Společnost: Za hranou etiky a morálky je svět idejí - postmoderna

Na trhu je hodně hodnotných knih, které pojednávají o etice a morálce. Svět lidských hodnot, jak ho chápu já, se ubírá představou užitečnosti a reálnosti dosažení, nikoliv tím, co je v přesahu normálního a běžného lidského jednání, jak ho chápe většina lidí. Etika a morálka, v obecném slova smyslu, je uznání hodnoty chování, jednání a konání, které je nad tím očekáváným a běžným jednáním každého člověka v konkureční společnosti. Něčeho se zdržet, něco odmítnout, něco strpět. To je morální a etický postoj v momentě, kdy se jedinec zvažuje, zda momentální hmotný prospěch přijme či nepřijme ve světle svých zásad a hranic, které uznává pro sebe jako to, co považuje za morální a obecně etické. Zdržet se přijetí vlastního prospěchu ve prospěch celku, to je nevídaná věc, protože nevíme, jaké nové obzory se za tou hranici objeví ...  Ve smyslu postmodernismu a jeho filozofických východisek se můžeme přesvědčit, jak přemýšlí současný člověk, jak uvažují lidé obecně a zda, v těchto úvahách se tvoří nové morální hodnoty a postoje.  Velmi jiné - nad očekávání.  

Často se setkáváme s tím, jak se lidé hrozí nad zpustošenou morálkou přítomnosti. Jakoby už neexistovaly žádné hranice a meze, o které by se zastavilo lidské jednání. A co hůř: jde daleko za tyto meze, do rovin, které přesahují představy lidí o tom, co je morální a pro společnost sebezáchovné. Nedávno mne přímo praštil do očí jeden článek, v kterém se pan ministr Kalousek hrozí, že většina lidí v ČR jsou bolševici. Ale je mu oponováno. Jsou to lidské postoje, které vzešly z určitého vyhodnocování jednání a konání s použitými prostředky, o kterých se říká, že jsou nemorální. Z jakého pohledu kdo hodnotí, co je morální a nemorální, odhaluje jeho osobní pojetí, které se nemusí podobat jinému osobnímu pojetí. Zarážející je, že obě strany vykřikují - bolševici, neobolševici, tedy jde o ideový spor, kdo je tady bolševik a čím se vyznačuje. Hrozí vzplanutí třídního boje? Má mít demokracie svého vykladače, jako církev svého papeže, aby říkal co je a není správné? A co je vlastně  správné (dle úvah pana mistra Blažka)? Jak se zdá, svět se hroutí, nikoliv však ve své hmotné podobě, ale ve své ideové podobě. Jakoby až nyní začaly ožívat staré filozofie, které jen dřímaly a čekaly na svou chvíli. Položme si tedy, v době postmodernistických filozofií, pár základních otázek a podívejme se, jak si na ně různí lidé odpovídají. Lze zadržet čas? Lze zadržet člověka? A co je člověk? Jak daleko je k Bohu a jak blízko je konečná bitva o pravdy, které dvě nebo více stran drží, na každém konci, v zubech a tahají se zoufale o svou převahu nad tím na druhém konci.  Sedm smrtelných hříchů, jak je známe z Bible jsou stále filozofickým rozměrem, který se nabízí k přemýšlení o jejich fungování a nenápadném přerůstání v obecně akceptované postoje.                   

Rozumět tomuto času je důležité - tak nyní myslí svět

Opravdu se nepamatuji, že by se od roku 1990 odehrával nějaký společenský diskurz o etice a morálce v tzv. postmoderní době. Pojmem "postmodernismus" je v poslední době velmi frekventovaný, ale zda je vůbec dobře pochopený, to je otázka. Nepamatuji se na jediný případ, že by se kdokoliv z vládní elity zabýval filozofickými otázkami a předkládal na základě definice "postmodernismu" diskusní témata. Ono je to důležité! Naučit se myslet a pojímat jevy v nových myšlenkových dimenzích umožňuje totiž lepší porozumění a snadnější dialog mezi dvěma póly, které jsou jasně vymezené svým bytím. Postmoderní filozofie je filozofický směr, který je kritický k základním předpokladům ve strukturách filozofie. Postmodernismus předpokládá, že mnohé, ne-li všechny, zdánlivé skutečnosti jsou pouze sociální pojmy, a proto podléhají změnám. Tvrdí, že neexistuje absolutní pravda, a že způsob, jakým lidé vnímají svět, je subjektivní a zdůrazňuje roli jazyka, mocenských vztahů, a motivací při tvorbě nápadů a přesvědčení. Zejména napadá používání ostrých binárních klasifikací jako mužské proti ženskému, bílá proti černé,   realitu chápe v množném čísle. Postmoderní přístupy proto často zvažují způsoby, jak sociální dynamiku, jako je moc a hierarchie, ovlivňují lidské konceptualizace světa. A jak významné účinky působí na způsob poznání. Podle toho  je konstruován a používán. 

Postmoderní myšlení ve svých přístupech k poznání a porozumění často zdůrazňuje konstruktivismus , idealismus , pluralitu , relativismus a skepsi. Ale pro něho neexistuje, že je něco dáno - v ohledu například ochrany vdovy a sirotka. 

Postmodernismus = relativismus: jak správně jednat - není jistota

Nějak z toho všeho vyplývá, že v otázce mravního relativismu nedovedeme určit, co je stejné jednání, protože víme, že se v různých dobách mění. V morálce a etice se jednání neobjasní určitě jen vnějším popisem, ale je důležité určit, co tím jednající osoba zamýšlí a proč tak jedná. Například o sebevraždě: v evropském prostředí se považuje sebevražda jako špatná, ale obětovat život za nějakou ideu nebo za druhého člověka jako vrchol hrdinství. Pro vnějšího pozorovatele však není snadné takové jednání od sebe odlišit - obojí má stejnou podstatu. Nebo - lhát se nemá, má se říkat pravda (lékař sdělí pravdu o zdravotním stavu pacientovi v každém případě). Avšak říkat pravdu špiclovi (s tím, že sebe nebo druhého ochráníma ostatní vystavím nebezpečí) je také špatné. Obojí se však řídí jedním pravidlem: neublížit nebo chránit druhého člověka. Ale také morální relativismus musí připustit, že je relativní - je užitečným varováním před přílišnou jistotou, že vždy a všude víme, jak máme jednat a jak ne. 

Morálka může být něco jiného

Sartre kdysi řekl: "existence předchází esenci". Co to pro nás znamená? Člověk existuje (např. se objeví na scéně) a teprve poté definuje sám sebe. Pokud chceme pojímat člověka jako existenciální bytost, nedefinovatelnou existencionální bytost,  pak v první chvíli není ničím.  Až  potom (co definuje sám sebe) on bude něčím, a on sám bude tím, jak se chápe sám. Není žádná lidská přirozenost, protože není žádný Bůh, který by přirozenost představoval. Nejen, že je člověk to, co chce být sám o sobě, ale je také je tím, co on chce být sám po tomto tahu směrem k samotné existenci. Tak praví Sartre.

... tři atestické postoje

Evan Fales ve svém eseji "zoufalství, optimismus, a povstání", se dovolává tří ateistických existenciálních postojů k životu (které nejsou vzájemně slučitelné). Tvrdí, že jsou určitou důstojností a závazek k pravdě.  Bertrand Russell, říká, že "... jen na pevném základě neústupnosti k zoufalství, může se duše ve svém bytí  od nynějška bezpečně postavit". Fales věří, že zoufalství je pouze jednou z možných reakcí na postoj k životu existencionálního ateisty. Ani další složka - optimismus - a další aspekty dobrého života, neochrání morálku. Tvrdí, že optimisté musí být opatrní, aby nedošli k fatalismu, a to zejména s neexistencí božské odplaty.  Píše: "infantilizace lidstva ve vztahu k Bohu je jedním z nejvíce znepokojivých rysů křesťanského náboženského cítění, a to zejména v souvislosti s morálním úsudkem." Cesty optimismu utvrzují umělou morálku, ale také plodí náročné ideologie, které dochází k názorům, že  morálka může být něco jiného. Další složka je vzpoura. Vzpoura je proti něčemu. Fales říká, že ateista se nebouří proti Bohu tím, že ho odmítá jako indiferentní vesmír. A pokračuje: "Ale jestli existuje Bůh, a že Bůh je Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův, a Ježíšův, pak já tvrdím, že je tam jeden postoj, který je legitimní a oprávněný. Je to vzpoura. " Příkladem existencionální krize je například román Dostojevského "Bratři Karamazovi".

Pravice, levice a očekávaný postoj k věcem veřejným

Tento velmi stručný exkurz do postmodernismu ukazuje, že lidé, ať vědomě či nevědomě, přebírají vzorce chování většiny, aniž by často přemýšleli, jaký důvod mají k určitému chování, postojům a vztahům, které nejsou rozhodně povzbudivé, leč možným vysvětlením k dojmu amorálnosti, bezzásadovosti a svévole je postavena víceméně očekávaná představa o cti v celém rozměru. V určitém  modelu, který se nám nejasně rýsuje. Ne ze zkušeností, že bychom, kdy jindy takové zářné osobnosti spatřili a pobývali v jejich blízkosti. Je třeba však rozlišovat, jaký manipulační prostor dáváme spíše těm, kteří rozšiřují (svým pomyslně negativním chováním) hranice očekávaného (ať zákony či etickými pravidly) jednání a způsobují všeobecnou krizi, jejíž dosah může být povážlivý.

… jak udržet pomyslně žádoucí stav?

Jak se může člověk, společnost bránit, pokud pociťuje negativní tlak na změnu v postojích a chování i jednání, které je postaveno proti jejich vůli? Pravice či levice jsou pomyslnými ideálními postoji k veřejným věcem. Lidé většinou očekávají, že budou plnit svou činností programy, na kterých stojí a padá jejich filozofie, na níž zakládají své činy a postoje k otázkám veřejných věcí. Dobro a zlo, blahobyt a bída, pokoj a svár, materiální a nemateriální zájmy – to je daleko od problematiky bytí či nebytí. A na této rovině, jak se zdá, je dovoleno všechno. I naprosto bezprecedentní porušování zákonů, devastace norem chování a ohromný tlak na člověka, aby to strpěl ve jménu dosažení cílů – například odhlasovaní a přijetí zákonů, které způsobí vážné změny v chování a postojích lidí, které též opouští hranice představy společenského a osobního blaha, tedy touhy po harmonickém a „slušném životě“. Protitah bude vypadat tak, že lidé, kteří žili v klidu a pokoji, se pod vlivem nějakého impulsu k nepoznání změní a budou požadovat po svém okolí, aby to akceptovalo, „protože jiné cesty není“. Použitím zákonných prostředků (z pohledu etiky) se však situace nezmění.

… platí ještě všechna pravidla demokracie?

Zdá se, že všechny ideje, na kterých stojí demokracie v našich představách, odvozených z ústavy a listiny, ztratily na síle, tedy nejsou již plně akceptované. Místo nich se tlačí jiné ideje, jejichž původ je postaven na ekonomicko-politickém zájmu, navzdory naplňování kategorií dobra, etiky, práv lidí a oprávněných zájmů skupin. To však ještě neznamená, že zákonitě nastoupí násilí. Je však třeba přemýšlet nad tím, jak si stojí demokracie proti totalitě, zda to jsou v současné době dost vyspělé ideje, které osvobodí lidi z pasti postmodernistického vnímání bytí a poznání a co bude tím ideovým Mesiášem, který prosadí další stupeň poznání toho, co je dobro, blahobyt a štěstí a dá jiný rozměr a validitu představám, které se změní v zásady, na kterých bude stát nově probuzená společnost i vědomí člověka.