K 600-stému výročí smrti Jana Husa – část 1

O  M. J. Husovi se píše, točí se filmy, přednáší i povídá. Přemýšlím o jeho době, v které se narodil a žil,o  jeho současnících, kteří ho přímo i nepřímo ovlivňovali.

I když se o Mistru Janu Husovi (1370 – 1415) vzhledem k výročí jeho smrti hodně píše, přesto si dovolím přidat polínko do ohně společensko - politických událostí od 12. do 15. století a rozvinu problematiku komplexněji. Pozvu vás do doby pozdního středověku, který je nabitý silnou energií, kterou nelze jednoznačně hodnotit negativně, protože přílišným zaměřováním se na jednotlivosti zapomínáme na souvislosti, které se sbíhají až k jeho vystoupení před Kostnickým koncilem, který vydal osudný rozsudek.

Hnutí svobodného ducha – nové formy svobodného života

Bekyně a beghardi bylo hnutí, které konkurovalo žebravým řádům. Svým statutem se pohybovaly mezi církevními řády a farním klérem, ale nenáležely ani jednomu. Žebraví mniši, vědomi své klesající popularity útočili proti skupinám, které se jim blížily názory i postoji, ale lišily se právě statutem.  

Není příliš od věci vylíčit hnutí bekyň a beghardů, které se rozvinulo ve 12. století na severu Francie a které představovalo místní výhonek potřeby následovat apoštolský život. Jeho zakladatelem byl Lambert Liége, reformátor diecéze Liége, který zemřel v roce 1127 a jím založené společenství je považováno za první bekyňský sbor. Hnutí bekyň bylo zacíleno na ženy, které nemohly očekávat, že se provdají a přijmou výzvu vést svatý život. Ovšem, nechtěly se stát jeptiškami. Upozorňovaly na sebe svou institucionální nezakotveností. Zapadaly do městského života, vycházely vstříc potřebám žen, které nemohly být přijaty do oficiálních řádů a pokračovaly ve velkém počtu v nenápadném životě v řadě měst ve Flandrech, severní Francii a na území říše. Rigorózní výklad kánonů 3. a 4. lateránského koncilu však mohla jejich postavení problematizovat. 

Pronásledování

V době lyonského koncilu se objevují pamflety proti hnutí bekyň a františkán Gilbert z Tournai si stěžoval, že bekyně vlastní neautorizované překlady Písma do národního jazyka, které obsahují herezi, avšak neupřesnil, v čem hereze spočívá, a že čtou na veřejných místech. Olomoucký biskup Bruno bez obalu hlásal, že by jim mělo být přikázáno, aby se vdaly nebo vstoupily do kláštera. A byl opakován výrok 3. a 4. lateránského koncilu, který rozhodl postavit bariéru proti vznikání nových řádů, a ty které působily, měly být potlačeny. Situace beghardů a bekyň byla nejistá a v následujících desetiletích se neobjevilo nic, co by zlepšilo jejich jinak pohoršlivý obraz. Ten se kromě jiných soudů o jejich činnosti ještě zhoršoval u beghardů, kteří kázali bez povolení. Z roku 1290 zaznamenáváme v Colmaru a v Basileji uvěznění bekyň a beghardů pro herezi. Ani v prvních desetiletích 14. století bekyně sice čelily žalobám proti svým názorům a chování, ale zatím se nestaly cílem konkrétního obvinění z hereze.

K tomu: Huleja, J. Ženská spirituální hereze na přelomu 13. A 14. století. Dostupné z: file:///C:/Users/Pedro/Desktop/DPTX_2009_2_11410_0_72444_0_90615.pdf. Cit.: [06-04-2015]

Jan XXII. vytřiďuje zrno od plev  

Před volbou papeže Jana XXII. předcházely po smrti Klimenta V. dva roky vakance. Byl to právě on, který zasadil konečný úder postupu široce rozvinuté hereze, která se objevila v prvních dvou desetiletí 14. století a rozšířila se od spirituálních františkánů k terciářům  až k sympatizujícím sekulárním kněžím a laickým patronům ve městech. Území, zasažené touto herezí,  se určitým způsobem kryje s kraji, kde před tím působilo katarské hnutí. Petr Jan Olivi  se svými stoupenci však stáli proti katarům a valdenským, a rozhodně neexistuje žádná souvislost mezi katarským hnutím a herezí spirituálů. Je také nutno podotknout, že stará centra katarství byla situována na východ, zatímco spirituální hereze  měla svá střediska ve dvou městech poblíž pobřeží – v Narbonne a Béziérs.  Inkvizitoři likvidovali jádro hereze sedm až osm let a pronásledovali členy prvního řádu, zejména ty, kteří unikli zátahu, který  na ně inicioval Jan XXII. v roce 1317. Krize byla u konce. Janova akce byla účinná, ale nějak přesně nesměřovala do středu problému, Nad rozhodnutími Quarundum exigit se vznáší dojem, že celá hereze spočívala v opozici vůči příkazům papeže. Hereze, které vzešly od františkánů, mystiků a z fantazie duchovních byly znepokojující. Ale proto, že by byly ohrožující, ale proto, že sympatizovaly slabá místa pozdně středověké církve.

 K tomu:

Spirituální františkáni.

Dostupné z : http://cs.wikipedia.org/wiki/Spiritu%C3%A1ln%C3%AD_franti%C5%A1k%C3%A1ni. Cit.: [06-04-2015]

Františkánství. Dostupné z: http://www.frantiskanstvi.cz/Regalat09/Olivi-inst%2009.pdf

Cit: [06-04-2015]

Když bylo Janu Husovi 8 let …

V roce 1378, krátce po návratu papeže do Říma vypukla katastrofa. V tajných volbách byl papeže zvolen Urban VI. Proti tomuto muži se zvedl nelíčený odpor, v kardinálském sboru to vřelo. Když se k tomu ještě přidaly oligarchické postoje a nacionalismus, nemohlo to jinak skončit, než schizmatem. Výsledkem toho zmatku byly dva papežské stolce. Na jeden usedl v Avignonu Klement VII. , na druhý v Římě usedl Urban VI. A jeho následovníci.  Oba papežové se vzájemně exkomunikovali i se svými přívrženci a využívali možné a nemožné prostředky, aby dostali toho druhého z křesla. A nutnou odpovědí byl konciliarismus. K tomu vedla jednak snaha, aby bylo ukončeno schizma, druhý důvod byl úsilí o reformu papežství.

A roku 1409, když bylo J. Husovi 39 let, šest let před smrtí,  na koncilu v Pise přívrženci koncilové strany navrhli třetího papeže, který vládl jako Alexandr V. Všechny tyto události spojené s debatami o reformě, ke které v potřebné míře nedošlo, způsobily, že lidé pojali nedůvěru k církvi, tato nedůvěra byla rozpoznatelná již dříve, ale velké schizma ji dodalo razanci. Zatímco na nejvyšších místech církevní hiearchie zuřil boj, ve městech a farních kostelech a charitativních bratrstvech, které se mimochodem stávala čím dál víc populárnější, se prosazovalo lidové náboženství.  Zapojily se do něho široké vrstvy. Do módy přicházely spisy lidové zbožnosti v národních jazycích. Díky tomu se také rozšířily různé verze Bible, a to nejen obvyklé překlady originálu, ale i kompilace a úvahy, které byly převážně spojené s mystickým hnutím pozdního středověku.Nastává rozkvět poutnictví a kultu svatých. V bohatých městech se vynakládaly obrovské sumy na výstavbu a výzdobu kostelů.  Kazatelé snadno přitahovali velké zástupy a z nich jednotlivci, pro tuto dobu charakterističtí proroci, mystici či reformátoři si získávali obrovskou úctu. Antiklerikalismus představoval přirozený doprovod hlavních nezdarů vedení církve a jejich zlořádů. Laické sbory byly méně ochotné přijímat církevní vedení per se.

Fenomén udavačských kázání a satirická antiklerikální tradice

Nízké mínění o kléru v tomto období posílily určité prvky, které působily v samotném kněžstvu. Byla to například udavačská kázání. Musí se vzít také na vědomí existenci literárně satirická antiklerikální tradice. Také mezi duchovními běžně kolovaly vtipy o duchovních, jak již ve 12. století dokládají výroky Waltera Mapa.

Růst extrémismu

Rysem doby byl růst extremismu, spojený s politickými a ekonomickými potížemi. V roce 1337 vypukla stoletá válka a skončila v roce 1453.  Po všech hrůzách spolu s vypuknutím černého moru, který stoletá válka způsobila, budila v lidech pocit Božího hněvu, což vyvolalo v širokých vrstvách vlnu flagelantství.

Postoje církevních autorit se k flagelantství projevovaly různě, laické hnutí se věnovalo masovému pokání bez církevní kontroly. Nakonec Kliment VI. flagelanty v roce 1349 odsoudil.

Na scénu přicházejí nové postavy

Začínají se objevovat nové myšlenky. Duns Scotus  byl skotský františkán, který zemřel v roce 1308. Podrobil kritice názory Aristotela a Sv. Augustina a vynalezl nové odborné termíny. Silný proud myšlení přináší Vilém Ockham. Představoval pramen myšlení, který je poněkud nepřesně označován jako nominalismus.  Ockham došel na této cestě daleko dál, než Scotus a jeho výklady o absolutní svobodě a všemu nadřazené moci Boha, které byly podepřeny řadou brilantních paradoxů, prohloubily propast mezi člověkem a nepoznatelným Bohem a zjevně podkopávaly tradiční morální teologie. Rozum nemohl podepřít víru, která spočívala na zjevení a autoritě.

Pokračování příště: Jan Viklef