst efektivity sociálního sektoru. Vzniká složitý proces komunitního plánování sociálních služeb. Je rozvíjen koncept tzv. komunitní péče, ve které je pozornost zaměřena na sociální služby pro specifikované skupiny. Jak se tyto procesy dále projeví v sociálním sektoru v návaznosti na principy konceptu sociálního podnikání, představím v následující kapitole věnované reflexi současné podoby sociální sféry v ČR.

Aktuální podoba sociální sféry v ČR v konceptu sociální ekonomiky

Sociální  služby jsou historicky spjaty i s nestátním sektorem. Můžeme tedy, dle mého názoru, na základě uvedených historicko ekonomických souvislostí považovat sociální služby za integrální součást sociální ekonomiky v ČR. Novodobá podoba stávajícího systému sociální péče, resp. sociálních služeb, je dána především reformou sociálního systému. Oblast sociálních služeb doznala změny teprve nedávno, a to přijetím nového zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2007. Spolu s dalšími právními předpisy (zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi) došlo k výrazné změně v systému sociální pomoci v ČR, na kterou se čekalo v podstatě od revoluce v roce 1989. Jeho koncepce je směřována k zabezpečení ochrany základních práv lidí, kteří se dostali často bez vlastního přičinění do nepříznivé životní situace, kterou mnohdy z důvodu svého handicapu nejsou schopny samy vyřešit.

Principy poskytování sociálních služeb v ČR po roce 1989

Při poskytování a realizaci sociálních služeb se od roku 1989 plně uplatňují moderní trendy a nové přístupy bez ideologických barier. Prosazení těchto principů se odbývá na základě veřejného zájmu prosazeném prostřednictvím veřejné volby. Již od počátku 90 let byly v ČR postupně uváděny do života nové principy poskytování sociálních služeb, které jsou běžně uplatňovány v sociálních systémech vyspělých evropských zemí.

Jde o tyto principy:

• Demonopolizace sociálních služeb.
• Princip osobní odpovědnosti.
• Decentralizace státní sociální správy.
• Pluralizace financování soc. služeb.
• Změna postavení člověka při poskytování soc. služeb.
• Profesionalizace sociální pomoci.
• Pluralizace forem poskytování sociálních služeb.
• Přiměřenost sociální pomoci sociální potřebě.
• Personifikace sociální pomoci.

Demonopolizace sociálních služeb proběhla zákonem

Již v prvním pololetí 1990 byl v rámci novelizace zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, umožněn přístup k realizaci soc. služeb i obcím, městům a nestátním neziskovým organizacím. Proběhla  tzv. demonopolizace sociálních služeb kdy,  byla postupně jak ve vědomí občanů, tak v zákonodárné činnosti uplatňována zásada, že za vlastní životní úroveň je odpovědný především každý občan, resp. rodina.

Vývoj hierarchie subjektů sociální pomoci

Každý dotčený subjekt získal postupně svoje nové postavení a roli v tomto systému. Základní postavení v této hierarchii zaujímá rodina jako poskytovatel základních sociálních jistot svých členů. Mezi základní sociální jistoty pak zahrnujeme vzájemnou podporu ochranu a pomoc.

Decentralizace státní sociální správy

Procesem demonopolizace služeb v sociální oblasti došlo také k decentralizaci státní sociální správy. Zařízení ústavního typu jsou nově převedena na kraje a zabezpečování sociálních služeb dále dle principu subsidiarity na města a obce. Je také výrazně posílena role samosprávných celků v procesu plánování a zajišťování sociálních služeb pro své občany. Ze subjektů veřejné správy se tak často stávají zadavatelé, transferující třetím stranám platbu za provedení vybraných sociálních služeb na území svého působení.

Alokace zdrojů na zajišťování sociálních služeb

Velmi významnou změnou prošel i systém financování těchto služeb a způsob alokace zdrojů na jejich dlouhodobé zajišťování. Stát opouští systém komplexního financování uvedených služeb. S jeho postupným ústupem z role jediného poskytovatele se systém financování a poskytování stal pružnějším, více zdrojově financovaným odvětvím sociální pomoci občanům ČR.  Občan v tomto systému už nepůsobí pouze v roli pasivního příjemce služeb. Jeho role byla výrazně posílena legislativní úpravou představovanou dále. Z příjemce sociálních služeb se stal plnohodnotným subjektem na trhu sociálních služeb. Má tedy opět možnost volby poskytovatele služeb společně s rozsahem a způsobem, jakým mu budou tyto poskytovány. S tím souvisí i odpovědnost za provedenou volbu a její administrativně technické náležitosti. Proto je v novém systému kladena velká pozornost na informovanost uživatelů služeb z důvodu jejich správné volby způsobu a formy sociálních služeb, které mají vyhovovat právě jejich individuálním požadavkům.

Sociální podnikatel versus klient

Uživatel služeb již není pouze pasivním adresátem služeb, přejímá roli aktivního klienta, který do značné míry ovlivňuje svým postojem a projevenými preferencemi podobu a především efektivnost celého systému, jenž tyto služby zajišťuje. Což přirozeně také ovlivňuje i vlastního poskytovatele služeb coby sociálně podnikající subjekt. Na rozdíl od ziskového sektoru, kde klient je vystaven důkladné analýze a zahrnut v marketingovém plánu produkčních firem, subjekt (sociální podnikatel) v sektoru sociálních služeb čelí poptávce ve více zájmových arénách. Je tedy postaven před nelehký úkol přizpůsobit své činnosti hledisku podnikatelské efektivnosti. Tedy zajištění maxima prostředků v podmínkách sociální sféry, ve které hlavním cílem (efektem) není maximalizace zisku, ale kvalita života (uspokojení potřeb) definované cílové skupiny osob.

Klientské skupiny

V klientském pojetí současného sektoru sociálních služeb je možno identifikovat více klientských skupin. Vlastního „subjektivního“ klienta (uživatele), klienta „objektivního“ (veřejnou správu – zadavatele), případně klienta „nadnárodního“ při účasti poskytovatele na plnění cílů v rámci programů EU. Sociálně podnikatelské aktivity se v ČR odbývají za podmínek ne-pro-ziskového legislativního prostředí (sektoru), při nedosažitelnosti profesionálního manažerského vedení a současně při stálé finanční nejistotě. Z uvedeného popisu je zřejmé, že současná pozice uvažovaného sociálně podnikatelského subjektu v oboru sociálních služeb je velmi vágní.

Přímá a nepřímá péče, profesionalita

Zákonná úprava pamatuje v tomto na ochranu příjemců služeb a to taxativním vymezením požadavků na pracovníky poskytující sociální služby jak v přímé péči, tedy při přímém kontaktu s uživatelem služeb, tak v péči nepřímé. Z pracovníků v sociálním sektoru se tak stávají profesionálové, kteří své služby mohou nabízet i prostřednictvím nestátních subjektů, což umožnila výše zmíněná pluralizace systému poskytování služeb. Setkáváme se zde tedy s dalším významným faktorem efektivnosti a tím je kvalifikace pracovníků v sociálním sektoru.

Hledisko efektivity vynakládání veřejných prostředků

Efektivita vynakládání veřejných prostředků je v novém konceptu legislativně zabezpečena sociálním šetřením a stanovením stupně závislosti klienta na sociálních službách.

Reforma sociálního systému

Celý zde představovaný proces evoluce sociální sféry v ČR završuje reforma sociálního systému legislativně vymezená zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. V uvedeném zákoně jsou obsaženy základní prvky. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2007 po složitém vyjednávacím procesu zákonem dotčených zájmových skupin. Představovaný zákon obsahuje moderní prvky, které korespondují s konceptem sociální ekonomiky. Pro zvýšení participace uživatelů na vlastním procesu sjednávání služeb zavádí tržní prvky. V sociálních službách se objevuje tržní princip. Na základě něho je očekáván rozvoj a růst efektivity sektoru sociálních služeb (zejména nestátně poskytovaných).  Tento reformní zákon nově upravuje:

• kategorizaci sociálních služeb,
• příspěvek na péči,
• registraci poskytovatelů sociálních služeb,
• kontrolu poskytování sociálních služeb a inspekci poskytování sociálních služeb,
• smluvní princip při poskytování sociálních služeb,
• předpoklady pro výkon sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách,
• financování sociálních služeb,
• zavedení kvalifikačních předpokladů (důležité pro efektivitu soc. služby).

Zákon vytváří podmínky „pro uspokojování přirozených potřeb lidí, a to formou podpory a pomoci při zvládání péče o vlastní osobu, v soběstačnosti nezbytné pro plnohodnotný život a v životních situacích, které mohou člověka vyřazovat z běžného života společnosti“. (MPSV ČR, 2006: 3.) Současně nabývá účinnosti i vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách.

Zákon o sociálních službách

Zákon o sociálních službách má, jak již bylo konstatováno výše, zásadní význam pro celý proces poskytování sociálních služeb a pro efektivitu jeho zajišťování. Zákon zavádí nový nástroj v soc. politice ČR, tzv. příspěvek na péči. Tento „tržní“ či spíše „quasi“ tržní prvek má význam pro výše definované aktivity subjektů sociálních služeb v rámci konceptů sociální ekonomiky. Dochází ke změně v doposud zavedené praxi paušálního vyplácení tzv. příspěvků na bezmocnost, které jsou nově transformovány v tzv. příspěvek na péči. Tato změna představuje revoluční prvek v sociální politice ČR. Základním mottem tohoto „quasi“ tržního nástroje je: umožnit dotčeným osobám rozhodnout se, jakým způsobem jim budou poskytovány sociální služby. Tento politicko sociální problém zrál několik let a s příchodem sociálně demokratické vlády byl v ČR reflektován. Při jeho řešení se zohlednily zahraniční trendy omezování ústavní péče, která představuje nákladný a ve svém důsledku neefektivní systém sociální péče. Hodnotové kritérium pak představovala individualizace péče o občany se specifickými potřebami. Při tvorbě nové legislativy byl uplatněn multilaterální přístup. To zakládá předpoklad následného efektivního fungování sektoru sociálních služeb. Důležitost vzniku a účinnosti zákona o sociálních službách přitom podtrhuje fakt, že se nejedná o zanedbatelnou oblast politiky státu. Pro srovnání, v roce 2005 utratil stát za provozní náklady sociálních služeb více než osm miliard korun. A jak se dá předpokládat, prostředky vzhledem k demografickým ukazatelům v ČR dále porostou.

Struktura sociálních služeb v ČR

Sociální služby jsou definovány, jak již bylo řečeno zákonem 108/2006 Sb. o sociálních službách. Základní rozdělení sociálních služeb, podle návrhu věcného záměru tohoto zákona. Je vymezeno rozlišováním základních služeb, resp. komplexů služeb. Základními službami tedy budeme rozumět např. hygienu, zprostředkování kontaktu de společenským prostředím, poskytnutí informace, stravování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, ubytovací a výchovné, vzdělávací a aktivizační služby. Komplexní sociální službou rozumíme její složení z více základních služeb. Může se jednat například o chráněné bydlení, komunitní centra, osobní asistenci, nebo stacionáře. Z uvedeného je zřejmá značná různorodost a obsáhlost služeb, které mohou být nabízeny v rámci sociální pomoci.

Kriteriální hlediska dělení služeb

Dále můžeme služby dělit podle kriteriálních hledisek. V současné době platná legislativa rozeznává tyto základní sociální služby:

• sociální poradenství,
• služby sociální prevence,
• služby sociální péče.

(Zákon č.108/2006 Sb.)

Sociální poradenství

Při definici služeb se budeme opět opírat o zákon o sociálních službách. Sociální poradenství je zde uváděno jako poradenství poskytující osobám potřebné informace přispívající k řešení jejich nepříznivé sociální situace (In MPSV ČR, 2006). Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb. Poskytovatelé jsou vždy povinni základní sociální poradenství zajišťovat. Sociální poradenství je dále zákonem členěno na základní a odborné. Základní poradenství zahrnuje poskytování potřebných informací, které přispívají k řešení nepříznivé sociální situace. Odborné sociální poradenství je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin ve specializovaných poradnách. Těmi mohou být poradny manželské, rodinné, nebo zařízení pro seniory a osoby se zdravotním postižením, či pro oběti trestných činů a domácího násilí. (Zákon č. 108/2006 Sb.)

Sociální prevence

Služby sociální prevence definuje citovaný zákon ve svém § 53 jako „služby, které napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, jež jsou ohroženy z důvodu krizové sociální situace, životními návyky a způsobem života vedoucím ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňujícím prostředím a ohrožením práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby“. Tyto služby mají za cíl pomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Sociální péče

Služby sociální péče definuje zákon o sociálních službách v § 38 jako „služby, které napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení“. Tato legislativa dále upravuje čtrnáct druhů služeb sociální péče.

Dělení dostupných forem služeb

Dostupné formy služeb jsou definovány v ustanovení § 33 zákona č.108/2006 Sb. Sociální služby můžeme následně, při provedení výše uvedené základní kategorizace, dále dělit:

A. dle místa plnění služby:

• pobytové služby,
• terénní služby,
• ambulantní služby.

U pobytových služeb, jak už z názvu vyplívá je poskytování služeb spojeno s pobytem klienta v zařízení poskytovatele. Spotřebou pobytových služeb dochází k naplnění záměrů a cílů předpokládajících pobyt v instituci po sjednanou dobu (azylové bydlení). Terénní Služby jsou spojeny s návštěvou klienta. Pracovník pověřený výkonem těchto služeb je vykonává nejčastěji v domácnosti uživatele. Zde představovaná legislativa k tomuto způsobu poskytování služeb uvádí: „terénními službami se rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí.“

B. dle časového hlediska:

• krátkodobé služby,
• střednědobé služby,
• dlouhodobé služby.

Časovým hlediskem se potom rozumí u krátkodobých služeb zpravidla okamžité splnění cílů a záměrů služby ohraničené max. 1. měsícem délky spolupráce s klientem. Pro ilustraci lze zde uvést poradenství nebo krizovou pomoc. U střednědobých služeb je max. doba spolupráce, dle výkladu zákona, zpravidla 1 rok. Příkladem střednědobé sociální služby může být např. azylové bydlení, komunitní centra, nebo respitní péče. Dlouhodobé sociální služby jsou uskutečňovány v průběhu časového období, jehož horní hranice není předem limitována. Zde jsou často uváděny služby spojené s dlouhodobým pobytem klientů v zařízeních domovů pro seniory, chráněného bydlení, nebo dlouhodobé užívání služeb osobní asistence či pečovatelské služby. Uvedené služby jsou též charakteristické velmi silnou provázaností poskytovatele služeb a klienta. Započatá spolupráce bývá pouze výjimečně klientem ukončena z důvodu změny poskytovatele, což ukazuje na poměrně rigidní charakter zkoumaného „quasi“ trhu. Časové hledisko obecně má v této práci význam také z ekonomického hlediska při plánování kapacit, přípravě rozpočtu a finančního zajištění služby.

Faktory ovlivňující sektor sociálních služeb

Oblast sociálních služeb je značně závislá na řadě různorodých faktorů, které ovlivňují jak proces plánování těchto služeb, tak proces samotného poskytování služeb. Následující část předložené práce věnuje pozornost krátké analýze uvažovaných faktorů, neboť jejich znalost a správné vyhodnocení může pomoci odhadu efektivnosti kalkulovaných ekonomických ukazatelů, resp. zvažovaných společenských přínosů poskytovaných služeb. To následně umožní sladit efektivní chování subjektu v konceptu sociálně podnikatelských aktivit, tak jak bude dále prezentováno v praktické části této práce.

Úroveň zdravotní péče

Dalším důležitým faktorem je úroveň zdravotní péče. Úroveň zdravotní péče na daném území lze sledovat z mnoha hledisek. Existují již identifikované vazby nejen mezi skupinami klientů sociálních služeb, ale také prokázané vazby mezi sektorem zdravotním a sociálním. Lze předpokládat prolínání obou sektorů v souvislosti s přechodem uvedených osob ze systému zdravotního do systému sociální pomoci. Tento jev je způsoben přímým vlivem sledovaných sektorů. Mnozí klienti zdravotního sektoru se stávají klienty sociálních péče. Dochází zde však také k častému zástupnému poskytování služeb uvedených sektorů. To s sebou nese následně negativní důsledky v klesající míře efektivity obou odvětví. Při špatné funkci či nekvalitně odvedené sociální práci dochází k návratu klienta do zdravotnictví a naopak.

Současný trend sociální ekonomiky v EU

Předpokládám následně, že současný trend EU prosazující koncept sociální ekonomiky je de facto odpovědí politiky EU na krizi sociálního státu v klasickém evropském pojetí. Řešení může představovat sloučení oněch dvou zdánlivě vzdálených sfér, oblasti trhu a sociální sféry. Tedy vytvoření fungující formy „quasi trhu“ se sociálními službami.

Sociální služby a jejich realizace v ČR

Sociální sféra je  v ČR, poměrně rozsáhlá a prošla dramatickým historickým vývojem. Poskytování sociálních služeb je systémově legislativně upraveno zákonem č. 108/2006. Tento zákon je zároveň určujícím předpisem pro sledované poskytovatele sociálních služeb. S rozvojem české společnosti, jejích institutů a občanských iniciativ, se postupně sociální služby přesouvají i do soukromé sféry. V soukromé sféře se primárně nepočítalo se ziskovým motivem poskytování sociálních služeb. Zaznamenáváme tedy fungování sektoru, který je souborně označován jako neziskový.

Státní poskytování sociálních služeb

V tradici české sociální sféry je silně zakotvena pozice státu při poskytování sociálních služeb. Provedu tedy nyní exkurz způsobu, jakým stát tyto služby poskytoval, se zřetelem na současnou roli státu v procesu poskytování těchto služeb. V následujícím exkurzu se soustředím především na roli klienta v systému služeb a na případná omezení či možnosti rozvoje, který tento způsob poskytování služeb přináší. V období před rokem 1998 se vyskytuje pouze jediná terénní sociální služba poskytující klientský servis v přirozeném domácím prostředí, a to pečovatelská služba. Služba byla dostupná převážně ve větších městech a její využívání spadalo pod kompetence místních městských úřadů. Její spektrum činností zahrnovalo např. zajištění stravy, dovoz a donášku jídla, běžný úklid. V současné terminologii se jednalo o základní péči o osobu a domácnost.

Soukromé poskytování sociálních služeb

Při poskytování sociálních služeb se v ČR výrazně začíná prosazovat neziskový sektor, nestátní sektor, někdy též označovaný jako „třetí“ sektor hospodářství. Třetí sektor se rozvíjí primárně na bázi veřejné prospěšnosti a hájení společných zájmů určitých skupin obyvatel. Jeho aktivita je spojována primárně s jinými cíli, než je ekonomický zisk. Bývá proto dále označován jako neziskový (ne-pro-ziskový). Tento sektor je vlivem nespojitého politického vývoje v ČR pod tlakem stále neujasněných koncepcí a cílů. V současné době je v oblasti sociálních služeb možno pozorovat zvláště aktivity nestátních organizací odpovídajících svoji formou občanskému sdružení. Tyto organizace začaly vznikat v devadesátých letech zprvu jako zájmové organizace, které následně začínají poskytovat sociální služby jako alternativu služeb poskytovaných státem.  Ve své činnosti však navíc sledují a pružně aplikují nové, moderní trendy. Proto začínají být mnohdy efektivnější než stávající státní poskytovatelé těchto služeb.  Ze strany státu neexistoval doposud žádný systém požadavků na vznikající organizace poskytující sociální služby. Nebyl stanoven ani dohled nad kvalitou poskytovaných služeb. Tyto organizace se však již od samého počátku potýkaly s finanční nejistotou svého působení. Při financování sociálních služeb se organizace mohly finančně zajistit zpravidla pouze v případě úspěšné žádosti ve státním systému dotačních řízení. Dotační prostředky byly poskytovány zpravidla na jeden rok. To nejistotu budoucího fungování těchto subjektů ještě prohloubilo. Své aktivity tedy organizace často rozvíjí za situace, kdy příští dotační titul nemusí již být danému sdružení přiznán. Přetrvávající nejistota v nestátním sektoru poskytujícím sociální služby vedla v období nového formování NNO k řadě ukončení etablovaných služeb a sociálních programů. Sílící nespokojenost odborné i laické veřejnosti pak vyústila v reformu dosavadního systému sociálních služeb. Reformu završilo prosazení zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

Změny v zákoně o sociálních službách a změny způsobu fungování sociálních služeb

V současné situaci, kdy platnost zákona již čtvrtým rokem ovlivňuje sociální sektor, je možno pozorovat změny způsobu fungování a poskytování sociálních služeb. Významné změny probíhají zvláště u sledovaných nestátních neziskových subjektů. Změny v souvislosti s uvedeným zákonem se týkají procedurálních náležitostí poskytovaných sociálních služeb, které zákon nově definuje a sleduje. Především však se týkají způsobu financování těchto služeb a samotných nestátních poskytovatelů služeb. Reforma provází i oblast řízení a personalistiky NNO činných v oblasti služeb. Mění se personální a organizační pravidla těchto organizací. Tyto se profesionalizují a svojí činností se již vymykají původnímu zájmovému sdružení občanů. Stávají se spíše ,,podnikatelským subjektem“, který nabízí na konkurenčním trhu své služby. Citelný je zde prosazující se koncept sociální ekonomiky umožněný pro tržními prvky zákona č. 108/2006 a formujícím se „quasi“ tržním prostředím. V dalším rozboru se zaměřím na charakteristické změny probíhající v organizacích výše představeného typu.

Pro transformující se sociálně podnikatelské organizace typu o.s. je charakteristické:

• poměrně značný finanční roční rozpočet (řádově miliony korun),
• disponují rodícím se marketingem svých produktů,
• přijímají public relations (PR) strategii,
• provádí strategické plánování,
• pracovníci svoji činnost chápou nejen jako poslání, ale i způsob své obživy,
• systém odměňování je nastaven motivačně, podobně jako u komerční sféry.

Problematické body transformujících se organizací typu o.s. :

• průměrná výše platu zatím stále není srovnatelná s komerční sférou služeb,
• zaměstnání v NNO není vnímáno jako dostatečně prestižní,
• nedostatek stabilních kmenových zaměstnanců v organizaci,
• nedostatek zkušenosti managementu organizací s řízením v konkurenčním prostředí,
• problematická volba právní formy takto podnikající organizace.

Poskytování sociálních služeb NNO se odbývá dále za přesně vymezených legislativních podmínek vyplývajících ze zákona č. 108/2006 Sb., a jeho prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb. Organizace poskytující sociální služby mají povinnost, dle uvedené legislativy, splnit definovaná kritéria na jejichž základě dále vystupují jako registrovaní poskytovatelé  těchto služeb. Registr poskytovatelů sociálních služeb spravuje místně příslušný krajský úřad. Registr slouží zároveň jako zdroj statistických informací o neziskovém sektoru v oblasti sociálních služeb.

Standardy kvality sociálních služeb

Při poskytování sociálních služeb je po NNO kromě registrace požadováno plnění dalších procedurální náležitostí. Přesně jsou tyto náležitosti specifikovány v tzv. standardech kvality sociálních služeb. Jedná se opět o nástroj uvedeného zákona. Dodržování standardů je jednou z povinností poskytovatelů sociálních služeb. Je možné ověření formou inspekce u poskytovatelů sociálních služeb. Jedná se o nástroj zákona, který má výrazný vliv na růst efektivity poskytovaných sociálních služeb. Současně lze předpokládat, že zpětně ovlivňuje i vlastní funkční rámec poskytovatele.

Financování sociálních služeb

Ve financování sociálních služeb je možno spatřovat poměrně velkou variabilitu zdrojů. Prolínají se zde zdroje veřejné i soukromé. Jelikož jsem si v cíli své práce vytýčil sledovat sociálně podnikatelské aktivity, zaměřím se zde na ekonomický efekt této činnosti ve vztahu k sociálním cílům. Na základě charakteristiky úkolů jednotlivých subjektů při poskytování sociálních služeb, je možno  vymezit následující typy poskytování soc. služeb:

• Podnikání se ziskem.
• Podnikání bez zisku.
• Provozování z vlastních zdrojů.
• Provozování ze státních zdrojů.
• Provozování za stát či obec.
• Provozování státem či obcí.

Vzájemnou kombinací těchto typů jak dále autor uvádí, vzniká síť zařízení42 umožňující poskytovat sociální služby občanům s ohledem na jejich potřeby, osobní úsilí a podle jejich finančních možností. To při garanci nezbytného minima pro ty, kdo se o sebe nemohou nebo nedokážou postarat. Pro sledování finančních hledisek poskytování soc. služeb mají dále vliv následující aspekty:

• Sociální služby mohou být poskytovány soukromoprávními subjekty.
• Sociální služby mohou ve specifikovaných případech být poskytovány za úhradu.
• Soukromoprávním subjektům sociálních služeb jsou zpravidla poskytovány účelové finanční prostředky ze strany státu či obce.
• Na vlastním financování služeb tedy participují v případě ČR zpravidla:
• ·občan,
• rodina,
• stát,
• samosprávné jednotky státu,
• provozovatel služeb,
• zdravotní pojišťovny,
• vlastní pojištění,
• nadační jednotky,
• nadnárodní organizace a fondy EU.

Pro úplnost výčtu uvádím jako jeden ze zdrojů financování sociálních služeb také prostředky ze zdravotního pojištění hrazené prostřednictvím zdravotních pojišťoven za specifikované služby mající charakter základní zdravotní péče. Provázanost zdravotního pojištění a oblasti sociálních služeb, však dosud není uspokojivě vyřešena.

Nestátní financování sociálních služeb

Hlavním motivem vzniku nestátních občanských organizací byla především vůle občanů, jak je patrno z předešlých kapitol této práce. Jejich financování ze strany státních orgánů se odbývá na nenárokovém principu. Státní orgány nemají povinnost zajišťovat těmto organizacím finanční zdroje. Management uvedených organizací je při nakládání s finančními prostředky povinen dodržovat platnou legislativu a povinnosti vyplývající z charakteru jednotlivých zdrojů financování, které jsou organizací využívány. Tyto podmínky následně významně ovlivňují možnosti využití těchto prostředků NNO.

Legislativní rámec financování sociálních služeb

Legislativní rámec financování sociálních služeb v rámci systému sociální péče tvoří následující zákony a normy:

zákon č. 487/2009 Sb., o státním rozpočtu (rozpočtové kapitoly resortů),

zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví,

zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu,

zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a o dani z převodu nemovitosti,

zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Na základě platné legislativy představím dále nejčastěji využívané zdroje při financování NNO typu občanského sdružení. Při financování činností uvedených organizací poskytujících sociální služby bývá zpravidla jedním z nejvýznamnějších zdrojů:

Grantové a dotační financování.

Obdobím vzniku uvedeného nástroje financování je transformační etapa vývoje české ekonomiky po roku 1989. S tímto je spojen i poněkud živelné zavádění grantového financování. V současné době probíhá revize grantového systému a jsou vytvářeny objektivní rámce fungování tohoto způsobu financování. Současně je kladen důraz na více zdrojové financování podpořených projektů. Co přetrvává je nejistota v dosažení na tyto prostředky vzhledem k uvedené nenárokové formě poskytování veřejných prostředků. Pro právnické a fyzické osoby, které poskytují sociální služby (poskytovatelé sociálních služeb) probíhá dotační řízení k poskytnutí prostředků ze státního rozpočtu s roční periodicitou. Dotační řízení v případě sledovaného tématu správně přísluší Ministerstvu práce a sociálních věcí. Je vyhlašováno v návaznosti na §101 a §104 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a na zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů.

Příspěvky a spoluúčast klientů služeb.

Tento zdroj je dostupný u vybraných sociálních služeb ve výši definované zákonem č. 108/2006. Zákon zde upravuje příspěvek klienta užívající danou službu nebo její kompletní úhradu. Dochází tedy k přímému finančnímu propojením mezi klientem a vybraným poskytovatelem zvolené sociální služby. Při plnění se uplatňují prostředky, které klient obdržel formou příspěvku na péči od státu (jsou určené k zajištění péče o svou osobu) ve výši odpovídající přiznanému statutu.. Tento systém posiluje tedy uvedenou klientskou roli uživatele služeb a zavádí v sektoru služeb již popsané „quasi“ tržní prostředí. Quasi tržní označení je využíváno z důvodu legislativně upraveného stropu vlastní úhrady. Tedy cena služby není plně pod vlivem klasických trh „vyčišťujících“ sil střetu nabídky a poptávky. Nejedná se tedy o čistě podnikatelské, ale sociálně podnikatelské prostředí, kdy náklady na službu nejsou uživatelem plně uhrazeny.

Nadace a dárci.

Nadační financování organizací poskytujících sociální služby je v případě ČR poměrně rozšířený způsob získávání prostředků. V případě České republiky je možno uvažovat o několika nadacích. Podpora nadací může významným způsobem vylepšit finanční situaci organizace a zabezpečit financování jejích aktivit. Jedná se zejména o Nadaci rozvoje občanské společnosti (NROS) napojené na prostředky evropského programu PHARE, Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, Nadaci Naše dítě. Důležitou roli při financování NNO organizací sehrávají sociální programy korporátních subjektů zabývající se podporou uvedených aktivit.

Veřejné sbírky.

Veřejné sbírky jsou často používanou formou získávání finančních prostředků sociálně podnikajících organizací. Vyhlašování těchto sbírek je opět upraveno legislativně, vychází z principu oznamovacího a podléhá zákonu č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách. Veřejné sbírky jsou zpravidla zaměřeny na přímou podporu konkrétních aktivit organizace. V představované oblasti se jedná spíše o doplňkovou formu financování uvedených sociálních služeb a jejich rozvoje. V procesu získávání prostředků pomocí sbírek se obdobně, jako v případě výše uvedených dárců, uplatní organizační a manažerské schopnosti organizace spolu s marketingovými postupy používanými v klasickém komerčním sektoru. V této oblasti financování je prokazatelně dostatečný prostor pro vyhledávání nových příležitostí a pro práci s veřejností.

Fondy EU.

Zdroje z prostředků EU jsou k dispozici v rámci zveřejňovaných výzev pro podávání projektů operačních programů fondů EU. V případě financování zde sledovaných sociálních služeb můžeme uvažovat projekty z programu Rozvoj lidských zdrojů Evropského strukturálního fondu, z oblasti prevence sociálního vyloučení a patologických jevů a dále vhodné projekty ze Společného regionálního operačního programu, zacílené na podporu sociální integrace v regionech.

Financování na základě zadané veřejné zakázky.

S posílením samosprávného charakteru veřejné správy ČR v období po roku 1989 došlo také v oblasti řešení sociálních otázek k prosazování principu subsidiarity, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům. Při aplikaci uvedeného přístupu dospíváme k závěru, že sociální služby na určitém území zajišťuje vždy příslušný nejbližší stupeň samosprávného orgánu (obec, kraj). To spolu s faktory decentralizace a demonopolizace vytváří vhodné podmínky pro další prosazování neziskových organizací ve sledovaném sektoru sociálních služeb. Zde je též možno identifikovat poměrně výrazný prostor pro uplatnění manažerských a marketingových kvalit dané organizace ve spojitosti s aktivním

Příspěvek na péči

Jak už bylo výše v textu poukazováno, novým a poměrně revolučním prvkem v systému poskytování sociálních služeb v ČR je zavedení tzv. příspěvku na péči v rámci zákona č. 108/2006. Jedná se o adresnou sociální dávku určenou oprávněné osobě na výběr a nákup služeb dle specifických potřeb této osoby. Uvedená dávka je transformací tzv. zvýšení důchodu pro bezmocnost z předreformního období, tedy dávky zohledňující potřebu pobíratele využívat péče druhé osoby. V procesu posuzování nároku žadatele o příspěvek je použit princip personifikace. Pro posouzení schopností a dovedností žadatele při zajištění péče o své potřeby a míry samostatnosti v běžných životních situacích se užívá metoda tzv. sociálního šetření v přirozeném prostředí žadatele o příspěvek na péči. Na základě individuálního sociálního šetření v součinnosti se stanoviskem lékaře lékařské posudkové služby provede místně příslušný správní sociální odbor zařazení do jedné ze čtyř skupin závislosti na pomoci druhé osoby dle příslušné prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb.,48 zákona o sociálních službách. Rozhodnutím vzešlým z tohoto řízení, je uživateli služeb vyplácena peněžitá částka určená k nákupu služeb.

Reformní změny pro rok 2012 v sociálních službách

Dne 20. října schválilo vedení resortu práce a sociálních věcí materiál Principy dotačního řízení na podporu poskytování sociálních služeb v letech 2012 a 2013 a způsob výpočtu směrného rámcového čísla pro kraje k zajištění financování sociálních služeb v souladu se zákonem o sociálních službách (dále jen Principy). Principy vzhledem k zásadní změně systému financování sociálních služeb od roku 2014 nemají za cíl pravidla dotačního řízení v současném systému zcela reformovat, ale nastavit prostřednictvím interních mechanismů MPSV taková pravidla, která pomohou zajistit rovný, transparentní a ověřitelný způsob přidělování dotačních prostředků na úrovni jednotlivých krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy.

... Stanovení způsobů rozdělení částky určené státním rozpočtem

Součástí Principů je také stanovení způsobu rozdělení částky určené státním rozpočtem na dotace pro poskytovatele sociálních služeb do jednotlivých regionů v rámci programu podpory A, tj. pro služby s místní a regionální působností. Model výpočtu směrných čísel byl připraven podle zákonem určených postupů (viz § 101, zák. č. 180/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů) a dle dostupných údajů, jejichž výsledkem jsou objektivizované podíly jednotlivých regionů na celkové částce určené státním rozpočtem na dotace. Dostupnými údaji jsou míněny informace zadané poskytovateli do aplikace OK služby poskytovatel. Způsob výpočtu je principálně stejný jako v roce 2011.

... Míra spoluúčasti krajských a obecných samospráv

Změnou oproti loňskému roku je však práce s některými vstupními daty a také zohlednění míry spoluúčasti krajských a obecních samospráv na financování sociálních služeb. Jako vstupy pro tento způsob výpočtu směrného čísla nebyly vzaty všechny údaje zadané poskytovateli do aplikace OKslužby, ale jen některé z nich, a to především s ohledem na návaznost financování soc. služeb z individuálních projektů krajů. Hlavnímu městu Praze a také Jihomoravskému kraji, u něhož bude individuální projekt na financování služeb sociální prevence pokračovat v plném rozsahu, byly přiděleny pevné částky směrných čísel (stejné částky jako v loňském roce). U krajů, u nichž individuální projekty nebudou v roce 2011 ani v roce 2012 ukončeny, byly ze vstupních dat vyloučeny všechny žádosti sociálních služeb, které do těchto projektů mohly být zařazeny. V rámci výzvy mohly kraje do financování zahrnout celkem 10 druhů sociálních služeb (azylové domy, domy na půl cesty, intervenční centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, nízkoprahová denní centra, podpora samostatného bydlení, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně terapeutické dílny, sociální rehabilitace, terénní programy). Míra spolufinancování sociálních služeb ze strany samospráv je ve výpočtu zohledněna částí celkového směrného čísla (jedná se o částku 200 mil. Kč), která se do krajů rozděluje podle míry zapojení do financování soc. služeb v jejich území. Dotační rezerva ve výši 2 % celkových prostředků (6,1 mld. ) ve výši 122 mil. Kč nebyla rozdělena mezi jednotlivé kraje a bude rozdělena v rámci 2. kola nebo následně v průběhu roku, a to především s ohledem na upřesnění vývoje ve financování služeb z individuálních projektů krajů. Na financování dotačního programu podpory B se počítá s částkou 195 mil. Kč (na obě dvě kola dotačního řízení). Hlavnímu městu Praze a také Jihomoravskému kraji, u něhož bude individuální projekt na financování služeb sociální prevence pokračovat v plném rozsahu, byly přiděleny pevné částky směrných čísel (stejné částky jako v loňském roce).

Myslím, že sociální podnikání bude mít velkou oporu v novém občanském zákoníku a že bude pokračovat snaha státu přesunout problematiku sociálních služeb do velké míry na soukromý sektor, i když si ponechá určitě svou roli v podpoře sociální politiky. Ale to se všechno teprve uvidí ...