Církevní dějiny a dokumenty : Unam sanctam a otázky neomylnosti

Unam sanctam byla bula, vydaná v roce 1302 papežem Bonifácem VIII., která stanoví zásadu nadřazenosti moci duchovní nad mocí světskou.  Unam sanctam byla bula, vydaná v roce 1302 papežem Bonifácem VIII., která stanoví zásadu nadřazenosti moci duchovní nad mocí světskou. Hrála významnou roli v papežově boji s francouzský králem Filipem IV. Sličným. V bule „Unam sanctam" formuloval ne novou, ale veskrze době poplatnou  nauku o dvou mečích v papežově ruce, o duchovním a světském, z nichž jeden je prý nesen od církve, druhý pro církev. Jeho srážka s francouzským králem Filipem Sličným a jeho zajetí královými emisary v Anagni 7. září 1303 tvořily předehru k nové epoše papežství, „k avignonskému vyhnanství". Stín Bonifáce VIII. ležel také na koncilu, který jeho druhý nástupce Klement V. svolal 12. srpna 1308 z Poitiers, kde se setkal s Filipem Sličným, do Vienne, města na Rhôně. Jako předměty porady svolávací bula jmenovala záležitost templářského řádu, otázky víry, reformu církve a znovuzískání Svaté země.  Tento stručný článek vznikl na základě diskuse  u článku Lenky Douškové: Různé víry se vždy nesnášely a jiné to nebude. Nyní jde o problém nadřazenosti církve nad mocí světskou a otázky neomylnosti papeže. To jsou otázky, které mohou být zajímavé pro některé lidi, kteří se běžně nesetkávají s církevními dějinami a dokumenty i konečně i kakonickým právem, které však nenáleží k pramenům platného práva.      

Bohužel, učení katolické církve o nemylnosti papeže, je velmi často nepochopeno. Tento pojem není o tom, že papež nemůže hřešit. Hřeší jako každý jiný člověk a na charisma neomylnosti se nemůže odvolávat jako na nějaký symbol. 

Druhý vatikánský koncil vysvětluje nauku o neomylnosti následovně:

„Jednotliví biskupové nemají výsadu neomylnosti. Přesto však hlásají neomylně Kristovu nauku, když - třeba i rozptýlení po světě, ale spojení svazkem společenství mezi sebou a s Petrovým nástupcem - autenticky učí ve věcech víry a mravů a shodnou se na jedné nauce jako definitivně závazné. To se projevuje ještě zřejměji, když se shromáždí na všeobecném koncilu a jsou pro celou církev učiteli a soudci víry a mravů; pak je třeba jejich definice přijmout s poslušností víry. (LG 25) Neomylnost přísluší zvláštním způsobem římskému biskupovi jako prvnímu z biskupů a nástupci apoštola Petra (srov. Mt 16,17-19; Jan 21,15-17). Tato neomylnost náleží římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře nebo mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře (srov. Lk 22,32). Proto se jeho definice právem pokládají za nezměnitelné samy ze sebe, a ne na základě souhlasu církve; vždyť byly proneseny s přispěním Ducha svatého, které mu bylo přislíbeno ve svatém Petrovi, a proto nepotřebují schválení nikoho jiného ani nepřipouštějí odvolání k jiné instanci. V takovém případě totiž římský biskup nepronáší rozhodnutí jako soukromá osoba, nýbrž vysvětluje anebo brání učení katolické víry jako nejvyšší učitel univerzální církve, v němž je zvláštním způsobem přítomno charizma neomylnosti církve. (LG 25)

Historie neomylnosti 

Papežská neomylnost není naukou, která by se v učení církve ocitla náhle. Tato nauka byla již v učení rané církve implicitní. Pouze naše chápání této neomylnosti se vyvinulo a bylo jasněji vyjádřeno.

Kristus nařídil církví, aby kázala po celém světě (Mt 28,19-20) a slíbil jí ochranu Svatého Ducha, aby ji „uváděl do veškeré pravdy“ (Jan 16,13).

Toto poslání a zaslíbení církvi zaručují, že od Ježíšova učení neodpadne (Mt 16,18; 1 Tim 3,15), ačkoli se to může jednotlivým křesťanům stát.

Již v rané církvi můžeme zpozorovat, že si věřící křesťané uvědomovali poslání a dar Svatého Ducha, charisma, který Kristus svěřil své církvi a tomu, kdo je nástupcem apoštola Petra ve vedení římské církve. Kartáginský biskup Cyprián se v jednom ze svých listů kolem roku 256 ptá takto: 

Odvážili by se heretici přijít k samotnému stolci Petrovi, odkud pochází apoštolská víra a odkud nemůže přijít žádný omyl? (Ep. 59[55], 14)

Na konci čtvrtého století se vyjadřuje hipponský biskup Augustin při řešení jedné z ožehavých otázek doby takto: Řím promluvil, věc je uzavřena. (Sermo 131,10) 

Neomylné prohlášení

Neomylné prohlášení – ať už ze strany pouhého papeže, ekumenického koncilu nebo učitelského úřadu církve, které trvá po staletí – je učiněno většinou, pouze pokud není v dotyčné otázce jasno a pro život církve je důležité ji nějak vyřešit. O většině nauk církve ale nikdy křesťané většinově nepochybovali. 

Omyly papežů

Velkou námitkou bývají také „omyly papežů“ v dějinách církve. V zásadě se jedná o tři případy, totiž papežů Liberia, Vigilia a Honoria. V žádném z oněch tří případů nejsou splněny podmínky potřebné k tomu, jak papežskou neomylnost coby dogma definoval 1. vatikánský koncil (1869/1960) v konstituci Pastor aeternus, a že tudíž o problém neomylnosti v oněch historických událostech nejde.

Nejvážnější z oněch případů je papež Honorius. Vyčítá se mu, že jeho učení bylo monotheletistické. Toto slovo nám příliš neřekne, v krátkosti jen vysvětlím, že podle této nauky (hereze) Kristus měl pouze jedinou vůli, totiž božskou, a nikoli dvě (božskou a lidskou). 

Pro napadení neomylnosti papeže coby dogmatu je to ale půda příhodná. Papež Honorius se v oněm sporu pouze nijak nevyjádřil, prostě otázku nechtěl kvůli pokoji v církvi vyřešit. Mýlil se, měl zasáhnout – avšak to nemluví proti jeho neomylnosti – ta ho nemohla ochránit od toho, že nevyhlásí nějakou nauku jako pro křesťany závaznou.

Diskuse je otevřená pro ty zájemce o tyto otázky, kteří si chtějí vyměňovat své poznatky a otázky. Diskuse nebude moderovaná.