Politika a člověk: Než přistoupím k volební urně ...

Rozhodně, nejít k volbám je špatné rozhodnutí, zvláště v této zvláštní době. Je potřeba změnit směr politiky, ale to není všechno, co člověk-občan provede vhozením vyplněných volebních lístků do volební urny. Je také důležité, aby si uvědomil, jaký vítr zvolený směr nabere, protože nevolíme politiky proto, aby se chovali jako jednatelé firmy ČR, spol. s r.o. , ale jako představitelé státu, který obývají občané nadaní právy a povinnostmi vůči státu, nikoliv zaměstnanci té pomyslné firmy. Tak to vidím já ...

Nějak se mi nedaří chápat směr současné politiky vůči zájmům občanů ...

Je to asi proto, že se pořád držím, jako veš košile, staré a známé definice, že stát je tvořen státním územím, občany a státními orgány. Nějak mi do toho nezapadají podivné obchody, lobbisté a jejich učedníci z jedné strany a občané, propadající depresi a vrhající se dobrovolně do náruče smrti z druhé strany. A tak se táži sama sebe: je problém pana Dalíka, pana Ratha a jiných lidí v jejich situaci ještě politika anebo výhradně záležitostí orgánů činných v trestním řízení a nezávislých soudů coby státních orgánů? A pokud ano, pak mi z toho nějak vypadává další prvek, tvořící stát, a to je občan, jeho práva a naplňování oprávněných zájmů, protože občané jsou stále přitahování k jejich kauzám, místo toho, aby sledovali svůj oprávněný a přirozený stav svých věcí - jako třeba udržení slušného životního standardu, úspěšné se domáhání svých práv a oprávněných zájmů, růst mezd a "rozfofrování" trhu práce, uplatnění firem na trhu, zdravou konkurenci apod. A mně osobně zajímá, které politické uskupení se hodlá chopit zájmů občanů a ochrany státního území, naplňování ústavních práv a zákonů, které určují vzájemná práva a povinnosti mezi státními orgány a občany. Možná, že je to jen moje nechápavost, ztráta umění číst mezi řádky, nepochopení situace. V tomto případě se omlouvám.

… nemám proč jásat

Nejásám, že někoho vezmou do vazby a vyšetřují ho za věci, které se děly v nějaké, pro občana, nedosažitelné sféře a v nichž figurují závratné provize za zprostředkování nějakého obchodu, protože i když je to záslužné a je znát, že policie dobře pracuje. Denně vnímám celou řadu lidí, kteří se potácejí v každodenních problémech, neschopných rozhodovat o svých věcech, protože nejsou schopni odhadnout, zda po té, co parlament neodhlasuje daňový balíček, budou ronit krvavé slzy nebo se usmívat. Prostý občan neví, na základě takových informací, zda se může oženit či vdát, plánovat rodinu, vzít si úvěr na byt, vrhnout se do studia nebo si na topení sušit kůrky chleba a vyrábět z jablek křížaly, aby přežil další období nejistoty a čekat zase nějakou dobu, zatímco mu plyne životní čas, co bude dál. Na to by měla odpovědět vítězná síla po volbách.

Zvítězí ti praví?

Za několik dnů budou volby a řevnivost mezi stranami vrcholí. Noviny se plní šokujícími odhaleními, která berou doslova dech (a to je dobře, hůř by bylo, kdybychom nad tím vším mávnuli rukou a pustili si nějaké oddechové video, u kterého se dobře usíná). Moje babička se mne vždycky ptala, (když byl svět sice plný varu, ale předělovala ho železná opona), protože nerozuměla dobře česky: kdo je ten špatnej? Tehdy to bylo jasné: no ten za tou oponou. Dnes bych ji to nedokázala říci, protože to sama nevím. Jen přemýšlím nad prolomenými hranicemi obyčejně chápané mravnosti, jejíž existence, byť hypotetická, poskytuje jakousi jistotu, že lidé drží při sobě jako druh, vzájemně se chápající jako "ten bližní". Lidé by se chtěli postarat sami o sebe a netouží být závislí na překotných rozhodnutích, které sahají hluboko do jejich příjmů a jsou spíš součástí jejich výdajů. A rádi by si někoho skutečně vážili, naslouchali mu a klikali na statistiky důvěry. Ale kdo je dnes ten pravý, který se chopí těžkého úkolu - nápravy v sociální sféře, návratu důvěry ve fungování úřadů rozhodujících v životních situacích lidí všelijak závislých na státu, důvěry ve zdravotní péči, ve sféře vzdělávání apod., to je otázka, ale něco mi říká, že to nebude jen v nějaké politické straně, ale v osobnostech, které pracují v celém politickém spektru. Jeví se mi, že ostré hranice mezi pojmem pravice a levice se nějak stírá, takže by mohla být politická platforma různorodá, pokud by byla schopná najít i v názorových rozdílech společnou řeč ve smyslu odpovědnosti a kompetenci v rozhodování a konání. Tedy - stručně a jasně - v pochopení objektivní situace, v které se nejméně Evropa nalézá a nacházení možností udržet chod země a životní standard na takové úrovni, který nasvědčuje, že jsme ještě stále vyspělá země v tom moři zmatků ve světě, v což doufám a věřím.

Závěr

Málokdo chce žít v neustálé existenční úzkosti, s pocity beznaděje a na prahu deprese. I když každý normálně uvažující člověk chápe, že je třeba bojovat proti korupci, proti zlodějině, lichvě a činnostem, které ohrožují občany, bezpečnost a zdraví, je tu ještě jeden důležitý důvod, proč přemýšlet o tom, koho volit, a to je návrat společnosti do normálního života s určitými jistotami, že i v záležitostech, které jsou v mezích osobního rozhodování, se naplní jejich předpoklady k slušnému životu. Mezi politiky a občany je třeba nastolit vzájemnou komunikaci a taky vzájemný respekt. Je třeba, aby občané měli možnost se dotazovat, diskutovat anebo také žádat o pomoc v nejrůznějších životních situacích, a aby lidé, kteří přijdou o práci nebo onemocní (v obou případech jde o citelné snížení životní úrovně i členů rodiny), nebyli považováni za flákače a absentéry či simulanty a hozeni na pospas své svízeli. I o tom je tzv. domácí politika, která neřeší, jak jednou pravil pan Werich, jen „náš vztah k Tchaj-wanu“, ale také vztah k občanům, k lidem, k jejich uspokojivému životu a soužití v jejich vlastní zemi.