Církevní restituce: Ministerstvo kultury málo komunikuje s občany

Ponechme stranou vztah občanů k církvi. Ale rozhodně neponechám stranou naprosté nepochopení mnohých občanů toho, co je církev (a bavme se o katolické církvi). Bavme se také o tom, že národ český a moravský má nyní rudo před očima, když slyší pouhé slovo "církev" a jak si mnou ruce lidé, kteří z úplně jiných důvodů, které, pokud jsou rozumné a rozhodně pochopitelné, církev nenáviděli. A tak se mezi lidmi a církvemi pomalu a jistě stavěla zeď, která se nyní projevila v celé své kráse a realitě. Jakoby celé roky, kdy šel čas a odvíjela se nějaká ta historie, neexistovaly. Ale o vztahu občanů k církvi a o problémech církevních osob za totality má vědět ten, který je garantem celého podniku, totiž navrácení majetku a hlavně - odluky státu od církve. Na to se pořád zapomíná a ponechávám na zváženou, z jakých důvodů.       

Ideové proudy a náš lid

Nebudu zde publikovat, v tomto článku, podrobnosti o peripetiích mezi státem a církvemi od roku 1990. A nebudu ani kritizovat náš lid, že má strach o něco přijít, aby nezchudnul stejně, jak se mu to stalo několikrát v historii blahé paměti, protože v tom mu plně rozumím. Komunisty a jejich ideové příznivce také nedosuzuji, protože mají svou ideovou rozdílnost od církevního učení perfektně zpracovanou a existuje o tom řada fundovaných knih, nikoliv však v mnohých případech nutně nenávistných. A stojí si na tom. Všichni, kdo s jejich ideologií nejsme jaksi v souladu, jsme srozuměni, zvláště z hodin Vědeckého ateismu a Historického materialismu či marxistických učebnic dialektiky, konečně i z Vědeckého komunismu. V tom jsou srozumitelní a s tím, že nebudou náboženství a ani institucím, které ho hlásají, nakloněni nikdy, pokud jsou skutečně stále tak oddaní svému učení, s tím počítáme všichni. Je tu generace, která není s jejich učením seznámena a trochu tápe v pojmech. Pak je tu lid, který pamatuje různá příkoří anebo ho zná z literatury a obává se, že jakmile církev získá majetek, ovládne politiku v zemi a bude diktovat a prosazovat své ideje. A ostatní se obávají, že budou dřít na církevních polích, lukách, hájích a lesích za bídný peníz, tedy tzv. pracovat na panském. Pak jsou tu ještě jiné církve, které byly s katolickou církví ve válečném stavu a samozřejmě, mají k ní výhrady, co se týče učení o dogmatu, a tak jsou sice pojímáni jako "odloučení bratři", ale nemám zprávy o tom, jak to dnes skutečně funguje. Zkrátka, v naší české společnosti je mnoho ideových a náboženských proudů, od kterých se nedá očekávat, včetně sedláků jako vlastníků půdy, že se budou na vrácení majetku tvářit milostně a říkat: "Jen jim to dejte."

Politizace problémů může vyústit do nepředvídaných následků

Katolická církev, která zde působí, se touto rozmanitostí postojů nějak nezabývá, protože i ona má své postoje k letům, kdy byla pronásledovaná a na to se lehce nezapomíná. Podle mého názoru, pokud měla tato velká akce proběhnout po vzájemné dohodě a ve světle společenské atmosféry, která tu neexistuje krátkou dobu (a s úctou a porozumění k ní), mělo Ministerstvo kultury, jehož role je v tomto ohledu nezastupitelná, se stát prostředníkem komunikace mezi lidem a církvemi a hlavně se postarat o to, aby lidé, o kterých se ví, že se budou tomu bránit (a mají na to plné právo), vysvětlovala a vysvětlovala. Třeba to, co je církev, že to není dům plný farářů, ale skládá se z jednotlivých řádů, které tu fungují a jak fungují, si lidé mohou najít na Internetu. Třeba by mělo být řečeno, kolik státu ušetří, když vrátí církvi majetek, který ji skutečně náleží a jaký rozdíl to dělá mezi náklady na jeho údržbu státem a vyplacenou částkou. Tedy, zkrátka a dobře, při úctě k názorovým rozdílům lidí a náladám ve společnosti vůči Nečasově vládě, nemožnosti dojít k nějakému slušnému konsensu za předpokladu, že se věcem dá volný průběh, můžeme očekávat, že tato otázka se stane úhelným kamenem budoucího uspořádání českého státu. Ve světle těchto sporů, které mohly být řešeny zcela smírně (dokonce se i navrhuje, aby se církev majetku vzdala ve prospěch lidí "co zahynulo nechť zůstane mrtvé, co žije, nechť přežije"), se nabalí ještě mnoho jiných věcí, které pulsují mezi lidmi a při nejbližší příležitosti to bouchne. Tak totiž většinou každé stupňované napětí končí. A možná, že usnadní nejen kandidaturu prezidenta, ale také změní politické spektrum v naší zemi.       

Závěr

V každém případě, ať hlasování dopadlo jak chtělo, tato trapná anabáze neskončila. Protože se s lidským míněním, které by měli politici brát vážně, se nemilostivě naložilo. Církve nejsou, z pohledu ústavy, demokratickými organizacemi, ale mají své interní učení, vycházející z víry a je na lidech, zda jsou ochotni, jako členové nebo vstupující budoucí členové, to respektovat. Chodit potajmu do kostela a vybírat hrozinky z dortu víry je věc jedna a být křesťanem a evangelíkem nebo židem je věc druhá, přátelé. A při tom, jaké názory panují na náboženství a církve, je vidět, že jsme se ještě docela z doby totality neprobrali. Je to stejné, jako koketovat s komunisty. Ty berou své učení stejně naprosto a smrtelně vážně. A v tomto ohledu je úloha Ministerstva kultury, politiků, aktivistů i občanů nezastupitelná, pokud ovšem ví, o co jde, co to všechno znamená a kam se chce dospět. V opačném případě to nějak dospěje samo k něčemu, co si třeba ani nepřejeme, ale netušíme ty konce. A já jsem pro odluku státu od církve - to za prvé a za druhé, je věcí demokratických stran, kolik voličů přihrají komunistům svou vlastní politikou. Jak si to uděláme, takové to budeme mít - na dlouhé roky. Raději, když už, hledejme cesty společenského smíru. Cesty budoucnosti nikdo nemůže odhadnout ani v nejdivočejších snech, i když se o tom čím dál více hovoří v seriózních komentářích. A jde z toho mráz po zádech.