Lidé a kulty: Buddhismus

Tento velmi stručný náhled do buddhistických nauk jen okrajově seznamuje s hlavními směry učení. Učení je tak rozsáhlé, že k hlubšímu poznání je třeba pročíst velké množství knih. Zájemcům přeji mnoho trpělivosti.

Koncem 18. století a počátkem 19. století byla Indie centrem vědecké činnosti. Na její půdě totiž nalezli evropští badatelé prastarý jazyk, který se nazývá sanskrt, a jím byly napsány texty, o jejichž kráse a vznešenosti se Evropa teprve dozvídala.

Exkurz: Krátce o králi Asókovi

Ašóka (ze sanskrtu, v dévanágarí ????; okolo 304 př. n. l.–232 př. n. l.), v páli Asóka (v textu užívám jeho jméno v jazyce páli), byl třetí král Maurjovské říše a jeden z nejvýznamnějších panovníků v dějinách Indie. Je jedním z nejznámějších buddhistických vládců a zasloužil se o rozšíření buddhismu napříč Indickým subkontinentem i mimo něj; díky němu buddhismus zakotvil na Srí Lance, kde je dodnes převažujícím náboženstvím.

Nápisy ve skalách

Sanskrt se učili badatelé od domácích učenců, indických pa??itů. Ale badatelé také nalezli texty, které byly napsány neznámým jazykem a neznámým písmem. Bylo nutné je prozkoumat! V roce 1834 a 1835 byly otisky s tímto písmem zaslány J. Prinsepovi (nar. 1799), úředníku mincovny v Kalkatě, který rozluštil počáteční větu: „Dévána?  pijé Pijadasi ládží héve? áhá – neboli „Bohům milý milostivý král takto praví“. Když Prinsep tyto zcela ojedinělé památky v dějinách lidstva rozhřešil, zbývala otázka, kdo byl onen vladař Pijadasi? Nebo Pijadasanó? Byl určitě horlivým stoupence buddhismu nebo Buddhovy zásady tesat nápisy do skal. Jenže, Prinsep se v osobě panovníka mýlil. Nápisy nepocházely od ceylonského krále Pijatussa, ale od krále Asóky.

V roce 1837 byla vydána ceylonská kronika Maháva?só, v níž veliký příznivec buddhismu, vnuk krále Čandragupta, kterého řecké prameny zvou Sandrakottem, je jednou nazýván Pijadassi nebo Pijadassanó, jindy zase Dha?ásókó nebo pouze Asókó.  Tento král vládl severní a střední Indii asi čtyřicet let (273 – 233 př. Kr.). Ale až v roce 1915 byla totiž totožnost panovníka Asóky potvrzena.

Asókovy nápisy z III. století před Kr. jsou naším nejstarším přímým pramenem Buddhova učení, které se v toku staletí stalo, zřetelně zásluhou krále Asóky, světovým náboženstvím.

BUDDHISMUS PÁLIJSKÉHO KÁNONU

Zprávy o koncilech a sestavení pálijského kánonu

V nápise na sloupu sárnáthském varuje Asókó před rozkolem.

„Takto nařizuje bohům milý, milostivý král …. Nikdo nemůže obec rozdělit. Ale kdokoli způsobí v obci rozkol, ať je mnich nebo mniška, bude oblečen v bílý šat a vykázán z kláštera. Tento rozkaz budiž oznámen obci mnichů v obci mnišek.“

Asókovi, který byl z počátku buddhistou laikem (wpásakó) a teprve po několika letech se buddhistické obci více přiblížil, i když se mnichem nikdy nestal, záleželo jistě na tom, aby obec žila v klidu a netrpěla ani rozkoly a ani schizmaty. Tento nápis zřejmě souvisí se zprávami o koncilu, který se podle zpráv ceylonských kronik (Máhava?sa a Dípava?sa).

Za života Mistrova mělo jeho učení oporu v jeho slově. Po jeho smrti bylo bez opory a obec rozpadala rozkolu. Ostatně, i pozdější život v klášterech vyžadoval pevný klášterní řád- Proto svolává podle věrohodné tradice, který tento nápis potvrzuje, mnich Tissó Moggaliputtó 236 po Mistrově smrti shromáždění mnichů do Pá?aliputra, hlavního města Asókovy říše. Existují sice zprávy o dvou dřívějších koncilech, o koncilu hned po Buddhově smrti a o druhém koncilu sto let poté, jenže tyto zprávy se sobě hodně podobají, takže se lze domnívat, že se zpráva původně týkala jen jednoho koncilu, se vší pravděpodobností ale druhého a podle ní se dodatečně upravila zpráva o koncilu prvním.

Sestavení základů Mistrovy nauky

Na vésalském sněmu, jak vyprávějí cejlonské kroniky, se jednalo o učení, nikoliv jen o mnišských řádech. Ačkoliv mnoho starých mnichů Buddhu ještě osobně znalo, tak vyprávějí kroniky, ale pak by jim bylo něco přes sto let, nebylo docíleno jednoty.

První sektáři

Mniši Vadždžidiové strhli na sebe velkou část shromáždění a neuznávajíce názory starých, konali prý nový sněm, které zvali velkým. Třetí zpráva o tomto sněmu je od čínských poutníků Fa-hsiena, který byl v Indii v letech 399 – 413 př. Kr). a Hsüan-canga (629-645), kteří podle ústního indického podání vyprávějí, že se po uvolnění přísných řádových nařízení jednalo již dříve na shromáždění v Rádžagahu.

Za Asóka se totiž věřilo, že jen mnich Moggaliputtó může učinit konec sporům, protože znal Buddhovo učení a ten také ukázal, kteří mnichové rozlišují dobře učení Buddhovo od učení heretiků.

V zasedání, které trvalo devět měsíců, bylo sestaveno staré znění nauky (Théravádó) starých mnichů, kteří byli pro svou rozlišovací metodu zváni i vobhadždžavádinny – a k nim náležel i Moggaliputtó. K zákonu (dhammó) a k řádovým předpisům (vinajó) byly prý přidány ještě texty scholastické.

Zcela v duchu Asókově vysílá Moggalipputtó misionáře do cizích zemí. Zprávy se shodují v tom, že na Ceylon – s to se stalo pro dějiny buddhismu zvlášť významným – poslal mladšího Asókova bratra Mahuda, který prý přinesl do ostrovní říše takto sestavený kánon.   

 Jazyk kánonu

Jazykem kánonu bylo středoindické nářečí, nikoliv starý literární jazyk sanskrt. Vtom totiž byla Buddhova novota, že hlásal a kázal své učení lidovým jazykem.

Buddha sám, když hlásal svou nauku, procházel krajem a pravděpodobně se snažil všude přiblížit svou řeč jazyku kraje, kde právě pobýval. Tak vnikaly do jeh řeči různé prvky nářečí. Poněvadž slovo Buddhovo bylo již zpočátku dochováno ústně, mohly do toho „církevního“ jazyka vnikat dále tvary a vazby z různých nářečí. A tato jazyková směs se pak později stala literárním jazykem, který je dodnes církevním jazykem kanonické a nekanonické literatury buddhistů na Ceyloně, v Barmě a Siamu a nazývá se jazykem pálijským.

Tripitaka

Sinhalská obec a její mnichové dochovávali kánon zpočátku ústně a není vůbec pravděpodobné, že již v prvním století před Kr. byl dobudován, jak tvrdí ceylonské kroniky, Písemné zaznamenání se stalo až několik století později.

Pálijský kánon se nám dochoval po názvem Tripitaka a známe ho pod názvem „trojí koš“. Tento název pochází z doby, kdy staré texty byly dochovávány „košíkovým“ ústním podáním od jednoho k druhému, jako se podává koš z ruky do ruky. Seřazení textů v kánonu je nahodilé, často čistě vnější. Texty zřetelně novějšího původu jsou uváděny vedle starších textů.

Dělení kánonu

Kánon se dělí na tři části:

I. Vinajapi?aka? – Koš kázně (výklad řádových pravidel)

II. Suttapi?aka? – Koš kázání (nejbohatší pramen Buddhova učení, dělí se do pěti nikájů. nebo-li do pěti sbírek)

III. Abhidhammpi?aka? – Koš scholastiky (který však pro poznání buddhistické filosofie nemá valnou hodnotu).

UČENÍ PÁLIJSKÉHO KÁNONU

Čtyři vznešené pravdy a nauka o odplatě dobrých a zlých skutků

Jak nám líčí pálijské prameny, Buddhovo učení mělo stále jeden cíl: změnu nazírání na podstatu lidského života. Buddha neúnavně ukazoval cestu, která vede ke světlu. Projít však touto cestou, namáhat se musí každý sám. Každý člověk odpovídá za své skutky, protože člověk se sám dopouští zla, jen z něho se zlo rodí a z něho samotného postává. Budou-li se všichni starat o sebe, odpadá ohled na druhé. Ale toto zdůrazňování vlastního já však nejde tak daleko, aby člověk nemyslel i jiné lidi: „Moudrý ať zařídí sobě samému, co se mu hodí, pak ať poučuje druhého, tak sám nebude trpět.“

Jádro Buddhova učení

V Dhammapadě čteme:

„K mnohému útočišti se utíkají lidé, kteří jsou trýzněni úzkostí; do hor, do lesů, do hájů a ke stromům posvátným. Než to není bezpečné útočiště, to není útočiště nejvyšší; dosáhne-li člověk toho útočiště, není zbaven všeho utrpení. Ale kdo se uchýlí k Buddhovi, k jeho učení a k jeho obci, pochopí zcela čtyři vznešené pravdy a vidí utrpení, vznik utrpení a odstranění utrpení a osmidílnou cestu vedoucí k utišení utrpení. Toto je bezpečné útočiště, toto je nejvyšší útočiště; jestliže člověk toto útočiště dosáhne, je zbaven všeho utrpení.“

ČTYŘI VZNEŠENÉ PRAVDY

První vznešená pravda

První vznešená pravda praví, že život na světě je utrpení. Buddha pravil v Benáresu:

„Mnichové, toto je vznešená pravda o utrpení; narození je utrpení, stáří je utrpení, nemoc je utrpení, odloučení do toho, co je milé, je utrpení; nedosáhne-li člověk toho, co si přeje, i to je utrpení, zkrátka patero skupin, jimiž pronikáme k světu jevů, je utrpení“.

Druhá vznešená pravda

„Mnichové, toto je pak vznešená pravda o vzniku utrpení. Je to žízeň, způsobující nová narození, provázená radostí a rozkoší, tu a tam nalézající potěšení, je to žízeň rozkoše, žízeň narození, žízeň rozvoje.“

V první vznešené pravdě utrpení není definováno; genetickou definici přináší tato druhá pravda.

Na tuto buddhistickou větu, kterou podle tradice proslovil Buddha již v prvním kázání v Benáresu, upomíná podivně filosofický názor Schopenhauerův, že každá tvor je od prvního počátku svého bytí plný životní touhy, které všechny jeho síly slouží, a že člověk trpí, jestliže tato touha naráží na překážky. Tato druhá vznešená pravda dál hovoří o závislostech.

Třetí vznešená pravda

„Mnichové, toto je pak vznešená pravda o odstranění utrpení; je to o odstranění oné žízně; jestliže ji člověk úplně a bezezbytku odstraní, opustí, zbaví se ji, osvobodí se od ní, místa ji nepopřává.“

Čtvrtá vznešená pravda

Aby člověk dosáhl spasení, záleží pouze na něm samotném. V pálijském kánonu není místo pro Boží milost nebo božský soucit, zato však tato škola vysoko povýšila člověka, neboť ho učinila soudcem nad sebou samým. Vždyť cesta ke spasení, jak ji ukazuje čtvrtá vznešená pravda, vyžaduje od něho usilovnou práci, tedy jakýsi druh jógy.

„A která to je, mnichové, střední stezka, Již Osvícený plně pochopil, otvírající oči, získávající vědění, vedoucí ke klidu, k poznání, k osvícení, k nibbánu? Je to osmidílná cesta: pravý názor, pravé rozhodnutí. Pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravá snaha, pravé rozvažování a pravé soustředění ducha".

A krátce před svou smrtí vykládá Buddha mnichům, že proto všichni procházejí ze života do života poněvadž nepoznali mravné chování, soustředění ducha, vědění a vykoupení.

Pramen.Prof. Dr.  Lesný,V. Buddhismus. Vyd. 1.  Praha: Samcovo Knihkupectví. 1948. 419 .

Mc. Great,I. Velké postavy východního myšlení. Slovník myslitelů. Překl. z angličtiny Jan Filipský a kol..Praha: Prostor.1998. 824 s. ISBN: 80-85190-93-1