O Evropě: O duchu Evropy nebo o evropském duchu?

Předmětem následujícího článku je úvaha o evropských hodnotách a o historickém odkazu. Též o lidských právech a duchovním dědictví.

Na Internetu a na sociálních sítích se množí úvahy o současné situaci v Evropě a o českém národu. A já v duchu říkám - díky všem, kteří tak uvažují, rozvažují, přemýšlí, protože to není jen o národu, ale také o nich samých Láska k vlasti je hodnotou vztahu člověka ke svému domovu, národu, k lidem, je to výraz pro jistotu, pro životní krédo. Některým lidem připadá, že význam jaksi vyčpěl, že byl příliš omílaný v období nesvobody a když toto období pominulo, není třeba už o tom přemýšlet, protože je to danost.

O duchu Evropy

Jaký máme vztah k Evropě? Když chceme na tuto odpovídat,musíme se hodně zamyslet. V Evropě žije mnoho národů, tak specifických a s hluboce vrostlými kořeny do její půdy a ani nad nimi moc nepřemýšlíme. Máme pocit, že hlavní tahouni Evropy jsou: Německo, Anglie a Francie a na tyto tři velké země upínáme své zraky a očekáváme, že udají tón k evropské životní úrovni a hodnotám, které jsou zakotveny v legislativě a rozprostřeny v národních zákonech zemí Evropské unie. A podle toho se bude šlapat až do úmoru. V evropském duchu se tak nese politika, ekonomika, ekologie, zdravotnictví, vzdělání, kultura a hodnoty, které Evropa uznává, jsou vtěleny do nejrůznějších smluv, úmluv, dokumentů, příruček, návodů, listinách a také v Listině základních práv a svobod. Ano, všechno je řečeno, popsáno, zanalyzováno, systematizováno, shrnuto a sečteno. Máme rádi jednoduchost, žádné dlouhé pojednání, žádné tlustopisy, to ve středověku na to měli lidé čas, my ne. Ale opravdu měli tolik času? Celá řada jmen, pocházejících ze Španělska, Portugalska, Itálie, Německa, Anglie, Francie i ze severských zemí a severní a jižní Ameriky se ztrácejí i se svými myšlenkami a velkými díly, které jsme si přiřadili do kolonky všeobecné vzdělání. Ale kdo má čas číst velké politické myslitele, filosofy, teology, spiritualisty, křesťanské autory, myslitele apod., kteří do ducha Evropy nemalou měrou přispěli, tím že položili základy práva, demokratických pilířů, filosofických úvah, státovědných děl, kterými svého času překonali přelomová období, kdy v Evropě šlo často o všechno? Máme snad pocit, že v těchto dílech nenajdeme cestu ke svobodě, k lidské důstojnosti, k rodinnému životu, životnímu stylu, k právnímu myšlení, k sociologickým úvahám a dalo by se hovořit o dalších oborech, které nejen hovoří o odbornostech, ale také o mravních ideálech, jež jdou ruku v ruce s výkonem lidí zodpovědných za naplňování cílů, vedoucích ke vzniku velkých i menších státních útvarů. Takže, pokud se bude kdo pídit po evropských hodnotách, pak nevznikly včera, ani nevznikly vyhlášením Evropské unie, ale je to dědictví, o které, jak se zdá, málo dbáme a jejich případný výklad by málokdo dnes vydržel. Zvykli jsme  si být efektivní a flexibilní, máme málo času, takže sem s tím, ať to není příliš dlouhé.     

O evropském duchu

Ano, to je jakoby koule, v níž se pohybují pestrobarevné národy s hlubokými historickými kořeny, zvyklostmi, též danostmi, které do ovzduší té koule vysílají své zvláštní signály a sny i ambice. Jenže si mezi sebou nerozumí, protože je dělí jazykové i zvyklostní bariéry, i když společně prožily dlouhou historickou cestu, která se započala v pátém století našeho letopočtu, získaly zkušenosti, přispěly do společné podkladnice kultury svými vědomostmi, uměním, učeností, politikou i vlastním historickým i duchovním a uměleckým přínosem. A řada osobností, jejichž jména tak často nezaznívají v hlavním mediálním proudu, přinesla v průběhu historie do Evropy kulturní, filosofické, právní, státovědné, bohovědné, vědecké, umělecké, technické, přírodovědné aj. duchovní hodnoty, o kterých můžeme tvrdit, že tvoří evropského ducha  již od doby antiky. Evropský duch vstupuje do našich životů, do našeho vkusu, do našich básní, písní, hudby, literatury, protože jen tak ho lze alespoň na chvíli zachytit do not či písmenek nebo čar a obrazců i obrazů, nebo nejrůznějších krásných či technicky dokonalých staveb  a odevzdat jeho momentální působení druhým, aby se také nadýchali při čtení, poslechu či pohledu na originalitu díla.A přitom vnímáme, jak se v něm objevují různé styly, myšlenky, city, neuvěřitelné tóny a lidé, kteří jdou náhodou kolem se zastaví a na jejich tváří se vyloudí úsměv při pohledu či poslechu nebo četbě nějakého díla a zeptají se: kdo to napsal a proč, kdo to postavil a proč? 

Myslím, že si málo hledíme dědictví a příliš rychle se ženeme dopředu bez nutného znalostního vybavení všech hodnot, které bychom měli nejen hájit, ale také rozmnožovat, zdokonalovat, těšit se z nich a spoléhat na ně. A učit se i evropským jazykům, nejen anglicky a německy, abychom na sebe jen nekoukali a odhadovali co nám chce někdo sdělit z jihu, severu, západu, východu či středu. Třeba, když si řekneme o trochu vody nebo se ptáme na cestu. V tom, o čem jsem vyprávěla, je také život, nejen úřadování a vyměňování názorů, je třeba také žít a dýchat a plně chápat své přirozené, a tak bohaté prostředí.