Společnost: O českých tradicích z jiného úhlu

Pan prezident Klaus se v posledních letech zmiňuje o potřebě návratu českých tradic, morálního myšlení etc. etc. Jsem trochu na rozpacích, neboť nemám tušení, odkud se máme k čemu vracet. K českému měšťáctví nebo k přehnanému vlastenčení či k bukolikám, které líčily idylicky jinak drsný život českého venkova? Možná, že si málokdo uvědomuje, že většina lidí v Evropě v třicetileté válce zahynula na mor, na nemoci, na zranění či byla pobita a po ní se teprve uspořádávala nová Evropa pod  habsburským managementem. A lidem se dobře nevedlo, většinou. A tak nové generace se snažily se probojovat k vlastním šancím, což bylo pro národnostní menšiny velmi, velmi těžké. A podle mého názoru, v té smršti událostí na počátku 20. století (dvě ničivé světové války a nesvoboda) nestačil například český národ vybudovat národní stát. Možná, že lidé doufali (po roce 1989), že konečně se začnou ohlížet po tom, co je jim vlastní a co je to pravé "doma". No, po těch letech, co uplynuly od sametu mohu jen zkonstatovat, že český národ ve svém nejhlubším nitru má to "své" stále. Tedy, "nezblbnul", ale také, což ho štve nejvíce, neprosperuje, jak si přál, životní standard většiny lidí je tristní a země je zadlužená. Lidé jsou zklamaní, protože mají pocit, že prohráli svou šanci a svou nespokojenost vyjadřují všemi možnými způsoby.      

"To za komunistů nebylo“…

říkají často lidé, když se diví různým jevům, které se dějí dnes a denně. Česká společnost už dobře chápe, co je to burning, bossing a mobing, mnoho lidí chodí k psychiatrům, využívají psychologických služeb, také se dostávají snadno do spárů různých lichvářů a exekutorů, zakusili ponižování a přehlížení a ztráta pocitu vlastní důstojnosti je žene ke krajnostem. Když říkají " to za komunistů nebylo", nemyslí tím, že by vychvalovali minulý režim, ale myslí tím, že takový tlak na každého jedince v tomto smyslu neexistoval. Tak to pociťují s odstupem času. Mnoho lidí skutečně vynaložilo všechny své síly schopnosti, aby změnili k lepšímu svůj život, a nyní shledávají, že si "teda vůbec nepomohli." Nejlepší léta jsou za nimi a kolem padesátky je nikdo nechce zaměstnat. Přitom jde o vzdělané, zkušené a pracovité lidi. Většina z nich si nestačila našetřit, takže ani nemohou využít předdůchodu, protože nemají dost peněz, aby podmínky splnili. Pokud je chudoba českou tradicí, tak ta je opravdu dodržena.

Úcta ke vzdělání

Stát potřebuje vzdělané lidi v nosných oborech. A středoškolské vzdělání by nemělo být podceňováno. Avšak mnoho míst, které se na trhu nabízí, je podmíněno vysokoškolským vzděláním. Středoškoláci se těžko uplatňují. Proč? Právě z toho důvodu vznikla ta honba za tituly. Učňovské školství je v troskách a chybí, velmi chybí dobří řemeslníci. Takový stav je pro vzdělanost v pravém slova smyslu destruktivní. A nyní, když se dočítáme o výsledcích maturit, kolik mladých lidí neuspělo, pak se můžeme jen dohadovat, co s nimi bude dál. Budou podnikat? Mohou zakládat rodiny? Pořizovat si bydlení? Jaký bude jejich životní cíl? A jaké je jejich vnitřní rozpoložení, když několik let studovali za podpory rodiny a nyní je všechno zmařeno? Jde o jednu generaci, před kterou se na prahu života zavřely dveře. Je to velká škoda. 

Neúcta k lidem

Úcta k člověku je jedna z nejvyšších morálních hodnot. Ale tato hodnota byla prolomena. Je sice pochopitelné, že mladým lidem by měly být nastaveny podmínky ke startu do života. Ale ne za cenu, že stáří člověka bude považováno za něco nepatřičného. Nejsmutnějším jevem naší doby jsou opuštění staří lidé, osamělí stárnoucí lidé, kteří po tom, co odešli, ať již dobrovolně nebo včas do důchodu, si připadají nepotřební a ztracení. Strádají. Dává se jim najevo, že je nikdo nepotřebuje, že si jejich práce neváží a že je také nikdo postrádat nebude. Prodlužování věku dožití je etapou bezmocnosti a obav, zda "uživí" střechu nad hlavou a sami sebe, zda důstojně dožijí. 

Zvláštnost českého národa

Když se řekne "tradice" znamená to udržování nějakých zvyklostí, které se vyvinuly mezi lidmi a ti je pojali jako užitečné. Střípky naděje a svobody střídaly dlouhé doby přizpůsobování se historickým okolnostem.  Jakoby lidé stáli před vraty, které se průvanem otvírají a zavírají, chvíli vidí světlo a chvíli zase temnotu. Ale přesto to všechno, co bylo řečeno výše, je tento národ výjimečný tím, že zná svou hodnotu a chápe dobře, co znamená mravnost. To, co je důležité, přežívá uvnitř, je to nevyslovitelné, nedefinovatelné. Není třeba to odhalovat a odkrývat a hledat hmatatelný výraz ducha národa. Na mne alespoň dýchá. Cítím veliké napětí a naštvanost. Možná, že je to také jakousi tradicí, ale tu by bylo nutné už jednou zatratit.