Společnost a politika: Naplňování života nejen přes ekonomiku

Václav Klaus je zajisté výjimečná osobnost - a pod výrazem "výjimečná" nemusíme vždy výhradně rozumět pozitivní nebo negativní. Jak je o něm často tvrzeno v tisku : je vyhraněný pragmatik a velký realista. Tedy, je to člověk s určitým specifickým názorem a vzděláním i osobním naladěním, který se drží pragmatismu a nesklouzává často do sféry, která neodpovídá jeho kriteriím pro chápání, sdílení a vyjadřování. Pragmatikem i realistou může být i učitel duchovních nauk,  který dobře chápe, jakým jazykem a vlastním přístupem se může dorozumět se světem plném lidí a tím i názorů, postojů, charakterů, pohnutek apod. Ani pro takové duchovně vyhraněné osobnosti není žádná újma a hanba, když chápou svět, v němž se pohybují, správně, v jeho realitě, a tak mohou i lépe porozumět lidem a poradit jim, jak svůj problém řešit, a přitom se dodržovat morální předpoklady, aniž by se "namočili". Tedy pokusit se s ním rozlišit, co je v jeho případě dobře nebo špatně, jak podržet to "dobře" a jak to "špatně" řešit, aby se zlo nezmnožilo ...    

Z jakého úhlu pohledu mluví Václav Klaus a jak mu lidé rozumí

U politika je důležité, ať je vzdělaný nebo prostý člověk, užívající selský rozum, aby mu široká veřejnost rozuměla a chápala ho, i když bude proti němu vystupovat, brojit, nesouhlasit anebo mu přikyvovat. Každý politik má určitý způsob vyjadřování, kterým sděluje své poznatky, svá rozhodnutí, své postoje a přání, své myšlenky i takové, které pronáší k veřejnosti. A pro úspěch jeho práce je důležité, aby byl správně chápán i lidmi, kteří nejsou na "jeho vlně". Václav Klaus se celý život pohyboval v oblasti, která má specifický jazyk, způsob vyjadřování a která také ovlivňuje jeho postoje k věcem a záležitostem.

... Úcta lidí je důležitá

Ale lidé žijí v jiném prostoru, ať jsou vzdělanci nebo nevzdělanci, ať mají jaký chtějí původ etnický či rodový, kupují, prodávají, podnikají, pracují, studují a jejich jedinou otázkou, kterou chtějí mít jasnou je tato: budu se mít dobře nebo špatně? A samozřejmě, že to "dobře" a to "špatně" má celou škálu osobních a velmi praktických představ. Z každého takového veřejného projevu hledají stopy k zodpovězení na tyto otázky, protože k nim hovoří veřejně činná osoba, od které čekají, že má hlavně na mysli řízení a vedení státu a ovlivňování společenského blaha. Protože logicky vzato, lidé přeci nebudou očekávat, že je směřování politiky vede do pekel a pokud mají tušení, že se k něčemu takovému schyluje, zpozorní a začnou se bouřit. A také se vyslovují po svém, obrazem, slovem, protestem, násilím nebo gestem (snímáním obrazů státníka apod.). A každý politik si musí být vědom, že neopatrné zacházení s veřejností, špatně volená formulace či čin, který pokládá třeba za dobrý, ale v současné době je pokládán veřejností za špatný, může mít velmi negativní projev. V tu chvíli veřejnost projevuje neúctu a v extrému mu nasadí psí hlavu. Konečně, řekne si lid, je to veřejná osoba, placená z našich daní, tu nelze urazit, musí s tím počítat.

... Český národ je zkušený, praktický a velmi kritický - na prognózy nevěří

Jsou osobnosti, které žijí v tzv. vyšších sférách a spíše, než vlastní, syrový život, v kterém lidé žijí, se zaobírají idejemi. Jestliže se jim jeví, že by bylo potřeba na nějakou dobu zdražit chleba, protože do deseti let může být třeba situace, že bude skoro zadarmo, tak vzbudí protesty: zatímco lidé žijí "tady " a "teď" a co bude za deset let je pro ně dlouhá doba čekání na zázraky, protože mají své osobní prognózy, opírající se o jejich zdraví, sociální potřeby, o vyhlídky rodinných příslušníků, politik se diví, že se lidé zlobí a nadávají. Protože už zítra si půjdou ten chleba koupit, a také máslo, mléko, nějaký salám. A ejhle, ono je to dražší všechno. Všechny reformy, které neměly ihned po jejich přijetí, kýžený účinek a měly mít to dobro do delší budoucnosti, byly kritizovány, protože lidé ví dobře, jakým změnám svět podléhá a co se dnes teoreticky jeví dobře s výhledem na určité předpoklady vývoje do budoucnosti, které nemusí být splněny, se mohou dostat do kritické situace.

... Výzva k duchovní obnově a návrat k tradičním hodnotám

V naší zemi žije mnoho lidí, kteří museli dříve svůj duchovní život buď zapírat, nebo odmítnout a tradice, které se provozovaly ve vzpomínkách na to, ja se žilo dřív v podobě lidové hudby a veselic a okázalém zlidovění způsobu života, vedlo k potlačovaní intelektualismu a myšlenkového pokroku. Takže, nyní to zde jaké to je, lidé jsou tací jací jsou, věřící, nevěřící, topící se často v nevědomosti, protože jim chybí jakási duchovní i intelektuální kontinuita. A pokud mohou dnes číst zahraniční knihy, jsou z jiného hnízda a jiné kultury, která se nedá jen tak napasovat na tu naši. Vždyť každý národní spisovatel píše o svém prostředí, jehož ideový přenos se jen těžce ujímá v širokých vrstvách.

... lidé nemají jednu, ale více potřeb a nejen materiálních

A je třeba stále mít na paměti, že tu žijí vedle sebe generace, z nichž každá má jinou zkušenost, jiné znalosti a jiný způsob postojů k běžným problémům. Na tož k těm intelektuálním a duchovně vypjatým. Spíš, než se k čemukoliv vracet, je třeba jít dopředu, hledat a sdílet, obnovit společenskou komunikaci, která se už dlouhou dobu točí nejvíce kolem politiky a to je velká brzda pro rozvoj myšlení a vytváření duchovního a intelektuálního bohatství. Často se i diskutuje o problémech, o kterých mnoho idí ví jen málo, ale to stačí k tomu, aby se k nim vyjadřovali a to i velmi emotivně. Ale i přesto bych tvrdila, že duchovní hodnoty a inteligence národa se neumenšuje. Je jen průměrována neustálou starostí o budoucnost a lidé musí slevovat a přizpůsobovat se. Proč? Protože tržní filozofie na třech pilířích nemůže obsáhnout celou problematiku života lidí, jejichž život má těch pilířů daleko více a rozhodně to nelze zjednodušovat nebo umenšovat a svádět do jediného, byť logického toku předpokladů, zda vyhraji spor, v kterém mi jde o peníze, zda si budu moci koupit byt nebo chleba, který je zdravý a dobrý, zda mohu dětem dopřát ten růst osobnosti studiem a poznáním na základě vlastních vyhlídek a zda budu schopen žít, a na to mám plné právo, aby můj den nebyl naplněný obavami, vztekem na poměry, neustále rozrušován věcmi, které se mně zase tak netýkají, nebo neumím odhadnout, kdy se mne týkat budou.   

Nezdar v ekonomických předpokladech neznamená neschopnost lidského a duchovního rozvoje

Samozřejmě, že chceme všichni, aby byla naše republika konkurenceschopná, že naše poznání fungování trhu bylo užitečné, že chápeme dobře, co je to pragmatický a realistický postoj a že o životě každý víme své. Ale kromě toho, že každý z nás žije svým veřejným životem a potřebuje, aby mu stát poskytoval k tomu servis, nikoliv ideály a sny, potřebuje žít i svým intimním životem, který se točí kolem nejvlastnějších potřeb duchovního, estetického a filozofického či prostě lidského sebevyjádření. Tedy, hmotařské nahlížení na život nemůže zcela naplnit normálního myslícího člověka a tam v té druhé sféře platí jiná pravidla, které lidé musí objevit a realizovat, aby si současně nesáhli na dno (neuživím rodinu uměním, napsal jsem sice knihu, ale nemohu ji vydat, protože na to nemám peníze, natož sponzora). Možná, že mnoho lidí předpokládalo, že od roku 1989 se chopí práce pro veřejnost lidé, kteří povedou republiku směrem k rozvoji. Dnes, v roce 2013 shledáváme, že přešlapujeme na místě, v zahraničí se o nás nepěkně mluví, zatímco se zabýváme ekonomickou kriminalitou (která je často mimo obyčejný lidský život), uchází nám mnoho příležitostí se vypořádat s tíživými mezilidskými vztahy a úřady a soudy jsou zahlcovány tak, že na obyčejné lidské věci není čas. Pořád někde něco uniká, co se neumí soustředit do nějakého pochopitelného celku a významu, který je lidem pochopitelný. Co je to naplat, řekne si obyčejný člověk, že někoho chytli a zavřeli za korupci, když mně soused naschvál polil benzinem pole, zničil ho a já se už deset let soudím o náhradu škody i morální satisfakci.

Co je dobře a co špatně - to musí každý hodnotit sám

Takže, abych se vrátila k počátku: co je "dobře" a co je vlastně "špatně"? Jsou to velmi příbuzné stavy, které každý vidí jinak, ale lidé se nemohou řídit mravním rozměrem politiků, musí pro ten svůj hledat jinde. Politici, kromě své práce pro veřejnost, by měli usilovat o to, aby je lidé správně chápali a pro své návrhy získávali přízeň voličů, lidé by měli ze svého každodenního života vytěžovat své poznatky a měřit a vážit svými potřebami, co je dobré nebo špatné či na hraně a bránit se, pokud shledají, že mohou být ohroženi. K tomu, aby to rozeznali, nemusí vést žádný filozofický život či číst středověké filozofy nebo ty novověké po večerech, pokud to není náplň jejich studia, ale mohou vyhledávat svou šanci k blaženosti podle svého založení. I za cenu, že budou měnit svůj způsob života, třeba že si ho zjednoduší. Každý den je vzácný, přátelé, a pokud vím, z té druhé strany už návratu není. A protože nikdo neví dne ani hodiny, nepotřebuje dnes vědět, co bude za pět nebo za deset let, ale s výhledem deseti let by si měl každý člověk moci svlj život naplánovat. A to je právě úkolem vedení a řízení státu - směrem k občanům a životním podmínkám.